ECLI:CZ:NSS:2012:7.AZS.1.2012:20
sp. zn. 7 Azs 1/2012 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: E.-O. G.,
zastoupena Mgr. Jiřím Ostrýtem, advokátem se sídlem Slezská 14, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2011, č. j. 45 Az 3/2011 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně - advokátovi Mgr. Jiřímu Ostrýtovi - se u r č u j e
na odměně za zastupování a na náhradě hotových výdajů částka 2880 Kč, která mu bude
zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem
ze dne 6. 12. 2011, č. j. 45 Az 3/2011 - 47, zamítl žalobu podanou žalobkyní E.-O. G. (dále jen
„stěžovatelka“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze
dne 4. 10. 2011, č. j. OAM-302/LE-BE02-ZA04-2011, kterým bylo rozhodnuto tak, že žádost
stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle §10a písm. e) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), že se zastavuje řízení o udělení mezinárodní
ochrany podle ustanovení §25 písm. i) zákona o azylu a deklarováno, že podání žaloby nemá
v souladu s ustanovením §32 odst. 3 zákona o azylu odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden zákonem č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě
institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným
prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže
rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující
funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv
fyzických a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní
ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti) je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat
na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. b) Krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní
soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci
znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž uvést,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci konstatuje, že stěžovatelka opírá podle obsahu
kasační stížnosti své námitky o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Stěžovatelka především namítla, že správní orgán vadně aplikoval ustanovení §10a
písm. e) a §25 písm. i) zákona o azylu, neboť v řízení uvedla nové skutečnosti, na základě
kterých měl žalovaný její žádost o udělení mezinárodní ochrany projednat a meritorně
rozhodnout. Jednalo se však o skutečnosti, které mají značně osobní charakter a jsou proto těžko
objektivně uchopitelné. Jestliže se tedy o existenci polského přítele zmínila až ve své druhé
žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nebylo na správním orgánu, aby posuzoval, zda již
při podání první žádosti měla k tomuto příteli tak hluboký subjektivní vztah, aby s ním v tu chvíli
chtěla být spojována pojmem rodina. Správní orgán měl naopak o její žádosti meritorně
rozhodnout poté, co si v řízení předcházejícímu rozhodnutí učiní úsudek o charakteru jejího
vztahu k přítelovi ke dni podání první žádosti a ke dni podání druhé žádosti.
Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka podala dne 10. 5. 2011 první žádost o udělení
mezinárodní ochrany, v níž uvedla, že v České republice potřebuje legalizovat svůj pobyt.
V případě návratu do Mongolska by tam měla osobní problémy, neboť ji tam tehdejší přítel
fyzicky týral a dodnes obtěžuje její rodinu. Druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany pak
podala stěžovatelka dne 4. 10. 2011 a jako nový důvod uvedla, že má v České republice přítele,
který je občanem Polska. Toho zná dva roky, přičemž od srpna do listopadu 2010 žili ve společné
domácnosti (poté již spolu nežili, neboť přítel začal pracovat v Praze). Vycestování stěžovatelky
do vlasti by pak bylo v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a svobod,
publikovanou pod č. 209/1992 Sb., která v čl. 8 zakotvuje právo na respektování rodinného
a soukromého života (s polským přítelem).
Podle ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu žádost o udělení mezinárodní ochrany je
nepřípustná, podal-li cizinec opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž by uvedl
nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání
důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci
mezinárodní ochrany.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud předesílá, že citované ustanovení bylo do zákona
o azylu nově doplněno zákonem č. 379/2007 Sb. (s účinností od 21. 12. 2007).
Předmětem sporu v posuzované věci je výklad citovaného ustanovení §10a písm. e)
zákona o azylu a jeho aplikace ve vztahu ke konkrétním skutkovým okolnostem.
Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře již vyslovil k problematice opakovaných
žádostí o udělení mezinárodní ochrany.
V rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65, dostupném na www.nssoud.cz,
uvedl, že: „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je
postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení
žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném
podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají
na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než
u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávaní opakovaných žádostí“.
Obdobně v rozsudku ze dne 30. 6. 2009, č. j. 4 Azs 23/2009 - 64, dostupném
na www.nssoud.cz, uvedl, že : „Podává-li žadatel o mezinárodní ochranu opakovanou žádost, stanoví zákon
č. 283/1991 Sb., o azylu, pro věcné posouzení žádosti podmínku tvrzení nových skutečností či zjištění. Je tedy
povinností žadatele, aby takovéto nové skutečnosti či zjištění správnímu orgánu v nové žádosti uvedl. V opačném
případě je nucen správní orgán na základě §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, posoudit žádost
jako nepřípustnou“.
V rozsudku ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 Azs 28/2011 - 74, dostupném na www.nssoud.cz,
pak vyslovil, že: I. Bylo-li řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany zastaveno pro nepřípustnost podle
§25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zkoumá správní soud pouze to, zda byly dány podmínky
pro zastavení řízení. Důvody uváděné žadateli se zabývá pouze z toho hlediska, zda jim mohly být známy v době
první žádosti, a zda je tedy mohli uvést, či zda jim v tom nebránily objektivní důvody, zpravidla spočívající v tom,
že o těchto důvodech vůbec nevěděli nebo je nemohli z objektivních či legitimních subjektivních příčin uvést. II.
Podmínky pro zastavení řízení podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je nutno zkoumat
z hlediska všech forem mezinárodní ochrany, tedy i z hlediska důvodů pro poskytnutí doplňkové ochrany.
Posléze rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 6. 3. 2012,
č. j. 3 Azs 6/2011 - 96, judikoval, že : I. Správní orgán je povinen zkoumat v průběhu řízení o opakované
žádosti o udělení mezinárodní ochrany v souladu s §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zda
žadatel neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění týkající se důvodů pro udělení azylu nebo důvodů pro udělení
doplňkové ochrany, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní
ochrany v předchozím pravomocně skončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. Přípustnost opakované žádosti je
tak třeba posuzovat z pohledu možných nových skutečností a zjištění pro udělení jak azylu, tak udělení doplňkové
ochrany. II. Obsahuje-li opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany takové nové skutečnosti nebo zjištění, je
správní orgán povinen hodnotit takovou žádost jako přípustnou a meritorně o ní rozhodnout. V opačném případě
řízení o nepřípustné žádosti podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zastaví. Zastavuje-li správní
orgán řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nemůže zároveň o věci samé, tedy o mezinárodní ochraně
(tzn. ani o azylu, ani o doplňkové ochraně), rozhodovat.
V rozsudcích bylo vysloveno několik zásadních tezí.
Z dikce ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu vyplývá nutnost kumulativního splnění
dvou podmínek pro to, aby bylo možné opakovanou žádost věcně projednat: 1) je nutno uvést
nové skutečnosti nebo zjištění; 2) musí se přitom jednat o takové skutečnosti či zjištění, jež
nebyly bez vlastního zavinění žadatele zkoumány v předchozím řízení.
Za nové skutečnosti nebo zjištění je nutno považovat nikoli jakékoli nové skutečnosti
nebo zjištění, ale pouze takové, které by prima facie mohly mít dopad do hmotněprávního
postavení žadatele. Ostatně v jiných případech by nové správní řízení pozbývalo jakéhokoli
smyslu, protože jeho výsledek by byl předem daný a ve svém důsledku by takové správní řízení
nekorespondovalo s požadavkem hospodárnosti vnímaným jakožto dosahování žádoucích
výsledků s co nejmenšími možnými náklady.
Ve vztahu k druhé z uvedených podmínek je třeba vyjít z toho, že v rámci azylového
řízení existují dvě základní povinnosti – břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Jak již Nejvyšší
správní soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005 - 86, dostupný
na www.nssoud.cz, „zatímco důkazní břemeno může v některých případech nést i správní orgán, povinnost
tvrzení leží vždy na žadateli o azyl. Představa, že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální
ohrožení žadatele o azyl v zemi jeho původu, je zcela nereálná. Jedině žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou
zemi původu opustil, zda byl pronásledován a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel
uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí.“ Pro úplnost lze
ještě odkázat i na rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 – 42, dostupný
na www.nssoud.cz, v němž bylo uvedeno, že: „Správní orgán není povinen hodnotit jiné skutečnosti
než ty, které žadatel o azyl uvedl jako důvody, pro které o azyl žádá.“ Pokud proto žadatel neuvedl
všechny důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jedná se o skutečnost přičitatelnou
pouze jemu, a nelze akceptovat, že by toto neunesení břemena tvrzení mohl zhojit pomocí
podání opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Institut opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany tedy neslouží k upřesňování či
skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním smyslem a účelem je postihnout
případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele
a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího řízení. Zpravidla se přitom může jednat
o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času a jako takové lze připomenout zejména změnu
situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele, např. udělení azylu
matce nezletilé žadatelky, jejíž žádost již byla pravomocně zamítnuta.
Ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu tedy představuje jistý filtr, jehož
prostřednictvím je možné propustit do dalšího opakovaného řízení o udělení mezinárodní
ochrany již jednou rozhodnutou věc. Jedná se přitom o výjimku, kterou je třeba vykládat
restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném
právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté,
tzv. res iudicata, resp. v daném případě res administrata. Při opakovaném podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění obou výše uvedených podmínek,
které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu nové žádosti, jež může vést
k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo
k účelovému podávání opakovaných žádostí tak, jako tomu svědčí skutkové okolnosti
projednávané věci.
Stěžovatelka v kasační stížnosti především vytýká správnímu orgánu a krajskému soudu,
že nesprávně posoudily otázku, zda jako žadatelka o udělení mezinárodní ochrany uvedla nové
skutečnosti, které nebyly bez jejího zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany. Jestliže se tedy o existenci polského přítele zmínila až ve své druhé žádosti
o udělení mezinárodní ochrany, nebylo na správním orgánu, aby posuzoval, zda již při podání
první žádosti měla k tomuto příteli tak hluboký subjektivní vztah, aby s ním v tu chvíli chtěla být
spojována pojmem rodina. Správní orgán měl naopak o její žádosti meritorně rozhodnout poté,
co si v řízení předcházejícímu rozhodnutí učiní úsudek o charakteru jejího vztahu k přítelovi
ke dni podání první žádosti a ke dni podání druhé žádosti.
Z ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu vyplývá, že novou skutečností je pouze taková
skutečnost, kterou stěžovatelka nemohla bez své viny uvést v řízení o předchozí žádosti.
Stěžovatelkou tvrzený osobní vztah s přítelem z Polska měl trvat dva roky, a to nejintenzivněji
v druhé polovině roku 2010. Jelikož první žádost o udělení mezinárodní ochrany stěžovatelka
podala v květnu 2011, nelze uzavřít jinak, než tak, že pokud stěžovatelka o této skutečnosti tehdy
nehovořila, zapříčinila, že v dalších žádostech není možné tuto skutečnost meritorně posuzovat.
Bylo tehdy jen na ní, co v první žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvede. Dne 1. 6. 2011
byla žádost stěžovatelky pravomocně zamítnuta jako zjevně nedůvodná (o žalobě proti tomuto
rozhodnutí nebylo správním soudem rozhodnuto). Druhou žádost stěžovatelky o udělení
mezinárodní ochrany v říjnu 2011 je třeba považovat za žádost opakovanou. Jestliže přitom
v této žádosti stěžovatelka uvedla nový důvod, že má v České republice přítele z Polska, neuvedla
žádnou skutečnost, kterou by dříve bez své viny uvést nemohla (omluvou není, že si neuvědomila
důležitost informace). Třeba proto uzavřít, že další postup žalovaného správního orgánu byl
správný (zastavení řízení bez meritorního přezkoumání důvodů žádosti). Do dalšího
opakovaného řízení o udělení mezinárodní ochrany proto nebylo možno propustit již jednou
rozhodnutou věc z důvodu respektování jednoho ze základních principů rozhodování
ve veřejném právu, a sice principu právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně
rozhodnutá.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud při svém
rozhodování postupoval ve smyslu této judikatury. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné
další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností konstatuje,
že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
stěžovatelky nepřijatelnou, a proto ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta první s. ř. s. za použití
ustanovení §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byl-li návrh odmítnut.
Stěžovatelce byl usnesením krajského soudu ze dne 11. 11. 2011, č. j. 45 Az 3/2011 - 31,
ustanoven zástupcem advokát Mgr. Jiří Ostrýt. Podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě
odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1 písm. d)
téže vyhlášky, náleží ustanovenému advokátovi odměna za jeden úkon právní služby (sepsání
kasační stížnosti ze dne 4. 1. 2012) v částce 2100 Kč, a podle §13 odst. 3 citované vyhlášky
i náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč za jeden úkon právní služby, celkem tedy částka
2400 Kč. Jelikož zástupce stěžovatelky je advokát, který je plátcem daně z přidané hodnoty,
zvyšuje se částka 2400 Kč o částku, která odpovídá příslušné sazbě daně, jež činí 20 %,
tj. o částku 480 Kč. Celková částka 2880 Kč bude zástupci stěžovatelky vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2012
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu