ECLI:CZ:NSS:2012:8.AS.67.2011:63
sp. zn. 8 As 67/2011 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: S. Š., zastoupeného
Mgr. Filipem Slavíkem, advokátem se sídlem Ptašinského 4, Brno, proti žalovanému: Krajský
úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 5. 1. 2011, čj. JMK 165438/2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2011, čj. 57 A 8/2011 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Městský úřad Vyškov, odbor dopravy (dále jen „správní orgán“), uznal žalobce vinným
ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle §22 odst. 1 písm. f)
bod 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a uložil mu pokutu ve výši 1500 Kč. Přestupek
spočíval v tom, že žalobce při řízení osobního motorového vozidla za jízdy držel v levé ruce
hovorové zařízení a hovořil, čímž porušil §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu).
[2] Žalobce proti rozhodnutí podal odvolání, ve kterém tvrdil, že nedržel telefonní zařízení
v ruce, ale jenom zesiloval zvuk na handsfree, a že mu správní orgán neumožnil seznámit
se se spisem a v řízení se hájit. Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor dopravy (dále jen
„žalovaný“), odvolání zamítl. Podle jeho názoru jednal správní orgán oprávněně v nepřítomnosti
žalobce, neboť žalobce nesdělil a neprokázal závažné důvody, pro které by se nemohl jednání
zúčastnit. Žalobce měl rovněž možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí. Skutková
zjištění správního orgánu měla oporu ve spisech, námitky žalobce správní orgán přesvědčivě
vyvrátil.
II.
[3] Proti rozhodnutí krajského úřadu žalobce podal v zákonné lhůtě žalobu u Krajského
soudu v Brně (dále jen „krajský soud“). Namítl, že správní orgán v řízení neprokázal spáchání
uvedeného přestupku. Tvrdil, že nastavoval hlasitost na soupravě handsfree a po výzvě policistů
k zastavení vozidla sundal soupravu z ucha. Dále namítl porušení práva vyjádřit
se před rozhodnutím ve věci ve smyslu §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb správního řádu (dále
jen „správní řád“). Na jednání do jiného města se nemohl dostavit ze zdravotních a finančních
důvodů. Zastoupení advokátem si nemohl dovolit, proto se nechal zastupovat svým známým,
který však byl v té době v pracovní neschopnosti. Správní orgán ho v této situaci nutil jednat
bez zástupce, ačkoli žalobce předpokládal brzké ukončení zástupcovy pracovní neschopnosti.
[4] Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že skutková tvrzení žalobce vyvrátil pořízený
videozáznam a že poskytl žalobci dostatek času na to, aby se seznámil s podklady pro rozhodnutí
a vyjádřil se k nim. I kdyby si žalobce za jízdy sundával soupravu handsfree z hlavy, naplňovala
by tato činnost rovněž znaky přestupku. Poukázal na nevěrohodnost žalobce, protože
přizpůsoboval svou výpověď nastalé situaci. Žalobce se s ohledem na pracovní neschopnost
svého zástupce měl zařídit tak, aby mohl realizovat svá procesní práva.
[5] Žalobce v replice k vyjádření žalovaného nesouhlasil s tím, že sundávání handsfree
soupravy z ucha je stejným přestupkem jako telefonování za jízdy. To, že správní orgán
nepostoupil věc do místa jeho bydliště, bylo účelovým jednáním. Změnu zdravotního stavu svého
zástupce k horšímu nemohl ovlivnit. Žádosti o prodlužování lhůty k seznámení se se spisem
nebyly jeho procesní taktikou, ale věřitel nechtěl vůči správnímu orgánu činit jakékoli kroky sám.
[6] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 4. 2011, čj. 57 A 8/2011 - 33, žalobu zamítl.
Souhlasil s názorem správního orgánu, že videozáznam skutku vyvrátil tvrzení žalobce, že v ruce
nedržel telefon, ale nastavoval si hlasitost na soupravě handsfree. Policisté neměli na věci osobní
zájem a tudíž je vyloučeno, že by z jejich strany docházelo k šikaně řidiče. Ztotožnil
se s postupem správního orgánu, který žalobce řádně předvolal k ústnímu jednání a poučil
ho o důsledcích nedostavení se bez omluvy. Správní orgán poskytl žalobci k seznámení
se podklady pro rozhodnutí a vyjádření se dostatečnou, dokonce nepřiměřeně dlouhou dobu.
Žalobce toliko požádal o postoupení věci do místa jeho bydliště, tuto žádost však blíže
neodůvodnil a nesdělil ani to, že se na jednání nedostaví, a proč. Pokud byl zástupce žalobce
v pracovní neschopnosti a žalobce si nemohl dovolit právní zastoupení advokátem, mohl požádat
Českou advokátní komoru o bezplatnou právní pomoc.
III.
[7] Žalobce (stěžovatel) napadl rozhodnutí městského soudu včas podanou kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[8] Podle jeho názoru krajský soud nesprávně posoudil jeho omluvu z ústního jednání
u správního orgánu dne 7. 7. 2010. Ihned po doručení předvolání zaslal správnímu orgánu žádost
o postoupení věci do místa jeho bydliště, protože měl sám zdravotní obtíže a pečoval o další
nemocnou osobu a jako dlouhodobě nezaměstnaný neměl prostředky na cestu ke správnímu
orgánu. V dobré víře očekával postoupení věci, nebo odpověď na svoji žádost. Důvody své
neúčasti na jednání neuvedl, neboť po postoupení věci do místa bydliště měl v úmyslu se jednání
zúčastnit a svá práva hájit. Správní orgán však na žádost neodpověděl, naopak vyčkal, až nastane
datum ústního jednání a teprve poté stěžovateli sdělil, že žádost o postoupení věci zamítl. Soud
rovněž nesprávně posoudil otázku jeho zastoupení. Domníval se, že o jeho zastupování jako
nemajetného občana by zástupci advokátní komory neměli zájem. Za zásadní vadu řízení
považoval nesprávné posouzení naplnění samotné skutkové podstaty, která neměla oporu
ve správním spise. Videonahrávku považuje jako důkaz za nedostatečnou. Obraz je roztřesen
a podle jeho názoru z něj vyplývá, že během jízdy netelefonoval. Na videozáznamu je naopak
vidět, jak si z ucha sundával stříbrný předmět – soupravu handsfree. Jeho mobilní telefon
je naopak černý. Připevnění handsfree soupravy a její odstranění však dle stěžovatele nezakazuje
žádný předpis. Nepopírá proto, že během jízdy telefonoval, činil tak však dovoleným způsobem.
IV.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na to, že žalobce podal a podepsal
kasační stížnost sám, a navrhl, aby ji zdejší soud odmítl pro nesplnění podmínky §105 odst. 2
s. ř. s. Správní orgán nejednal účelově, když až po termínu ústního jednání žalobci sdělil, že věc
nepostoupí jinému správnímu orgánu. Žalobce totiž o postoupení požádal těsně před ústním
jednáním. Ve svém podání navíc neuvedl žádné důvody pro postoupení věci, nebo pro které
by se jednání nemohl účastnit, ačkoli je uvést mohl, neboť v té době již musely existovat. Žalobce
rovněž neučinil žádný pokus o získání bezplatné právní pomoci prostřednictvím České advokátní
komory, a proto se nemohl domnívat, že by ho zástupci advokátní komory nechtěli zastupovat.
Trval na tom, že videozáznam prokázal, že žalobce držel v ruce hovorové zařízení. Ať to byl
telefon, nebo handsfree, pokud toto zařízení držel v ruce během jízdy, porušil tím zákon
o silničním provozu.
V.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Předně je třeba připomenout, že ve věci nenastaly podmínky pro odmítnutí kasační
stížnosti proto, že stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti zastoupen. Ze soudního spisu
vyplývá, že stěžovateli bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků jak v řízení o podané
žalobě, tak následně v řízení o kasační stížnosti. Kasační stížnost v záhlaví zmiňuje,
že je stěžovatel v řízení zastoupen advokátem. Z ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. vyplývá
obligatorní podmínka povinného právního zastoupení pro řízení o kasační stížnosti osobou
s odpovídajícím vzděláním resp. požadavek na takové vzdělání, pokud jej dosáhl stěžovatel sám.
Tato podmínka byla v této věci splněna. Soudní řád správní nestanoví podrobnější povinnosti
stěžovateli v tom smyslu, že by nebyl oprávněn se fakticky podílet na vyhotovení kasační stížnosti
a že by k jejímu sepsání byl výhradně oprávněn jeho právní zástupce. Účelem právního
zastoupení v řízení o kasační stížnosti je zajistit odpovídající právní úroveň jednotlivých
procesních úkonů v řízení před Nejvyšším správním soudem. Ta je zpravidla zajištěna tím,
že se právní zástupce bezprostředně podílí na vyhotovení písemností, které jsou následně soudu
předkládány popř. se účastní soudního jednání. Není však v rozporu s právními předpisy, pokud
právní zástupce podání sám fakticky nevyhotovuje a „pouze“ dohlíží na jeho odpovídající
odbornou úroveň. Požadavek na tuto úroveň byl v této věci splněn do té míry, že podaná kasační
stížnost obsahuje všechny zákonné náležitosti a Nejvyšší správní soud ji mohl věcně projednat.
Podmínka povinného právního zastoupení v řízení o kasační stížnosti byla proto v této věci
splněna a Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro odmítnutí kasační stížnosti bez
věcného projednání.
[13] Stěžovatel opírá kasační stížnost v zásadě o obdobná východiska, která uplatnil již
v odvolání proti rozhodnutí o uložení pokuty a poté v podané žalobě. Vychází z toho, že správní
orgán porušil jeho procesní práva tím, že neakceptoval jeho omluvu z ústního jednání a žádost
o postoupení věci jinému správnímu orgánu a rovněž mu neumožnil vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí před jeho vydáním. Setrvává na stanovisku, že v inkriminovaném okamžiku
nepoužíval mobilní telefon, ale sadu handsfree, jejíž použití právní předpisy nezakazují. Přestože
lze vysledovat ve stanovisku stěžovatele kontinuitu po celou dobu správního i soudního řízení,
přesto bylo třeba se zabývat tím, zda stěžovatel neuplatňuje některé své námitky poprvé
až v řízení o kasační stížnosti.
[14] Nejvyšší správní soud považuje za potřebné zdůraznit, že žalovaný se v rozhodnutí
napadeném žalobou velmi pečlivě a podrobně věnoval všem odvolacím námitkám
i skutečnostem, které byly pro rozhodnutí o odvolání potřebné. Na jedenácti stranách rozhodnutí
o odvolání podrobně vysvětlil, proč dle jeho mínění nedošlo k porušení procesních práv
stěžovatele. Žalobou napadené rozhodnutí podrobně zdůvodňuje, že správní orgán neměl žádný
důvod odročit ústní jednání nařízené na 7. 7. 2010 jenom proto, že m u stěžovatel v reakci
na obdržení předvolánky téměř bezprostředně před termínem ústního jednání sdělil, že žádá
o postoupení věci k projednání jinému správnímu orgánu. Za použití právní úpravy obsažené
v §55 odst. 3 zákona o přestupcích podrobně vysvětlil, že pro postoupení věci nebyly splněny
podmínky. Rovněž se důkladně zabýval tím, zda žádost o postoupení věci obsahovala současně
omluvu z nařízeného ústního jednání a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Přesvědčivé je i jeho
odůvodnění procesní přípustnosti dalšího postupu správního orgánu před vydáním rozhodnutí
ve věci. Žalovaný zdůraznil, že stěžovateli byla dána opakovaně možnost vyjádřit se před
vydáním rozhodnutí k jeho podkladům, správní orgán stěžovatele vždy formálně vyzval a stanovil
mu k uplatnění tohoto procesního práva lhůtu. Stěžovatel však v žádném ze svých podání
neuplatnil věcné námitky týkající se hodnocení důkazních prostředků. Žalovaný se rovněž
podrobně vypořádal s obranou stěžovatele, která spočívala v tvrzení o pracovní neschopnosti
jeho právního zástupce a tudíž nemožnosti seznámit se s podklady rozhodnutí. Žalovaný
podrobně zdůvodnil, že pracovní neschopnost zvoleného zástupce započala ještě předtím, než
si jej stěžovatel zvolil a zdůraznil rovněž odpovědnost zastoupeného za to, pro koho se rozhodne
při úvaze o možnosti nechat se v řízení zastoupit. Nejvyšší správní soud je přesvědčen,
že žalobou napadené rozhodnutí podrobně vypořádalo všechny odvolací námitky a poskytlo
stěžovateli vyčerpávajícím způsobem odpověď na jím uplatněné výhrady. Jedinou výhradu
je proto možné vznést k místy až příliš subjektivně formulovaným argumentům, které žalovaný
na podporu správnosti svého rozhodnutí uváděl (např. označení tvrzení stěžovatele za absurdní,
tvrzení, že racionální přístup účastníka řízení by jistě vyústil v obstarání si kopie spisu, zmínka
o lamentaci stěžovatele apod.). I tyto dílčí souvislosti však lze v kontextu celé věci hodnotit spíše
jako důsledek snahy o podrobné zdůvodnění správnosti procesního postupu správního orgánu,
než jako nekorektnost žalovaného při rozhodování.
[15] Stěžovatel namítl, že v dobré víře očekával postoupení věci nebo odpověď na svoji
žádost. Tato námitka není důvodná. Ze správního spisu je třeba připomenout, že správní orgán
zahájil dne 10. 6. 2010 řízení o přestupku a současně stěžovatele předvolal k ústnímu jednání
na 7. července. Zásilku s předvoláním si stěžovatel vyzvedl na poště 25. 6. 2010 a 1. 7. 2010 bylo
správnímu orgánu doručeno jeho vyjádření, ve kterém uvedl. „Ve smyslu §131 odst. 5 správního řádu
z důvodu vhodnosti žádám o postoupení příslušnému správnímu orgánu dle místa bydliště, kam jsem schopen
se dopravit“. Neobstojí stížní námitka, že správní orgán vyčkával s rozhodnutím o žádosti
o postoupení věci až po termínu ústního jednání. Na místě je poukaz žalovaného na to, že mezi
doručením žádosti o postoupení věci a termínem ústního jednání byl pouze jeden pracovní den.
Ze správního spisu rovněž nevyplývá žádná jiná okolnost, která by svědčila domněnce, že správní
orgán záměrně oddaloval rozhodnutí o žádosti.
[16] Správní orgán naopak o žádosti stěžovatele rozhodl již 12. 7. 2010 a rozhodnutí
stěžovateli zaslal. Nelze proto v jeho procesním postupu shledat jakýkoli záměr stěžovatele
poškodit na jeho procesních právech. Pokud stěžovatel namítá, že správní orgán případ projednal
bez možnosti obhajoby, není ani tento argument důvodný. Žalovaný v žalobou napadeném
rozhodnutí podrobně popsal, že správní orgán postupně celkem třikrát stěžovatele vyzval
k tomu, aby se ve věci vyjádřil a vyjádřil se rovněž k podkladům pro vydání rozhodnutí.
Od 5. 8. 2010, kdy bylo zástupci stěžovatele doručeno usnesení o prodloužení lhůty k vyjádření,
stěžovatel věděl, že správní orgán ukončil shromažďování podkladů a je připraven rozhodnout.
Rovněž byl obeznámen se svým právem se k věci a ke shromážděným podkladům vyjádřit.
K realizaci tohoto práva mu byla následně stanovena nová lhůta usneseními z 6. 9. 2010
a 6. 10. 2010. Proto neobstojí zcela obecná kasační námitka, že bylo rozhodnuto bez možnosti
obhajoby stěžovatele.
[17] Stěžovatel namítl, že žalovaný a následně krajský soud neakceptovali závěry rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009, čj. 7 As 9/2009 - 66. Zdejší soud v uvedeném
rozsudku vyslovil, že „z §74 odst. 1 zákona o přestupcích a §59 správního řádu z roku 2004, které hovoří
nikoliv o „omluvě předem“, ale o „náležité omluvě“, resp. o „bezodkladné omluvě správnímu orgánu s uvedením
důvodů“, nelze dovozovat, že tato omluva musí být nezbytně učiněna před provedením samotného úkonu správního
orgánu. Právě naopak, i omluva s určitým odůvodněným časovým odstupem po události, která bránila obviněnému
z přestupku v účasti u ústního jednání (např. náhlé onemocnění, úraz, hospitalizace, upoutání na lůžko, které
bránily uvedené omluvě), může podle konkrétních okolností splňovat znaky náležité či bezodkladné omluvy
správnímu orgánu.“ Tento právní názor vyplývá ze skutkové situace, která byla v podstatných
rysech odlišná od okolností nastalých v této věci. Účastník přestupkového řízení byl předvolán
k ústnímu jednání, ke kterému se nedostavil, avšak pět dní poté se správnímu orgánu omluvil
a zaslal potvrzení o své pracovní neschopnosti, ze které plynulo, že se k ústnímu jednání nemohl
dostavit. Soud se proto musel zabývat tím, zda je splněn zákonný požadavek na náležitou omluvu
nebo důležitý důvod omluvy i tehdy, pokud jsou správnímu orgánu sděleny nikoli před konáním
ústního jednání, ale až po něm.
[18] V souzené věci takové okolnosti nenastaly. Správní spis předně neobsahuje žádnou
omluvu stěžovatele z účasti u ústního jednání 7. 7. 2010. Za takovou omluvu nelze považovat
sdělení v souvislosti s žádostí o postoupení věci. V něm totiž pouze uvedl, že žádá o postoupení
věci příslušnému správnímu orgánu dle místa bydliště, kam je schopen se dopravit. Z dovětku
o schopnosti se někam dopravit neplyne, že se stěžovatel nehodlá nařízeného ústního jednání
zúčastnit. Nelze rovněž zjistit, jaké důvody mu v tom případně brání. Důvody neúčasti u ústního
jednání stěžovatel nesdělil ani následně, ve spisu není ani zmínka, jaké naléhavé důvody mu
v účasti bránily a proč se případně nemohl omluvit včas. Stěžovatel procesně reagoval
až na rozhodnutí správního orgánu o jeho žádosti o postoupení věci, a to tři týdny po konání
ústního jednání. Ani v tomto podání však netvrdil důvody, proč se ústního jednání nezúčastnil,
pouze správní orgán žádal o prodloužení lhůty k vyjádření se k podkladům rozhodnutí
a informoval o tom, že je zastoupen. Nezbývá tedy než uzavřít, že žalovaný ani krajský soud
se nemohli řídit z výše zmíněným rozsudkem, protože ten vychází z jiných skutkových
předpokladů.
[19] Stěžovatel namítl, že zástupci advokátní komory rozhodně neměli v úmyslu jej
zastupovat, neboť je nemajetný a byl rád, že se jeho obhajoby někdo ujal. Tato námitka reaguje
na tvrzení žalovaného o dlouhodobé pracovní neschopnosti zástupce, kterého si stěžovatel
v řízení zvolil na základě plné moci. Žalovaný upozornil stěžovatele na možnost bezplatného
zastoupení zástupcem určeným advokátní komorou, pokud jsou pro to splněny podmínky.
Ze správního spisu však nevyplývá, že by se stěžovatel obrátil na advokátní komoru s žádostí
o určení právního zástupce podle §19 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii,
popř. že by tvrdil splnění podmínek pro poskytnutí právních služeb bezplatně nebo za sníženou
odměnu. Proto jeho názor, že zástupci určení komorou rozhodně neměli zájem jej zastupovat,
neplyne z jeho zkušenosti v tomto řízení a nemůže vést k důvodnosti kasační stížnosti.
[20] Lze přisvědčit stěžovateli, pokud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu
připomíná smysl práva vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům. Stěžovatel však
měl možnost v řízení uplatnit své výhrady a činit procesní návrhy. Znovu je třeba připomenout,
že správní orgán stěžovateli opakovaně prodlužoval lhůtu k seznámení se s podklady rozhodnutí.
Proto neobstojí jeho tvrzení, že mu nebylo umožněno činit návrhy a uplatnit své výhrady.
[21] Stěžovatel namítl, že teprve po vydání rozsudku krajského soudu měl možnost
nahlédnout do spisu a obdržet kopii policejní kamerové nahrávky. Tento jediný a hlavní důkaz
považuje za zcela nedostatečný, protože neprokazuje spáchání přestupku. Tato námitka
je částečně nepřípustná. Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti přezkoumává jen
ty kasační námitky, které mají svůj předobraz ve včas uplatněných žalobních bodech, nejedná-li
se o situaci předvídanou v §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. Řízení o kasační stížnosti není pouhým
pokračováním řízení o správní žalobě před krajským soudem, ale jde o mimořádný opravný
prostředek, který lze podat pouze ze zákonem stanovených důvodů. Podle §104 odst. 4 s. ř. s.
je kasační stížnost nepřípustná mimo jiné tehdy, pokud se opírá o důvody, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Stěžovatel tedy musí uplatnit veškeré důvody nezákonnosti napadaného správního rozhodnutí již
v řízení před krajským soudem. Uplatní-li určitou námitku až v kasační stížnosti, nebo
konkretizuje a rozvede námitku, kterou v žalobě uvedl zcela obecným způsobem, kasační soud
se jejím přezkumem nebude zabývat (srov. též rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 9. 2008, čj. 8 Afs 91/2007 - 407). Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 9. 2008
čj. 8 Afs 48/2006 - 155 konstatoval, že „ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nesleduje restrikci práv fyzických
a právnických osob na přístup k soudní ochraně, nýbrž zachování kasačního charakteru řízení o kasační
stížnosti. Po aktivně legitimovaných účastnících předcházejícího žalobního řízení lze spravedlivě žádat,
aby na principu vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení
před soudem prvé instance. Pokud tak neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti uplatnění argumentace
v dalším stupni ponesou případné nepříznivé následky s tím spojené“. Z citovaného právního názoru
vycházel Nejvyšší správní soud i v této věci.
[22] Stěžovatel již v podané žalobě tvrdil, že telefonní hovor vedl přes handsfree sadu, kterou
měl umístěnu za uchem a upravoval rukou její hlasitost. Při výzvě policistů k zastavení vozidla
hovor ukončil a sundal přístroj z ucha. Nebylo mu umožněno ve správním řízení shlédnout
pořízený videozáznam. Potud lze následné kasační námitky považovat za rozvedení žalobních
tvrzení s výhradou, že ve správním řízení stěžovatel měl procesní možnost seznámit
se s obsahem správního spisu. Že byla videonahrávka součástí spisového materiálu, uvádí správní
orgán na třetí straně rozhodnutí o uložení pokuty. Videozáznamem argumentuje žalovaný
v žalobou napadeném rozhodnutí a rovněž ve vyjádření k podané žalobě. Pokud se tedy
stěžovatel se záznamem seznámil až nahlédnutím do soudního spisu po vydání rozsudku
krajského soudu, nelze jeho jednání označit jinak, než jako výraz procesní pasivity. Nutně pak
musí být kasační námitky vyplývající z videozáznamu považovány za nepřípustné, protože nebyly
uplatněny před krajským soudem. Především to platí o tvrzení o barvě handsfree sady a jeho
telefonního přístroje. Nezbývá než obecně konstatovat, že ani pořízený videozáznam nesvědčí
tomu, že se stěžovatel přestupku nedopustil. Lze z něj zjistit, že jeho jednání bylo
zaznamenáváno po dobu desítek sekund, tedy po relativně dlouhou dobu na to, aby během ní
pouze upravoval hlasitost handsfree sady. Především však jeho levá ruka, kterou držel u levého
ucha a hovořil přitom, nevykazovala žádný pohyb, který by případně svědčil manipulaci
s hlasitostí sady handsfree, naopak zůstávala po relativně dlouhou dobu nehybná, což svědčí
právě tomu, že v ní držel telefonní přístroj a používal jej. Rovněž pohyb ruky při ukončení
hovoru nijak nenasvědčuje, že stěžovatel současně sňal přístroj upevněný na uchu. Ani pořízený
videozáznam proto žalobním a posléze kasačním tvrzením stěžovatele nesvědčí.
[23] Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu
nezákonným, kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[24] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario ve spojení §120 s. ř. s.). Žalovanému správnímu orgánu,
jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu podle obsahu spisu
v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 1. června 2012
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu