ECLI:CZ:NSS:2012:8.AFS.26.2012:24
sp. zn. 8 Afs 26/2012 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: V. D., zastoupeného Mgr.
Ladislavem Veselým, advokátem se sídlem Palackého nám. 19, Rosice, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 24. 9. 2010, čj. JMK 171052/2009, o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2012, čj. 31 A 107/2010 - 42,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2012, čj. 31 A 107/2010 - 42,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Obecní úřad Lukovany (dále jen „správce poplatku“) vyměřil žalobci platebním výměrem
ze dne 18. 11. 2009, čj. 403/2009/25, místní poplatek za užívání veřejného prostranství
na parcele č. 4922 v částce 3559 Kč. Rozhodnutím ze dne 24. 9. 2010, čj. JMK 171052/2009,
Krajský úřad Jihomoravského kraje (dále jen „žalovaný“) změnil napadené rozhodnutí podle §50
odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též „ZSDP“ nebo „zákon o správě
daní a poplatků“), tak, že číslo parcely 4922 nahradil číslem 4922/1, neboť proběhlo přečíslování
parcel. Žalovaný podrobně zhodnotil podmínky pro stanovení poplatku podle pomůcek a shledal
postup správce poplatku v souladu se zákonem.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Brně (dále jen
„krajský soud“). Namítl, že výrok rozhodnutí byl neurčitý, protože správce poplatku jednoznačně
nepopsal skutek, za který mu uložil místní poplatek. Odůvodnění rozhodnutí bylo podle jeho
názoru nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. Správce poplatku neshromáždil důkazní prostředky
tak, aby umožňovaly naplnění zásady materiální pravdy. Uvedl, že není vlastníkem předmětů,
za jejichž umístění mu správní orgán vyměřil poplatek, ani je neumístil na veřejné prostranství.
Předmětná parcela je veřejným prostranstvím, kam může kdokoliv uložit cokoliv. Zpochybnil
průkaznost a důkazní hodnotu svědeckých výpovědí a namítl neurčité ohraničení časových úseků,
po které se předměty na parcele nacházely. Rovněž nebyly splněny podmínky pro použití
pomůcek pro vyměření poplatku.
[3] Krajský soud zrušil napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 29. 2. 2012,
čj. 31 A 107/2010 - 42. Postup správních orgánů obou stupňů označil za zmatečný. Správce
poplatku rozhodoval podle §31 odst. 5 ZSDP a poplatek vyměřil za použití pomůcek. Za této
situace měl žalovaný přezkoumat platební výměr podle §50 odst. 5 ZSDP. Žalovaný však
rozhodoval podle §50 odst. 6 ZSDP, ačkoliv dospěl k závěru, že podmínky pro stanovení výše
poplatku podle pomůcek byly splněny. S ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu
nelze v řízení o vyměření místního poplatku vyloučit použití pomůcek, nicméně tento postup
závisí na existenci poplatkové povinnosti. Jelikož napadené rozhodnutí trpělo podle krajského
soudu vnitřními rozpory a bylo nepřezkoumatelné, soud se nevyjádřil k existenci poplatkové
povinnosti žalobce. Krajský soud odkázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 7. 2005, čj. 6 A 76/2001 – 96, podle kterého nelze směšovat pojmy nicotnosti,
neplatnosti a nezákonnosti individuálního správního aktu. Věcnými námitkami se krajský soud
nezabýval.
III.
[4] Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[5] Namítl nezákonnost řízení před krajským soudem. Krajský soud podle něj nesprávně
posoudil právní otázku, zda uvedení chybného právního předpisu ve výroku rozhodnutí lze zhojit
i jinak než jeho zrušením, pokud z odůvodnění vyplývá, že stěžovatel ve skutečnosti aplikoval
správný právní předpis. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu totiž tato vada řízení sama
o sobě nemusí vždy vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. To, že se správní orgán zabýval též
rozsahem užívání zpoplatněného prostranství, mu nemůže být přičteno k tíži, zejména pokud tím
nepoškodil žalobce na jeho právech.
[6] Stěžovatel rovněž namítl nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek
důvodů a nesrozumitelnost. Krajský soud nezdůvodnil, v čem spatřoval vady odvolacího řízení
a rozpor se spisovým materiálem, jaký vnitřní rozpor shledal v rozhodnutí žalovaného, jakými
úvahami se řídil, a rovněž se nevypořádal s argumenty, které stěžovatel uvedl ve vyjádření
k podané žalobě. O nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí nelze rozhodovat
nepřezkoumatelným způsobem. Krajský soud sice obšírně citoval rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu, avšak nevyvodil z něj pro posuzovaný případ žádný závěr.
IV.
[7] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svých argumentech, které uvedl
v odvolání a v žalobě. Ztotožnil se s názorem krajského soudu, jeho odůvodnění považoval
za dostatečné, a označil argumenty stěžovatele za účelové.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti dvě námitky. Brojil proti názoru, že uvedení
nesprávného ustanovení právního předpisu, podle kterého žalovaný rozhodoval o odvolání
žalobce, je sice vadou, avšak nikoliv vadou takové intenzity, která by měla ve všech případech
za následek nutnost zrušit takové rozhodnutí pro nezákonnost. Druhá kasační námitka míří na to,
že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, protože z něj nelze seznat důvody, pro které
krajský soud přistoupil ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Nejvyššímu správnímu soudu
nezbývá než oběma kasačním námitkám přisvědčit.
[11] Nejprve k námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku. Krajský soud založil přesvědčení
o nutnosti rozhodnutí stěžovatele zrušit na tom, že stěžovatel neuvedl správné ustanovení
zákona, podle kterého rozhodoval o odvolání. To vyplývá ze třetího odstavce třetí strany
rozsudku. Další úvahy krajského soudu však již tak zřetelné nejsou. Krajský soud nejprve
s odkazem na rozhodnutí kasačního soudu připomněl, že i při rozhodování o místních poplatcích
není vyloučeno stanovení poplatku podle pomůcek. Poté odkazoval na judikaturu k náležitostem
rozhodnutí vydaného podle zákona o správě daní a poplatků s tím, že některé náležitosti musí být
v rozhodnutí uvedeny vždy, zatímco absenci jiných není možné považovat za natolik zásadní,
aby způsobovala vždy neplatnost předmětného rozhodnutí a „už vůbec ne nicotnost“.
[12] Na tomto místě bylo možné předpokládat, že krajský soud přistoupí k úvaze, zda odkaz
na §50 odst. 6 ZSDP namísto správného §50 odst. 5 byl či nebyl takto zásadní vadou. Krajský
soud však takto nepostupoval. Místo toho zdůraznil, že nelze zaměňovat pojmy nezákonnost
a nicotnost rozhodnutí. Tomuto požadavku nelze než přisvědčit. Není však zřejmé, proč
se krajský soud těmito úvahami zabýval, a zda měl případně zato, že je žalobou napadené
rozhodnutí nicotné. Tím spíše, pokud následuje velmi obsáhlá citace z usnesení rozšířeného
senátu zdejšího soudu ze dne 22. 7. 2005, čj. 6 A 76/2001 - 96, který se podrobně zabývá pojmy
nezákonnosti a nicotnosti ve vazbě na požadavky na náležitosti rozhodnutí upravené v §32
zákona o správě daní a poplatků. Nejvyšší správní soud si neosobuje právo určovat, jak má
krajský soud strukturovat odůvodnění svého rozhodnutí. Přesto nepovažuje za šťastné, pokud
z přibližně pěti stran vlastního zdůvodnění představují téměř tři strany doslovnou a též graficky
odlišenou citaci jiného soudního rozhodnutí, byť by šlo o rozhodnutí rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu. Krajský soud navíc neopatřil své rozhodnutí úvahou, proč tato
obsáhlá citace podporuje jeho přesvědčení, že je třeba stěžovatelovo rozhodnutí zrušit. Tím spíše,
že citované usnesení se k problematice náležitostí rozhodnutí podle zákona o správě daní
a poplatků nestaví kategoricky a konečný úsudek, jak naložit se zjištěným pochybením,
ponechává okolnostem konkrétního případu.
[13] Krajský soud podrobně uvádí pasáže usnesení rozšířeného senátu o tom, že zřejmá chyba
v psaní nebo počítání neplatnost rozhodnutí nepůsobí, to, že nedostatek některé ze základních
náležitostí musí dosahovat určité intenzity, jakož i požadavek, aby neplatnost nastala v těchto
případech pouze tehdy, pokud by ani interpretací daňového rozhodnutí jako celku nebylo možné
zjistit údaj, který by rozhodnutí obsahovat mělo. Odůvodnění rozsudku krajského soudu však
neobsahuje žádnou úvahu, proč se soud domnívá, že byly přesto splněny podmínky pro zrušení
žalobou napadeného rozhodnutí. Nelze proto dospět k jinému závěru, než že je rozsudek
krajského soudu nepřezkoumatelný.
[14] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval důvodností v pořadí první kasační námitky, a sice,
zda bylo nezbytné zrušit rozhodnutí stěžovatele proto, že namísto §50 odst. 5 ZSDP uvedl
ve výrokové části rozhodnutí §50 odst. 6 tohoto zákona. S přihlédnutím ke kritériím, která
stanovil pro hodnocení těchto situací rozšířený senát ve výše zmiňovaném usnesení, bylo třeba
posoudit, jak stěžovatel odůvodnil rozhodnutí o odvolání. Ve věci není sporu, že správce
místního poplatku vyměřil poplatek podle pomůcek. Správce poplatku zjistil při místním šetření,
že jsou na veřejném prostranství v proluce na předmětné parcele uloženy různé předměty
a stavební materiál. Sousední nemovitost vlastní žalobce. Správce poplatku jej proto vyzval podle
§44 ZSDP, aby sdělil údaje rozhodné pro stanovení poplatku za užívání veřejného prostranství.
Poučil jej, že nevyhoví-li výzvě, vyměří mu poplatek podle pomůcek. Žalobce nereagoval
na výzvu ve stanovené lhůtě. Správce poplatku proto zjišťoval skutečnosti rozhodné
pro stanovení výše poplatku na místě a vyslechl svědky. Využil při stanovení výše poplatku
pomůcek, spočívajících v určení plochy záboru a doby, po kterou se na této ploše nacházely
předměty (konstrukce houpačky, dopravní pás, písek, dřevo).
[15] Nejvyšší správní soud si je jist, že stěžovatel při rozhodování o odvolání věděl, že místní
poplatek byl stanoven za použití pomůcek a z rozhodnutí o odvolání to bezpečně vyplývá.
Na páté straně rozhodnutí o odvolání stěžovatel konstatuje, že použití pomůcek bylo v tomto
případě zcela v souladu se zákonem, protože žalobce nereagoval na výzvu ke splnění ohlašovací
povinnosti. Na šesté straně rozhodnutí stěžovatel citoval §50 odst. 5 ZSDP a uzavřel, že v této
věci byly splněny podmínky pro stanovení poplatku podle pomůcek. Učinil tak po podrobném
shrnutí dosavadního průběhu řízení, včetně způsobu, jakým si správní orgán opatřil podklady
pro stanovení výše místního poplatku (místní šetření, výslechy předvolaných svědků). Stěžovatel
se rovněž podrobně vypořádal s odvolacími námitkami žalobce. Z rozhodnutí stěžovatele lze
spolehlivě zjistit, jakými úvahami byl při rozhodování veden a odůvodnění jeho rozhodnutí
nezavdává žádné pochybnosti o jeho obsahu. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že za této
situace nelze nepřesné označení právního ustanovení ve výrokové části považovat za pochybení
takové intenzity, pro kterou bylo nutné rozhodnutí stěžovatele zrušit.
[16] S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V tomto řízení je krajský soud vázán
právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3
s. ř. s.). V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i o nákladech řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že soud rozhodl o věci samé, nerozhodoval samostatně
o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. září 2012
JUDr. Jan Passer
předseda senátu