ECLI:CZ:NSS:2012:8.AS.71.2011:135
sp. zn. 8 As 71/2011 - 135
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobců: a) Společenství
vlastníků jednotek domu č. p. 1370, Nové Náměstí Uhříněves, se sídlem
Nové náměstí 1370, Praha 22 – Uhříněves, zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem
se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, b) P. K., proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy,
se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Vivus Uhříněves s. r.
o., se sídlem Budějovická 64/5, Praha 4 – Michle, zastoupeného JUDr. Janem Marečkem,
advokátem se sídlem Na Švihance 1476/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10.
2008, čj. S-MHMP 480618/2008/OST/Ko/Vč, o kasační stížnosti Ing. M. K., zastoupeného
JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011, čj. 9 Ca 9/2009 – 87,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Úřad městské části Praha 22, odbor výstavby rozhodnutím dne 20. 5. 2008 vydal
pod čj. P22 3973/2008 OV 04, sp. zn. MC22 1304/2007 OV 04, rozhodnutí o změně umístění
stavby „Obytný soubor Uhříněves – cihelna“.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 10. 2008, čj. S-MHMP 480618/2008/OST/Ko/Vč,
zamítl odvolání žalobců a) a b) proti shora vymezenému rozhodnutí správního orgánu prvého
stupně.
[3] Žalobci a) a b) brojili proti rozhodnutí žalovaného společnou žalobou. Městský soud
v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2011, čj. 9 Ca 9/2009 – 87, ve výroku I. zamítl žalobu žalobce a)
a ve výroku II. zamítl žalobu žalobce b).
[4] Rozsudek městského soudu napadl Ing. M. K. (stěžovatel), člen žalobce a), kasační
stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[5] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou splnění podmínek řízení o kasační
stížnosti. Aby se zdejší mohl věcně zabývat jednotlivými kasačními důvody, je mimo jiné třeba
zkoumat, zda byla kasační stížnost vůbec podána osobou k tomu oprávněnou a zda byla podána
včas.
[6] Sám stěžovatel v kasační stížnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud s ohledem na §105
odst. 1 a §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy
k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé
zákony (zákon o vlastnictví bytů) posoudil jako předběžnou procesní otázku možnost přenesení
žalobní legitimace žalobce a) na některého z jeho členů, tedy i stěžovatele. K tomu stěžovatel
doplnil, že většina přítomných členů žalobce a) se dne 12. 5. 2011 hlasováním dohodla
nepokračovat v řízení.
[7] Stěžovatel tedy na základě svého nesouhlasu s rozhodnutím žalobce a) nepokračovat
v soudním řízení požaduje přenést aktivní žalobní legitimace na svou osobu. V podstatě se tedy
domáhá záměny účastníka řízení či procesního nástupnictví sui generis v řízení před Nejvyšším
správním soudem. Nepochybné je, že kasační stížnost podala fyzická osoba, tedy subjekt odlišný
od společenství vlastníku jednotek, které podalo žalobu ke krajskému soudu.
[8] Účastníky řízení o kasační stížnosti jsou podle §105 odst. 1 s. ř. s. stěžovatel a všichni,
kdo byli účastníky původního řízení. Stěžovatelem se přitom s ohledem na §102 s. ř. s. rozumí
účastník řízení (§33 s. ř. s.) nebo osoba zúčastněná na řízení (§34 s. ř. s.), z něhož vzešlo
pravomocné rozhodnutí krajského (městského) soudu, které je napadáno kasační stížností.
[9] Nejvyšší správní soud konstatuje, že ze soudního řádu správního nelze dovodit aktivní
žalobní legitimaci přehlasovaného člena společenství vlastníků jednotek k podání kasační stížnosti
za situace, kdy se toto společenství rozhodlo nepokračovat v soudním řízení.
Jak z obsahu kasační stížnosti stěžovatele, tak i ze samotné skutečnosti, že žalobce a) nepodal
kasační stížnost, lze vyvodit jednoznačný projev vůle žalobce a) nevyužít zákonem stanovených
procesních prostředků obrany proti rozsudku městského soudu, a nepokračovat tak v pozici
stěžovatele v soudním řízení před Nejvyšším správním soudem. Žalobcem – účastníkem řízení
před krajským soudem - bylo samotné společenství vlastníků jednotek coby právnická osoba
dle §9 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, nikoliv některý z jeho členů. Stěžovatel nebyl účastníkem
správního řízení a v rámci řízení před krajským soudem nebyl ani účastníkem řízení (žalobcem)
ani osobou zúčastněnou na řízení.
[10] Vzhledem k uvedenému nelze jakkoliv dovodit oprávnění stěžovatele jednat jménem
žalobce a) či samostatně pokračovat v řízení před kasačním soudem. Na tento závěr nemá vliv ani
to, že stěžovatel vystupoval (kupř. podepsal žalobu či reagoval na vyjádření žalovaného)
v průběhu soudního řízení společně s předsedou výboru jménem žalobce a). I za takové situace
bylo totiž žalobcem a případným stěžovatelem společenství vlastníků jednotek jako samostatný
právní subjekt nadaný vlastní právní subjektivitou, nikoliv jeho jednotliví členové.
[11] Stěžovatelem navrhovaný postup nelze dovodit ani z ustanovení §11 odst. 3 zákona
o vlastnictví bytů, věty druhé až čtvrté, podle kterého při rovnosti hlasů při hlasování, nebo
nedosáhne-li se potřebné většiny nebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoli vlastníka jednotky
soud. Jde-li o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní
rozhodl. Právo je nutno uplatnit u soudu do 6 měsíců ode dne přijetí rozhodnutí, jinak právo
zanikne.
[12] Věcně příslušným k řízením ve smyslu tohoto ustanovení je s ohledem na §9 odst. 3
písm. u) o. s. ř. civilní úsek krajského soudu, místně příslušný podle místa sídla společenství
vlastníků jednotek. Možnost zvrátit rozhodnutí shromáždění společenství vlastníků jednotek
nepřísluší správnímu soudu. Ustanovení §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů proto nelze
vztáhnout na možnost Nejvyššího správního soudu rozhodnout v rámci řízení o kasační stížnosti
o možném přenesení (a v podstatě tedy založení samostatné) aktivní žalobní legitimace na člena
žalobce a).
[13] Nejvyšší správní soud proto z uvedeného důvodu kasační stížnost odmítl na základě §46
odst. 1 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., neboť byla podána osobou k tomu zjevně
neoprávněnou.
[14] Nejvyšší správní soud ke shora uvedenému současně dodává, že i pokud by bylo
v předmětném řízení možno z jakéhokoliv důvodu odvodit aktivní procesní legitimaci stěžovatele
k podání kasační stížnosti od jeho členství v žalobci a) a považovat jej za procesního nástupce
tohoto žalobce, bylo by třeba posoudit kasační stížnost jako opožděně podanou.
[15] Podle §106 odst. 2 s. ř. s. musí být kasační stížnost podána do dvou týdnů po doručení
rozhodnutí. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti přitom nelze prominout. Podle §40
odst. 2 s. ř. s. lhůta určená podle týdnů končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje
se dnem, který určil počátek její lhůty. Počátek běhu lhůty k podání kasační stížnosti by bylo třeba
v takovém případě nepochybně vztáhnout k okamžiku doručení rozsudku krajského soudu
žalobci a) resp. jeho právnímu zástupci.
[16] V posuzovaném případě byl napadený rozsudek doručen k rukám zástupce žalobce a)
v pondělí 2. 5. 2011, což vyplývá z doručenky založené v soudním spisu. Posledním dnem lhůty
pro podání kasační stížnosti by tedy bylo pondělí 16. 5. 2011. Stěžovatel kasační stížnost doručil
městskému soudu osobně v úterý 17. 5. 2011, tedy až po uplynutí zákonné dvoutýdenní lhůty.
I pokud by tedy Nejvyšší správní soud jakkoli připustil, aby stěžovatel podal kasační stížnost
místo společenství vlastníků jednotek, nemohl by se jí věcně zabývat. Musel by ji posoudit jako
opožděně podanou a odmítnout ji podle §46 odst. 1 písm. b) ve spojení s §120 s. ř. s.
[17] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ustanovením §60
odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s, podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[18] Osoba zúčastněná na řízení má dle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů,
které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti uložené soudem. V tomto řízení však nebyla
osobě zúčastněné na řízení uložena žádná povinnost, a proto Nejvyšší správní soud rozhodl,
že rovněž nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. března 2012
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu