ECLI:CZ:NSS:2012:7.AZS.36.2012:23
sp. zn. 7 Azs 36/2012 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobkyně: U. A., pobytem
Pobytové středisko Kostelec nad Orlicí, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 5. 6. 2012, č. j. 4 A 33/2012 - 15,
takto:
I. Řízení se z a s t a v u je .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2012, č. j. 4 A 33/2012 - 15, kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“)
ze dne 11. 5. 2012, č. j. OAM-122/LE-LE05-NV-2012, o nepovolení vstupu na území České
republiky ve smyslu ust. §73 odst. 4 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
V průběhu řízení o kasační stížnosti nebylo možné přes opakované pokusy doručit
stěžovatelce písemnosti na místo jejího pobytu podle evidence ministerstva, kterým bylo
Pobytové středisko Kostelec nad Orlicí. Dotazem na toto Pobytové středisko bylo zjištěno,
že stěžovatelka z něj odešla dne 25. 7. 2012. Následně bylo zjištěno, že se stěžovatelka nezdržuje
ani na adrese ul. 5. k. 1324/7, P., kterou uvedla při odchodu z pobytového střediska.
Podle ust. §33 písm. b) zákona o azylu soud řízení zastaví, jestliže nelze zjistit místo
pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany (žalobce).
Citované ustanovení obsahuje speciální úpravu důvodů pro zastavení soudního řízení
ve smyslu ust. §47 písm. c) s. ř. s., a to bez ohledu na to, zda kasační stížnost má všechny
zákonné náležitosti a zda jsou splněny všechny podmínky řízení, včetně povinného
zastoupení advokátem (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008,
č. j. 7 Azs 91/2007 – 66, dostupné na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud proto posuzoval,
zda lze ust. §33 písm. b) zákona o azylu aplikovat i za situace, kdy nelze zjistit pobyt stěžovatelky
v průběhu soudního řízení o přezkumu rozhodnutí ministerstva vydaného podle ust. §73 odst. 4
písm. c) zákona o azylu.
Podle ust. §73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu ministerstvo o žádosti o udělení
mezinárodní ochrany vydá rozhodnutí nejpozději do 4 týdnů ode dne učinění prohlášení
o mezinárodní ochraně cizincem. Nerozhodne-li ministerstvo v uvedené lhůtě, umožní cizinci
vstup na území bez rozhodnutí a dopraví jej do azylového zařízení na území. Do pěti dnů
ode dne učinění prohlášení o mezinárodní ochraně cizincem ministerstvo rozhodne, zda cizinci
povolí vstup na území. Vstup na území nepovolí cizinci, u něhož se lze důvodně domnívat, že by
mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu, veřejné zdraví či veřejný pořádek.
Ust. §33 písm. b) zákona o azylu je systematicky zařazeno do hlavy IV zákona o azylu,
která upravuje přezkum rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany soudem, přičemž napadené
rozhodnutí ministerstva nelze považovat za konečné rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Je
proto nutné posoudit, zda je pro aplikaci ust. §33 písm. b) zákona o azylu rozhodující povaha
řízení o udělení mezinárodní ochrany, v jehož rámci je napadené rozhodnutí ministerstva vydáno,
anebo konečná povaha rozhodnutí o žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2004, č. j. 2 Azs 16/2004 – 45, dostupný
na www.nssoud.cz, uvedl, že smyslem ust. §33 zákona o azylu je umožnit soudům nezabývat
se meritorně azylovými žalobami, pokud žalobci již zmizeli ze zorného pole orgánů veřejné moci
České republiky a kteří již pravděpodobně nejsou v dosahu jurisdikce České republiky. Smysl
a účel tohoto ustanovení je tedy procesně ekonomický, tzn., že meritorně mají být projednána věc
pouze tehdy, je-li z jednání žadatele o udělení mezinárodní ochrany, zejména z toho, že je
k dispozici orgánům České republiky a poskytuje v řízení patřičnou součinnost, patrné,
že i nadále má skutečný zájem na poskytnutí mezinárodní ochrany. Rozhodnutí o nepovolení
vstupu na území podle ust. §73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu je rozhodnutím vydaným v řízení
o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Jeho účelem je ze zákonem stanovených důvodů
nevpustit žadatele na území České republiky a posoudit jeho žádost v rámci tranzitního prostoru
mezinárodního letiště. Zákon o azylu na základě rozhodnutí ministerstva podle ust. §73 odst. 4
písm. c) zákona o azylu umožňuje, aby za účelem posouzení důvodnosti žádosti byl žadatelům
takto znemožněn vstup na území České republiky maximálně po dobu 4 týdnů.
V dané věci stěžovatelka požádala o udělení mezinárodní ochrany dne 14. 5. 2012
v tranzitním prostoru mezinárodního letiště Praha – Ruzyně a na základě napadeného rozhodnutí
ministerstva byla umístěna do přijímacího střediska Praha - Ruzyně. Po uplynutí 4 týdnů pak byla
dne 7. 6. 2012 převezena do Pobytového střediska Kostelec nad Orlicí.
Stěžovatelka tedy stále po podání své žádosti o udělení mezinárodní ochrany a po vydání
napadeného rozhodnutí byla v postavení žadatelky o udělení mezinárodní ochrany a řízení o její
žádosti pokračovalo. Soudní řízení o přezkumu rozhodnutí podle ust. §73 odst. 4 c) zákona
o azylu je tak nutno vnímat jako řízení o přezkumu rozhodnutí v režimu pokračujícího řízení
o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Po dobu omezení osobní svobody v tranzitním
prostoru mezinárodního letiště (ve smyslu omezení vstoupit na území České republiky) nemohlo
u stěžovatelky z povahy věci dojít k situaci předvídané v ust. §33 zákona o azylu, nicméně
po jejím vpuštění na území České republiky byla umístněna do pobytového střediska, z něhož
odešla, a její aktuální místo pobytu nelze zjistit.
V povaze rozhodnutí ve smyslu ust. §73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu a ani v jeho
systematickém zařazení v zákoně o azylu nelze nalézt důvod pro odlišný postup správního
soudu, než jaký je stanoven v ust. §33 zákona o azylu, pokud nastane objektivní situace
spočívající v nemožnosti zjistit aktuální místo pobytu stěžovatelky. V každé fázi řízení
o mezinárodní ochraně je požadavek, aby žadatel byl dispozici orgánům České republiky
a poskytoval v řízení patřičnou součinnost, na místě. To, jaký typ správního rozhodnutí v rámci
řízení o žádosti o mezinárodní ochranu je soudně přezkoumáván, není z uvedeného hlediska
rozhodné. Soudní ochrana má být poskytována jen tehdy, projevuje-li o ni ten, který se jí
domáhal, i nadále patřičný zájem. Jakkoli tedy správní rozhodnutí přezkoumávané k její žalobě
není rozhodnutím, které by s konečnou platností řešilo azylověprávní status stěžovatelky,
nýbrž pouze rozhodnutím o tom, jakým způsobem s ní má být v určité fázi řízení o její žádosti
nakládáno, je vzhledem ke smyslu a účelu institutu zastavení řízení podle ust. §33 zákona o azylu
na místě toto ustanovení na věc stěžovatelky aplikovat.
Proto Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti stěžovatelky podle ust. §47
písm. c) s. ř. s. ve spojení s §33 písm. b) zákona o azylu zastavil.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení o kasační
stížnosti zastaveno.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu