ECLI:CZ:NSS:2012:7.AZS.46.2011:70
sp. zn. 7 Azs 46/2011 - 70
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jana Passera a JUDr. Bohuslava
Hnízdila v právní věci žalobce: V. T., zastoupený JUDr. Jakubem Hájkem, advokátem se sídlem
Václavské náměstí 832/19, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 29. 7. 2011, č. j. 49 Az 5/2011 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce – advokátovi JUDr. Jakubovi Hájkovi - se u r č u j e
na odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů částka 5760 Kč, která mu bude
zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 7. 2011, č. j. 49 Az 5/2011 - 23,
zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 15. 2. 2011,
č. j. OAM-15/LE-BE02-BE03-2011, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení
mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle ust. §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“).
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný přesah vlastních zájmů stěžovatele, který je podmínkou přijatelnosti kasační
stížnosti, představuje typicky neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl zaveden
zákonem č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti) je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat
na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud a) nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) v jednotlivém případě hrubě
pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105
odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod.
Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je pak otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje
zákonné podmínky procesní přípustnosti, je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah
vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami,
o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné
ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně
stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její
důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v tomto případě je v zájmu stěžovatele splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií
přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého
důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatel v kasační stížnosti, kterou opírá o důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) s. ř. s., především namítá, že nalezl způsob, jak na území České republiky žít
i bez formálního zlegalizování takového stavu a faktický pobyt mu poskytoval stejnou ochranu
jako udělení azylu. Proto necítil důvod požádat o udělení mezinárodní ochrany. Je tomu tak
proto, že zde byl mimo dosah orgánů veřejné moci Ukrajiny a nemohlo mu hrozit
ani potencionální pronásledování. Ministerstvo mělo z těchto důvodů pečlivě zkoumat motivaci,
která ho vedla k tomu, že nepožádal dříve o udělení mezinárodní ochrany. Současně mělo
obstarat takové podklady, aby mohlo při svém rozhodování vycházet ze skutečného stavu věci.
V neposlední řadě vykazuje napadený rozsudek závažnou vadu spočívající v tom, že není
ani dostatečně odůvodněn. Není z něj patrno, z jakých důvodů není opodstatněná
jeho argumentace uplatněná v žalobě a z jakých důvodů jsou považovány jeho žalobní námitky
za liché, mylné a vyvrácené. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek krajského soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud v řadě svých judikátů uvedl obecné aspekty k posuzování
zákonných podmínek pro udělení azylu a možností přezkumné činnosti správních soudů.
Např. v rozsudku ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 7 Azs 81/2006, www.nssoud.cz., uvedl, že „Nejvyšší
správní soud vychází při svém rozhodování z toho, že poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu
cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území
České republiky, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky. Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně
stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl jako právní institut není
(a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé
skupiny obyvatel (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2004, sp.zn. IV. ÚS 12/04). Důvody
pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv
a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je
proto aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je
tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další
případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet
jako na pronásledování“.
V rozsudku ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, dostupný na www.nssoud.cz,
Nejvyšší správní soud vyslovil právní názor, že „ (…) o azyl je nutno žádat bezprostředně poté, co má
k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového“. Při formulování svého
právního názoru vycházel i z rozsudku ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 5/2003 - 46, který byl
publikován pod č. 18/2003 Sbírky rozhodnutí NSS, v němž uvedl: „...cizinec pronásledovaný
za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi má o azyl požádat vždy již v první zemi,
v níž má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a v níž budou garantována jeho základní práva
a svobody“. Stěžovatel se po vypršení krátkodobého turistického víza zdržuje nelegálně na území České republiky
od 30. 6. 2004, a rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje
ze dne 14. 1. 2011, č.j. KRPU-4940-22/ČJ-2011-040022-SV, mu bylo uloženo správní vyhoštění s tím,
že po dobu 3 roků mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Žádost o udělení
mezinárodní ochrany pak podal až dne 26. 1. 2011, tedy po dlouhé době od vstupu na území České republiky,
a až po vydání rozhodnutí ze dne 14. 1. 2011, kterým mu bylo uděleno správní vyhoštění. Lze proto zcela
opodstatněně předpokládat, že o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel požádal ve snaze legalizovat svůj pobyt
v České republice a vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění. Tuto logiku ostatně sleduje i zákon o azylu
ve svém ustanovení §16 odst. 2 podle něhož „jako zjevně nedůvodná se zamítne i žádost o udělení mezinárodní
ochrany, je-li z postupu žadatele patrné, že ji podal s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání
k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve, a pokud žadatel neprokáže opak“.
Ostatně stěžovatel ani v žádosti o udělení mezinárodní ochrany a v pohovoru skutkově
netvrdil důvody pro udělení azylu podle ust. §12 zákona o azylu (manželka ho na Ukrajině
vyhodila z bytu, neměl kam jít a v České republice chce pracovat). V tomto směru lze poukázat
i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, dostupný
na www.nssoud,cz, který vyslovil závěr, že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu …
ekonomické problémy, není … důvodem pro udělení azylu dle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ani důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů (§14 téhož zákona)“.
Zákonné podmínky pro zamítnutí žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako
zjevně nedůvodné (§16 odst. 2 zákona o azylu) byly splněny (žádost o udělení mezinárodní
ochrany byla podána stěžovatelem po velmi dlouhé době od jeho vstupu na území České
republiky, téměř okamžitě po vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, ačkoliv mohl požádat
kdykoliv o udělení azylu dříve, žádná objektivní okolnost mu nebránila v tom, aby o udělení
mezinárodní ochrany požádal ještě v době před udělením správního vyhoštění, hlavním motivem
vstupu stěžovatele do řízení o udělení mezinárodní ochrany byla snaha o odvrácení správního
vyhoštění a legalizace pobytu v České republice, kde pobýval dlouhou dobu nelegálně a za použití
padělaného cestovního pasu). Pokud je cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv
a svobod v zemi původu, je logické, že o udělení mezinárodní ochrany požádá vždy v první zemi,
v níž má reálnou příležitost tento status získat a v níž budou garantována jeho základní práva
a svobody. Stejně tak je logické, že z hlediska času tak učiní bezprostředně poté, co má k tomu
příležitost. Doba od poloviny roku 2004 do 14. 1. 2011, kdy bylo stěžovateli uděleno správní
vyhoštění, nesvědčí o tom, že by měl vážné úmysly požádat o udělení mezinárodní ochrany,
kdyby zde nebylo rozhodnutí o jeho správním vyhoštění. V dané věci ze spisu vyplývá,
že ve správním řízení nevyšlo najevo, že by se stěžovatel v zemi původu musel důvodně obávat
pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má (nebyl členem žádné politické strany, nikdy nebyl
trestně stíhán, se státními orgány neměl žádné problémy). Stěžovatel tedy není ani uprchlíkem
a nejsou proto dány žádné podmínky pro aplikační přednost čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním
postavení uprchlíků. Z těchto důvodů je proto zcela nepřijatelné jeho tvrzení, že mu nelegální
pobyt na území České republiky poskytoval stejnou ochranu jako udělení mezinárodní ochrany.
Ministerstvo v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu (usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 - 107,
dostupné na www.nssoud.cz) zkoumalo možnost udělení doplňkové ochrany ve smyslu ust. §14a
zákona o azylu a neshledal pro takový postup žádné zákonné důvody. Při svém rozhodování
vycházelo z aktuálních informací ze země původu stěžovatele, které přesvědčivým způsobem
hodnotilo. Nemůže proto obstát stížní námitka, že ministerstvo obstaralo pouze důkazy svědčící
ve prospěch zjevné nedůvodnosti žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany. Důvodná
není ani námitka o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, neboť krajský soud reagoval
na žalobní námitky. Ostatně stěžovatel v kasační stížnosti ani neuvedl, v jakých směrech je
napadený rozsudek nepřezkoumatelný.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny stížní námitky a krajský soud při svém rozhodování postupoval
v souladu s touto judikaturou. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí
kasační stížnosti k věcnému projednání, a proto kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji
odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát
a podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů
stát. Ustanovený advokát podle obsahu spisu dne 17. 10. 2011 nahlížel do spisu a poté vypracoval
doplnění kasační stížnosti. Proto jeho odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů činí
částku 5760 Kč [2 úkony právní služby po 2100 Kč podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. d) a písm. f)
citované vyhlášky a náhrada hotových výdajů 2 x 300 Kč podle ust. §13 odst. 3 citované
vyhlášky]. Jelikož advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku,
která odpovídá příslušné sazbě daně, jež činí 20 %, tj. o částku 960 Kč. Ustanovenému
advokátovi nebyla přiznána odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů za úkon právní
služby spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení podle ust. §11
odst. 1 písm. b) citované vyhlášky, protože v takovém případě náleží odměna podle citovaného
ustanovení pouze tehdy, pokud se po doručení usnesení soudu o ustanovení zástupcem
uskutečnila první porada s klientem. V daném případě ustanovený advokát takovou poradu
se stěžovatelem nedoložil, a Nejvyšší správní soud proto rozhodl na základě skutečností zřejmých
ze spisu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou žádné opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu