ECLI:CZ:NSS:2012:7.AS.88.2011:79
sp. zn. 7 As 88/2011 - 79
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: a) Z. K., b) O.
K., oba zastoupeni JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha
5 - Stodůlky, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého nám. 375/4,
Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 29. 4. 2011, č. j. 4 A 3/2011 - 44.
takto:
Věc se p o s t u p u je rozšířenému senátu.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2011, č. j. 4 A 3/2011 - 44 zrušil
rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví (dále jen „stěžovatel“) ze dne 23. 10. 2009,
č. j. 45740/2009-OSH-30.1.-8.10.09, kterým bylo změněno rozhodnutí Krajské hygienické stanice
Jihomoravského kraje ze dne 21.7.2009, č. j. 3949/2009/BM/PRAV tak, že každý ze žalobců je
vinen přestupkem na úseku zdravotnictví uvedeným v §29 odst . 1 písm. f) zákona
č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „přestupkový zákon“), který spáchali tím,
že jako osoby odpovědné ve smyslu §46 odst. 4 zákona č. 258/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „zákon č. 258/2000 Sb.“) nezajist ili, aby se jejich nezletilý syn podrobil
u zvolené praktické lékařky stanovenému druhu očkování, ačkoliv u něj nebyl zjištěn zdravotní
stav, který by bránil podání očkovací látky. Za spáchání uvedeného přestupku byla každému
žalobci uložena pokuta v částce 6000 Kč. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že shledal
důvodnou žalobní námitku, že povinnost zajistit, aby se nezletilý syn žalobců podrobil
základnímu očkování stanovenému v §4 odst. 1 vyhlášky č. 537/2006 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „vyhl. č. 537/2006 Sb.“), protože podle čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny základních
práv a svobod mohou být povinnosti ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích.
Ke svému přesvědčení o důvodnosti této námitky dospěl městský soud s ohledem na stanovisko,
které zaujal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 42/2010,
který se rovněž týkal přestupku podle §29 odst. 1 písm. f) přestupkového zákona.
Je nepochybné, že ust. §46 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. je naprosto obecné a nelze z něj
vyvozovat právní odpovědnost. Jednotlivé skutkové podstaty protiprávního jednání nejsou
upraveny zákonem, ale pouze podzákonným právním předpisem, tj. vyhl. č 537/2000 Sb.
Současná právní úprava zakotvující povinnost podrobit se pravidelnému očkování nesplňuje
požadavky Úmluvy o lidských právech a biomedicině, resp. Listiny základních práv a svobod,
protože je upravena podzákonným právním předpisem. Rozhodne-li se zákonodárce reprobovat
určité jednání, byť bylo zahrnuto pouze do kategorie přestupků, je nutné, aby skutková podstata
byla jasně a určitě popsána v zákoně. Protože městský soud shledal postup stěžovatele
nezákonným ve smyslu stanoviska Nejvyššího soudu, nezabýval se již dalšími žalobními
námitkami.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž poukázal
na to, že městský soud dal napadeným rozsudkem najevo, že považuje rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 42/2010 - 92 za výklad právní úpravy na úseku
pravidelného očkování, kterým se hodlá řídit při posuzování vě cí obdobné povahy. Přitom
se do doby jeho vydání řídil právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 2. 2006, č. j. 5 As 17/2005 - 66, v němž byl vysloven názor, že ze zákona
č. 258/2000 Sb. ve spojení s vyhl. č. 439/2000 Sb. (vychází ze stejných zákonných předpokladů
jako vyhl. č 537/2006 Sb.) a p řestupkovým zákonem lze vyvodit vůči zákonným zástupcům
nezletilého dítěte správněprávní odpovědnost za nepodrobení se tohoto dítěte pravidelnému
očkování. Oba citované rozsudky vycházejí z odlišných právních názorů ve skutkově stejných
věcech, a je proto nezbytné ve smyslu ust. §17 s. ř. s. předložit věc k rozhodnutí rozšířenému
senátu Nejvyššího správního soudu. Dále stěžovatel poukázal na to, ž e městský soud zcela
opomenul nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06, kterým tento soud
rozhodl o ústavní stížnosti zákonného zástupce dítěte proti rozsudku Nejvyššího správního
soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí stěžovatele o uložení pokuty za přestupek spočívající
v nepodrobení dítěte očkování, a ve světle tohoto nálezu nehodnotil ostatní žalobní námitky.
Proto je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Vzhledem k výše
uvedenému stěžovatel navrhl, aby napade ný rozsudek byl zrušen a věc vrácena městskému soudu
k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že městský soud v napadeném rozsudku
přesvědčivě vysvětlil, že povinnost podrobit se očkování by mus ela být stanovena zákonem.
Ust. §29 přestupkového zákona podle žalobců očkovací povinnost nijak nespecifikuje. Žalobci
souhlasí s názorem městského soudu, že zákon neporušili, a proto by neměli být trestáni za to,
že se nepodvolili podzákonné normě. Městský soud postupoval správně, pokud se řídil aktuálním
názorem Nejvyššího správního soudu a nikoliv tím, který je překonaný. Podle názoru žalobců
nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06 potvrzuje správnost napadeného
rozsudku, totiž že potrestání žalobců bylo nezákon né, neboť splnili předpoklady pro výjimečné
nesankcionování povinnosti podrobit se očkování. Žalobci se ztotožňují s městským soudem také
v tom, že není potřeba se zabývat celou řadou námitek, když první z nich je natolik přesvědčivá,
že existuje důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Proto navrhli, aby kasační stížnost byla
zamítnuta.
V projednávané věci je tedy spornou právní otázkou, zda lze sankcionovat zákonného
zástupce nezletilého dítěte za spáchání přestupku podle §29 odst. 1 písm. f) přestupko vého
zákona, jehož se dopustil tím, že nesplnil povinnost stanovenou v ust. §46 odst. 1 a 4 zákona
č. 258/2000 Sb. ve spojení s §4 vyhl. č. 537/2006 Sb.
Při předběžném posouzení věci sedmý senát Nejvyššího správního soudu zjistil, že tato
právní otázka byla řešena v judikatuře Nejvyššího správního soudu rozdílně třetím a pátým
senátem.
Třetí senát se o sporné právní otázce uvážil v rozsudku ze dne 21. 7. 2010,
č. j. 3 Ads 42/2010 - 92,
takto:
„Jak již bylo dříve judikováno, „[t]aké trestání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu
jako trestání za trestné činy a v tomto smyslu je třeba vykládat všechny záruky, které se podle vnitrostátního práva
poskytují obviněnému z trestného činu. Je totiž zřejmé, že rozhraničení mezi trestnými (a tedy soude m
postižitelnými) delikty a delikty, které stíhají a trestají orgány exekutivy, je výrazem vůle suverénního
zákonodárce; není odůvodněno přirozenoprávními principy, ale daleko spíše je výrazem trestní politiky státu. Bylo
by ostatně možno na mnohých případ ech z historického právního vývoje dokumentovat, že např. snaha účelově
snížit nepříznivě se vyvíjející počty spáchaných trestných činů vedla v některých případech ke změnám zákonů,
přesouvajícím trestné činy méně závažné do kategorie přestupků, anebo na d ruhé straně rozmáhající se drobné
delikty byly novelami zákonů přesunuty do kategorie činů soudně trestných. Z tě chto důvodů – a přinejmenším
od okamžiku, kdy byla ratifikována Úmluva o ochraně lidských práv a základn ích svobod – není rozhodné,
zda pozitivní právo označuje určité deliktní jednání za trestný čin nebo za správní delikt. Zmiňuje -li se tedy
uvedená Úmluva ve svém článku 6 odst. 1 o , jakémkoli trestním obvinění‘, je třeba záruky, v této souvislosti
poskytované tomu, kdo je obviněn, poskytnout s hodně jak v trestním řízení soudním, tak v deliktním řízení
správním“. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004,
č. j. 6 A 126/2002 - 27, publ. pod č. 461/2005 Sb. NSS.)
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní záruka nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege,
explicitně vyjádřená v čl. 39 Listiny, dopadá stejnou měrou jak na trestní řízení soudní, tak
na řízení o správním deliktu. Rozhodne-li se tedy zákonodárce reprobovat určité jednání, byť
jeho zahrnutím „pouze“ do kategorie přestupků, je nutné, aby skutková podstata takového
deliktu byla naprosto jasně a určitě popsána zákonem. Úprava podzákonným právním předpisem
není dostačující.
V projednávané věci stanoví zákon o ochraně veřejného zdraví zcela obecnou povinnost
všech osob s trvalým pobytem na území ČR či přechodným pobytem na dobu delší než 90 dnů
podrobit se „stanovenému druhu pravidelného očkování“, přičemž veškeré podrobnosti, tj. rozlišení
očkování na „pravidelné“, „zvláštní“, „mimořádné“ atd. (§2 vyhlášky), vakcinace pr oti konkrétním
onemocněním, jakož i lhůty do kdy (jakého věku), resp. v jakých časových odstupech je očkování
nutno provést, jsou upraveny vyhláškou Ministerstva zdravotnict ví č. 439/2000 Sb. (aktuálně
č. 537/2006 Sb.). Nejvyšší správní soud připouští, že tato legislativní konstrukce nepochybně
umožňuje pružně reagovat na změny, kterým daná oblast právní úpravy podléhá,
tj. jak na aktuální výskyt infekčních onemocnění na území, tak na vývoj na poli farmakologickém.
Je však třeba zdůraznit, že rozhodne-li se zákonodárce sankcionovat nerespektování určité
povinnosti ať už cestou správního či soudního trestání, je nutno vzít tuto skutečnost v potaz
při tvorbě právních norem a přizpůsobit tomuto záměru právní úpravu při respektování
požadavků Úmluvy, resp. Listiny základních práv a svobod. Tyto požadavky stávající právní
úprava zakotvující povinnost podrobit se pravidelnému očkování nesplňuje.
Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy věty za středníkem je soudce při rozhodování oprávněn
posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem (tím spíše se zákonem ústavním).
Hlediska, kterými tento soulad poměřuje, jsou dle konstantní judikatury Ústavního soudu
„analogická s hledisky, jež pro účel řízení o kontrole norem zakotvuje ustanovení §68 odst. 2 zákona
č. 182/1993 Sb.“ (III. ÚS 274/01 ze dne 1. 11. 2001; III. ÚS 269/05 ze dne 4. 10. 2006)„ Jiný
právní předpis‘ nemůže vybočit ze zákonných mezí – nemůže tedy být praeter legem, jinak řečeno, musí
se držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají ze sm yslu a účelu zákona.“
(Pl. ÚS 17/95 a Pl. ÚS 43/97) „ ,Jiný právní předpis‘ musí být vydán oprávněným subjektem, nemůže
zasahovat do věcí vyhrazených zákonu (nemůže tedy stanovit primární práva a povinnosti), musí být zřejmá
vůlezákonodárce k úpravě nad zákonný standard (musí být tedy otevřen prostor pro sféru, jiného právního
předpisu‘).“ (Pl. ÚS 45/2000)
Vztáhne-li Nejvyšší správní soud takto formulovaná kriteria na aplikovanou vyhlášku, lze
konstatovat, že v daném případě 1) je možné dovodit záměr zákono dárce upravit předmětnou
problematiku rovněž podzákonným předpisem („nad zákonný standard“); jakož i že 2) vyhláška byla
vydána k tomu oprávněným subjektem. K takovémuto kladnému závěru již ovšem nelze dospět
pokud jde o třetí podmínku, spočívající v požad avku, aby podzákonný předpis nevybočoval
ze zákonných mezí, resp. aby nezasahoval do věcí vyhrazených zákonu. Zákon č. 258/2000 Sb.
totiž ve svém §46 nestanoví ve vztahu k diferenciaci očkování na „pravidelné“ a jiné fakticky žádné
meze, ve kterých by se podzákonná normotvorná měla pohybovat. Tyto pak podle názoru
Nejvyššího správního soudu nelze dovodit ani ze smyslu a účelu zákona, neboť obecné pojmy
„ochrana veřejného zdraví“ či „prevence vzniku a šíření infekčních chorob“ takové posouzení
neumožňují. Zákon tak vytváří žalovanému zcela neomezený prostor pro úvahu, které druhy
vakcinace zařadí mezi tzv. „pravidelné“, na něž se bude vztahovat zákonná povinnost „podrobit
se očkování“, a které nikoli. Výsledkem je pak stav, kdy povinnosti, jejichž porušení je
sankcionováno v rámci správního trestání, nejsou „blíže specifikovány“, nýbrž originárně
určovány teprve vyhláškou, a nikoli, jak předvídá Listina základních práv a svobod ve svém čl. 4,
zákonem. Nejvyšší správní soud je tedy toho názoru, že vyhláš ka č. 439/2000 Sb. (aktuálně
č. 537/2006 Sb.) „zasahuje do věcí vyhrazených zákonu“, protože „stanovuje primární práva a povinnosti“
ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu. Je proto v rozporu s ústavním pořádkem, a tudíž
na projednávanou věc neaplikovatelná (k výkladu čl. 95 odst. 1 Ústavy srov. n álezy Ústavního
soudu ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 274/01, a z e dne 4. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS 269/05).
Vzhledem k tomu, že formulace ustanovení §46 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. je
naprosto obecná, pročež ani z tohoto – byť zákonného – ustanovení nelze vyvozovat
správněprávní odpovědnost, je Nejvyšší správní soud nucen uzavřít, že porušení povinnosti
stanovené v §46 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. není za současného stavu platné právní úpravy
možné postihovat v rámci správního trestání, neboť jednotlivé konkrétní skutkové podstaty
reprobovaného jednání nejsou upraveny zákonem, nýbrž pouze podzákonným právním
předpisem.
Na výše uvedených závěrech nemůže podle názoru Nejvyššího správního soudu nic
změnit ani v úvahu připadající paralela s legislativně technickým řešením trestněprávní
odpovědnosti za šíření nakažlivé nemoci. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní záko ník, upravuje trestné
činy šíření nakažlivé lidské nemoci, resp. šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti
v ustanoveních §152 a §153, přičemž podle společného ustanovení §154 „vláda nařízením stanoví,
co se považuje za nakažlivé lidské nemoci“ . Nařízení vlády č. 453/2009 Sb. pak v příloze uvádí výčet
těchto onemocnění. Analogie obou konstrukcí je však podle Nejvyššího správního soudu
neúplná a rozhodující odlišnosti nad ní ve výsledku převažují.
Na rozdíl od prevence zakotvené v předpisech o ochraně veřejného zdraví totiž
trestněprávní úprava stanoví veškeré znaky reprobovaného jednání zákonem, a to jak u základní
skutkové podstaty („kdo úmyslně / z nedbalosti způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření
nakažlivé nemoci u lidí...“), tak u sk utkových podstat kvalifikovaných (spáchá čin „jako člen
organizované skupiny“, „za stavu ohrožení státu“, s různě závažnými následky apod.). Podzákonný
předpis pak obsahuje pouze výčet onemocnění, na které předmětné skutkové podstaty dopadají.
Jak již bylo popsáno výše, v případě správněprávní odpovědnosti je tento „poměr“ přesně
opačný, neboť zákon o ochraně veřejného zdraví stanoví pouze obecnou povinnost podrobit
se určitému druhu očkování, veškeré konkrétní znaky poměrně široké škály skutkových podstat
již ovšem vyplývají pouze z vyhlášky ministerstva zdravotnictví. Ani tento hypotetický argument
proti shora uvedeným závěrům tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu nemůže obstát.“
Ve skutkově shodné věci pátý senát v rozsudku ze 28. 2. 2006, č. j. 5 As 17/2005 - 66,
uvedl, že „Ukládá- li citovaný zákon č. 258/2000 Sb. v §46 odst. 1 fyzické osobě povinnost podrobit se,
v prováděcím právním předpisu upravených případech a termínech, stanovenému druhu pravide lného očkování
a v odst. 2 odpovědnost zákonného zástupce za splnění povinnosti podle odst. 1 osoby, která nedovršila patnáctý
rok věku, činí tak z důvodu ochrany veřejného zdraví. Úmluva v čl. 26 bodu 1. připouští uplatnění omezení
na výkon práv a ochranných ustanovení v ní obsažených, která jsou stanovena zákonem a která jsou, mimo jiné,
v zájmu ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných. Povinnost podrobit se ve stanovených
případech pravidelného očkování je stanovena zákonem, přičemž na základě jeho zmocnění podle §108 odst. 1
příslušný orgán Ministerstvo zdravotnictví vydal prováděcí předpis – vyhlášku č. 439/2000 Sb., o očkování
proti infekčním nemocem. Za této situace nelze dojít k závěru, že Úmluva stanoví něco jiného než zákon,
protože Úmluva úpravu obsaženou v zákoně nevylu čuje, ale naopak ji připouští. P ostupovaly-li správní orgány
ve věci stěžovatele podle zákona č. 258/2000 Sb., nelze jejich postupu vytýkat nezákonnost. K takovému závěru
dospěl již městský soud a Nejvyšší správní soud s jeho závěrem souhlasí. Rozhodnutí městského soudu není
v rozporu s čl. 5 a 6 Úmluvy ani čl. 10 Ústavy, ani čl. 15 odst. 1 čl. 16 odst. 1 Listiny. Pokud má stěžovatel
za to, že zákonem stanovenou povinností podrobit se pravidelnému očkování a zákonem stanovenou odpovědností
zákonného zástupce za splnění této povinnosti za osoby, které nedovršily patnáctý rok svého věku, bylo zasaženo
do jeho svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání zaručených čl. 15 Listiny a do jeho práva je projevovat
(čl. 16 Listiny), pak má Nejvyšší správní soud za to, že tomu tak není, protože nedošlo k zásahu do jeho práva
na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, došlo jen k omezení výkonu tohoto práva v souladu s čl. 16
odst. 4 Listiny v uvedeném rozsahu na základě zákona, který sleduje vyšší cíle, a t o ochranu veřejného zdraví a je
v souladu s čl. 31 Listiny, podle jehož věty prvé každý má právo na ochranu zdraví, tedy i stěžovatel a jeho děti,
takže použitý zákon chrání i je.
Proti tomuto rozsudku byla podána ústavní stížnost, o které Ústavní soud rozhodl
nálezem ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06 tak, že jej zrušil a v odůvodnění nálezu uvedl:
„Ústavní soud nezkoumal ústavnost zákonné povinnosti podrobit se, v prováděcím
právním předpisu upravených případech a termínech, stanovenému druhu pravidelného
očkování, a to jak na úrovni zákonné (ustanovení §46 zák. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného
zdraví a o změně některých souvisejících zákonů), tak na úrovni podzákonné (dnes vyhláška
Ministerstva zdravotnictví č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem). Z tohoto
důvodu nebylo třeba jednotlivě reagovat na související argumenty účastníků a vedlejšího
účastníka řízení, včetně poukazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010
sp. zn. 3 Ads 42/2010.
Toliko jako obiter dictum k argumentaci stěžovatele nicméně Ústavní soud uvádí,
že Úmluva o lidských právech a biomedicíně (vyhlášená pod č. 96/2001 Sb.m.s.), která je
ve smyslu judikatury Ústavního soudu součástí ústavního pořádku České republiky [srov. nález
ze dne 25. 6. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01, vyhlášený pod č. 403/2001 Sb., Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu (dále jen „Sb. n. u.“), svazek 26, nález č. 80], zásadně nezakládá možnost
Ústavního soudu přezkoumávat ústavnost či neústavnost zákonné povinnosti podrobit
se určitému druhu očkování.
Jakkoliv citovaná Úmluva stanoví základní právo nebýt podroben jakémukoliv zákroku
v oblasti péče o zdraví bez svého souhlasu (čl. 5, resp. pro osoby neschopné dát souhlas, čl. 6),
současně stanoví možnost omezení tohoto práva, pokud jsou taková omezení nezbytná
v demokratické společnosti „v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného
zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných “ (čl. 26 Úmluvy). Rozhodnutí zákonodárce o tom, že určitý
druh očkování bude povinný, je rozhodnutím, které realizuje mož nost stanovenou explicite
v čl. 26 Úmluvy. Jde o rozhodnutí, které je v prvé řadě otázkou politickou a expertní, a proto je
tu i velmi omezená možnost ingerence Ústavního soudu. Takové r ozhodnutí zákonodárce požívá
ve vztahu k citované Úmluvě poměrně velký prostor pro politické uvážení, v jehož rámci nelze
rozhodnutí zákonodárce (resp. prováděcího předpisu exekutivy) o stanovení povinnosti podrobit
se určitému druhu očkování přezkoumávat ( margin of appreciation). Ústavní soud je soudním
orgánem ochrany ústavnosti, přičemž jeho rozhodnutí zásadně nemůže nahradit závěr
zákonodárce nebo exekutivy o tom, že určité infekční nemoci vyžadují povinné očkování.“
Následně pátý senát znovu rozhodoval o podané kasační stížnosti a v rozsudku
ze dne 30. 9. 2011, č. j. 5 As 17/2005 - 120, vyslovil názor, že „Ukládá- li citovaný zákon
č. 258/2000 Sb. v §46 odst. 1 fyzické osobě povinnost podrobit se, v prováděcím právním předpisu upravených
případech a termínech, stanovenému druhu pravidelného očkování a v odst. 2 odpovědnost zákonného zástupce
za splnění povinnosti podle odst. 1 osoby, která nedovršila patnáctý rok věku, činí tak z důvodu ochrany veřejného
zdraví. (…) Povinnost podrobit se ve stanovených případech pravidelného očkování je stanovena zákonem,
přičemž na základě jeho zmocnění podle §108 odst. 1 příslušný orgán Ministerstvo zdravotnictví vydal prováděcí
předpis – vyhlášku č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním nemocem. Za této situace nelze dojít k závěru,
že Úmluva stanoví něco jiného než zákon, protože Úmluva úpravu obsaženou v zákoně nevylučuje, ale naopak ji
připouští. Postupovaly-li správní orgány ve věci stěžovatele podle zákona č. 258/2000 Sb., nelze jejich postupu
vytýkat nezákonnost. K takovému závěru dospěl již městský soud a Nejvyšší správní soud s jeho závěrem
souhlasí. Rozhodnutí městského soudu není v rozporu s čl. 5 a 6 Úmluvy ani čl. 10 Ústavy, ani čl. 15 odst. 1
čl. 16 odst. 1 Listiny.
(…)
Nejvyššímu správnímu soudu - rozhodujícímu senátu je známo, že jiný senát Nejvyššího správního soudu
v rozsudku ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 42/2010 - 92 dovodil, že vyhláška Ministerstva zdravotnictví
ze dne 6. prosince 2000, č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním nemocem (která již byla nahrazena
vyhláškou č. 537/2006 Sb.), již toto ministerstvo vydalo podle §108 odst. 1 k provedení mimo jiných §46
odst. 1 a 6 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů,
vybočuje ze zákonných mezí, respektive zasahuje do věcí vyhrazených zákonu, neboť mimo jiné v důsledku
zcela obecné formulace §46 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., vyhláška stanoví primární práva a povinnosti.
Dále je v této věci rozhodujícímu senátu známo, že jiný senát Nejvyššího správního soudu usne sením
ze dne 29. 6. 2011, č. j. 8 As 6/2011 - 106, postoupil svoji věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu
k vyřešení, zda byla vyhláška č. 439/2000 Sb., respektive vyhláška č. 537/2006 Sb., vydána v zákonných
mezích, respektive neukládá sama o s obě povinnosti nad rámec zákona. Rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu o věci dosud nerozhodl. Rozhodující senát v této věci však má za to, že není třeba v této konkrétní věci
vyčkat rozhodnutí rozšířeného senátu, přestože v rozsudku ze dne 28.2.2006, č.j. 5 As 17/2005-76 vycházel
z toho, že vyhláška č. 439/2000 Sb. nevybočuje ze zákonných mezí, respektive nezasahuje do v ěcí vyhrazených
zákonu, přičemž Ústavní soud rozhodující o ústavní stížnosti stěžovatele proti tomuto rozsudku tento rozsudek
sice zrušil, ale z důvodů v nálezu Ústavního soudu uvedených, to je protože uvedeným rozsudkem Nejvyšší správní
soud porušil základní právo stěžovatele svobodně projevovat své náboženství nebo víru ve smyslu ustanovení čl. 16
Listiny základních práv a svobod, nik oliv proto, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vycházel
z vyhlášky č. 439/2000 Sb. Právním názorem Ústavního soudu je v této konkrétní věci Nejvyšší správní soud
přímo vázán, přičemž Ústavní soud mu v citovaném nálezu uložil, aby podle kritérií stanovených v jeho nálezu
celou věc posoudil, což Nejvyšší správní soud učinil.“
Vzhledem k tomu, že otázku, zda lze ukládat povinnosti způsobem, který zvolil
zákonodárce v případě zákona č. 258/2000 Sb. a vyhl. č 537/2006 Sb., ponechal Ústavní soud
v citovaném nálezu zcela mimo svůj zorný úhel, má sedmý senát má za to, že došlo
k nežádoucímu stavu, kdy byly v judikatuře Nejvyššího správního soudu k určité právní otázce
vysloveny rozdílné právní názory, a je proto naplněn důvod, aby sedmý senát, který tako vou
otázku posuzuje jako další v pořadí, postoupil věc k rozhodnutí rozšířenému senátu
podle ust. §17 s. ř. s.
Sedmý senát se ztotožňuje s názorem, který zaujal třetí senát, na jehož argumentaci
v plném rozsahu odkazuje, že povinnosti, jejichž porušení je sankcionováno podle §29 odst. 1
písm. f) přestupkového zákona, nejsou pouze „blíže specifikovány“, nýbrž originálně určovány
teprve vyhláškou, a nikoli, jak stanoví Listina základních práv a svobod v čl. 4, zákonem.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. Josef Baxa, JUDr. Michal
Mazanec, JUDr. Karel Šimka, JUDr. Jaroslav Vlašín, JUDr. Marie Turková, JUDr. Miluše
Došková a JUDr. Jakub Camrda. Účastn íci mohou namítnout podjatost těchto soudců
(§8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení.
Účastníci řízení mají možnost vyjádřit se ve lhůtě deseti dní od doručení tohoto usnesení
k otázce předložené rozšířenému senátu.
V Brně dne 2. února 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu