ECLI:CZ:NSS:2012:7.AZS.25.2012:29
sp. zn. 7 Azs 25/2012 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudkyň JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: S. Z.,
zastoupen Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, se sídlem Nerudova 22, Litoměřice, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3/936, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2012, č. j. 2 Az 1/2012 - 7,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce S. Z. se včas podanou kasační stížností domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2012,
č. j. 2 Az 1/2012 – 7, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným usnesením ze dne
3. 4. 2012, č. j. 2 Az 1/2012 -7, odmítl žalobu žalobce S. Z. proti rozhodnutí Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky, ze dne 2. 12. 2011, č. j. OAM-219/ZA-ZA04-LE05-2011,
kterým nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Městský soud při svém rozhodování vyšel z toho,
že zástupce žalobce obecný zmocněnec V. Z. podal dne 25. 1. 2012 k tomuto soudu elektronicky
žalobu proti uvedenému správnímu rozhodnutí a že tato žaloba neměla náležitosti podle
ustanovení §71 odst. 1 s. ř. s. (neobsahovala především žalobní body, na základě kterých
považuje žalobce napadené správní rozhodnutí za nezákonné). Zástupce žalobce byl proto
usnesením správního soudu ze dne 27. 1. 2012 jednak poučen o náležitostech žaloby a jednak
vyzván k doplnění žaloby ve lhůtě 21 dnů s poučením, že pokud tak ve stanovené lhůtě neučiní,
bude podání odmítnuto. Toto usnesení bylo doručeno zástupci žalobce dne 13. 2. 2012, který ale
žalobu nedoplnil ve stanovené lhůtě do 5. 3. 2012, ani později, a na usnesení městského soudu
vůbec nereagoval. Jelikož zástupce žalobce přes výzvu správního soudu nedoplnil žalobu o
žalobní body, z nichž by bylo patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje správní
rozhodnutí za nezákonné, musel městský soud žalobu zamítnout (správně však odmítnout) podle
ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s odkazem na ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s.
Proti tomuto usnesení městského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opřel obsahově o důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1
písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“).
Stěžovatel namítl, že jeho tehdejšímu zástupci v řízení o žalobě nebylo v rozporu
s tvrzením městského soudu doručeno usnesení ze dne 27. 1. 2012 s výzvou k doplnění žaloby.
Je tomu tak proto, že tehdejší zástupce podal žalobu k městskému soudu prostřednictvím
datové schránky a městský soud byl proto povinen (přímo ze zákona) doručovat tomuto zástupci
veškerou poštu do této schránky. Správní soud však v případě doručování usnesení ze dne
27. 1. 2012 s výzvou k doplnění žaloby takto nepostupoval. Ve spise je založena pouze
doručenka, která není podepsána V. Z., na níž je nečitelné razítko pošty a nečitelná rukou psaná
parafa, podle které byla doručovaná zásilka „vhozena do schránky adresáta, protože nebyl
zastižen“. Takový postup není možno považovat za skutečné doručení písemnosti. Zásilka jednak
nebyla zaslána do datové schránky a jednak neexistuje žádný listinný důkaz o tom, že by byla
uložena na poště a adresát vyzván k jejímu převzetí. Chybí dokonce i důkaz o tom, že zásilka byla
adresátu odeslána. Z těchto důvodů proto nemá oporu ve spise závěr městského soudu, že V. Z.
bylo doručeno usnesení ze dne 27. 1. 2012 s výzvou k doplnění žaloby. Napadené usnesení o
odmítnutí žaloby ale bylo V. Z. řádně převzato po předchozím uložení na poště a výzvě k jeho
vyzvednutí.
Žalované Ministerstvo vnitra v písemném vyjádření ke kasační stížnosti nejprve vyslovilo
pochybnost, zda stěžovatelova kasační stížnost je vůbec podána včas. Je tomu tak proto, že
kasační stížností napadené usnesení správního soudu muselo být stěžovateli doručeno dne
18. 4. 2012 a lhůta k podání uvedeného mimořádného opravného prostředku tak uplynula dne
2. 5. 2012. V prezentačním razítku na kasační stížnosti je však uveden jako datum doručení této
stížnosti městskému soudu den 4. 5. 2012. Správní orgán ovšem nedisponuje údajem, že kasační
stížnost byla předána k poštovní přepravě dne 2. 5. 2012. Pro případ, že kasační stížnost byla
podána včas, je třeba vzít v úvahu, že směřuje proti procesnímu postupu městského soudu.
Správní orgán nedisponuje informacemi nezbytnými k posouzení kasačních námitek.
Z dostupných informací lze však dospět k závěru, že napadené usnesení o odmítnutí žaloby je
opodstatněné. Žalovaný vzhledem k nedostatku informací o průběhu soudního řízení ponechává
posouzení důvodnosti napadeného usnesení na Nejvyšším správním soudu.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je
podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem, jehož výklad
provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. O přijatelnou kasační stížnost
se podle již citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu může jednat i tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě
může jednat i tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou
soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu a b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva.
V daném případě jde o posouzení zákonnosti postupu městského soudu, kterému byla
jeden den před uplynutím lhůty dle §32 odst. 1 zákona o azylu s poukazem na ustanovení §72
odst. 1 s. ř. s. doručena blanketární žaloba stěžovatele proti správnímu rozhodnutí, jež byla
posléze odmítnuta po doručení výzvy k odstranění vad žaloby, které nebylo provedeno do datové
schránky stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto přezkoumal kasační stížností napadené usnesení městského
soudu při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, 4 s .ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, je-li kasační stížností napadeno
usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační
důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající mimo jiné v tvrzené nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy tvrzená vada řízení
před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí
návrhu soudem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005,
č j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 625/2005).
Právě takovou vadu řízení namítá stěžovatel v kasační stížnosti (zástupci stěžovatele
nebylo v řízení o žalobě doručeno usnesení ze dne 27. 1. 2012 s výzvou k doplnění žaloby
především o žalobní body, z nichž by bylo patrno, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje stěžovatel správní rozhodnutí za nezákonné, což pak mělo na následek odmítnutí
žaloby).
Žalovaný správní orgán v písemném vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil pochybnosti
o včasnosti podané kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud proto považuje za nutné nejprve se vyjádřit k této pochybnosti
žalovaného správního orgánu. Z obsahu spisu vyplývá, že kasační stížností napadené usnesení
městského soudu bylo doručeno stěžovateli, resp. jeho zástupci obecnému zmocněnci V. Z. dne
18. 4. 2012. Lhůta dvou týdnů po doručení rozhodnutí k podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s.
ř. s.) tedy skončila uplynutím dne 2. 5. 2012. Jestliže za tohoto stavu předal zástupce stěžovatele
kasační stížnost k poštovní přepravě dne 2. 5. 2012, byl tento mimořádný opravný prostředek
podán včas (§40 odst. 4 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.).
Pro posouzení námitky kasační stížnosti je podstatné to, že stěžovatel podal dne
25. 1. 2012 k Městskému soudu v Praze žalobu proti již uvedenému správnímu rozhodnutí.
Z obsahu žaloby vyplývá, že neobsahuje jediný žalobní bod, a to ani v nejhrubších rysech,
neboť se v ní hovoří pouze o tom, že žalobce podává žalobu proti napadenému správnímu
rozhodnutí podle §32 zákona o azylu, a že žalobce navrhuje toto rozhodnutí zrušit, a věc vrátit
k dalšímu řízení žalovanému správnímu orgánu. I když je správní soudnictví ovládáno dispoziční
a koncentrační zásadou, a ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. správní soud přezkoumá
napadené výroky správního rozhodnutí v mezích žalobních bodů, není ani v nejmenším v žalobě
naznačeno, v čem by měl rozpor správního rozhodnutí se zákonem spočívat (skutkové a právní
výhrady stěžovatele) a jaká práva stěžovatele měla být zkrácena. Podstatné pro posouzení námitky
kasační stížnosti je i to, v jaké době od oznámení správního rozhodnutí stěžovateli došlo
k podání žaloby. Pokud totiž žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, a zároveň již není objektivně
možné, že by žalobce žalobní bod ve lhůtě pro podání žaloby doplnil, potom neexistuje zákonná
povinnost soudu vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s.
Ze správního spisu v tomto směru vyplývá, že k převzetí originálu žalobou napadeného
správního rozhodnutí stěžovatelem do vlastních ruku došlo dne 11. 1. 2012. Zákon o azylu, který
je ve vztahu k soudnímu řádu správnímu zvláštním zákonem, upravuje odlišně lhůtu pro podání
žaloby proti rozhodnutí správního orgánu ve věci mezinárodní ochrany (podle §32 odst. 1
zákona o azylu lze žalobu proti rozhodnutí ve věci azylu podat ve lhůtě 15 dní ode dne doručení
rozhodnutí). Správní žalobu proti správnímu rozhodnutí proto bylo možno v této věci podat
nejpozději dne 26. 1. 2012.
V důsledku přísné dispoziční zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního
orgánu musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových
a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné
[§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Podle ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. žalobce může kdykoli za řízení žalobní body omezit.
Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body
může jen ve lhůtě pro podání žaloby. Po jejím uplynutí již není možné vznášet v průběhu řízení
další výhrady proti správnímu rozhodnutí. K žalobním bodům, uplatněným později, proto
správní soud nemůže přihlížet. Vzhledem k tomu, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno
dispoziční zásadou, nemůže správní soud přezkoumávat správní rozhodnutí nad rámec vymezený
žalobcem v žalobě, z vlastní iniciativy jeho projev nahrazovat a sám vyhledávat právní vady
napadeného aktu.
Z uvedeného tedy vyplývá, že žalobce může případné žalobní důvody doplnit ve lhůtě
k podání žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s.).
Žaloba stěžovatele v souzené věci žádné žalobní body neobsahovala a stěžovatel tuto
žalobu v zákonné lhůtě pro její podání v tomto směru ani nijak nedoplnil. Zákon přitom stanoví,
že žaloba musí vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod (srov. §71 odst. 2 druhá věta s. ř. s.).
Pokud žaloba žádný žalobní bod neobsahuje, může být tento nedostatek podmínek řízení
odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá z citovaného ustanovení §71
odst. 2 s. ř. s. Není však dána zákonná povinnost soudu v těchto případech vždy vyzývat žalobce
k odstranění těchto vad ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., neboť – takto široce pojímaná –
povinnost soudu by zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční a rovněž zásadě koncentrace
řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován.
Nejvyšší správní soud proto posoudil ve shodě s městským soudem žalobu stěžovatele
jako blanketní (neobsahovala ani jeden žalobní bod, a to ani v nejhrubších rysech). Vzhledem
k tomu, že stěžovatel, resp. jeho zástupce V. Z. podal žalobu až v předposlední den lhůty pro
podání žaloby, tj. ve středu dne 25. 1. 2012, nezbyl ani žádný reálný čas k doplnění tohoto bodu.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č. j. 2 As 69/2008 - 148, dostupném na
www.nssoud.cz, již uvedl, že „pokud jde o nezbytnost výzvy k doplnění žalobního bodu, tak Nejvyšší správní
soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, a zároveň
již není objektivně možné, že by žalobce žalobní bod ve lhůtě pro podání žaloby doplnil, neexistuje zákonná
povinnost soudu vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce
pojímaná povinnost soudu by odporovala zásadě dispoziční a zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž
je řízení o žalobě koncipováno (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003,
č. j. 2 Azs 9/2003 – 40, publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS.“ Účelem §37 odst. 5 s. ř. s. je
upozornit podatele na vady podání, vyzvat ho k jejich odstranění, stanovit mu k tomu lhůtu
a upozornit ho na následky spojené s neodstraněním vad. Lze-li určitou náležitost žaloby účinně
uvést či doplnit jen v zákonem stanovené nepřekročitelné lhůtě, má smysl vyzývat k takovému
doplnění pouze tehdy, bude-li to vůbec „technicky“ proveditelné a smysluplné. Není a priori
vyloučeno, aby taková výzva, zejména za použití moderních komunikačních prostředků, byla
učiněna v posledních dnech či zcela výjimečně i v poslední den lhůty pro podání žaloby. Správní
soud je proto povinen takovou výzvu učinit, ale musí se předtím v přiměřené lhůtě po dojití
žaloby na soud (tedy zpravidla v řádu několika dnů po dojití) s jejím obsahem náležitě seznámit
do té míry, aby si mohl učinit alespoň úsudek o tom, zda má předepsané náležitosti.
Z textu podané žaloby datované dnem 24. 1. 2012 však nebylo možno zjistit, kdy měla
začít běžet lhůta k jejímu podání (v žalobě nebyl uveden žádný údaj o dni doručení napadeného
správního rozhodnutí stěžovateli). K žalobě nebylo přiloženo ani žalobou napadené správní
rozhodnutí, z něhož by bylo možno zjistit správný datum jeho vydání dne 2. 12. 2012 a nikoliv
v žalobě uváděné 7. 1. 2011 (zde by bylo zřejmé, že lhůta k podání žaloby již patrně uplynula).
Městský soud by proto mohl postupovat pouze tak, že poté, co si vyjasnil otázku zastoupení
stěžovatele, si mohl opatřit od žalovaného Ministerstva vnitra doklady o doručení napadeného
rozhodnutí a samotné toto rozhodnutí. To však neučinil. Z nich by ale seznal, že stěžovatel podal
žalobu do datové schránky městského soudu tak krátce před skončením běhu žalobní lhůty
(v předposlední den), že samosoudce z důvodů zcela pochopitelných (spisová manipulace
u soudu spojená s evidencí věci a předložením věci soudci, neexistence údajů o počátku běhu
lhůty k podání žaloby) měl objektivně znemožněno učinění včasné výzvy k doplnění žaloby.
Stěžovatel byl navíc zastoupen pouze obecným zmocněncem, který by musel alespoň jeden
žalobní bod napsat a podat správnímu soudu během téhož dne. U stěžovatele však mělo být dne
13. 1. 2012 vazební věznicí Praha-Ruzyně realizováno jeho vydání do Moldavské republiky.
Kontakt stěžovatele se svým zástupcem (neadvokátem) při sepisu důvodů žaloby by byl patrně
znemožněn. Procesní postup účastníků řízení včetně toho, zda stěžovatel podá žalobu
až v samém závěru lhůty, souvisí s jeho procesní odpovědností a stěžovatel tak musí nést
případné důsledky, které z jeho vlastního načasování takových kroků plynou.
Jak již bylo uvedeno, žalobu proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany
lze v tomto případě podat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí (§32 odst. 1 zákona
o azylu). Jelikož v této věci stěžovatel převzal originál žalobou napadeného správního rozhodnutí
do vlastních ruku dne 11. 1. 2012, mohl podat správní žalobu se všemi náležitostmi (§71
odst. 1 s. ř. s.) proti napadenému rozhodnutí nejpozději dne 26. 1. 2012. Z tohoto pohledu je
proto již irelevantní výzva městského soudu ze dne 27. 1. 2012 k doplnění náležitostí žaloby
především o skutkové a právní důvody, pro které považuje žalobce napadené výroky správního
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (výzva byla datována dne 27. 1. 2012, vypravena
9. 2. 2012, tedy vydána až po uplynutí lhůty k podání žaloby).
Ve světle toho, co bylo uvedeno, pak nemůže věcně obstát (z důvodů již uvedených
shora) jediná námitka kasační stížnosti stěžovatele spočívající v tom, že tehdejšímu zástupci
stěžovatele v řízení o žalobě nebylo v rozporu s tvrzením městského soudu řádně doručeno
usnesení ze dne 27. 1. 2012 s výzvou k doplnění žaloby. Je tomu tak proto, že se stěžovateli
nepodařilo v žalobní lhůtě do 26. 1. 2012 uvést žádný žalobní bod, a žalobní body, které by uvedl
později, po uplynutí lhůty pro podání žaloby dne 26. 1. 2012, na základě usnesení ze dne
27. 1. 2012 s výzvou k doplnění žaloby, by byly uplatněny již opožděně. Zmeškání lhůty
pro podání žaloby by přitom nebylo možné ani prominout (§72 odst. 4 s. ř. s.). V řízení tedy
nebyla ve lhůtě pro podání žaloby, a to neodstranitelně, splněna podmínka řízení spočívající
v tom, že v žalobě byl účinně uplatněn, byť třeba i jen v nejhrubších rysech, aspoň jeden žalobní
bod.
Na těchto závěrech by nezměnilo nic ani to, i kdyby při doručování usnesení ze dne
27. 1. 2012 s výzvou k doplnění žaloby nebyla respektována pravidla pro doručování
prostřednictvím datové schránky, ani ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
k problematice doručování správních rozhodnutí do datových schránek, kterou lze použít i u
rozhodnutí soudních. Jde např. o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011,
č. j. 8 As 31/2011 - 88, dostupný na www.nssoud.cz, v němž bylo vysloveno, že : „Je-li účastníku
řízení, který má zřízenu datovou schránku, doručováno správní rozhodnutí prostřednictvím držitele poštovní
licence a účastník je skutečně převzal, bylo tím rozhodnutí oznámeno ve smyslu §72 odst. 1 s. ř. s. i §72 odst. 1
správního řádu z roku 2004, přestože správní orgán posléze zaslal takové rozhodnutí i prostřednictvím datové
schránky.“Věcné přezkoumávání vznesené námitky Nejvyšším správním soudem by proto nic
zásadního nepřineslo. Procesní postup stěžovatele, který podal žalobu až v samém závěru lhůty,
kdy tak může učinit, je jeho procesní odpovědností a proto musí nést důsledky, které z toho
plynou.
Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů zamítl kasační stížnost stěžovatele
proti napadenému usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby jako neopodstatněnou (§110
odst. 1 s. ř. s.).
Je tomu tak proto, že po marném uplynutí lhůty k podání žaloby se absentující žalobní
body stávají neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] .
Odmítl-li však městský soud žalobu stěžovatele podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s odkazem na
ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. (nedoplnění žalobních bodů přes výzvu soudu), bylo by v rozporu
se zásadou procesní ekonomie zrušení tohoto rozhodnutí a vrácení k novému odmítnutí
ze správného důvodu [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], která nedovoluje řešit v soudním řízení jen
teoretické otázky bez praktického významu pro účastníky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 2. 2006, č. j. 1 Afs 129/2004 - 76, dostupný na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože mu
takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaný správní orgán sice úspěch měl, nevznikly mu však náklady řízení
o kasační stížnosti, přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto
rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. července 2012
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu