ECLI:CZ:NSS:2012:9.AS.73.2012:12
sp. zn. 9 As 73/2012 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: J. K., proti
neoznačenému žalovanému, o zrušení neoznačeného správního rozhodnutí, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2011,
č. j. 3 Na 150/2010 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasným podáním ze dne 5. 6. 2011, označeným
jako kasační stížnost, napadá v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen
„městský soud“), kterým bylo odmítnuto jeho podání ze dne 25. 7. 2010. Stěžovatel se v kasační
stížnosti neztotožňuje se závěry městského soudu, a proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení zrušil.
Z obsahu předloženého soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující
skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Správnímu úseku městského soudu bylo dne 2. 8. 2010 doručeno podání stěžovatele
ze dne 25. 7. 2010, kterým se proti neoznačenému žalovanému d omáhal ochrany neupřesněných
práv. Městský soud stěžovatele výzvou ze dne 6. 8. 2010, č. j. 3 Na 150/2010 - 3, ve smyslu §4
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), poučil o pravomoci soudu rozhodovat ve správním soudnictví a dále o tom, čeho se lze
v řízení ve správním soudnictví domáhat, a zároveň stěžovatele vyzval k upřesnění, zda
se v případě jeho podání jedná o žalobu ve správním soudnictví, nebo pouze o oznámení úkonu,
který stěžovatel učinil vůči Obvodnímu soudu pro Prahu 2 ve věci vedené u tohoto soudu
pod sp. zn. 15 C 264/2009, o zaplacení částky 16 727 800 Kč.
Následně městský soud předmětné podání stěžovatele usnesením (nyní napadeným
kasační stížností) odmítl s odkazem na ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., kdy stěžovatel
přes výzvu soudu neodstranil nedostatek podání, pro který nebylo možno v řízení pokračovat,
a dále podle §46 odst. 2 s. ř. s. s odůvodněním, že zaplacení jakékoli částky nespadá
do pravomoci soudu rozhodujícího ve správním soudnictví.
Nejvyšší správní soud posoudil podání stěžovatele, kterým žádá zrušení napadeného
usnesení městského soudu, dle jeho obsahu jako kasační stížnost. Kasační stížnost je v této věci
podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná, a přestože neobsahuje relevantní stížní body dle §103 odst. 1
s. ř. s., Nejvyšší správní soud v daném případě rezignoval na jinak povinné náležitosti kasační
stížnosti a přistoupil k meritornímu přezkumu napadeného usnesení ve smyslu §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal zákonnost vydaného rozhodnutí
městského soudu o odmítnutí návrhu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud z obsahu předloženého soudního spisu ověřil,
že stěžovatel se kasační stížností domáhá zrušení usnesení, jímž bylo odmítnuto jeho podání,
doručené městskému soudu dne 2. 8. 2010, a to zejména pro soukromoprávní povahu věci,
kdy není dána pravomoc soudu rozhodovat ve správním soudnictví dle §46 odst. 2 s. ř. s.
Podle §46 odst. 2 s. ř. s. soud odmítne návrh tehdy, domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí
ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním
řízení, anebo domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl
v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci.
Stěžovatel se v návrhu na zahájení řízení, doručeném městskému soudu, domáhal
zaplacení konkrétní finanční částky a stěžejním důvodem, pro který městský soud toto podání
stěžovatele odmítl, byla skutečnost, že soud ve správním soudnictví nemá pravomoc takový
výrok (ať již z jakéhokoli titulu) vydat. S tímto posouzením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
Rozhodnutí ve věci zaplacení peněžní částky, jehož vydání se stěžovatel domáhal svým podáním,
není v pravomoci správních soudů, neboť se jedná o věc, o níž má jednat a rozhodnout soud
v občanském soudním řízení. Městský soud proto nepochybil, pokud podání stěžovatele dle §46
odst. 2 s. ř. s. odmítl, neboť se jím navrhovatel domáhal vydání rozhodnutí ve sporu nebo v jiné
právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení.
Pokud pak odůvodnění usnesení městského soudu obsahuje jako další důvod odmítnutí
předmětného podání také neodstranění jeho nedostatků dle §46 odst 1 písm. a) s. ř. s.,
pro které nebylo možno v řízení pokračovat, jednalo se toliko o podpůrnou argumentaci soudu,
která nebyla pro posouzení daného případu klíčovou. Skutečnost, zda stěžovatel k výzvě soudu
předmětné podání doplnil, či nedoplnil, by nemohla nic změnit na závěrech soudu, že správní
soudy nemají pravomoc ve věci rozhodnout, tj. že by ve věci zaplacení finanční částky nemohly
za žádných okolností vydat jakékoli rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že městský soud v řízení postupoval v souladu
se zákonem, pokud podání stěžovatele odmítl. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné
nedostatky, ke kterým je Nejvyšší správní soud dle §109 odst. 4 s. ř. s. povinen přihlížet z úřední
povinnosti, kasační stížnost v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s., zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2012
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu