ECLI:CZ:NSS:2012:9.APS.6.2012:10
sp. zn. 9 Aps 6/2012 - 10
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Vrchní soud v Praze, nám. Hrdinů 1300, Praha 4, ve věci ochrany před
nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2012, č. j. 10 A 44/2012 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 29. 12. 2011, došlým Krajskému soudu v Brně dne 13. 1. 2012,
se žalobce domáhal, aby soud vydal vůči žalovanému rozsudek tohoto obsahu: „Zakazuje
se VS v Praze, aby pokračoval v porušování žalobcova práva na účinný opravný prostředek,
a přikazuje se ČR – VS v Praze, aby obnovila stav před zásahem (nevydání rozhodnutí o stížnosti
ze dne 4. 6. 2011) a neprodleně poskytla informace pod body 1-19 žádosti ze dne 3. 5. 2011 nebo
neprodleně vydala rozhodnutí o stížnosti“. Krajský soud v Brně naznal, že k rozhodování o věci
je místně příslušný Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“), a proto žalobu usnesením
ze dne 30. 1. 2012, č. j. 30 A 4/2012 - 8, tomuto soudu postoupil.
K usnesení městského soudu ze dne 4. 7. 2012, č. j. 10 A 44/2011 - 14, k zaplacení
soudního poplatku ve vztahu k podané žalobě žalobce požádal podáním ze dne 31. 7. 2012
o osvobození od soudních poplatků z důvodu naprostého nedostatku prostředků a sociálních
poměrů, které doložil svým čestným prohlášením, v němž uvedl, že je příjemcem státní podpory,
resp. příjemcem dávky pomoci v hmotné nouzi podle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci
v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.
Městský soud posoudil žádost žalobce podle §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění účinném od 1. 1. 2012 (dále jen „s. ř. s.“), a rozhodl
usnesením ze dne 24. 8. 2012, č. j. 10 A 44/2012 - 23, tak, že žalobci osvobození od soudních
poplatků nepřiznal. Přestože neměl městský soud žádných pochyb o nemajetnosti žalobce
na základě předložených důkazů a toho, že bylo městskému soudu známo, že žalobce byl již
mnohokrát právě z důvodu jeho nemajetnosti od placení soudních poplatků osvobozen, shledal
jiné důvody, pro které je nutno využít výjimečného oprávnění k soudnímu uvážení a osvobození
od soudního poplatku nepřiznat. Těmito důvody jsou podle městského soudu především povaha
četných sporů, které žalobce před jednotlivými správními soudy vede, k nimž patří i nyní
projednávaná věc (ochrana proti nezákonnému zásahu při výkonu práva na poskytnutí
informací), a které nejsou takového charakteru, aby měly vztah k podstatným okolnostem
žalobcovy životní sféry. Žalobce má plné právo vést spory, kterými je především zájem o veřejné
záležitosti a fungování veřejných institucí, není však důvod, aby náklady na jejich vedení, které
je zásadně povinen hradit každý žalobce sám, za žalobce pravidelně nesl stát formou osvobození
od soudních poplatků. Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím
nemajetným osobám vést bezplatně spory podle své libosti, ale zajistit, aby v případech,
kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly, neboť jde o věc
skutečně se dotýkající jejich životní sféry, jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní
ochraně. Přitom si je městský soud ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66, publikovaného pod č. 2601/2012 Sb. NSS (všechna zde
uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), vědom
toho, že s ohledem na výše uvedené kritérium je nutno každý spor posuzovat přísně individuálně.
V nyní posuzované věci však dospěl k závěru, že vzhledem k narůstajícím sporům stěžovatele
opakujícího se samoúčelného charakteru je na místě výjimečně dobrodiní osvobození
od soudních poplatků nepřiznat.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. Své podání
koncipoval jako jednotlivé body (1-20), v nichž zkratkovitě vytýkal různé nedostatky usnesení
městského soudu o nepřiznání osvobození od soudního poplatku a mimo jiné vznesl i několik
námitek proti samotnému meritu věci. Přes zmatenost a nejasnost kasační stížnosti Nejvyšší
správní soud z obsahu podání dospěl k závěru, že stěžovatel se domáhá zrušení usnesení
městského soudu pro jeho nezákonnost, resp. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení [důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], a proto
v těchto intencích přistoupil k jeho přezkumu. Nejdříve však konstatuje, že s přihlédnutím
k charakteru napadeného usnesení netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost
ani na povinném zastoupení stěžovatele v řízení advokátem (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37).
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení městského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel brojí proti usnesení městského soudu, kterým mu nebylo přiznáno osvobození
od soudního poplatku za podání správní žaloby. Nejvyšší správní soud přezkoumal rozhodnutí
městského soudu a s jeho závěry se plně ztotožnil. Vycházel přitom z následujících úvah.
Z ustálené judikatury zdejšího soudu vyplývá, že individuální osvobození od soudních poplatků
je nutno považovat za procesní institut, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který
se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona o soudních
poplatcích, který by mu případně znemožnil přístup k soudní ochraně ve smyslu čl. 36 Listiny
základních práv a svobod. Předmětné osvobození od soudních poplatků je zakotveno v §36
odst. 3 s. ř. s. Z jeho dikce především vyplývá, že účastník může být zčásti osvobozen
od soudních poplatků při současném splnění tří předpokladů: a) podání žádosti o osvobození
od soudních poplatků, b) podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný, c) doložení
nedostatku prostředků. Osvobodit od placení soudního poplatku v plném rozsahu lze jen
výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody.
Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým
majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně
vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku, popř. k dalším rozhodným okolnostem,
přičemž účastník žádající o osvobození od soudních poplatků je povinen soudu své majetkové
a sociální poměry prokázat věrohodným způsobem. Pro posouzení majetkových poměrů žadatele
je třeba zohlednit nejen výši jeho příjmů a množství disponibilních finančních prostředků,
ale také jeho možnost opatřit si tyto prostředky. Rozhodnutí o žádosti pak musí vždy vycházet
z konkrétního posouzení naplnění výše uvedených podmínek a musí odpovídat tomu,
aby žadateli nebylo jen pro jeho majetkové a sociální poměry znemožněno uplatňovat nebo
bránit své právo (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010,
č. j. 7 Ans 3/2009 - 184).
Vedle toho však zdejší soud zdůrazňuje, že soud při posuzování otázky, zda účastníku
řízení bude osvobození od soudních poplatků přiznáno, či nikoli, a v jaké míře, zohledňuje
také další okolnosti. Součástí posouzení specifických okolností žádosti o osvobození od soudních
poplatků a individuálních poměrů žalobce je také úvaha, zda žadatel neuplatňuje svá práva
svévolně či šikanózním způsobem a dobrodiní osvobození od soudních poplatků nezneužívá
k volnému a nijak neomezenému vedení soudních sporů (k tomu srovnej rozsudek ze dne
24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91, dostupný na www.nssoud.cz, potvrzený usnesením Ústavního
soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 1556/10, dostupným na http://nalus.usoud.cz).
K danému je nutno podotknout, že četnost sporů sama o sobě ještě nemusí vypovídat
o samoúčelnosti stěžovatelových podání, ve spojení s dalšími okolnostmi týkajícími se dané věci
však může být relevantním ukazatelem svědčícím v jeho neprospěch (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2010, č. j. 1 As 54/2010 - 29). Takovými dalšími
okolnostmi může být specifický procesní postup účastníka řízení, ze kterého se jeví,
že mu ve skutečnosti nejde o rychlé a efektivní meritorní vyřešení nebo přezkoumání jeho věci,
ale právě o samotné vedení předmětného řízení, případně dalších vedených řízení. V neposlední
řadě je třeba přihlédnout také k povaze vedených sporů, zda v případě pochybností o svévolném
uplatňování práva mají takové spory vztah k podstatným okolnostem životní sféry žadatele
o osvobození od soudního poplatku, či nikoli. V případě, že správní soudy dospějí k závěru,
že okolnosti případu svědčí výjimečnému odepření dobrodiní osvobození od soudních poplatků
ve výše uvedeném smyslu, je zcela na místě, pokud žádosti nevyhoví.
Zdejší soud konstatuje, že v nyní projednávaném případě městský soud při posuzování
stěžovatelem podané žádosti o osvobození od soudních poplatků správně vedle majetkových
poměrů stěžovatele svědčících osvobození od soudních poplatků přihlédl i k dalším okolnostem
případu. Naznal přitom, že zde jsou dány závažné důvody pro výjimečné odepření dobrodiní
osvobození od soudních poplatků, když zohlednil stoupající počet sporů iniciovaných
stěžovatelem, jejich charakter, jakož i samotný postup stěžovatele v těchto sporech, ze kterého
není zřejmá snaha o vyřešení sporu, ale spíše neustálé zpochybňování i jen dílčích úkonů
správních orgánů, jakož i soudů. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem plně ztotožňuje. Aniž
by zdejší soud jakkoli předjímal rozhodnutí ve věci, které je předmětem řízení o žalobě,
má ve shodě se závěry městského soudu za to, že z obsahu spisu nevyplývá, že spor vyvolaný
stěžovatelem v nyní posuzované věci je takové povahy, aby měl vztah k podstatným okolnostem
jeho životní sféry. Zdejšímu soudu je přitom z úřední činnosti známo, že stěžovatel vede
množství sporů daného charakteru. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem, že i takové
spory, jako je právě spor v této věci, má stěžovatel plné právo vést, dává-li mu objektivní právo
procesní možnost tak činit, a musí v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Obecně však
neexistuje žádný důvod, aby náklady na vedení takových sporů, které je zásadně povinen hradit
každý žalobce z vlastních prostředků, za stěžovatele pravidelně nesl stát formou osvobozování
od soudních poplatků. Tím spíše, není - li ze způsobu vedení těchto sporů patrna skutečná snaha
o jejich vyřešení, ale spíše zájem na jejich vedení. Zdejší soud trvá na tom, že nemajetnost
nemůže být bez dalšího důvodem, aby se taková osoba mohla volně a bez jakýchkoli omezení
realizovat v podávání četných podání k soudu. Jak městský soud v souladu s ustálenou
judikaturou zdejšího soudu uvedl, osvobození od soudních poplatků nemá být institutem
umožňujícím nemajetným osobám vést spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech,
kdy nemají dostatek prostředků, jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně
ve sporech přímo se týkajících jejich práv a povinností (k tomu srovnej již zmiňovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66).
Způsob posouzení žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků ze strany
městského soudu má zdejší soud za zcela správný a spravedlivý, neboť městský soud ve svém
rozhodnutí dostatečně vážil konkrétní okolnosti daného případu a hodnotil nejen podmínky
pro osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s., když na jedné straně vzal náležitě
v úvahu tíživé majetkové poměry stěžovatele a jeho právo domáhat se ochrany svých práv před
soudem, na druhé straně však nemohl odhlédnout od způsobu a rozsahu, v jakém tak stěžovatel
před soudy všech instancí činí. Přitom stěžovateli řádně vysvětlil, na základě jakých úvah
ke svému závěru dospěl. Městský soud tak dle názoru Nejvyššího správního soudu nijak
nepochybil, pokud v mezích svého uvážení rozhodl, že v nyní posuzovaném případě jsou zde
okolnosti, na základě nichž nelze žádosti stěžovatele o osvobození od soudního poplatku
vyhovět.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým je Nejvyšší správní
soud podle §109 odst. 4 s. ř. s. povinen přihlížet z úřední povinnosti, kasační stížnost v souladu
s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly,
proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2012
JUDr. Radan Malík
předseda senátu