ECLI:CZ:NSS:2012:9.AS.59.2012:23
sp. zn. 9 As 59/2012 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: V. V. K.,
zast. Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2011, č. j. MV-37786-2/OAM-2011, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012,
č. j. 7 A 107/2011 – 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce Mgr. Radima
Strnada, advokáta se sídlem Příkop 8, Brno.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo zrušeno
stěžovatelovo rozhodnutí ze dne 30. 3. 2011, č. j. MV-37786-2/OAM-2011. Tímto rozhodnutím
stěžovatel zamítl odvolání proti usnesení Ředitelství služby cizinecké policie Policie České
republiky ze dne 18. 1. 2011, č. j. CPR-16627/ČJ-2010-9CPR-V214, kterým bylo zastaveno řízení
o vydání rozhodnutí, jímž se ruší rozhodnutí o dřívějším správním vyhoštění dle §122 odst. 5
písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Dle tohoto
ustanovení policie může na žádost cizince vydat nové rozhodnutí, kterým zruší platnost
rozhodnutí o správním vyhoštění, jestliže pominuly důvody jeho vydání a uplynula polovina
doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území.
Městský soud v kasační stížností napadeném rozhodnutí jako žalovaného označil
Ministerstvo vnitra, Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, a uvedl, že napadené
správní rozhodnutí je v rozporu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 1. 2012, č. j. 1 As 106/2010 - 83. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že ustanovení §118
odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném od 24. 11. 2005, svěřuje správnímu orgánu
pravomoc stanovit v rozhodnutí o správním vyhoštění nejen délku, ale i počátek doby, po kterou
nelze umožnit cizinci vstup na území, a to například tak, že se tato doba počítá ode dne uplynutí
lhůty pro vycestování z území. Dále z citovaného ustanovení vyplývá, že nevyužil-li správní orgán
této své pravomoci a v rozhodnutí o správním vyhoštění stanovil pouze celkovou dobu,
po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, aniž by jakkoli vymezil její počátek, počítá se tato
doba ode dne právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění. V takovém případě neměla podle
právní úpravy účinné od 24. 11. 2005 do 31. 12. 2011 na počítání této doby žádný vliv ani
skutečnost, že došlo, ať již z jakéhokoli důvodu, k odkladu vykonatelnosti rozhodnutí o správním
vyhoštění. Městský soud pak pro daný případ konstatoval, že v případě žalobce nemělo řízení
o udělení mezinárodní ochrany vliv na plynutí této lhůty. Ke dni rozhodování správních orgánů
tak uplynula polovina zákazu vstupu žalobce na území České republiky. Správní orgány tedy
dospěly k nesprávnému závěru, že neuplynula polovina doby, po kterou nelze cizinci umožnit
vstup na území.
Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž namítl
nepřezkoumatelnost rozsudku pro nesrozumitelnost, kterou spatřoval v nesprávné identifikaci
účastníka řízení. Z rozhodnutí městského soudu není zřejmé, které osoby jsou jeho adresátem.
Městský soud vymezil žalovaného jako „Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech
pobytu cizinců“. Správní rozhodnutí ze dne 30. 3. 2011, č. j. MV-37786-2/OAM-2011, však
vydalo Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, tedy jiný správní orgán, jehož
působnost je odlišná od Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. S ohledem
na skutečnost, že není zřejmé, koho městský soud považuje za adresáta rozhodnutí, považuje
stěžovatel rozhodnutí městského soudu za nesrozumitelné. S ohledem na to, že stěžovatel
navrhuje, aby napadený rozsudek byl zrušen, zároveň žádá, aby buď Nejvyšší správní soud
rozhodl o povinnosti stěžovatele prostřednictvím advokáta vrátit napadeným rozhodnutím
přisouzené náklady řízení, které stěžovatel vyplatil, nebo aby Nejvyšší správní soud uložil
městskému soudu rozhodnout o této povinnosti.
Žalobce zaslal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém poukázal na to, že celé řízení před
městským soudem bylo vedeno pouze s Ministerstvem vnitra v postavení žalovaného, a nikoli
s Ministerstvem vnitra, Komisí pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. Vzhledem k danému
jde tak pouze o chybu v psaní či jinou zjevnou nesprávnost, kterou lze opravit postupem dle §54
odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“). Žalobce vyjádřil přesvědčení, že důvody uplatněné v kasační stížnosti nelze podřadit
pod žádný důvod dle §103 odst. 1 s. ř. s. a jde tak o nepřípustnou kasační stížnost dle §104
odst. 4 s. ř. s. a žalobce ji navrhuje odmítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, za stěžovatele jedná jeho
zaměstnankyně, která má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a odst. 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podstatou sporu je, zda nepřesnost v označení žalovaného spočívající v tom, že místo
označení „Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky“ městský soud v napadeném
rozsudku uvedl označení „Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu
cizinců“, vede k závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu
pro nesrozumitelnost.
K tomu, co lze rozumět pod pojmem nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost, se zdejší
soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75 (všechna zde citovaná
rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), ze kterého vyplývá,
že za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu,
z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo
jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze
rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.
V daném případě není sporu o tom, že správní rozhodnutí bylo vydáno k tomu
příslušným orgánem, tj. Ministerstvem vnitra (a v rámci jeho organizační struktury odborem
azylové a migrační politiky), a že Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, která je dle
§170a odst. 1, věty druhé, zákona o pobytu cizinců součástí Ministerstva vnitra, se na napadeném
rozhodnutí nepodílela. Stěžovatel pouze v kasační stížnosti namítl, že když městský soud
nesprávně označil v rozsudku žalovaného jako „Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve
věcech pobytu cizinců“, zatížil tím své rozhodnutí nepřezkoumatelností.
Obdobnou námitkou se Nejvyšší správní soud v minulosti již zabýval, a to v rozsudku
ze dne 9. 12. 2010, č. j. 6 As 33/2010 - 301, tehdy městský soud místo Ministerstva životního
prostředí, které mělo být správně označeno jako žalovaný, označil jako žalovaného ministra
životního prostředí. Vše za situace, kdy mezi stranami nebylo pochyb o tom, kdo rozhodnutí
vydal, které rozhodnutí bylo žalobou napadeno a o kterém rozhodnutí tak probíhalo soudní
řízení. Následně městský soud vydal opravné usnesení ve smyslu §54 odst. 4 s. ř. s., jímž opravil
označení žalovaného. V citovaném rozsudku č. j. 6 As 33/2010 - 301 zdejší soud nepřisvědčil
argumentaci o nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost a uvedl: „Bylo by také absurdní
a ve zjevném rozporu se zásadami efektivního soudního řízení, pokud by soud zrušil rozhodnutí jen proto, že soud
v písemném vyhotovení rozsudku označil nesprávně subjekt, který měl rozhodnutí vydat (zde „ministr“),
když se evidentně jedná – vzhledem ke kontextu celého řízení – o zjevnou a nepochybnou nesprávnost. Soudům
je přitom nezřídka vytýkán právě nemístný formalismus a zrušování rozhodnutí pro formální vady za situace,
kdy jsou okolnosti – navzdory případným formálním nedokonalostem – všem zúčastněným subjektům zcela
zřejmé a nepochybné a kdy formálními vadami nedochází k faktické (reálné) újmě na právech žádné ze stran
sporu. O takovou situaci se jedná i v daném případě: okolnosti jsou všem zúčastněným subjektům zcela zřejmé
a danou vadou nedošlo k reálné újmě na právech žádné ze stran sporu.“
Zdejší soud i v nyní posuzované věci plně odkazuje na citovanou část odůvodnění
a nevidí důvodu odchylovat se od právního názoru vyjádřeného v rozsudku ze dne 9. 12. 2010,
č. j. 6 As 33/2010 - 301. I v nyní posuzované věci je zjevné, že strany neměly pochyb o tom,
jaké rozhodnutí bylo správní žalobou napadeno a kdo je vydal, o čemž svědčí jejich procesní
podání před městským soudem (lze především poukázat na vyjádření stěžovatele – Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky – k žalobě, kde stěžovatel předestřel důvody,
na základě kterých se domnívá, že je napadené správní rozhodnutí zákonné). Nejvyšší správní
soud tak v dané věci stěžovatelem namítané pochybení městského soudu považuje za zjevnou
nesprávnost ve smyslu §54 odst. 4 s. ř. s., která ovšem nezakládá nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí. O nedůvodnosti námitky stěžovatele, že není zřejmé, kdo měl být
adresátem rozhodnutí městského soudu, svědčí i to, že bezvadná kasační stížnost opatřená
elektronickým podpisem ředitele odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra byla
podána ve lhůtě 14 dnů od doručení rozsudku městského soudu (konkrétně 13. den
po doručení). Ani sám stěžovatel tedy zřejmě neměl vážnější problémy s určením toho, komu
je rozhodnutí určeno.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. Z tohoto důvodu
nepokládal za potřebné se zabývat návrhem stěžovatele na vrácení nákladů řízení (k tomu
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2012, č. j. 8 Azs 4/2012 - 17, body 11
a 29). O věci zdejší soud rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel ve věci neměl úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1,
věta první, a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalobce měl ve věci plný úspěch, dle §60 odst. 1,
věty první, ve spojení s §120 s. ř. s., má tak právo na náhradu nákladů, které důvodně vynaložil,
proti účastníku, který úspěch neměl. Náhrada nákladů sestává z mimosmluvní odměny za jeden
úkon právní služby, kterým je dle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), vyjádření ke kasační stížnosti jakožto písemné
podání soudu nebo jinému orgánu týkající se věci samé. Odměna za tento úkon právní služby činí
2 100 Kč [§9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu ve spojení s §7 bodem 4. advokátního tarifu]
a dle §13 odst. 3 advokátního tarifu se zvyšuje o 300 Kč, takže celková výše náhrady nákladů činí
2 400 Kč. Zástupce žalobce nedoložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zdejší soud
tak nebral zvýšení odměny o tuto daň v úvahu. Celkovou částku náhrady nákladů ve výši
2 400 Kč je stěžovatel povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce Mgr. Radima
Strnada, advokáta se sídlem Příkop 8, Brno, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. června 2012
JUDr. Radan Malík
předseda senátu