ECLI:CZ:NSS:2012:7.AZS.13.2012:30
sp. zn. 7 Azs 13/2012 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: N. M.
T., zastoupený Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2012, č. j. 16 Az
5/2009 – 84,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 1. 2012, č. j. 16 Az 5/2009 – 84,
zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra,
odbor azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 18. 3. 2009,
č. j. OAM -786/VL-07-PA03-2008, kterým nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana
podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon
o azylu“). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru, proto
zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud je ho
kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatel v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že důvodem jeho
žádosti je snaha o legalizaci pobytu na území České republiky, neboť se nechce vrátit
do Vietnamu, je zvyklý žít v České republice, má zde nezletilou dceru, která má české státní
občanství, chce se s ní stýkat a finančně přispívat na její potřeby. V kasační stížnosti pak namítal,
že důvody které ho vedly k podání žádosti jsou dostatečné pro udělení mezinárodní ochrany
podle ust. §14 a 14a zákona o azyl u, přičemž její neudělení znamená zásah do jeho práva
na soukromý a rodinný život, čímž došlo k porušení mezinárodních závazků České republiky,
zejména Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
K této stěžovatelově argumentaci lze odkázat na rozsudek ze dne 28. 11. 2008,
č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, kde Nejvyšší správní soud vyslovil, že zásahem do soukromého
a rodinného života, který si cizinec na území České republiky vytvořil, by v souvislosti s čl. 8
Úmluvy mohl být zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu, který by právě svou délkou mohl
dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská
práva. Výjimkou by pak mohl být pouze případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinné
či osobní vazby byla již pouhá nutnost jeho vycestování. Otázku existence rodinného života
ve smyslu čl. 8 Úmluvy je přitom podle Evropského soudu pro lidská práva třeba posuzovat
s ohledem na stav v době, kdy zákaz pobytu nabyl právní moci. Dále Nejvyšší správní soud
v tomto rozsudku uvedl, že z dikce ust. §119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) vyplývá, že právě toto ustanovení
primárně chrání práva cizince na soukromý a rodinný život vyplývající z čl. 8 Úmluvy, nikoliv
ust. §179 odst. 2 písm. d) zákona o pobytu cizinců, které upravuje důvod znemožňující
vycestování cizince pro rozpor takového vycestování s mezinárodními závazky České republiky,
ani jemu svou dikcí odpovídající ust . §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, upravující obdobně
formulovaný důvod udělení doplňkové ochrany.
Pojem rodinného života je vykládán poměrně ext enzivně, vždy však s důrazem
na fungující (reálný) rodinný život (srov. např. rozhodnutí Evro pské komise pro lidská práva
ze dne 15. 10. 1986 ve věci K. proti Spojenému království, stížnost č. 11468/85, dostupné
na http://echr.coe.int.) Vztahem zakládajícím rodinný život je pak v prvé řadě vzt ah manželů
v zákonném a skutečném manželství, což není stěžovatelův případ. Ust. §14a odst. 2 písm. d)
zákona o azylu tedy nelze vykládat tak, že vycestování stěžovatele do země jeho původu by bylo
v rozporu s mezinárodněprávními závazky České republiky, neboť by tím bylo porušeno jeho
právo na rodinný život. Stěžovatel má jistě právo na rodinný život, nicméně toto právo může
realizovat jiným způsobem, např. úpravou svého pobytu v České republice podle zákona
o pobytu cizinců, a to zejména s ohledem na to, že je rodinným příslušníkem občana České
republiky.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů je kasační stížnost stěžovatele nepřijatelná, a proto ji Nejvyšší
správní soud odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť by to bylo nadbytečné,
když samo podání kasační stížnosti má podle §32 odst. 5 zákona o azylu odkladný účinek.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, věty první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl -li návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu