ECLI:CZ:NSS:2012:9.AS.50.2010:118
sp. zn. 9 As 50/2010 - 118
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobce: R. S., zast. JUDr. Jitkou Kučerovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18,
Praha 2, proti žalovanému: Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby
cizinecké policie Praha, odbor specializovaných činností, oddělení pátrání, se
sídlem Křižíkova 12, Praha 8, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 11. 2009,
č. j. CPPH-23884/ČJ-2009-004003, ve věci zajištění za účelem předání, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2010,
č. j. 5 Ca 244/2009 - 49,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2010, č. j. 5 Ca 244/2009 - 49,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 11. 2009,
č. j. CPPH-23884/ČJ-2009-004003. Tímto rozhodnutím byl stěžovatel podle §129
odst. 1, ve spojení s odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem předání podle mezinárodní smlouvy.
Městský soud v napadeném rozsudku – v návaznosti na jednotlivé žalobní body
- nejprve konstatoval, že rozhodnutí o zajištění podle §129 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců není založeno na správním uvážení, ale podstatné je pouze naplnění zákonných
podmínek zajištění, především neoprávněného vstupu či pobytu na území České
republiky. V daném případě je přitom nepochybné, že stěžovatel zde pobýval
neoprávněně a v podané žalobě tuto skutečnost ani nezpochybňuje. Zákonný důvod
pro zajištění stěžovatele byl tedy dán, přičemž podle §129 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců je policie povinna v zájmu právní jistoty vydat rozhodnutí o zajištění v případech,
kdy není možné předání zajištěného cizince v zákonné lhůtě 48, resp. 72 hodin.
Dále městský soud uvedl, že v řízení o vydání rozhodnutí o zajištění cizince
za účelem jeho předání dle mezinárodní smlouvy není posuzována otázka zásahu
do rodinného či soukromého života, což ovšem není v rozporu ani s ústavním pořádkem
ani s mezinárodními lidsko-právními dohodami, neboť zákon o pobytu cizinců obecně
rodinný a soukromý život respektuje; k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 2 As 22/2006 - 135 (dostupný na www.nssoud.cz, stejně
jako další zmíněná rozhodnutí zdejšího soudu), který dospěl k závěru, že v případě
splnění zákonných podmínek bude o zajištění cizince, tedy v podstatě o omezení jeho
osobní svobody, rozhodnuto bez ohledu na případný zásah do jeho soukromého
nebo rodinného života; ten je předmětem případného posuzování v rozhodnutí
o správním vyhoštění.
Závěrem dal městský soud za pravdu stěžovateli v tom, že žalovaný neuvedl,
na základě jaké mezinárodní smlouvy či právního předpisu ES má být předán, a toto
opomenutí vyhodnotil jako nedostatek napadeného rozhodnutí o zajištění. Stěžovatel,
jakožto ukrajinský státní občan, byl zajištěn k předání na základě mezinárodní dohody
mezi ES a Ukrajinou o zpětném přebírání osob ze dne 18. června 2007, uzavřené jménem
ES Evropskou komisí na základě rozhodnutí Rady ES ze dne 12. června 2007, schválené
jménem ES rozhodnutím Rady ES 2007/839/ES ze dne 29. listopadu 2007. Přesná
identifikace mezinárodní smlouvy či přímo použitelného předpisu ES by v rozhodnutí
o zajištění k předání podle takového předpisu nepochybně měla být uvedena. Městský
soud však v daném případě věc posoudil tak, že toto pochybení samo o sobě nemohlo
zasáhnout do práv stěžovatele a nejde o pochybení, které by způsobilo nezákonnost
žalobou napadeného rozhodnutí.
Na základě těchto důvodů městský soud žalobu podle ustanovení §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl.
Dané důvody stěžovatel zpochybnil ve své kasační stížnosti podané z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., k nimž konstatoval následující:
Ačkoli se podle §168 zákona o pobytu cizinců nevztahují ustanovení správního
řádu (zákona č. 500/2004 Sb.) na řízení podle §129 zákona o pobytu cizinců,
je povinností správního orgánu (policie) v otázkách, které nejsou nijak upraveny zvláštním
předpisem, podstupovat dle správního řádu. Tak tomu bylo i v daném případě
a stěžovatel právě s odkazem tuto použitelnost správního řádu (§68 upravujícího
náležitosti správního rozhodnutí) dovozuje nezákonnost napadeného rozhodnutí
žalovaného pro nepřezkoumatelnost; ve výroku ani v odůvodnění totiž není uvedena
smlouva či dohoda, jejíž existenci předpokládá §129 zákona o pobytu cizinců,
který v odst. 1 stanoví, že policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince,
který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle
mezinárodní smlouvy nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských
společenství. Jako právní základ zajištění cizince za účelem předání proto obstojí §129
zákona o pobytu cizinců pouze ve spojení s platnou a účinnou (readmisní) mezinárodní
smlouvou, resp. přímo použitelným předpisem ES. Takto přesná a úplná formulace
právních předpisů, na jejichž základě je správní rozhodnutí vydáno, je dle stěžovatele
pojmovou a nutnou součástí takového rozhodnutí.
V návaznosti na správní řád a jeho použitelnost při vydávání rozhodnutí o zajištění
cizince podle §129 zákona o pobytu cizinců se stěžovatel dále domnívá, že žalovaný
se napadeným rozhodnutím dopustil překročení správního uvážení a zneužil jej. Správní
orgán měl v jeho případě několik možností, jak postupovat poté, co přestal splňovat
podmínky zákonného pobytu na území České republiky. Jednak s ním mohlo být
zahájeno řízení o přestupku podle ustanovení §157 zákona o pobytu cizinců. Vedle
toho mohlo být se stěžovatelem zahájeno řízení o správním vyhoštění podle §118
a násl. zákona o pobytu cizinců a správní orgán měl pravomoc zajistit ho za účelem
správního vyhoštění podle §124 a násl. zákona o pobytu cizinců. Současně, aniž by byla
splněna podmínka zahájení řízení o správním vyhoštění, měl správní orgán možnost
zajistit stěžovatele za účelem předání podle mezinárodní smlouvy podle §129 zákona
o pobytu cizinců. Správní orgán přitom využil posledně jmenované možnosti,
neboť v „řízení o předání“ nemá dle zákona o pobytu cizinců žádná práva, a proto měl
městský soud napadené rozhodnutí pro nezákonnost spočívající v překročení mezí
správního uvážení zrušit.
Podle stěžovatele měl městský soud napadené rozhodnutí zrušit z důvodu
nezákonnosti též proto, že v něm nebyl posouzen dopad na jeho rodinný a soukromý
život. V tomto ohledu poukázal na to, že na území České republiky žije se svoji družkou
R. M., českou státní občankou. Žalovaný o jejich vztahu věděl, a přesto ho naprosto
ignoroval včetně toho, kolik let celkem zde žije, přičemž 5 let z toho ve společné
domácnosti se svojí družkou, s níž se chtějí vzít. S odkazem na tyto skutečnosti a na
přednostní aplikaci čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 10
odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které chrání právo na rodinný a soukromý život,
stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v dané chvíli jeho předání na Ukrajinu nebylo možné, a
proto nebylo možné ani jeho zajištění za účelem jeho předání. K uvedenému závěru dle
jeho názoru vede per analogiam i právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v
jeho rozsudku ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 - 61, publikovaný pod č. 1850/2009
Sb. NSS, dle kterého je nezbytným předpokladem pro rozhodnutí o zajištění cizince
úvaha správního orgánu o tom, zda je vůbec výkon správního vyhoštění (v daném případě
předání) alespoň potenciálně možný. Pokud by tomu tak nebylo, nemělo by smyslu
dotčeného cizince zajišťovat a zasahovat do jeho osobní svobody.
Na základě těchto skutečností stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalovaný se k předložené kasační stížnosti nevyjádřil.
Stěžovatel společně s kasační stížností učinil i návrh na vydání předběžného
opatření, který byl usnesením ze dne 16. 6. 2010, č. j. 9 As 50/2010 - 99, zamítnut s tím,
že bezprostřední předání stěžovatele na Ukrajinu v souvislosti s přezkoumávaným
rozhodnutím o zajištění již nehrozí, neboť stěžovatel byl ze zařízení pro zajištění cizinců
propuštěn podle §127 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, tj. pro zánik důvodů
zajištění.
Nejvyšší správní soud byl však i přesto povinen přezkoumat zákonnost vzniku
zajištění stěžovatele, a proto nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté
přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadený rozsudek
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
V projednávané věci lze vysledovat tři základní stížní námitky směřující
vůči rozhodnutí žalovaného a jeho postupu, jež městský soud neshledal nezákonným
a jež je možné rozdělit
takto:(i) otázka absence údaje o tom, podle které mezinárodní
smlouvy měl být stěžovatel předán; (ii) otázka postupu žalovaného správního orgánu,
který stěžovatele zajistil podle §129 zákona o pobytu cizinců, ačkoli měl i jiné možnosti;
(iii) otázka nutnosti posouzení zásahu do rodinného a soukromého života v případě
rozhodnutí o zajištění cizince podle §129 zákona o pobytu cizinců.
Ad (iii) Pro poslední z naznačených okruhů otázek bylo řízení v projednávané věci
přerušeno, neboť tato byla předmětem posuzování rozšířeného senátu, který svým
usnesením ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, rozhodl tak, že správní orgán
má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince (podle §124, §124b a §129 zákona
o pobytu cizinců) možnými překážkami správního vyhoštění, předání nebo vycestování
tohoto cizince v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění
známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo. V takové situaci
je správní orgán povinen možné překážky správního vyhoštění, předání nebo vycestování
cizince před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a (jak již konstatoval
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 - 61,
na který v kasační stížnosti upozornil i sám stěžovatel) učinit si úsudek o tom, zda
je správní vyhoštění, předání nebo vycestování cizince alespoň potenciálně možné.
Taková úvaha správního orgánu tedy bude nezbytná např. i v případě, kdy budou
správnímu orgánu již v době rozhodování o zajištění cizince známy skutečnosti, pro něž
by důsledkem správního vyhoštění nebo i pouhého předání, resp. nuceného vycestování
cizince mohl být nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života (viz bod
28. usnesení rozšířeného senátu).
Jinými slovy – otázka případného zásahu do rodinného a soukromého života
cizince může být s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu předmětem
(byť předběžného) posouzení i v řízení o vydání rozhodnutí o zajištění cizince za účelem
jeho předání dle mezinárodní smlouvy (dle §129 zákona o pobytu cizinců) tak,
jako se toho v projednávané věci domáhal stěžovatel. To znamená, že městský soud
pochybil, pokud, veden předchozí judikaturou zdejšího soudu reprezentovanou
rozsudkem ze dne 13. 8. 2009, č. j. 2 As 22/2006 - 135, stěžovatele s jeho námitkou
odkázal na to, že o zajištění cizince se v případě splnění zákonných podmínek rozhoduje
bez ohledu na případný zásah do jeho soukromého nebo rodinného života.
Tento závěr nemůže obstát a městský soud se bude muset danou otázkou znovu
zabývat, přičemž ve světle závěrů výše uvedeného usnesení rozšířeného senátu posoudí
jednak to, zda stěžovatelem namítaná skutečnost, že na území České republiky žije
se svou družkou R. M., státní občanskou České republiky, představovala možnou
překážku jeho předání podle mezinárodní smlouvy, a jednak to, zda uvedená skutečnost
byla žalovanému správnímu orgánu v době rozhodování o zajištění stěžovatele známa,
resp. vyšla najevo. Na základě toho teprve potom posoudí postup žalovaného správního
orgánu, pro který v obecné rovině platí, že pokud po předběžném zhodnocení všech jemu
známých skutečností, jež by mohly vylučovat správní vyhoštění, vycestování či předání
cizince, dospěje k závěru, že správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince je i přes
tyto skutečnosti alespoň potenciálně možné, je oprávněn rozhodnout o zajištění cizince.
V opačném případě je správní orgán povinen cizince neprodleně propustit na svobodu,
neboť zásah do osobní svobody cizince by nemohl být považován za odůvodněný v
situaci, kdy by bylo předem zřejmé či pravděpodobné, že zákonný účel omezení osobní
svobody nebude moci být naplněn (viz bod 31 usnesení rozšířeného senátu).
Ad (i) Další stížní námitkou je otázka absence údaje o tom, podle které
mezinárodní smlouvy měl být stěžovatel předán a i v tomto případě lze konstatovat
pochybení městského soudu, dle kterého sice měla být v rozhodnutí o zajištění
stěžovatele přesná identifikace mezinárodní smlouvy, nicméně pokud se tak nestalo,
nejedná se o pochybení, které by způsobilo nezákonnost žalobou napadeného
rozhodnutí. S tímto závěrem městského soudu nelze souhlasit.
Ohledně konkrétních formálních a obsahových náležitostí rozhodnutí o zajištění
cizince je třeba vyjít z obdobného použití relevantních ustanovení správního řádu (zákona
č. 500/2004 Sb.), jakkoli zákon o pobytu cizinců stanoví, že se na předmětné řízení
ustanovení správního řádu o správním řízení nevztahují (§168 odst. 1). Platí zde totiž
zásada subsidiarity správního řádu jakožto obecného procesního předpisu pro veřejnou
správu vůči jiným zvláštním zákonům, pokud tyto nestanoví jiný postup a zákon o pobytu
cizinců v tomto směru nejen, že nestanoví postup jiný, ale nestanoví postup žádný,
omezuje se pouze na vyloučení příslušných ustanovení správního řádu.
To však nelze akceptovat, neboť pravidla pro výkon veřejné moci musí být
upravena zákonem, což především znamená, že zvláštní zákon vylučující aplikaci
správního řádu nebo některých jeho ustanovení musí (v návaznosti na zásadu obsaženou
v čl. 2 odst. 3 Ústavy) obsahovat vlastní pozitivní úpravu procesního postupu orgánu
veřejné správy vykonávající veřejnou moc, nikoli postup podle správního řádu pouze
bez náhrady vyloučit; viz Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha: BOVA POLYGON,
2006, s. 34.
K uvedenému navíc přistupuje i požadavek, dle kterého nikdo nesmí být stíhán
nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2
Listiny základních práv a svobod). Je zde tedy evidentní a nezpochybnitelná nutnost
vazby na některá konkrétní ustanovení správního řádu, zejména ta, která upravují
obsahovou a formální strukturu rozhodnutí a jeho náležitosti, tj. §67 až §70 správního
řádu. Tento závěr odpovídá i obecnému vztahu správního řádu k zvláštním zákonům,
který je dán jednak §1 odst. 2 správního řádu, jednak – a to především – §180 správního
řádu, který stanoví, že: „tam, kde se podle dosavadních právních předpisů postupuje ve správním
řízení tak, že správní orgány vydávají rozhodnutí, aniž tyto předpisy řízení v celém rozsahu upravují,
postupují v otázkách, jejichž řešení je nezbytné, podle tohoto zákona včetně části druhé“.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu je proto plně na místě dovodit
(minimálně subsidiární) použitelnost správního řádu při vydávání rozhodnutí o zajištění
cizince podle §129 odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců, které je správním rozhodnutím
vydávaným v písemné formě, jež musí splňovat předepsané náležitosti, a to jak formální,
tak obsahové. Obsahové náležitosti tohoto rozhodnutí přitom vychází z §68 správního
řádu a představují je: výroková část, odůvodnění a poučení účastníků; těžiště lze přitom
spatřovat především ve výrokové části, ve které se uvede řešení otázky,
která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení
účastníků podle §27 odst. 1 správního řádu.
Převedeno do souzené věci tak bylo ve výrokové části rozhodnutí o zajištění
stěžovatele nezbytné, aby byl stěžovatel řádně označen s tím, že se zajišťuje za účelem
předání podle mezinárodní smlouvy, a to s odkazem na ustanovení §129 odst. 1 a 3
a konkrétní mezinárodní smlouvu, včetně její přesné identifikace prokazující, že taková
smlouva skutečně byla uzavřena. Její existence je totiž – vedle toho, že cizinec
neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území České republiky – základním předpokladem
pro jeho zajištění ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona o pobytu cizinců, a proto,
pokud nebylo ve výroku rozhodnutí o zajištění stěžovatele na konkrétní mezinárodní
smlouvu vůbec odkázáno, se jedná o vadu, která má vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí.
Odkazuje-li v tomto směru správní orgán na mezinárodní smlouvu, je nezbytné
uvedení toho, o jakou smlouvu se jedná, jakož i její přesná identifikace, aby nebyly
pochybnosti o její existenci. Nejvyšší správní soud proto považuje za vhodné poukázat
na existenci komunitární readmisní dohody, a sice rozhodnutí rady ze dne 29. listopadu
2007 o uzavření Dohody mezi Evropským společenstvím a Ukrajinou o zpětném
přebírání osob (2007/839/ES), na které správně poukázal též městský soud. Skutečnost,
že daná dohoda existuje ovšem znamená pouze tolik, že se nejedná o případ absolutní
neexistence právního předpisu, tj. zcela chybějícího právního podkladu, nýbrž o situaci,
kdy zákonný podklad v podobě §129 zákona o pobytu cizinců existuje, včetně jím
předpokládané mezinárodní smlouvy, která však nebyla v rozhodnutí identifikována
tak, aby bylo možné považovat rozhodnutí žalovaného za jasné, srozumitelné
a přezkoumatelné.
Výroková část správního rozhodnutí tvoří pomyslný centrální bod, na němž
je rozhodnutí jako celek postaveno a účastníkům právních vztahů, které toto rozhodnutí
upravuje, musí být zřejmé, o které konkrétní právní předpisy, na jejichž základě bylo dané
rozhodnutí vydáno, se jedná.
Lze tedy uzavřít, že zákon o pobytu cizinců (§129 odst. 1 a 3), ve spojení
se správním řádem (§68 odst. 2) předpokládá, že údaj o tom, podle které mezinárodní
smlouvy má být cizinec předán, má být obsahem výrokové části příslušného rozhodnutí
o jeho zajištění a i vzhledem k povaze tohoto rozhodnutí, kterým dochází ke zbavení
osobní svobody, je nutno považovat tento údaj za základní náležitost takového
rozhodnutí; vada spočívající v absenci identifikace příslušné mezinárodní smlouvy
pak způsobuje nezákonnost předmětného rozhodnutí, a to z důvodu jeho
nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 - 74, publikovaný pod č. 2129/2010 Sb. NSS,
kdy se jednalo o vadu spočívající v nesprávné identifikaci příslušné mezinárodní smlouvy).
Ad (ii) Konečně k poslední otázce ohledně postupu žalovaného správního orgánu,
který stěžovatele zajistil podle §129 zákona o pobytu cizinců, ačkoliv měl v rámci svého
správního uvážení i jiné možnosti, považuje Nejvyšší správní soud za nutné odkázat na
svůj posledně citovaný rozsudek a poznamenat následující:
Zajištění cizince za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy dle §129
zákona o pobytu cizinců představuje postup, který má přednost před zajištěním dle §124
zákona o pobytu cizinců; vztahuje se pouze na cizince, na které dopadá některá
z tzv. readmisních smluv a ze strany rozhodujícího správního orgánu se tak nejedná
o žádné zneužití správního uvážení či překročení jeho mezí, jak dovozuje stěžovatel
v kasační stížnosti. Naopak, jedná se pouze o jakousi logickou konsekvenci toho,
že Česká republika v dané věci aplikuje příslušnou readmisní smlouvu, a proto zajištění
cizince podléhá režimu podle §129 zákona o pobytu cizinců. Nelze přitom souhlasit
se stěžovatelem v tom, že by cizinec při rozhodování podle citovaného ustanovení neměl
žádná práva účastníka řízení, včetně možnosti domáhat se přezkumu rozhodnutí
o zajištění, což ostatně dokládá i jeho postup a závěry zdejšího soudu učiněné v právě
posuzované věci – viz body ad (i) a ad (iii).
S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
V tomto řízení je městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu, který byl vysloven v odůvodnění tohoto rozhodnutí a který spočívá v tom, že:
- předmětem (předběžného) posouzení při rozhodování o zajištění cizince může být
i otázka případného zásahu do jeho rodinného či soukromého života a že
- neoznačení konkrétní mezinárodní smlouvy ve výrokové části rozhodnutí
o zajištění cizince za účelem jeho předání podle této smlouvy (§129 zákona
o pobytu cizinců) je vadou způsobující nezákonnost předmětného rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2012
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu