ECLI:CZ:NSS:2012:8.AZS.19.2012:42
sp. zn. 8 Azs 19/2012 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: S. D., zastoupeného
Mgr. Jiřím Ostrýtem, advokátem se sídlem Slezská 14, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 12. 2011, čj.
OAM/343/LE-BE02-P12-2011, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 26. 3. 2012, čj. 49 Az 4/2012 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátovi stěžovatele Mgr. Jiřímu Ostrýtovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 2880 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 12. 2011, čj. OAM/343/LE-BE02-P12-2011, zamítl
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 26. 3. 2012, čj. 49 Az 4/2012 - 42, zamítl jako nedůvodnou.
[3] Krajský soud odůvodnění předeslal, že žalobce svou námitku ve vztahu k porušení
§3 správního řádu a §16 zákona o azylu nekonkretizoval tím, jaké okolnosti měly vést
žalovaného k meritornímu přezkoumání žádosti, a ponechal ji ve zcela obecné rovině. V důsledku
toho se jí soud blíže nezabýval.
[4] Krajský soud nepřisvědčil námitce stran vnitřní rozpornosti správního rozhodnutí
a vadného procesního postupu, který žalobce spatřuje v tom, že správní orgán ve zrychleném
řízení nelogicky poměřoval situaci žadatele s hledisky §12 a §14a zákona o azylu. Soud shledal,
že skutková zjištění žalovaného plně odpovídají spisovému materiálu a žalovaný je i řádně
zhodnotil. Napadené rozhodnutí netrpí vnitřními rozpory ani nedostatky odůvodnění. Soud
považuje závěry žalovaného za přiměřené a správné.
[5] Krajský soud s odkazem na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 1. 2011,
čj. 5 Azs 6/2010 - 107, uvedl, že předpokladem aplikace §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu
je zjištění, že žadatelem uváděné skutečnosti nemohou alespoň potenciálně představovat některý
z důvodů pro udělení azylu či doplňkové ochrany. Proto se správní orgán musí ve svém
rozhodnutí vyjádřit, má-li být jeho rozhodnutí přezkoumatelné, zda žadatelem uváděné okolnosti
mohou být podřaditelné pod §12 či §14a zákona o azylu. Musí se zabývat vztahem uváděných
skutečností a jednotlivých důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Nejedná se proto o žádný
vnitřní rozpor rozhodnutí, jak se domnívá žalobce. Teprve v případě, kdyby bez dalšího nebylo
možné relevanci tvrzených skutečností odmítnout a bylo by nutné se blíže zabývat konkrétními
okolnostmi a vést k nim dokazování, správní orgán by byl povinen postupovat v běžném
a nikoliv zrychleném řízení o žádosti o mezinárodní ochranu. Taková potřeba však v tomto
případě nevyvstala. Procesní postup žalovaného byl tudíž správný.
[6] S ohledem na zásadu non-refoulement má správní orgán povinnost zhodnotit existenci rizik
plynoucích z nuceného návratu žadatele do země původu i bez toho, že by je žadatel tvrdil.
Za tímto účelem si musí obstarat potřebné informace. Proto bylo i v tomto případě prováděno
dokazování zprávami o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině, aby správní orgán mohl
učinit závěr, že zásada non-refoulement se na žadatele nevztahuje. Tento procesní postup
tedy neodporuje logice zrychleného řízení.
[7] Krajský soud uzavřel, že žalovaný neporušil žalobcem namítaná ustanovení správního
řádu ani zákona o azylu, nepochybil ve svých úvahách a závěrech, a to ani v aplikaci ustanovení
§16 odst. 1 písm. f) zákon o azylu na případ žalobce, neboť pro zamítnutí žádosti jako zjevně
nedůvodné byly splněny zákonem stanovené podmínky.
III.
[8] Žalobce (stěžovatel) napadl rozhodnutí krajského soudu kasační stížností z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Krajský soud podle stěžovatele nesprávně posoudil otázku
správnosti aplikace §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Správní orgán pochybil tím,
že se nezabýval stěžovatelem tvrzenými skutečnostmi ve smyslu §12 a §14a zákona o azylu.
Omezil se na pouhou reprodukci pohovoru k důvodům podání žádosti. Stěžovatelem tvrzené
skutečnosti nepřezkoumával a bez dalšího uzavřel, že jde o účelově podanou žalobu.
[9] Krajský soud konstatoval, že předpokladem aplikace daného ustanovení je zjištění,
zda žadatelem uváděné skutečnosti mohou potenciálně představovat některý z důvodů
pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany. Proto, má-li být rozhodnutí správního orgánu
přezkoumatelné, musí správní orgán ve svém rozhodnutí vyjádřit, zda jsou žadatelem uváděné
okolnosti podřaditelné mj. pod hypotézu stanovenou v §12 či §14a zákona o azylu. Správní
orgán by však, i pokud dojde k názoru, že důvody uváděné žadatelem nejsou podřaditelné
pod hypotézu v §12 či 14a zákona o azylu, měl své závěry alespoň minimálním způsobem
zdůvodnit. Neměl by se omezit na pouhé konstatování, co stěžovatel řekl a na konstatování,
že jeho potíže nelze podřadit pod důvody uvedené v §12 a §14a zákona o azylu, jak se tomu
stalo ve stěžovatelově případě.
[10] Podle stěžovatele mělo být rozhodnutí správního orgánu krajským soudem zrušeno,
protože žalovaný při vydání rozhodnutí porušil ustanovení správního řádu týkající se řádného
odůvodnění rozhodnutí, což činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Krajský soud
proto nesprávně uzavřel, že správní orgán ve správním řízení nepochybil.
IV.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že své rozhodnutí i rozsudek krajského
soudu pokládá za zákonné. Poukázal na to, že kasační stížnost v podstatě neobsahuje
konkrétnější argumentaci proti napadenému rozsudku soudu. Stěžovatel podrobněji neuvádí,
v čem vlastně spatřuje naplnění kasačních důvodů. Uvedené námitky nemají opodstatnění.
Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost pro nepřijatelnost.
V.
[12] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost by byla v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, jestliže by svým
významem podstatně přesáhla vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu (ne)přijatelnosti
a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud zabýval
např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39, všechna rozhodnutí tohoto soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz, dle kterého „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik
zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší
správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu.“
[13] Nejvyšší správní soud v posuzované věci neshledal přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení v postupu krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
[14] Ze stěžovatelovy žádosti i výpovědi během konaného pohovoru vyplynulo, že do řízení
o mezinárodní ochraně vstoupil poté, co s ním bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění a byl
umístěn do zařízení pro zajištění cizinců. Do České republiky přicestoval v roce 1993 za prací
na základě měsíčního turistického víza. Ačkoliv mu již v roce 2002 bylo uděleno správní
vyhoštění, z České republiky nevycestoval, aby mohl i nadále obstarávat finanční prostředky
pro svou rodinu. Stěžovatel uvedl, že o mezinárodní ochranu žádá z důvodu potřeby legálního
pobytu, neboť potřebuje vydělat peníze na studia mladší dcery. Dále vypověděl, že na Ukrajině
neměl problémy s žádnými státními orgány a neměl ani potíže kvůli své rase, národnosti, pohlaví
ani náboženskému vyznání. Po návratu do vlasti si svůj život neumí představit, v rodné vesnici
by ani neměl kde žít. Návratu na Ukrajinu se obává z důvodu, že tam není dobrá situace.
[15] Správní orgán zamítl žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, neboť ve stěžovatelově případě neshledal
důvody podřaditelné pod §12 až §14b téhož zákona.
[16] K otázce zjevně nedůvodných žádostí pro neuvedení skutečností svědčících udělení azylu
a doplňkové ochrany se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozhodnutích ze dne 20. 11. 2003,
čj. 2 Azs 27/2003 - 59, ze dne 12. 4. 2007, čj. 7 Azs 17/2007 - 59, nebo ze dne 17. 6. 2010,
čj. 2 Azs 20/2010 - 85. V posledně uvedeném rozsudku uvedl, že aplikace §16 odst. 1 písm. f)
zákona o azylu přichází v úvahu především v situaci, kdy žadatelem uvedené skutečnosti zcela
zjevně nelze podřadit pod žádný z důvodů pro udělení azylu či doplňkové ochrany,
tedy například tehdy, uvádí-li jako příčinu emigrace pouze snahu o zlepšení své ekonomické
situace.
[17] V usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 1. 2011, čj. 5 Azs 6/2010 - 107, Nejvyšší
správní soud obdobně vyložil, že žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany posuzuje správní
orgán na základě skutečností, které žadatel uvede či které ve správním řízení jinak vyjdou najevo,
a to z hlediska všech zákonných forem této ochrany, které se k těmto skutečnostem vztahují.
Zamítnout žádost podle §16 zákona o azylu, lze jen tehdy, nepřichází-li v úvahu žádná
z takovýchto forem mezinárodní ochrany. Správní orgán musí tento závěr ve svém rozhodnutí
v souladu s §68 odst. 3 správního řádu náležitě odůvodnit. Této povinnosti žalovaný
jak ve vztahu k azylu, tak i k doplňkové ochraně v případě stěžovatele dostál.
[18] Stěžovatel v průběhu řízení potvrdil, že důvody jeho příjezdu i potřeba setrvání na území
republiky byly čistě ekonomické povahy. Závěr žalovaného i krajského soudu, že stěžovatel
neuvedl skutečnosti svědčící tomu, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a zákona o azylu, plně vychází
ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního řízení. Stejně tak se žalovaný zabýval i tím,
zda u stěžovatele nenastaly důvody svědčící pro udělení humanitárního azylu nebo azylu
či doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny. Jelikož žalovaný dospěl k závěru, že žadatelovy
potíže nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených v §12 až §14b zákona o azylu, mohl
žádost stěžovatele zamítnout jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu.
Není tedy pravdou, že by se nezabýval stěžovatelem tvrzenými skutečnostmi ve smyslu §12
a §14a zákona o azylu, jak namítá stěžovatel v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
s hodnocením správního orgánu souhlasí. Proto neshledal důvody pro konstatování přijatelnosti
či důvodnosti kasační námitky stěžovatele stran hodnocení relevance stěžovatelovo příběhu.
[19] Nejvyšší správní soud opakovaně konstatuje, že ekonomicky motivované důvody
pro podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany nelze považovat za relevantní pro vyhovění
žádosti a pro udělení azylu ani doplňkové ochrany (např. rozhodnutí ze dne 27. 8. 2003,
čj. 5 Azs 3/2003 - 54, ze dne 30. 10. 2003, čj. 3 Azs 20/2003 - 43, ze dne 19. 6. 2008,
čj. 6 Azs 35/2008 - 57, ze dne 30. 6. 2004, čj. 7 Azs 138/2004 - 44, nebo ze dne 16. 2. 2005,
čj. 4 Azs 333/2004 - 69).
[20] Ani snaha stěžovatele o legalizaci pobytu za účelem výkonu zaměstnání na území České
republiky z důvodu ekonomické situace v zemi původu neobstojí jako relevantní důvod
ve smyslu §12 - §14b zákona o azylu. Řízení o mezinárodní ochraně je třeba chápat jako zcela
mimořádný institut sloužící k ochraně cizinců, kteří pociťují důvodnou obavu
před pronásledováním v zemi svého původu nebo kterým by v případě návratu hrozilo skutečné
nebezpečí vážné újmy. Legalizace pobytu prostřednictvím řízení o udělení mezinárodní ochrany
je proto nepřijatelná (viz rozsudek ze dne 18. 11. 2004, čj. 7 Azs 117/2004 - 55).
[21] Nejvyšší správní soud rovněž poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 5. 2011, čj. 5 Azs 6/2011 - 49, podle kterého skutečnost, že žadatele vedla k podání žádosti
o udělení mezinárodní ochrany mimo jiné také snaha o zajištění legálního pobytu na území České
republiky, sama o sobě nepostačuje k zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona
o azylu. Tato skutečnost nevylučuje, že žadatel se chce usídlit v České republice právě proto,
že má odůvodněný strach z pronásledování z azylově relevantních důvodů nebo že by v případě
navrácení do této země čelil skutečnému nebezpečí vážné újmy zakládajícímu nárok
na doplňkovou ochranu. V nyní posuzovaném případě tyto důvody nebyly zjištěny, neboť,
jak již bylo uvedeno, stěžovatelovy motivy k setrvání na území České republiky se pojí s jeho
snahou obstarat dostatečné finančních prostředky na obživu své rodiny. Ani sám stěžovatel
netvrdil, že by měl potíže se zajištěním obživy na Ukrajině z azylově relevantních důvodů,
ale spíše z důvodů obecné ekonomické situace na Ukrajině.
[22] Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud uzavírá, že ustálená a vnitřně
jednotná judikatura zdejšího soudu poskytuje dostatečnou odpověď na námitky vznesené
v kasační stížnosti. Kasační soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Za těchto okolností uzavřel, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji jako nepřijatelnou ve smyslu §104a
s. ř. s. odmítl.
[23] O nákladech řízení rozhodl tento soud na základě §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
[24] Stěžovateli byl ustanoven zástupcem advokát; v takovém případě platí hotové výdaje
a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud určil
odměnu advokáta částkou 2100 Kč za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti)
a dále 300 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů v souladu v souladu s §7, §9 odst. 3
písm. f), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), celkem tedy 2400 Kč.
Tuto částku pak soud podle §57 odst. 2 s. ř. s. zvýšil o částku 480 Kč připadající na náhradu daně
z přidané hodnoty, kterou je ustanovený advokát z odměny za zastupování jako plátce povinen
odvést. Částka v celkové výši 2880 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 17. září 2012
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu