ECLI:CZ:NSS:2012:9.AS.103.2011:85
sp. zn. 9 As 103/2011 - 85
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: J. K., zast.
Mgr. Vojtěchem Fořtem, advokátem se sídlem Npor. O. Bartoška 15, Domažlice, proti
žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, se
sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2011, č. j. DSH/3282/1 1,
ve věci přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7. 2011,
č. j. 17 A 24/2011 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), jímž byla
zamítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2011,
č. j. DSH/3282/11, a rozhodnutí Městského úřadu Domažlice (dále jen „správní orgán
I. stupně“) ze dne 15. 12. 2010, č. j . OPP-10366/10-58602/2010/Mencl. Krajský soud
předmětným rozhodnutím rovněž zamítl návrh žalobce na upuštění od sankce. Rozhodnutím
žalovaného ze dne 15. 3. 2011, č. j. DSH/3282/1, bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 15. 12. 2010,
č. j. OPP-10366/10-58602/2010/Mencl., kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání
přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1
písm. f) bodu 2. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném v rozhodné době (dále
jen „zákon o přestupcích“), který spáchal tím, že dne 22. 10. 2010 ve 12:57 hodin na silnici
I. tř. č. 22 v obci Kdyně, ve směru jízdy na obec Brnířov, při řízení vozidla VW Passat, překročil
o 44 km/h nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „zákon o silničním provozu“). Za tento
přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 5 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel na dobu šesti měsíců a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
Ze správního a soudního spisu jsou patrny následující podstatné skutečnosti. Stěžovatel
byl dne 22. 10. 2010 ve 12:57 hodin na silnici I. tř. č. 22 v obci Kdyně, ve směru jízdy na obec
Brnířov, zastaven při řízení vozidla VW Passat, bezprostředně po té, kdy bylo silničním
laserovým rychloměrem MicroDigiCam LTI (v. č. UX018018) naměřeno překročení nejvyšší
dovolené rychlosti na úseku vozovky v předmětné obci o více jak 40 km/h (stanovená rychlost
v obci podle §18 odst. 4 zákona o silničním provozu je nejvýše 50 km/h, naměřená rychlost byla
97 km/h, po toleranci 94 km/h). Stěžovatel s přestupkem na místě souhlasil. Při ústním jednání
ze dne 15. 12. 2010 stěžov atel výše uvedené potvrdil. Uvedl, že se přestupku nedopustil úmyslně.
Spěchal na pomoc kamarádovi, kterému došla nafta, a svým nákladním vozem blokoval napříč
silnici. Shodně vypovídali i svědci nstržm. R . Kr., pprap. V. Ka. a pprap. L. H., kteří na místě
přestupek projednávali. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že spáchání předmětného
přestupku ze strany stěžovatele bylo na základě všech důkazních prostředků dostatečně
prokázáno a vydal rozhodnutí výše uvedeného obsahu. Při ukládání sankce přihlédl ke všem
okolnostem spáchání přestupku, osobě pachatele i průběhu správního řízení a stanovil ji na
nejnižší možné hranici.
Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal stěžovatel odvolání, v němž namítal,
že uložená sankce je naprosto neadekvátní a nepřiměřeně tvrd á s přihlédnutím k bagatelnosti
porušení zákona a skutečnosti, že stěžovatel potřebuje řídit osobní vozidlo téměř každý den.
Stěžovatel je ukázněným řidičem, v kartě řidiče má toliko jeden záznam o spáchaném přestupku
na úseku dopravy, přestože je řidičem z povolání a ročně najezdí více jak 50 000 km. Rovněž
okolnosti spáchání přestupku je nutno vykládat ve prospěch stěžovatele, který pomáhal
kamarádovi v nouzi. Navíc k předmětnému přestupku došlo na přehledné rovné komunikaci,
kde v podstatě ani není městská zástavba a kde stěžovatel nikoho nemohl ohrozit.
Žalovaný odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Především
zdůraznil, že se v daném případě nejedná jen o bagatelní porušení zákona, neboť stěžovatel
překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o více jak 40 km/h. K uložené sankci konstatoval,
že za předmětný přestupek se ukládají sankce podle §22 odst. 7 zákona o přestup cích v rozpětí
5 000 Kč až 10 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6
až 12 měsíců. Z daného je zřejmé, že správní orgán I. stupně uložil sankci na samé sp odní hranici
zákonného rozpětí. Sankci pod tuto zákonnou hranici nelze snížit. Konstatoval, že v daném
případě nelze ani od předmětné sankce upustit, jak vyplývá z ustanovení §22 odst. 12 téhož
zákona. Žalovaný dospěl k závěru, že správní orgán I. stupně sankci uložil v souladu se zákonem.
Nad rámec námitek v daném případě vyloučil krajní nouzi ve smyslu §2 odst. 2 písm. b) zákona
o přestupcích.
Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, v níž uvedl obsahově shodné
námitky jako ve svém odvolání. Kr ajský soud se plně ztotožnil se závěry žalovaného a žalobu
zamítl. K návrhu na upuštění od uložení sankce krajský soud v souladu se závěry žalovaného
rovněž odkázal na znění §22 odst. 12 zákona o přestupcích, podle kterého není možné
od uložení sankce v posuzované věci upustit.
Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, kterou podává
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Nesouhlasí se závěry krajského soudu a trvá
na tom, že uložená sankce je nepřiměřeně tvrdá s ohledem na všechny okolnosti případu (snaha
pomoci kamarádovi, nezpůsobení žádné nehody či škody na majetku nebo na zdraví, v podstatě
bezúhonnost stěžovatele, k překročení rychlosti došlo na rovném a přehledné m úseku mimo
městskou zástavbu). Stěžovatel podotýká, že za takto ojedinělý exces mu byla uložena sankce,
kterou správní orgány ukládají řidiči, který např. s páchal dopravní nehodu či řídil pod vlivem
alkoholu. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v intencích
kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uplatňuje pouze jedinou námitku, tj. nesprávné
posouzení právní otázky nepřiměřenosti uložené sankce ze strany krajského soudu. Zdejší soud
se proto zaměřil pouze na posouzení toho, jakým způsobem se krajský soud vypořádal s touto
otázkou a s návrhem na upuštění od potrestání. Přitom shledal, že krajský soud rozhodl zcela
v souladu se zákonem a správně konstatoval, že oprávnění moderovat výši sankce ve smyslu §78
odst. 2 s. ř. s. nemohl v daném případě využít, neboť sankce za předmětný přestupek byla
uložena na samé spodní hranici zákonného rozpětí pro uložení sankce a §22 odst. 12 zákona
o přestupcích nedovoluje v případě daného přestupku od uložení sankce upustit. Námitku
stěžovatele proto zdejší soud shledal nedůvodnou.
V nyní projednávané věci nevznikly žádné pochyby o tom, že se stěžovatel dopustil
přestupku podle §22 odst. 1 písm. f) bod 2. zákona o přestupcích. Ze správního a soudního spisu
je patrno, že stěžovatel se závěrem o spáchání výše uvedeného přestupku po celou dobu řízení
souhlasil. Pokuta ve výši 5 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových
vozidel byla stěžovateli uložena podle §22 odst. 7 téhož zákona , podle kterého se za přestupek
podle odstavce 1 písm. a), písm. e) bodů 2 až 4, písm. f) bodů 2, 7, 10 uloží pokuta od 5 000 Kč
do 10 000 Kč a zákaz činnosti od šesti měsíců do jednoho roku. Je tedy zřejmé, že sankce byla
uložena na samé spodní hranici zákonného rozpětí.
Podle §78 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest
za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve
zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze -li takové rozhodnutí učinit
na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli
zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě. Vzhledem k tomu, že návrh
na využití moderace soudu stěžovatel v žalobě uplatnil, krajský soud byl povinen se předmětným
návrhem zabývat.
Možnost snížení sankce v daném případě krajský soud vyloučil. V ustanovení §78 odst. 2
s. ř. s. je totiž stanoveno, že soud je při moderaci vázán zákonem, přičemž z výše uvedeného
je patrno, že sankce byla za předmětný přestupek stěžovateli uložena na samé spodní zákonné
hranici pro uložení sankce. Zdejší soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, který n aznal,
že za dané situace neměl pro její snižování již žádný zákonný prostor [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008, č. j. 6 As 48/2007 - 58 (všechna zde uvedená
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz)].
Krajský soud proto mohl uvažovat pouze o jejím upuštění. Přitom je nutno konstatovat,
že při aplikaci §78 odst. 2 s. ř. s. je správní soud vázán zákonem nejen v případě zvažování
snížení sankce, ale i v případě úvahy o jejím upuštění. Podle §11 odst. 3 zákona o přestupcích lze
od uložení sankce v rozhodnutí o přestupku upustit, jestliže k nápravě pachatele postačí samotné
projednání přestupku. Nicméně ustanovení §22 odst. 12 zákona o přestupcích stanoví,
že od uložení sankce podle odstavců 4 až 11, s výjimkou odstavce 10 bodu 1, nelze v rozhodnutí o přestupku
upustit. V nyní posuzovaném případě byla sankce uložena podle §22 odst. 7 téhož zákona,
a proto krajský soud usoudil, že v daném případě není k navrhovanému upuštění od sankce
oprávněn. Zdejší soud považuje za vhodné zdůraznit, že §22 odst. 12 zákona o přestupcích má
povahu ustanovení speciálního k §11 odst. 3 téhož zákona, a proto krajský soud postupoval
správně, řídil-li se prvně zmiňovaným ustanovením. K této otázce se zdejší soud v obdobné věci
již dříve vyslovil. Ve výše zmiňovaném rozsudku ze dne 25. 6. 2008, č. j. 6 As 48/2007 - 58,
uvedl, že „soud tedy může upustit od uložení trestu v mezích zákonem dovolených, jak na to již správně
poukázal žalovaný v kasační stížnosti. Ustanovení §11 odst. 3 zákona o přestupcích sice umožňuje od uložení
sankce v rozhodnutí o přestupku upustit, jestliže k nápravě pachatele postačí samotné projednání přestupku,
s žalovaným však lze souhlasit v tom, že ustanovení §22 odst. 12 zákona o přestupcích, které neumožňuje
od uložení sankce podle odst. 4 uvedeného ustanovení upustit, je vůči ustanovení §11 odst. 3 zákona o přestupcích
ustanovením speciálním, a neumožňuje v daném případě od uložení sankce upustit“.
Stejně tak zdejší soud poznamenává, že aplikace pravidla speciality §78 odst. 2 s. ř. s.
před §22 odst. 12 zákona o přestupcích nemá v daném případě žádnou oporu. Tyto závěry
potvrzuje rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2009,
č. j. 5 As 46/2008 - 50, publikovaný pod č. 1918/2009 Sb. NSS, v němž se zdejší soud otázkou
moderačního oprávnění soudu podrobně zabýval a ztotožnil se s názorem, že správní soudy jsou
při aplikaci moderačního práva zakotveného v §78 odst. 2 s. ř. s. váz ány stejnými zákonnými
limity jako správní orgány, a mohou tudíž od uloženého trestu upustit pouze tehdy, pokud téhož
oprávnění požívají i správní orgány. „Opačný závěr by totiž (1) byl v rozporu s účelem moderace, kterým
je nahrazení správního uvážení o výši trestu uvážením soudním, a to v rámci stejných zákonných mezí
a principiálně podle stejných zákonem stanovených hledisek (…), (2) byl v rozporu s úmyslem zákonodárce, který
nehodlal svěřit správním soudům pravomoc moderovat trest udělený správním orgá nem na základě zásady ex
aequo et bono, ani neformuloval moderaci jako poskytování jakési milosti (…), (3) byl v rozporu s principem
dělby moci, z něhož plyne, že pravomoc stanovit rozsah sankcí za správní delikty a případně i vyloučit možnost
upuštění od daného trestu (samozřejmě za předpokladu dodržení požadavků vyplývajících z ústavního pořádku)
náleží zákonodárci, a nikoliv soudní moci; (4) učinil §22 odst. 12 zákona o přestupcích ve skutečnosti
obsoletním; a (5) vedl by k absurdnímu závěru, kdy by spr ávní orgán od trestu upustit nemohl, zatímco správní
soudy ano.“ V návaznosti na právě citovanou judikaturu, od níž nemá devátý senát žádný důvod
se odchýlit, nelze přisvědčit stěžovatelově námitce o nesprávném posouzení otázky
nepřiměřenosti uložené sankce a odmítnutí návrhu na upuštění od sankce ze strany krajského
soudu.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou.
Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým je Nejvyšší správní soud podle
§109 odst. 4 s. ř. s. povinen přihlížet z úřední povinnosti, kasační stížnost v souladu s §110
odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez nařízení jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví -li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu podle obsahu spisu žádné náklady řízení
nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
JUDr. Radan Malík
předseda senátu