ECLI:CZ:NSS:2012:8.AS.36.2011:83
sp. zn. 8 As 36/2011 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: V. V., zastoupen Organizací
pro pomoc uprchlíkům, Kovářská 4, Praha 9 proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství
policie hl.m. Prahy, odbor cizinecké policie, Křižíkova 12, Praha 8, proti rozhodnutí ze dne
4. 1. 2011, čj. KRPA-522/ČJ-2011-000022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 14. 2. 2011, čj. 3 A 19/2011 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 1. 2011, čj. KRPA-522/ČJ-2011-000022, byl žalobce
zajištěn za účelem správního vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 326/1999 Sb.
o pobytu cizinců. Doba zajištění byla stanovena na 3 měsíce ode dne omezení osobní svobody.
V odůvodnění rozhodnutí žalovaný citoval §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, který
odůvodňuje zajištění cizince tehdy, pokud je nebezpečí, že by mohl mařit nebo ztěžovat výkon
rozhodnutí o správním vyhoštění. Takové nebezpečí spatřoval žalovaný v tom, že se žalobce
pohyboval od roku 2002 po celém území ČR neoprávněně, neoprávněně pracoval, vydával
se za existující i neexistující osoby české a ukrajinské národnosti a používal ztracené či odcizené
osobní doklady za účelem klamání. Takové jednání neskýtá záruku, že bude spolupracovat
s orgány policie, navíc již v minulosti nevycestoval z území České republiky, přestože mu byl
vydán příkaz k vycestování. Žalobce přicestoval do ČR v roce 1997. Rozhodnutí o správním
vyhoštění bylo vydáno dne 7. 3. 2002. Žalobce následně požádal o udělení mezinárodní ochrany,
řízení o této žádosti bylo zastaveno dne 12. 11. 2002. Od té doby se žalobce nacházel na území
republiky neoprávněně. Žalobce rovněž nevyužil možnosti dobrovolného opuštění republiky
podle čl. 7 Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/115/ES o společných normách
a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků
třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“).
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí o zajištění žalobu u Městského soudu v Praze. Namítl,
že nebyly splněny ostatní kumulativní podmínky potřebné pro zajištění cizince. Byla splněna
pouze první podmínka, že bylo se žalobcem zahájeno řízení o správním vyhoštění
pro neoprávněný pobyt. Bylo třeba rovněž prokázat, že nepostačuje uložení zvláštního opatření
za účelem vycestování. To žalovaný neučinil. Tato opatření však musí být uplatněna před
zajištěním cizince. Teprve následně, pokud cizinec poruší povinnost uloženou mu opatřením
či nevycestuje ve stanovené době, jej může policie zajistit. Z rozhodnutí žalovaného rovněž není
zřejmé, z jakých konkrétních skutečností vyplývá nebezpečí, že žalobce bude mařit výkon
správního vyhoštění. Žalovaný nedoložil tvrzení, že se žalobce vydával za jiné osoby, měnil
adresy a telefonní čísla. Na policii se dostavil sám a musel si být vědom, že může být postižen
za neoprávněný pobyt. Proto neobstojí tvrzení, že neskýtá záruku, že bude spolupracovat
s policejními orgány. Poukázal rovněž na dlouholeté vazby v ČR, má zde partnera. To žalovaný
v rozhodnutí zcela pominul.
[3] Městský soud v Praze zamítl žalobu rozsudkem ze dne 14. 2. 2011, čj. 3 A 19/2011 - 22.
Žalobce si musel být vědom, že na území ČR pobývá neoprávněně, neboť již v roce 2002 bylo
vydáno rozhodnutí o jeho správním vyhoštění. Po následném podání žádosti o azyl svévolně
opustil pobytové zařízení a o výsledek řízení se již nezajímal. Následně pobýval téměř 9 let
na území ČR neoprávněně. Povinnost pobývat na území republiky pouze s platným cestovním
dokladem a vízem je jednou ze základních povinností cizince. Žalobce tím hrubě porušil právní
předpisy. Z evidencí policie i z jeho tvrzení navíc vyplývá, že po dobu svého neoprávněného
pobytu pracoval na různých místech, měnil svoji identitu a neměl zajištěnu ani úhradu nákladů
zdravotní péče. Všechny tyto skutečnosti dokládají úmyslné jednání žalobce, které je závažnější
než pouhý pobyt na území bez platného víza, neboť žalobce již v minulosti mařil výkon
rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalobce nepopíral, že se vědomě vydával za jinou osobu.
Rovněž se nesnažil si svůj pobyt zlegalizovat. Úprava opatření za účelem vycestování, která
je obsažena v §123b zákona o pobytu cizinců, je úpravou dispozitivní, jež orgánům policie
umožňuje tato opatření uložit. Je na správním orgánu, aby zvolil vhodný prostředek, který zajistí
realizaci správního vyhoštění, a usoudil, zda je vhodné nejprve použít zvláštní opatření za účelem
vycestování cizince z území nebo přímo cizince zajistit. Rozhodnutí o volbě prostředků měl
žalovaný podrobněji zdůvodnit, což se nestalo. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je však zřejmé,
že žalovaný považuje zjištěné důvody za adekvátní zajištění cizince a zvláštní opatření za účelem
vycestování by v daném případě byla nedostatečná vzhledem k jeho dlouhodobému porušování
právních norem.
III.
[4] Proti rozsudku městského soudu žalobce (stěžovatel) podal v zákonné lhůtě kasační
stížnost. Nesouhlasil s tím, že městský soud překlenul nedostatky odůvodnění rozhodnutí
vlastními důvody. Šlo o zásadní vadu, kterou nebylo možné v soudním řízení zhojit.
Za nepřezkoumatelné považoval rovněž tvrzení žalovaného, že nevyužil dobrovolného opuštění
republiky. Žádné „možnosti dobrovolného opuštění republiky“ mu žalovaný neposkytl. Oznámení
o možnosti využít dobrovolného návratu mu žalovaný předal společně s rozhodnutím o zajištění.
Městský soud se řádně nevyrovnal s námitkou, že zvláštní opatření za účelem jeho vycestování
měl žalovaný uplatnit před jeho zajištěním. I přes tvrzení soudu o dlouhodobém neoprávněném
pobytu stěžovatel trval na tom, že zákon předpokládá, že zvláštní opatření jsou uplatňována
před zajištěním cizince, i když může existovat určitá obava, že cizinec nevycestuje. Policie jej
může zajistit, teprve pokud tato opatření selžou. To vyplývá i z gramatického znění a uspořádání
§123b zákona o pobytu cizinců. Městský soud měl zohlednit i rodinné vazby stěžovatele v ČR.
Má partnera, se kterým sdílel společnou domácnost. I v tomto typu řízení je relevantní,
že je rodinným příslušníkem občana ČR. Smyslem návratové směrnice je především umožnit plné
využití práva občanů EU k volnému pohybu. To může být bez omezení uplatňováno pouze
tehdy, jestliže rodinní příslušníci občana EU jej mohou následovat a pobývat s ním. Nedopustil
se tak závažného jednání, aby bylo nutné realizovat návrat na Ukrajinu za pomoci zajištění.
IV.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] První kasační námitka míří na to, jakým způsobem městský soud doplnil odůvodnění,
proč žalovaný neshledal splnění podmínek pro použití zvláštních opatření za účelem vycestování
cizince z území. Ty jsou s účinností od 1. 1. 2011 obsaženy v §123b zákona o pobytu cizinců.
Nejvyšší správní soud netvrdí, že by rozhodnutí o zajištění cizince nemuselo obsahovat důvody,
proč případně nelze využít tato zvláštní opatření. Zajištění cizince bezpochyby zásadním
způsobem zasahuje do základních práv zajišťovaného cizince, neboť dochází k omezení jeho
osobní svobody. Proto by mělo být posledním nástrojem, který bude k realizaci (v tomto případě)
správního vyhoštění použit. Z rozhodnutí o zajištění cizince musí být zřejmé, proč je zajištění
nezbytné a proč správní orgán nezvolil jiný způsob, jak zajistit realizaci správního vyhoštění.
Městský soud však v rozsudku netvrdí opak. Již proto nemohl vzniknout rozpor mezi rozsudkem
městského soudu v této věci a jeho rozsudkem ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. 5 A 30/2011.
Nežádoucí rozpor v judikatuře jednoho z krajských soudů nemohl vzniknout ani proto, že nyní
přezkoumávaný rozsudek byl vyhlášen dříve než rozsudek, který zmiňuje stěžovatel.
[9] Je obtížné zobecnit úvahu, jaké důvody by mělo správní rozhodnutí obsahovat, aby bylo
plně přezkoumatelné ve správním soudnictví. Proto je třeba obezřetně přistupovat i k úvahám
krajského soudu, zda odůvodnění správního rozhodnutí v konkrétním případě ještě obstojí.
Konkrétní důvody pro vydání správního rozhodnutí vyplývají ze zjištěného skutkového stavu.
Z povahy věci není možné, aby byl ve dvou rozdílných věcech zjištěn totožný skutkový stav.
Je však třeba, aby zjištěný skutkový stav byl podřazen pod znění právní normy, kterou správní
orgán aplikuje. Žalovaný dospěl k tomu, že zjištěné skutkové okolnosti odůvodňují zajištění
cizince z důvodu §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Stěžovateli je třeba přisvědčit,
že žalobou napadené rozhodnutí přímo podrobně nezdůvodňuje, proč zjištěné skutečnosti
vylučují uložení zvláštních opatření.
[10] Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší úvahy, nakolik se na výsledné podobě tohoto
konkrétního rozhodnutí projevilo, že relativně podstatná změna zákona o pobytu cizinců byla
provedena zákonem č. 427/2010 Sb., který byl vzhledem ke lhůtě pro dosažení souladu
s národními právními řády dle čl. 20 návratové směrnice schválen téměř v nejzazším možném
termínu dne 21. 12. 2010. Platnosti tento zákon nabyl 30. 12. 2010 a účinnosti již 1. 1. 2011.
Tento neblahý stav, kdy legisvakanční lhůta téměř neumožňovala adresátům právní normy
seznámit se s jejím obsahem po její formální publikaci, jistě nemůže být kladen k tíži zajištěného
cizince. Nic na tom nemění, že řízení o správním vyhoštění bylo zahájeno 4. 1. 2011, tedy téměř
bezprostředně po nabytí účinnosti novely zákona o pobytu cizinců.
[11] Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl: „jmenovaný cizinec se od roku 2002 pohybuje po celém
území České republiky neoprávněně, pracuje neoprávněně, vydává se za existující i neexistující osoby české
a ukrajinské národnosti a používá odcizené či ztracené osobní doklady za účelem klamání. Velmi často mění
místa pobytů, ke kterým se nepřihlašuje a mění zaměstnání i telefonní spojení. Svým jednáním neskýtá záruku,
že bude spolupracovat s orgány policie. Již v minulosti nevycestoval z území republiky i přesto, že mu byl vydán
příkaz k vycestování, který byl vystaven již v roce 2002“. Z citovaného odůvodnění je zřejmé, že správní
orgán považoval jednání stěžovatele za natolik závažné, aby mohl rozhodnout o jeho zajištění.
V rozhodnutí chybí vyjádření, že tím současně nejsou splněny podmínky pro využití zvláštních
opatření. Na druhou stranu žalovaný uvedl, že stěžovatel neskýtá záruku, že bude spolupracovat
s orgány policie. To lze považovat za částečné zdůvodnění nemožnosti využít zvláštní opatření.
Zvláštním opatřením dle §123b odst. 1 písm. a) je povinnost cizince oznámit policii adresu místa
pobytu, povinnost zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii
a rovněž povinnost pravidelně se osobně hlásit policii ve stanovené lhůtě. Dosavadní způsob
života stěžovatele na území ČR rozhodně nevytváří předpoklad, že by stěžovatel s orgány policie
následně spolupracoval. Taková spolupráce je však základním předpokladem pro řádné
fungování zvláštního opatření. Stěžovatel mění místa pobytu relativně často, vždy v návaznosti
na vazby k osobám, se kterými v danou chvíli bydlí a místa svého pobytu rovněž žádným
způsobem nehlásil. K tomu se navíc prokazoval cizími osobními doklady.
[12] Obdobně to platí i v případě zvláštního opatření dle §123b odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců, kdy jde o složení peněžních prostředků ve výši předpokládaných nákladů
spojených se správním vyhoštěním. Rovněž tento případný postup vyžaduje součinnost cizince.
Pokud správní orgán na podkladě zjištěných skutkových okolností zjistil, že dosavadní jednání
stěžovatele neskýtá záruku spolupráce s orgány policie, pak tím současně deklaroval, že využití
těchto prostředků by nebylo v tomto případě účelné. Tomu koresponduje i obsah protokolu
o výpovědi stěžovatele ve správním řízení. Stěžovatel si opatřoval peněžní prostředky na svoji
obživu vždy v závislosti na momentální situaci, část z nich posílá na Ukrajinu a nesložil jistotu
(peněžní částku) ani v souvislosti s žádostí o udělení víza k pobytu. Náklady spojené
s vycestováním z České republiky hodlal hradit až v okamžiku jejich vzniku, nikoliv z předem
shromážděných prostředků.
[13] Odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí tak v základních rysech obsahovalo
argumenty, proč nelze využít zvláštní opatření dle §123b zákona o pobytu cizinců. Pokud
městský soud tyto důvody doplnil, nešlo o „překlenutí v zásadě zcela chybějícího odůvodnění“ a nešlo
rovněž o nepřípustné zhojení neodstranitelné vady správního rozhodnutí. Poukaz stěžovatele
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2010, čj. 4 Azs 16/2010 - 47, neobstojí.
Nejvyšší správní soud vyslovil stěžovatelem citovaný právní názor o nepřípustném řešení právní
otázky soudem namísto správního orgánu v souvislosti s tzv. doplňkovou ochranou, ke které
navíc stěžovatel tvrdil podstatné skutečnosti již ve správním řízení. Šlo o řízení ve věci
mezinárodní ochrany, navíc nebylo správní řízení ukončeno věcným rozhodnutím, ale zastavením
řízení podle §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. To se v této věci nestalo, stěžovatel
ve správním řízení ani netvrdil, že realizace případného správního vyhoštění by byla možná
za využití uložení povinnosti stěžovateli zdržovat se na určitém místě či prostřednictvím finanční
záruky.
[14] Podle stěžovatele je tvrzení, že nevyužil dobrovolného opuštění republiky, zcela
nepřezkoumatelné, protože mu žalovaný žádné dobrovolné opuštění republiky neumožnil.
Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl: „dne 7. 3. 2002 bylo cizinci vydáno rozhodnutí o správním
vyhoštění a bylo uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti na dobu 3 let tj. do 7. 3. 2005. Dne 19. 3. 2002
si cizinec podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Toto řízení bylo zastaveno dne 12. 11. 2002 a nabylo
právní moci dne 3. 12. 2002. Ode dne 4. 12. 2002 do 4. 1. 2011 se cizinec nachází na území České republiky
neoprávněně. Vzhledem ke skutečnostem, že cizinec nevyužil možného dobrovolného opuštění republiky podle čl. 7
Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/115/ES, je správní orgán nucen přistoupit k Vašemu
zajištění“. Odůvodnění, zda měl stěžovatel možnost dobrovolně opustit republiku před realizací
správního vyhoštění, není úplně jasné. Pokud žalovaný zdůrazňuje, že se stěžovatel nacházel
od prosince roku 2002 na území ČR neoprávněně a bylo mu uloženo správní vyhoštění,
pak je otázkou, proč následně argumentuje návratovou směrnicí z roku 2008. Odůvodnění
žalovaného lze však vyložit tak, že stěžovatel nepostupoval již v roce 2002 v souladu s tehdy
uloženým správním vyhoštěním a území republiky neopustil. Neučinil tak ani následně.
To žalovaný považoval za možnost dobrovolného splnění uložené povinnosti - za dobrovolné
opuštění republiky, kterým následně argumentoval při nezbytnosti zajištění stěžovatele. Z ničeho
neplyne, že měl na mysli institut tzv. dobrovolného návratu, jak jej s účinností od 1. 1. 2011
obsahuje §123a zákona o pobytu cizinců.
[15] Stěžovatel namítl, že žalovaný měl uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování
a teprve poté přistoupit k zajištění. Tato námitka má obecnější povahu. Je třeba posoudit, zda
platná právní úprava vyžaduje, aby předtím, než policie přistoupí k zajištění cizince podle §124
zákona o pobytu cizinců, bylo třeba vždy využít zvláštních opatření podle §123b tohoto zákona.
[16] Právní předpisy takové pravidlo nestanoví a vedle gramatického výkladu k němu nelze
dospět ani za použití jiných výkladových metod. Podle čl. 15 odst. 1 návratové směrnice
nemohou-li být v konkrétním případě účinně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření,
mohou členské státy zajistit pouze státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, za účelem
přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění. Návratová směrnice poměrně zřetelně uvádí,
že je nepochybně třeba v každé věci nejprve zvažovat, zda lze účelu vyhoštění dosáhnout
mírnějšími prostředky. Teprve pokud to není možné a mírnější prostředky nelze uplatnit,
resp. pokud tyto prostředky selžou, přistoupí správní orgán k zajištění cizince. To však
neznamená, že je třeba k zvláštním opatřením přistoupit i tehdy, pokud konkrétní skutkové
okolnosti svědčí tomu, že mírnější donucovací opatření nebudou účinná. V takovém případě
je možné zajistit cizince i bez jejich předchozího bezúspěšného využití. Již z čl. 15 návratové
směrnice tedy plyne, že podmínkou pro využití zajištění cizince není předchozí marné vyčerpání
mírnějších opatření. Vždy je třeba posuzovat konkrétní okolnosti případu a je vždy třeba
přesvědčivě zdůvodnit, proč je správní orgán případně nemohl využít.
[17] Obdobný závěr vyplývá i z vnitrostátní právní úpravy, kterou byla návratová směrnice
transponována do našeho právního řádu. Policie je podle §124 zákona o pobytu cizinců oprávněna
zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož
správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie
zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem
vycestování. Ani zákon o pobytu cizinců nekonstruuje předchozí bezúspěšné využití zvláštních
opatření jako nezbytnou podmínku pro následné zajištění cizince. Nestanoví, že lze cizince zajistit
teprve tehdy, pokud předchozí zvláštní opatření selhala. Takový závěr neplyne ani z §123b
odst. 7, podle kterého „v případě, že cizinec závažným způsobem poruší povinnost uloženou mu rozhodnutím
o uložení zvláštního opatření za účelem vycestování nebo v době k vycestování stanovené v rozhodnutí o správním
vyhoštění nevycestuje, policie takového cizince zajistí.“ Zde je pouze upraven postup pro případ, že cizinec
nebude respektovat podmínky uloženého zvláštního opatření. Pak je policie oprávněna cizince
zajistit, ostatně jinou možnost patrně ani nemá. Ani to však neznamená, že pokud zjištěné
okolnosti vedou k reálnému předpokladu, že cizinec nebude opatření respektovat, nemohla
by policie cizince zajistit bez předchozího bezúspěšného využití těchto opatření.
[18] Stěžovatel poukazoval na uspořádání §123b zákona o pobytu cizinců. Zvláštní opatření
upravená v §123b obsahově předchází zajištění cizince, které je upraveno v §124. Ustanovení
§124 však nelze chápat pouze jako speciální ustanovení k §123b odst. 7. Hypotéza §124 odst. 1
je širší, nezahrnuje pouze případy uvedené v §123b odst. 7, tedy situace, kdy cizinec poruší
závažným způsobem povinnost, kterou mu ukládá rozhodnutí o uložení zvláštního opatření.
Zajistit cizince lze rovněž tehdy, pokud nepostačuje (nikoli předtím nepostačovalo) uložení
zvláštního opatření. Pokud by totiž zajištění cizince připadalo v úvahu pouze v případech
dle §123b odst. 7, muselo by právě ono ustanovení být vtěleno do hypotézy úpravy zajištění
cizince v §124, popř. celá úprava zajištění by musela být obsažena v §123b odst. 7. Zákon
o pobytu cizinců navíc předpokládá zajištění cizince i v jiných případech než v souvislosti
s realizací správního vyhoštění. Jde o zajištění za účelem vycestování dle §124b a zajištění
za účelem jeho předání nebo průvozu dle §129. V těchto případech zvláštní opatření vůbec
nezmiňuje a lze uvažovat, zda je jejich využití vůbec možné. I to podpůrně přisvědčuje názoru,
že využití zvláštních opatření není condicio sine qua non následného zajištění cizince. Ani gramatické
znění ani systematické uspořádání zákona proto nesvědčí právnímu názoru stěžovatele.
[19] Ve prospěch stěžovatele nelze interpretovat ani důvodovou zprávu k zákonu
č. 427/2010 Sb. Ta odkazuje na čl. 15 návratové směrnice a zdůrazňuje, že „pokud zvláštní opatření
nebude cizinci uloženo, policie je v rozhodnutí o zajištění cizince povinna uvést důvody, pro které nebylo použito
zvláštní opatření namísto zajištění“. To je zcela v souladu s právním názorem, který Nejvyšší správní
soud zaujal v této věci. Pokud stěžovatel odkazuje na důvodovou zprávu a tvrdí, že „členský stát
může přistoupit k zajištění vyhošťované osoby, až když jiná opatření selhala“, nezbývá než konstatovat,
že ani důvodová zpráva oporu pro tento právní názor nedává.
[20] Stěžovatel městskému soudu vytýkal, jak naložil s námitkou jeho rodinných vazeb
a potenciální rodinnou vazbou s občanem ČR. V této souvislosti rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu v rozhodnutí ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010 - 150 konstatoval, že „správní
orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince podle §124, §124b nebo §129 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, možnými překážkami správního vyhoštění,
vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době
rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před
rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování
nebo předání cizince alespoň potenciálně možné“. Poskytuje návod k posouzení, zda tyto okolnosti mají
místo pouze v řízení o správním vyhoštění nebo zda je třeba je zohlednit rovněž v řízení
o zajištění cizince. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění rozhodnutí rozšířeného
senátu, které je k dispozici na www.nssoud.cz. Městský soud se postavil na dosud zastávané
stanovisko, že otázky rodinného života cizince mají místo v řízení o jeho správním vyhoštění
a nikoli v řízení o zajištění cizince. Vycházel z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu
a rozšířený senát rozhodoval teprve v průběhu řízení o této kasační stížnosti. Právní názor
městského soudu je proto třeba korigovat.
[21] Též stěžovatel si však byl vědom, že městský soud vycházel z dosavadní judikatury
a formuloval kasační námitku tak, že jeho rodinné vazby byly relevantní i v řízení o jeho zajištění.
Stěžovatel v řízení o jeho zajištění na dotaz, zda má v ČR příbuzné, někoho z rodiny a o jaké
vazby jde, nejprve uvedl, že žádné příbuzné nemá. Posléze v závěru výpovědi spontánně doplnil,
že žije ve společné domácnosti s přítelem L. Z., popisoval vybavení společné domácnosti a
osoby, které tam s ním žijí. Ministerstvo vnitra v závazném stanovisku k možnosti vycestování
zdůraznilo, že samotná existence vztahu vyhošťované osoby s osobou legálně v ČR žijící stejně
jako případné sdílení společné domácnosti ještě neznamená nemožnost vycestování cizince.
Muselo by se jednat o natolik dlouhodobý a intenzivní vztah, aby s ohledem na stupeň integrace
jednotlivých členů rodiny a naopak nemožnost zpětné integrace v zemi původu bylo možné
vyloučit reálnou možnost případného následování členů rodiny do země původu cizince. S tímto
stanoviskem byl stěžovatel seznámen, což stvrdil svým podpisem. Správní orgán se tedy jeho
případnými rodinnými vazbami v řízení zabýval. Nejvyšší správní soud pouze doplňuje,
že žalobní tvrzení o dlouholetých vazbách v ČR (včetně partnera) nemá oporu ve správním spisu,
minimálně v tom, že stěžovatel netvrdil, že jeho současný vztah s přítelem je dlouholetý,
tak aby bylo možné posoudit, zda jeho konkrétní tvrzení odůvodňují jiné stanovisko než jaké
zaujalo Ministerstvo vnitra k možnosti vycestování stěžovatele. Městský soud vycházel
při rozhodování ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu. Nemohl přihlédnout k přípisům paní E. Z. ze dne 15. 2. 2011 a L. Z. ze dne 14. 2. 2011,
neboť mu byly doručeny až poté, kdy ve věci rozhodl. Nejvyšší správní soud je povolán
k rozhodnutí o důvodnosti podané kasační stížnosti. Zkoumá tedy, zda rozhodnutí městského
soudu bylo vydáno v souladu se zákonem. Nemůže rozhodnutí městského soudu nahradit jiným
rozhodnutím. Nemohl proto zohlednit ani doklad o registrovaném partnerství stěžovatele a L. Z.,
které bylo uzavřeno dne 27. 9. 2011, tedy několik měsíců po jeho zajištění a po rozhodnutí
městského soudu. Nemohl se uvedenou okolností zabývat, protože se netýká časového období, o
které v této věci šlo.
[22] Se zřetelem ke shora vysloveným závěrům Nejvyšší správní soud neshledal napadený
rozsudek městského soudu nezákonným, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[23] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití
§120 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud tuto náhradu nepřiznal, neboť mu podle obsahu spisu žádné
náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl
tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. ledna 2012
JUDr. Jan Passer
předseda senátu