ECLI:CZ:NSS:2012:7.AZS.4.2012:28
sp. zn. 7 Azs 4/2012 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Jana
Passera v právní věci žalobkyně: T. U., zastoupená Mgr. Václavem Slukou, advokátem se sídlem
Koněvova 128/1715, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
31. 8. 2011, č. j. 64Az 48/2009 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Václava Sluky se u r č u je částkou 4800 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 8. 2011, č. j. 64 Az 48/2009 – 23, zamítl
žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 19. 8. 2009, č. j. OAM-204/VL-07-ZA09-2009, kterým stěžovatelce
nebyla udělena mezinárodní ochrana podle ust. §12 až §14b zákona č. 352/1999 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatelky, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatelky je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru,
proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační
stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu, aby uvedla, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše,
v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud její kasační stížnost věcně projednat.
Není podstatné, že stěžovatelka výslovně nepodřadila stížní důvody žádnému z ust. §103
odst. 1 s. ř. s. Podle obsahu kasační stížnosti namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí ministerstva
a rozsudku krajského soudu, protože se nezabývaly možností jejího přesídlení v rámci Nigérie
a udělení doplňkové ochrany, a dále nesprávné právní posouzení důvodů její žádosti o udělení
mezinárodní ochrany ministerstvem a krajským soudem.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu jak rozhodnutí ministerstva tak rozsudek
krajského soudu odpovídají požadavkům přezkoumatelného správního a soudního rozhodnutí,
formulovaným v rozsáhlé judikatuře Nejvyššího správního soudu (např. v rozsudcích
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS a ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, oba dostupné na www.nssoud.cz).
Otázkou udělení doplňkové ochrany se ministerstvo i krajský soud zabývaly a stěžovatelčina
žádost o udělení mezinárodní ochrany byla meritorně posouzena ve smyslu všech relevantních
ustanovení zákona o azylu, tedy i ust. §14a zákona o azylu. Ministerstvo také řešilo otázku
přesídlení stěžovatelky v rámci Nigérie. Stěžovatelce byl dne 4. 11. 2009 doručen přípis krajského
soudu v jazyce anglickém i českém obsahující poučení o možnosti sdělit ve lhůtě 2 týdnů
nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání. Na tento přípis stěžovatelka nereagovala,
byť z obsahu žaloby, formulované v českém jazyce, nic nenasvědčovalo tomu, že by nebyla
schopna zajistit si přečtení přípisu krajského soudu a reagovat na něj.
K námitce nesprávného právního posouzení potíží stěžovatelky s blíže neurčenou
náboženskou skupinou Nejvyšší správní soud odkazuje na judikaturu, v níž opakovaně vyslovil,
že „poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat
s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí
ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je
občanem. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem
uznaných důvodů.“ (viz rozsudek ze dne 31. 3. 2005, č. j. 5 Azs 268/2004 – 75, dostupný
na www.nssoud.cz.) Stěžovatelčiny potíže s ohledem na jejich intenzitu nejsou důvodem
pro opodstatněnou obavu z pronásledování ve smyslu ust. §12 písm. b) zákona o azylu
ani pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu ust. §14a zákona o azylu, neboť kromě jedné
návštěvy blíže neurčených osob a vzkazu do Lagosu, že se na ni v její rodné vesnici někdo
vyptával, žádné další potíže neuváděla. Případy útoků soukromých osob byly opakovně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu. Např. v rozsudku ze dne 30. 6. 2005,
č. j. 4 Azs 440/2004 – 53, dostupném na www.nssoud.cz, byl vysloven právní názor, že „(p)otíže
se soukromými osobami v domovském státě, spočívající např. ve vyhrožování, vydírání apod. nelze považovat bez
dalšího za důvody pro udělení azylu. Za pronásledování se považuje ohrožení života nebo svobody,
jakož i opatření působící psychický nátlak, nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či
trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.“ V souvislosti s potížemi stěžovatelky lze dále
odkázat na rozsudky ze dne 19. 8. 2009, č. j. 6 Azs 50/2009 – 55, ze dne 7. 5. 2009,
č. j. 6 Azs 11/2009 - 67, či ze dne 22. 10. 2009, č. j. 1 Azs 48/2009 – 115, dostupné
na www.nssoud.cz, které se zabývaly otázkou nucených sňatků, ženské obřízky pod hrozbou
smrti či dalšími potížemi křesťanek žijících v Nigérii. Nejvyšší správní soud v nich dospěl
k závěru o nedůvodnosti kasačních stížností stěžovatelek namítajících tyto potíže s odkazem
na možnost přesídlení v rámci Nigerie či možnost řešení svých potíží s nigerijskými státními
orgány nebo organizacemi zabývajícími se pomocí nigerijským ženám. Tvrzení stěžovatelky,
že jako negramotná žena nemá možnost v rámci Nigerie přesídlit a že práci najde pouze ve své
vsi, neodpovídá informacím obsaženým ve zprávách o zemi původu ani tvrzením stěžovatelky,
která po smrti svého otce pobývala se svými dětmi a jejich otcem v Benin City a poté sama
6 měsíců v Lagosu. Tuto skutečnost zdůraznilo i ministerstvo v odůvodnění svého rozhodnutí.
K námitkám týkajícím se obsahu sdělení Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu
ze dne 27. 7. 2011 Nejvyšší správní soud konstatuje, že pro posouzení azylové relevance
stěžovatelkou uváděných potíží v zemi původu jsou tyto informace irelevantní a nemají souvislost
s nyní probíhajícím řízením.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na stížní námitky uplatněné v kasační stížnosti a Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání
a k provádění dokazování výpovědí svědka, jež stěžovatelka navrhovala. Za těchto okolností
kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Proto Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatelky nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Krajský soud ustanovil stěžovatelce zástupcem advokáta podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s.
a v takovém případě platí odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Podle ust. §7, §9
odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, náleží advokátovi odměna za 2 úkony právní služby po 2100 Kč (první porada
s klientkou včetně převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti), tedy 4200 Kč,
a podle ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových výdajů 2 x 300 Kč, celkem 4800 Kč.
Ustanovený zástupce dále požadoval odměnu za další dvě porady přesahující 2 hodiny z důvodu
jazykové náročnosti a právní obtížnosti věci. Z povahy věci a obsahu soudního spisu však není
patrné, z jakých konkrétních důvodů bylo třeba konat další dvě porady se stěžovatelkou. V dané
věci se nejedná o problematiku, která by vyznačovala jakoukoliv výraznější obtížností.
Proto Nejvyšší správní soud odměnu za další dva advokátem požadované úkony právní služby
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. února 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu