ECLI:CZ:NSS:2012:9.AFS.48.2012:28
sp. zn. 9 Afs 48/2012 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
S+J energo, s.r.o., se sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha - Žižkov, zast. JUDr. Jiřím Ponížilem,
advokátem se sídlem Kobližná 19, Brno, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Českých
Budějovicích, se sídlem Mánesova 3a, České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
30. 3. 2012, č. j. 2485/12-1200, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 2012, č. j. 10 Af 303/2012 - 11,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), kterým
bylo zastaveno řízení o žalobě pro nezaplacení soudního poplatku.
Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel byl vyzván k zaplacení
soudního poplatku ve lhůtě sedmi dnů od doručení výzvy. Usnesení krajského soudu obsahující
výzvu k zaplacení soudního poplatku bylo zástupci stěžovatele doručeno dne 3. 5. 2012.
Vzhledem k tomu, že ke dni rozhodování krajského soudu o zastavení řízení (17. 5. 2012), nebyl
soudní poplatek zaplacen, krajský soud řízení o žalobě zastavil.
Proti uvedenému usnesení o zastavení řízení o žalobě podal stěžovatel kasační stížnost,
ve které uvedl, že zadal příkaz k úhradě soudního poplatku dne 18. 5. 2012, tj. v den, kdy mu bylo
doručeno usnesení o zastavení řízení. Dále poukázal na to, že výzva k zaplacení soudního
poplatku byla doručena jen zástupci stěžovatele, nikoli ovšem stěžovateli samému, který měl
soudní poplatek hradit. Má-li přitom účastník nebo osoba zúčastněná na řízení něco osobně
vykonat, je třeba dle §42 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), doručovat i jí. Stěžovatel v této souvislosti odkázal
na „nález Ústavního soudu IV. ÚS 118/02“, který se dle jeho vyjádření týkal starší úpravy
správního soudnictví, a ustanovení §49 občanského soudního řádu o doručování, které
je obsahově stejné s §42 odst. 2 s. ř. s.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že vzhledem k tomu, že kasační námitky
směřují výhradně proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení, nemůže se k ní blíže vyjádřit.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti
zastoupen advokátem. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu podle §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s. Zdejší soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Zdejší soud se při přezkumu kasační stížnosti řídil následujícími úvahami.
Stěžovatel v kasační stížnosti odkázal na „nález Ústavního soudu IV. ÚS 118/02“.
V databázi rozhodnutí Ústavního soudu na internetové adrese http://nalus.usoud.cz není nález
této spisové značky k dohledání, nicméně Ústavní soud dne 11. 6. 2002 vydal nález
sp. zn. II. ÚS 118/02 (dostupný, stejně jako další zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu,
z http://nalus.usoud.cz), který obsahuje pasáž obsahově shodnou s textem, který stěžovatel uvedl
jako citaci z jím odkazovaného nálezu Ústavního soudu. Zdejší soud proto vychází z toho,
že stěžovatel mínil nález sp. zn. II. ÚS 118/02.
Jak poznamenal sám stěžovatel, jím citovaný nález Ústavního soudu se týkal právní
úpravy správního soudnictví provedené v části páté občanského soudního řádu ve znění účinném
do 31. 12. 2002. Do tohoto data bylo účinné toto znění ust. §9 odst. 7, věty první, zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“): „Usnesení
o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen nejpozději
do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení.“ Jednoinstanční rozhodování o správní žalobě
zakotvené v části páté o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002 nedávalo soudům právo vzít
dodatečné zaplacení soudního poplatku v úvahu, na rozdíl od soudních řízení upravených v části
třetí a čtvrté o. s. ř. Sám Ústavní soud k danému v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne
13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07, bodu 14., uvedl: „Vzhledem ke krátkým lhůtám ve výzvách
k zaplacení soudního poplatku byl tak účastník řízení zbaven možnosti domáhat se svého práva u nezávislého
a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nebyla poskytnuta reálná lhůta, v níž by bylo možné,
aby zástupce svého klienta stihl vyrozumět o výzvě k zaplacení soudního poplatku a byl zde ještě dostatečný
prostor pro jeho zaplacení. Proto Ústavní soud dovozoval, že v případě správního soudnictví, kde platil princip
jednoinstančnosti řízení, musí být plně respektováno, že písemnou výzvu k zaplacení soudního poplatku je nutno
doručit nejen právnímu zástupci, ale i zastoupenému účastníkovi, neboť on je tou osobou, která má ve smyslu
již citovaných ustanovení zákona o soudních poplatcích osobně tuto povinnost splnit. Pokud se tak nestalo, šlo
o zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu veřejné správy, a to, jak bylo
již uvedeno, neboť ve správním soudnictví soud neměl možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení soudního
poplatku a v řízení pokračovat.“ Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 118/02, na který odkazuje
stěžovatel, vycházel z právě předestřené argumentační linie, jak ostatně uvedl Ústavní soud
v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/07, bodě 15.
Dnem 1. 1. 2003 nabyl účinnosti s. ř. s., kterým se řídí soudy ve správním soudnictví.
Zároveň toho dne nabyla účinnosti příslušná ustanovení zákona č. 151/2002 Sb.,
která novelizovala ust. §9 odst. 7, větu první, zákona o soudních poplatcích do této podoby:
„Usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen
ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty
k odvolání proti tomuto usnesení.“ Od 1. 1. 2003 tak soudy ve správním soudnictví berou ohled
na dodatečně zaplacený soudní poplatek, je-li zaplacen dříve, než usnesení o zastavení řízení
nabylo právní moci.
Uvedené změny v právním řádu následně reflektoval rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu v rozsudku ze dne 22. 7. 2005, č. j. 3 As 55/2004 - 52, na který lze
v podrobnostech odkázat a kde je dále uvedeno: „Rozšířený senát je názoru, že placení soudního
poplatku není úkonem, který by musel vykonat účastník osobně, nýbrž že se jedná o úkon, který může vykonat
jeho zástupce. Z žádného ustanovení zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neplyne povinnost
poplatníka osobně zaplatit soudní poplatek. Jde proto o zastupitelné jednání a nedostatek osobního prvku
jednajícího nezpůsobuje neplatnost či neúčinnost tohoto jednání. Účinky doručení usnesení o povinnosti zaplatit
soudní poplatek nastávají proto u zastoupeného účastníka řízení doručením tohoto usnesení jeho zástupci.“
Citovaný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu byl napaden ústavní
stížností, o níž rozhodlo plénum Ústavního soudu zamítavým nálezem ze dne 13. 11. 2007,
sp. zn. Pl. ÚS 2/07. Zde Ústavní soud (v bodě 17.) konstatoval, že nová právní úprava v §9
odst. 7 zákona o soudních poplatcích znamená posun oproti dříve Ústavním soudem
kritizovanému stavu a jde o změnu nejen formální, ale i materiální, která umožňuje ve správním
soudnictví splnit poplatkovou povinnost dodatečně do nabytí právní moci usnesení o zastavení
řízení. Došlo tak k prodloužení doby, kdy soudní poplatek může být zaplacen, ještě o dobu,
kterou správní soud potřebuje k vydání usnesení a jeho doručení, což není dle názoru Ústavního
soudu doba zanedbatelná. Ve vztahu k věci posuzované pod sp. zn. Pl. ÚS 2/07 Ústavní soud
konstatoval, že postup soudu, který zaslal výzvu k zaplacení soudního poplatku ze správní žaloby
pouze stěžovatelovu advokátovi, nikoli jemu samotnému, odpovídal pravidlům doručování (bod
18. citovaného nálezu) a v tehdy posuzovaném případě nedošlo k porušení ústavně chráněných
práv (bod 20. tohoto nálezu).
Za této situace nepovažuje zdejší soud argumentaci opírající se o nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 118/02, na který odkazoval stěžovatel, za případnou, jelikož vychází z již neúčinné
právní úpravy (viz výše), která na danou věc z hlediska časové působnosti nedopadá.
Zdejší soud pak plně v souladu se svým rozsudkem ze dne 22. 7. 2005,
č. j. 3 As 55/2004 - 52, nepovažuje placení soudního poplatku za úkon, který může vykonat jen
účastník řízení nebo osoba zúčastněná na řízení. Ve smyslu §42 odst. 2, věty první, s. ř. s. postačí
proto doručení této výzvy pouze zástupci účastníka. V nyní posuzované věci usnesení krajského
soudu ze dne 10. 4. 2012, č. j. 10 Af 303/2012 - 9, obsahující výzvu k zaplacení soudního
poplatku bylo doručeno zástupci stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto neshledal namítané
pochybení při doručování výzvy.
Nejvyšší správní soud v kasační stížnosti nepřehlédl ani tvrzení stěžovatele, že dne
18. 5. 2012, kdy mu bylo doručeno usnesení o zastavení řízení před krajským soudem, zadal
bance příkaz k úhradě soudního poplatku. Údaj o tom, kdy byl dán příkaz k úhradě soudního
poplatku, není z hlediska ust. §9 odst. 7, věty první, zákona o soudních poplatcích rozhodný.
Podle tohoto ustanovení soud, který usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku vydal,
toto své usnesení zruší, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení
nabylo právní moci. Výkladem pojmu „zaplacen“ v citovaném ustanovení se zabývalo rozhodnutí
zdejšího soudu ze dne 12. 4. 2012, č. j. 9 Afs 7/2012 - 49, v němž je uvedeno: „Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že pojem zaplacen je nutno vykládat ve smyslu hmotněprávním, tj. že povinnost uhradit
soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu. Až v tomto okamžiku je totiž
bez dalšího postavena najisto faktická dispozice soudu s poukázanou částkou a je bez jakýchkoli pochybností
potvrzeno, že účastník řízení skutečně soudní poplatek v souladu s pokyny soudu zaplatil. Do doby, než je částka
připsána na účet soudu, je nejisté, zda účastník řízení požadovanou částku na účet soudu skutečně odeslal a zda
vůbec bude tato částka na účet soudu poukázána. Tento výklad odpovídá významu, který je pojmu zaplacen
obecně přisuzován, tj. faktické dispozici příjemce uhrazenou peněžní částkou. Z hlediska včasnosti splnění uvedené
povinnosti tedy není rozhodné, kdy účastník částku soudního poplatku ze svého bankovního účtu poukáže (resp.
kdy dá pokyn bance k bankovnímu převodu), ale je rozhodný až ten den, kdy je částka skutečně připsána na účet
soudu. Dokladem potvrzujícím zaplacení soudního poplatku je v takovém případě tzv. „záznam o složení“,
který vyhotovuje účtárna soudu a který je zakládán do soudního spisu.“
Stěžovatel se v kasační stížnosti přitom o dni, kdy měla být platba soudního poplatku
připsána na účet soudu, vůbec nezmiňuje. Nejvyšší správní soud z důvodu vázanosti kasačními
důvody (§109 odst. 4 s. ř. s.) v daném případě den připsání platby soudního poplatku na účet
soudu nehodnotil. Na okraj zdejší soud pouze zmiňuje, že stěžovatel byl informován o tom,
od kdy krajský soud považuje poplatek za zaplacený. V usnesení ze dne 24. 5. 2012,
č. j. 10 Af 303/2012 - 16, jímž krajský soud stěžovateli vrátil zaplacený soudní poplatek, uvedl,
že soudní poplatek byl zaplacen dne 21. 5. 2012, což dokládá záznam o složení ze dne 22. 5. 2012
založený ve spise krajského soudu. Uvedenou skutečnost zdejší soud jen pro úplnost zmiňuje,
nepodrobuje však takové hodnocení krajského soudu přezkumu, jelikož k tomu v prvé řadě chybí
námitky.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom
rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů
řízení, nevznikly v řízení náklady, které by překračovaly jeho běžnou úřední činnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. června 2012
JUDr. Radan Malík
předseda senátu