ECLI:CZ:NSS:2012:7.AZS.40.2011:143
sp. zn. 7 Azs 40/2011 - 143
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jana Passera a JUDr. Bohuslava
Hnízdila v právní věci žalobců: a) L. O. E., a b) J. N. E., oba zastoupeni JUDr. Janem
Hrdličkou, advokátem, se sídlem Přemyslova 5, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasačních stížnostech žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 Az 6/2010 - 60,
takto:
I. Kasační stížnosti se o d m í t a j í pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobců – advokátovi JUDr. Janu Hrdličkovi - se u r č u j e
na odměně za zastupování a na náhradě hotových výdajů částka 7320 Kč, která mu bude
zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem
ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 Az 6/2010 - 60, jednak zastavil řízení ve věci žaloby L. O. E. (dále jen
„stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne
26. 2. 2010, č. j. OAM-100/VL-10-ZA09-2008, kterým mu nebyla udělena mezinárodní ochrana
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č.
283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“),
a jednak zamítl žalobu J. N. E. (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
České republiky, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 26. 2. 2010, č. j. OAM-101/VL-10-
ZA09-2008, jímž jí nebyla udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasačních stížností, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnosti svým významem podstatně
přesahují vlastní zájmy stěžovatelů. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musely by být podle
citovaného ustanovení odmítnuty jako nepřijatelné.
Zákonný přesah vlastních zájmů každého stěžovatele, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typicky neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden zákonem č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě
institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným
prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy,
jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější
sjednocující funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla
soudní procesní ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů každého stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti) je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je –
kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též
nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního
soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat
na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) Krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je pak otázkou věcného posouzení kasačních důvodů
stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné
podmínky procesní přípustnosti, je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů
stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami,
o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné
ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně
stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její
důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v tomto případě je v zájmu stěžovatelů splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a své stížnosti opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatelů je však rovněž uvést, v čem spatřují, v mezích kritérií
přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého
důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předložené kasační stížnosti věcně projednat.
Stěžovatelé v kasačních stížnostech, které opírají o důvody uvedené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., zejména namítají, že napadený rozsudek městského soudu je
nepřezkoumatelný.
Stěžovatel L. O. E. uvádí, že podáním ze dne 5. 10. 2010 skutečně vzal zpět svoji žalobu
proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu. Tento úkon však učinil v důsledku jazykového
nedorozumění a především neporozumění právním následkům takového úkonu. Proto také
dalším podáním požádal o pokračování v řízení. Domníval se, že u cizince, navíc bez právního
vzdělání, bude podání žádosti o pokračování v řízení dostatečným důvodem k tomu, aby správní
soud nepřihlížel k jeho podání ze dne 5. 10. 2010 o zpětvzetí žaloby. Městský soud však namísto
toho řízení v jeho věci zastavil, aniž by rozhodl o žádosti o pokračování v řízení či alespoň
v napadeném rozsudku vysvětlil, z jakého důvodu nelze jeho žádosti o pokračování v řízení
vyhovět. Z tohoto důvodu je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Stěžovatelka J. N. E. uvádí, že své postavení odvozuje od stěžovatele L. O. E., který je
jejím manželem. Hrozbám, kterým je vystaven manžel je ohrožena i ona. Tuto skutečnost
dokládá i fakt, že byla znásilněna. V podané žalobě proto odkazovala na zcela konkrétní články
směrnice Rady 2004/83/ES (čl. 10 odst. 1 a čl. 4) a uvedla, na základě jakých skutečností
považuje ustanovení těchto článků za naplněné. Své argumenty pak podpořila i odkazem na
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89. Tato tvrzení
však zůstala ze strany městského soudu bez jakéhokoliv zodpovězení, ačkoliv poukazovala na
neaktuálnost zpráv použitých správním orgánem k současné situaci v oblasti delty Nigeru
(namítala obsah zpráv ze dne 10. 2. 2010 a 15. 3. 2010, z nichž vyplývá, že se okolnosti v Nigérii
změnily). V rozsudku městského soudu však není zmínka o zprávách na něž poukazovala a jimiž
dokládala změnu poměrů v Nigérii. Městský soud se s tímto tvrzením vyrovnal
nepřezkoumatelným způsobem, když uvedl, že „žalobci předložili správnímu orgánu mnoho
materiálů, které potvrzují tvrzení o situaci v zemi původu. Z těchto zpráv je patrné, že příběh
stěžovatelky zapadá do rámce, který byl utvořen předmětnými zprávami“. Obdobně tomu je i
pokud jde o nesrovnalosti a nepřesnosti v jejích výpovědích a výpovědích manžela, které však
v podané žalobě vysvětlili.
Z těchto důvodů stěžovatelé navrhují, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek městského soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel vytýká v kasační stížnosti městskému soudu, že tento soud nepřihlédl
po zpětvzetí žaloby podáním ze dne 5. 10. 2010 k jeho následné žádosti o pokračování v řízení,
a bez dalšího řízení zastavil, aniž by rozhodl o žádosti o pokračování v řízení či alespoň
v napadeném rozsudku vysvětlil, z jakého důvodu nelze jeho žádosti o pokračování v řízení
vyhovět.
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 Azs 82/2007 - 43,
dostupném na www.nssoud.cz, vyslovil, že: „ I. Odvolání zpětvzetí žaloby vyjádřené v kasační stížnosti
proti usnesení, jímž bylo na základě tohoto zpětvzetí řízení o žalobě zastaveno, nemá účinky odvolání úkonu
podle §41a odst. 4 o. s. ř. II. Skutečnost, že si stěžovatelka zpětvzetí žaloby rozmyslela a chtěla by, aby se soud
její žalobou zabýval, nezpochybňuje projev vůle ve zpětvzetí vyjádřené, ani správnost rozhodnutí krajského soudu,
který řízení o žalobě zastavil.“
Obdobné závěry vyjádřil Nejvyšší správní soud také v rozsudku ze dne 13. 11. 2003,
č. j. 3 Ads 36/2003 - 54, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod
č. 407/2004, též dostupném na www.nssoud.cz, když vyslovil, že: „jestliže žalobkyně ve svém podání
výslovně uvedla, že žalobu proti rozhodnutí správního orgánu bere zpět, soud za splnění podmínek §37 odst. 4
s. ř. s. řízení dle §47 písm. a) s. ř. s. zastaví. Napadne-li poté žalobkyně toto rozhodnutí kasační stížností,
ve které toliko namítá, že zpětvzetí žaloby učinila z důvodu zamítnutí její žádosti o ustanovení zástupce, je
taková kasační stížnost nedůvodná.“
Nejvyšší správní soud v tomto případě zjistil z obsahu soudního spisu, že stěžovatel
podáním ze dne 5. 10. 2010 výslovně vzal zpět žalobu proti rozhodnutí žalovaného s tím, že žádá
o zastavení řízení z toho důvodu, že hodlá svou situaci řešit v režimu zákona č. 326/1999 Sb.
Toto podání bylo osobně doručeno Městskému soudu v Praze dne 6. 10. 2010. Stěžovatel
posléze podáním ze dne 14. 10. 2010, které bylo osobně doručeno téhož dne Městskému soudu
v Praze, požádal správní soud o pokračování v řízení o jeho žalobě proti rozhodnutí žalovaného
správního orgánu z toho důvodu, že vojenské složky v Nigérii zintenzivnily své teroristické
a zastrašovací taktiky v regionu, a proto není jeho návrat do Nigérie v blízké budoucnosti možný.
Vzhledem k tomu, že projev vůle stěžovatele, vyjádřený v podání ze dne 5. 10. 2010, je
zcela jednoznačný a nevzbuzuje pochybnosti o tom, že jím stěžovatel zamýšlel ukončení řízení
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného jeho zastavením, a že ke dni podání zpětvzetí nebylo
v řízení u Městského soudu v Praze o věci rozhodnuto, byly splněny podmínky pro zastavení
řízení [§47 písm. a) s. ř. s. ]. Na tomto závěru nic nemění ani tvrzení stěžovatele obsažené
v podání ze dne 14. 10. 2010, z něhož vyplývá, že stěžovatel přehodnotil svůj původní záměr řešit
věc v rámci režimu zákona č. 326/1999 Sb., který ho vedl ke zpětvzetí žaloby, na záměr nadále
pokračovat v řízení podle zákona o azylu.
Podle ustanovení §64 s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení
ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §41a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), úkon může být odvolán, jen jestliže jeho odvolání dojde
soudu nejpozději současně s tímto úkonem.
Stěžovatel v kasační stížnosti fakticky namítá, že si zpětvzetí žaloby rozmyslel a trvá
na jejím projednání. V kontextu citovaného §41a odst. 4 o. s. ř. však zpětvzetí žaloby mohlo být
odvoláno pouze tehdy, jestliže by stěžovatel Městskému soudu v Praze nejpozději s tímto
zpětvzetím doručil úkon, jenž by vyjadřoval jeho vůli pokračovat v řízení, resp. obsahoval
odvolání podaného zpětvzetí.
To se však nestalo.
Stěžovatel doručil Městskému soudu v Praze podání ze dne 14. 10. 2010, obsahující úkon
směřující k odvolání zpětvzetí žaloby, téhož dne 14. 10. 2010, tj. až poté, kdy bylo zpětvzetí
žaloby Městskému soudu v Praze doručeno (dne 6. 10. 2010).
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že odvolání zpětvzetí žaloby vyjádřené v podání
ze dne 14. 10. 2010, nemá účinky odvolání úkonu podle §41a odst. 4 o. s. ř. Skutečnost,
že si stěžovatel zpětvzetí žaloby rozmyslel a chtěl by, aby se Městský soud v Praze jeho žalobou
zabýval, nezpochybňuje projev vůle vyjádřený ve zpětvzetí žaloby, ani správnost rozhodnutí
Městského soudu v Praze, který řízení o žalobě stěžovatele zastavil.
Je skutečností, že Městský soud v Praze řízení o žalobě stěžovatele bez dalšího zastavil
- s poukazem na zpětvzetí žaloby a ustanovení §47 písm. a) s. ř. s., aniž vysvětlil, z jakého
důvodu nelze jeho žádosti o pokračování v řízení vyhovět. S ohledem na uvedenou judikaturu
a existující povědomí o tom, že v případě zpětvzetí žaloby následuje zastavení řízení, však tento
nedostatek nezpůsobuje vadu řízení, která by měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé.
Stěžovatelka pak vytýká v kasační stížnosti městskému soudu, že se tento soud
nevyrovnal přezkoumatelným způsobem s její žalobní námitkou, v níž poukazuje na neaktuálnost
zpráv použitých správním orgánem k hodnocení bezpečnostní situace v oblasti delty Nigeru.
Konkrétně jde o zprávy ze dne 10. 2. 2010 a 15. 3. 2010, z nichž vyplývá, že se okolnosti v Nigérii
změnily v její neprospěch. Městský soud se však o těchto zprávách nezmiňuje a toliko
nepřezkoumatelně konstatuje, že „žalobci předložili správnímu orgánu mnoho materiálů,
které potvrzují tvrzení o situaci v zemi původu. Z těchto zpráv je patrné, že příběh stěžovatelky
zapadá do rámce, který byl utvořen předmětnými zprávami“.
Tato námitka míří na neudělení doplňkové ochrany ve smyslu ustanovení §14a zákona
o azylu.
Z kasační stížností napadeného rozsudku městského soudu vyplývá, že stěžovatelka
v průběhu řízení neuvedla žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr,
že ve své vlasti vyvíjela činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod (nikdy také
nebyla členkou politické strany nebo organizace). Městský soud proto dospěl k závěru,
že stěžovatelka nebyla v Nigérii pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod
ve smyslu ustanovení §12 písm. a) zákona o azylu. Tento správní soud po posouzení všech
stěžovatelčiných výpovědí nedospěl ani k závěru, že by došlo k pronásledování stěžovatelky
z důvodů uvedených v ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, tj. z důvodu její rasy, pohlaví,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů, resp. že existují důvodné obavy, že by tak mohla být v zemí původu
pronásledována v budoucnu. Stěžovatelka netvrdila, že by byla etnicky či nábožensky
pronásledována ze strany státních orgánů. Nenamítala, že by jí státní orgány neposkytly ochranu
před eventuálním pronásledováním ze strany soukromých osob. Pokud šlo o složitou
bezpečnostní situaci, byť nešlo o celostátní jev (uvedená bezpečnosti situace je koncentrována
zejména do oblasti státu Plateau), armáda a policie proti lokálním a regionálním násilnostem
zasáhly a snažily se násilí ukončit. Stěžovatelka při pohovorech uvedla, že během nepokojů
v městě Warri v měsíci září 2011, které vypukly mezi dvěma komunitami kvůli ropě, ztratila
při požáru domu syna narozeného v květnu 2000 a že v březnu 2006 byla v domě neznámými
pachateli znásilněna před očima jejího svázaného manžela. Z výpovědí stěžovatelky však
nevyplývá, že by policisté, na které se po znásilnění ona i její švagrová obrátily, odmítli pomoc,
ale potíž byla v tom, že nebyla známa totožnost osob, které je v domě napadly. Znásilnění je
přitom v právním řádu Nigérie kvalifikováno jako trestný čin a trestem je i doživotní odnětí
svobody. Přes tyto skutečnosti závěrem doplňujícího pohovoru dne 22. 4. 2008 zopakovala,
že jediným důvodem odjezdu z vlasti bylo plánované léčení neplodnosti v České republice.
Stěžovatelka se nechce vrátit do země původu kvůli možnému vystavení útokům
ze strany skupin „militantních mladíků“ a spojuje své obavy z návratu do vlasti především
s možným ohrožením svého manžela, který se angažoval v organizacích na ochranu životního
prostředí a za ukončení násilí v oblasti delty Nigeru. Je skutečností, že na území Nigérie probíhají
některé místní lokální a regionální konflikty, které ale plošně dopadají na veškeré obyvatelstvo
postižených území. Není přitom důvod se domnívat, že by se stěžovatelka – v případě návratu
do vlasti - dostala do odlišného (horšího) postavení, než ostatní obyvatelstvo. Federální vláda
se přitom skutečně snaží o konsolidaci poměrů, i když to s ohledem na dobu,
po kterou nestabilní situace v této oblasti panovala, není rozhodně snadné ani jednoduché.
Stěžovatelka nepředložila žádnou skutečnost, na základě které by bylo možno se reálně domnívat,
že by jí v případě návratu do vlasti hrozilo nebezpečí mučení, nelidského nebo ponižujícího
zacházení či trestu. Nehrozí jí ani vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu
svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu (Nigérie
se nenachází ve válečném stavu a na celém území této země neprobíhá vnitřní ozbrojený
konflikt). Podle zprávy Ministerstva vnitra Velké Britanie ze dne 5. 8. 2008 také nic nehrozí
odmítnutým žadatelům o azyl v případě, že se vrátí do Nigérie.
Lokální problémy jsou pak také řešitelné vnitřním přesídlením. Z této teze vycházel
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 19. 2. 2008, č. j. 2 Azs 102/2007 - 78, dostupný
na www.nssoud.cz, v němž vyslovil právní názor, že : „V azylové věci je stěžovatelova námitka,
že vnitřní přesídlení není možné, neboť již jednou vnitřní přesídlení bezúspěšně realizoval, nedůvodná, pokud vyjde
najevo, že před uskutečněným vnitřním přesídlením nebyl stěžovatel pronásledován z žádného azylově relevantního
důvodu“. Právě toto rozhodnutí dopadá i na stěžovatelku, která nebyla pronásledována z azylově
relevantních důvodů, a ještě před odchodem ze země původu se začátkem roku 2007
přestěhovala do města Benin City, kde si koupila s manželem dům. Tady se jim sice stalo,
že dvakrát někdo zabouchal na okno a rozbil je, ale jiné problémy až do odjezdu z vlasti neměli.
K tomu navíc přispělo i dobré finanční zabezpečení. Právě tohoto rozsudku Nejvyššího
správního soudu se dovolával i Městský soud v Praze v kasační stížností napadeném rozsudku
ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 Az 6/2010 - 60, a závěry v něm vyslovené, lze bezesporu vztáhnout
i na problematiku osob, kterým nebyla udělena doplňková ochrana.
Je skutečností, že se Městský soud v Praze přímo nevyjádřil ke zprávám
ze dne 10. 2. 2010 a 15. 3. 2010, které stěžovatelka zmiňuje v žalobě a z nichž podle jejího názoru
vyplývá, že se okolnosti v Nigérii změnily v její neprospěch. Nelze ovšem nevidět, že složitá
bezpečnostní situace v deltě Nigeru vykazuje období relativního klidu ale i násilností, příměří
a porušování příměří. Stává se proto, že po vyžádání potřebných zpráv, v mezidobích
než dojdou, je situace již jiná, než jaká existovala v době vyžádání zprávy. Vždy je proto třeba
delšího časového období, aby mohla být celková situace v jednotlivých regionech odpovědně
vyhodnocena. Závěry proto nelze činit z momentálního zhoršení či zlepšení situace. Z obsahu
spisového materiálu vyplývá, že v době, kdy rozhodoval žalovaný správní orgán byla situace
poměrně povzbudivá. Právě z této doby jsou uvedené citované zprávy. Správní orgán ve svém
rozhodnutí ze dne 26. 2. 2010 věnoval této problematice poměrně velkou pozornost a zdůraznil,
že Nigerijská federální vláda se snažila o konsolidaci poměrů nestabilní situace, což není
rozhodně snadné ani jednoduché. Ostatně v obou zprávách se jen hovoří „ o selhávání mírového
procesu, o tom, že je vypovězeno tříměsíční příměří, že rebelové prohlašují, že ropné společnosti
se mají připravit na totální útok na jejich zaměstnance, apod.“ Ve zprávách se zatím nehovoří
o tom, že by docházelo masově k realizaci výhrůžek. Z obsahu spisu však rovněž nevyplývá,
že by se od dat vydání uvedených zpráv situace pronikavě zhoršila. Stěžovatelka, ale ani její
manžel, v tomto směru nepředložili městskému soudu žádné důkazy, ačkoliv se ve věci konalo
ústní jednání dne 22. 3. 2011, a ani se nedomáhali provedení důkazů. Ostatně u jednání neučinili
žádný zásadní přednes o dalším zhoršování situace v Nigérii. Městský soud měl sice reagovat
na žalobní výtky stran zpráv z roku 2010, ale za situace, kdy konal ústní jednání až za 1 rok
dne 22. 3. 2011, ztrácí stanovisko správního soudu k těmto zprávám aktuálnost, když nedostal
od účastníků řízení žádné informace o zhoršujícím se stavu v Nigérii. Tento nedostatek rovněž
nezpůsobuje vadu řízení, která by měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasačních stížnostech a městský soud
při svém rozhodování postupoval bezchybně ve smyslu této judikatury. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasačních stížností k věcnému projednání. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnosti svým významem podstatně
nepřesahují vlastní zájmy stěžovatelů.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnosti stěžovatelů proti napadenému
rozsudku Městského soudu v Praze nepřijatelnými a z tohoto důvodu je odmítl (§104a odst. 1
s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, věty první s. ř. s., za použití
ustanovení §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byly-li návrhy odmítnuty.
Stěžovatelé byli v řízení o kasačních stížnostech zastoupeni soudem ustanoveným
advokátem JUDr. Janem Hrdličkou, který podle obsahu spisu provedl studium spisu a vypracoval
doplnění kasačních stížností. Za tohoto stavu činí odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů advokáta 7320 Kč. Za jeden úkon právní služby učiněný ve prospěch obou stěžovatelů
činí odměna podle ust. §7 a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „advokátní tarif“) částku 3360 Kč (2100 Kč za každou zastupovanou osobu,
minus 20 procent dle §12 odst. 4 advokátního tarifu), za dva úkony tedy 6720 Kč. Za každý úkon
právní služby dále ustanovenému zástupci náleží náhrada hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3
advokátního tarifu ve výši 300 Kč (za dva úkony tedy 600 Kč). Soud tedy přiznal ustanovenému
zástupci odměnu a náhradu hotových výdajů za dva úkony právní služby – studium spisu [§11
odst. 3 ve spojení s §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu] a doplnění kasační stížnosti [§11
odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Ačkoliv ustanovený zástupce žádal o přiznání odměny
a náhrady hotových výdajů také za převzetí a přípravu věci včetně první porady s klientem
[dle ust. §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu], soud mu v této části nevyhověl, neboť zástupce
stěžovatelů nedoložil skutečnost, že první porada s klienty skutečně proběhla (srov. usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2002, č. j. 6 A 722/2000 - 35, SJS 1024/2002). Celková
částka 7320 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení, protože v tomto případě u ustanoveného advokáta odměnu za zastupování
a hotové výdaje platí stát (§35 odst. 8 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou žádné opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu