ECLI:CZ:NSS:2012:7.AS.9.2012:17
Spis 7 As 9/2012 byl spojen se spisem 7 Afs 8/2012 a pod touto spisovou značkou bylo rozhodnuto takto:
sp. zn. 7 Afs 8/2012 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: R. Č., zastoupený
JUDr. Pavlem Kačírkem, advokátem se sídlem Zenklova 230/66, Praha 8 - Kobylisy,
proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28,
Praha 1, v řízení o kasačních stížnostech žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
29. 6. 2011, č. j. 6 Ca 119/2008 – 55 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
4. 10. 2011, č. j. 6 Ca 119/2008 – 80.
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, č. j. 6 Ca 119/2008 – 55 ve znění
opravného usnesení ze dne 4. 10. 2011, č. j. 6 Ca 119/2008 – 80 se zrušuje a věc
se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Žalobci se vrací přeplatek na soudním poplatku ve výši 5000 Kč, který bude
vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 29. 6. 2011, č. j. 6 Ca 119/2008 – 55
žalobu, jíž se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství
pro hlavní město Prahu (dále jen „finanční ředitelství“). V záhlaví rozsudku městský soud uvedl,
že rozhodoval v řízení o žalobě proti rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 15. 2. 2008,
č. j. FŘ 939/08-100-202370. V odůvodnění uvedl, že napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období 2002, který vydal Finanční úřad pro Prahu 9 (dále jen „finanční úřad“)
dne 30. 8. 2006, č. j. 234319/06/009915/6226, jímž byla stěžovateli doměřena daň ve výši
1 257 148 Kč. Dále se městský soud věcně vypořádal se žalobními námitkami stěžovatele.
Následně usnesením ze dne 4. 10. 2011, č. j. 6 Ca 119/2008 – 80 provedl městský soud
opravu písemného vyhotovení citovaného rozsudku tak, že celý jeho text, včetně záhlaví
a výroku, nahradil jiným textem, přičemž změna spočívala v tom, že v záhlaví bylo místo
č. j. FŘ 939/08-1100-202370 uvedeno č. j. FŘ 940/08-1100-202370 a v odůvodnění byly
změněny údaj o zdaňovacím období (místo roku 2002 uveden rok 2003), číslo jednací
dodatečného platebního výměru finančního úřadu (místo č. j. 234319/06/00915/6226 uvedeno
č. j. 234324/06/00915/6226), údaj o výši dodatečně doměřené daně (místo částky 1 257 148 Kč
uvedena částka 1 094 870 Kč) a údaje o daňové kontrole. V odůvodnění opravného usnesení
městský soud odkázal na ust. §54 odst. 4 s. ř. s. a uvedl, že při vypracování písemného
vyhotovení rozsudku došlo v jeho záhlaví a odůvodnění k chybnému uvedení čísel jednacích
rozhodnutí finančního ředitelství a finančního úřadu, zdaňovacího období a částky daně.
Proto městský soud tyto zjevné nesprávnosti usnesením opravil, přičemž vzhledem k jejich počtu
a rozptýlení ve více odstavcích opravil rozsudek jako celek. Opravné usnesení bylo stěžovateli
doručeno dne 6. 10. 2011.
V kasační stížnosti ze dne 5. 10. 2011 podané v zákonné lhůtě proti citovanému
rozsudku, namítal stěžovatel jeho zmatečnost, zejména v relaci ke skutečnosti, že téhož dne jako
napadený rozsudek obdržel také další rozsudek městského soudu ze dne 29. 6. 2011,
č. j. 6 Ca 120/2008 - 52, kterým bylo o téže věci rozhodnuto opakovaně, avšak pod jiným číslem
jednacím. Stěžovatel namítal, že mu není známo, jakým pravomocným rozhodnutím vlastně byla
jeho právní pozice vymezena, a byl tak uvržen do stavu naprosté právní nejistoty. Dále v kasační
stížnosti stěžovatel zpochybnil věcné závěry vyslovené městským soudem v napadeném rozsudku
a navrhl zrušení rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení
Následně dne 17. 10. 2011 podal stěžovatel kasační stížnost proti opravnému usnesení,
ve které namítal, že řízení před městským soudem bylo zatíženo vadou, která vyvolala jeho
nezákonnost. Postupem podle ust. §54 odst. 4 s. ř. s. nelze nahradit výrok opravovaného
rozsudku jiným, vztahujícím se k jiné věci. V režimu citovaného ustanovení není možné
rozhodnout jinou právní věc navazující na jiné daňové řízení. Stěžovatel odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2007, č. j. 4 Ans 3/2006 - 123 a namítal, že v daném
případě se nejednalo, a ani nemohlo jednat, o opravu zjevné nesprávnosti, ale pouze a výlučně
o nahrazení jednoho výroku výrokem jiným, fakticky tedy nahrazení jednoho rozsudku
rozsudkem zcela odlišným. Městský soud nebyl oprávněn v režimu ust. §54 odst. 4 s. ř. s. změnit
výrok napadeného rozsudku, a již vůbec nahradit rozsudek, který si vyhodnotil jako vadný,
rozsudkem v jiné, do té doby nerozhodované, věci. K závěrům městského soudu ve věci samé
pak stěžovatel odkázal na argumentaci obsaženou v jeho kasační stížnost proti napadenému
rozsudku a uvedl shodné stížní námitky. Z těchto důvodů navrhl zrušení napadeného usnesení
a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou zmatečnosti napadeného rozsudku
a související námitkou nesprávné aplikace ust. §54 odst. 4 s. ř. s.
Ze spisů městského soudu vedených pod sp. zn. 6 Ca 119/2008 a sp. zn. 6 Ca 120/2008
Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o žalobě proti rozhodnutí finančního ředitelství
ze dne 15. 2. 2008, č. j. FŘ 939/08-1100-202370 bylo u městského soudu vedeno
pod sp. zn. 6 Ca 120/2008 a řízení o žalobě proti rozhodnutí finančního ředitelství z téhož dne,
č. j. 940/08-1100-202370 pod sp. zn. 6 Ca 119/2008. Obsah písemného vyhotovení napadeného
rozsudku tomu nicméně neodpovídá, neboť je identický s obsahem rozsudku městského soudu
ze dne 29. 6. 2011, č. j. 6 Ca 120/2008 - 52. Toto pochybení bylo podle názoru městského soudu
důvodem pro vydání opravného usnesení.
Podle ust. §54 odst. 4 s. ř. s. opraví předseda senátu v rozsudku i bez návrhu chyby
v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku, vydá o tom opravné
usnesení a může odložit vykonatelnost rozsudku do doby, dokud opravné usnesení nenabude
právní moci.
Citované ustanovení umožňuje soudu opravit v rozsudku jak početní a písařské chyby, tak
i jiné zjevné nesprávnosti. Za zjevnou nesprávnost může být považována pouze chyba,
ke které došlo zjevným a okamžitým selháním v duševní či mechanické činnosti osoby, za jejíž
účasti bylo rozhodnutí vyhlášeno či vyhotoveno a která je každému zřejmá. Zřejmost
nesprávnosti musí být patrná především z porovnání výroku rozsudku a jeho odůvodnění,
případně i z jiných souvislostí (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2007,
č. j. 4 Ans 3/2006 - 123, publikován pod č. 1177/2007 Sb. NSS).
Možnostmi aplikace ust. §54 odst. 4 s. ř. s. se Nejvyšší správní soud zabýval také
v rozsudku ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 84/2004 - 87 (publikován pod č. 836/2006 Sb. NSS),
v němž dospěl k závěru, který zobecnil do právní věty: „Zamění-li krajský soud zcela obsah odůvodnění
s jinou věcí a je-li tato vada vytýkána v kasační stížnosti, nelze takto vzniklou situaci napravit postupem dle §54
odst. 4 s. ř. s. a vydat opravné usnesení, jehož obsahem bude zcela nové a patřičné odůvodnění výroku rozhodnutí,
a v důsledku takového postupu soudu považovat kasační stížnost za nedůvodnou.“ V odůvodnění citovaného
rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že „se plně ztotožňuje s názorem stěžovatele, že rozsudek tak, jak
byl vyhotoven a doručen účastníkům řízení nesplňuje nároky, které jsou na něj zákonem kladeny, pokud jde
o srozumitelnost takovéhoto rozhodnutí. Samotný rozsudek vskutku trpí nesrozumitelností, neboť se v obsahu
odůvodnění vyjadřuje k jiným osobám, než k žalobci. Tento nedostatek stěží může napravit soud I. stupně,
tzv. opravným usnesením, neboť předmětné ustanovení §54 odst. 4 s. ř. s. se dotýká jen skutečně zjevných
nesprávností, které lze jednoduchým způsobem opravit; pokud jde o opravy odůvodnění obvykle postačuje opravu
provést jen na jednotlivých vyhotoveních daného rozhodnutí. Pochopitelně lze opravu odůvodnění rozhodnutí provést
i opravným usnesením, ovšem zákon ani soudní praxe nemá na mysli takovou opravu, která ve své podstatě
přepisuje celé znění odůvodnění v rozsahu několika stran. V dané situaci nebylo vůbec na místě, aby soud I.
stupně za situace, kdy již byla podána kasační stížnost, takto chybu napravoval. Tím nepochybně
ke srozumitelnosti rozhodnutí nepřispěl, když z původního rozsudku platil toliko výrok a z druhého rozhodnutí
– opravného - celé odůvodnění. Za této situace je vskutku namístě, aby takovýto rozsudek byl zákonným
způsobem zrušen.“
Citované závěry jsou plně aplikovatelné i v dané věci. Za situace, kdy městský soud
zaměnil písemné vyhotovení jednoho rozsudku za písemné vyhotovení jiného rozsudku, nemůže
se jednat o zjevnou nesprávnost ve smyslu ust. §54 odst. 4 s. ř. s. Nejde totiž o nesprávnost,
která by byla „každému zřejmá“ nebo která by bez znalosti obsahu soudního spisu vyplynula
z porovnání výroku a odůvodnění napadeného rozsudku. Městský soud tedy ust. §54 odst. 4
s. ř. s. aplikoval nesprávně, neboť uvedené pochybení nebylo možné napravit vydáním
opravného usnesení. Bez opravy provedené napadeným usnesením ale napadený rozsudek
neobstojí, a je proto nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost ve smyslu ust. §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Městský soud se v něm totiž zabýval výhradně přezkumem správního rozhodnutí,
jehož přezkum nebyl předmětem řízení o žalobě. Kasační stížnosti stěžovatele jsou tedy důvodné.
Za této situace se již Nejvyšší správní soud věcně nezabýval dalšími stížními námitkami
obsaženými v kasačních stížnostech. Takový přezkum je vzhledem k nesrozumitelnosti
napadeného rozsudku nemožný.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek ve znění
napadeného usnesení podle ust. §110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení, v němž je městský soud podle odst. 4 citovaného ustanovení
vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku. O věci bylo rozhodnuto bez jednání
postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Výrok o vrácení přeplatku na soudním poplatku se opírá o ust. §10 odst. 1 věta druhá
zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle kterého soud vrátí přeplatek, bylo-li
na soudním poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost. V daném případě
stěžovatel zaplatil soudní poplatek ve výši 5000 Kč jak za kasační stížnost proti napadenému
rozsudku, tak i za kasační stížnost proti napadenému usnesení. De facto však podal kasační
stížnost pouze proti napadenému rozsudku ve znění opravného usnesení, tedy proti jedinému
rozhodnutí městského soudu. Stěžovatel tedy na poplatku zaplatil více, než činila jeho poplatková
povinnost. Protože byly splněny zákonné podmínky pro vrácení přeplatku na soudním poplatku,
Nejvyšší správní soud v souladu s ust. §10a odst. 1 citovaného zákona rozhodl tak, jak je
uvedeno ve výroku II.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu