ECLI:CZ:NSS:2012:9.AS.78.2012:25
sp. zn. 9 As 78/2012 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně: Reklamní
servis RS, společnost s ručením omezeným, se sídlem Svaté Anežky České 28, Pardubice,
zast. Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem Sladkovského 2059, Pardubice, proti
žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice,
proti vyjádření žalovaného ze dne 9. 1. 2012, č. j. ODSHI-1499/2012-Ky, ve věci umístění
stavby-reklamního zařízení u silnice I. třídy, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 26. 3. 2012,
č. j. 52 A 11/2012 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá kasační stížností výrok I. v záhlaví uvedeného
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen „krajský soud“),
kterým byla odmítnuta její žaloba proti vyjádření žalovaného ze dne 9. 1. 2012,
č. j. ODSHI-1499/2012-Ky, ve věci umístění reklamního zařízení u silnice I. třídy.
Krajský soud souhlasil se stěžovatelkou v tom, že rozhodující není forma úkonu
správního orgánu, ale jeho obsah. Pokud bude úkonem správního orgánu nějakým určitým
způsobem zasaženo do práv žalobce, bude se jednat o rozhodnutí z materiálního hlediska,
a to bez ohledu na jeho formu.
V projednávané věci však materiální stránka není naplněna. Napadené vyjádření je totiž
korespondencí mezi dvěma správními orgány, která žádným způsobem nezasahuje do postavení
stěžovatelky. Obsahem tohoto úkonu je názor žalovaného na to, jaké podklady budou muset být
získány, aby mohlo být žádosti stěžovatelky ve věci umístění reklamního zařízení vyhověno.
Krajský soud dospěl k závěru, že vyjádření žalovaného není rozhodnutím ve smyslu
ustanovení §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka musí vyčkat meritorního rozhodnutí a v případě nesouhlasu
s ním se bránit příslušnými opravnými prostředky, tj. nejprve odvoláním a následně žalobou
ke správnímu soudu.
Pokud jde o odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 5. 2006, č. j. 1 Afs 147/2005 - 107 (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), pak je zcela zřejmé, že závěry v něm obsažené žádným
způsobem přesvědčení stěžovatelky nepodporují, neboť za pojmový znak rozhodnutí považují
právě onen autoritativní zásah do právní sféry žalobce, který stěžovatelkou napadený úkon
postrádá.
Krajský soud z uvedených důvodů žalobu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d),
ve spojení s §68 písm. e) a §70 písm. a) s. ř. s. jako nepřípustnou odmítl.
Stěžovatelka označuje jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s.
Po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení a obsahových nedostatků napadeného
úkonu stěžovatelka namítá, že závěry, ke kterým dospěl krajský soud, jsou v rozporu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu, konkrétně s rozhodnutím ze dne 21. 10. 2008,
č. j. 6 As 7/2005 - 97. Nejde totiž o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil či zrušil práva
a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se podle tvrzení žalobce v žalobě negativně projevil v jeho
právní sféře.
K takovému zásahu do právní sféry stěžovatelky napadeným úkonem došlo, neboť tento
úkon jednoznačně určil a vymezil další postup příslušného stavebního úřadu, který rozhoduje
o žádosti o umístění stavby. To se také v projednávané věci k tíži stěžovatelky stalo,
neboť její žádost byla usnesením Magistrátu města Pardubice, stavebního úřadu (dále jen
„magistrát“), ze dne 25. 1. 2012, č. j. MmP 4205/2012, sp. zn. SÚ 112/2012 Ha, zamítnuta.
Uvedené usnesení bylo potvrzeno žalovaným, a to rozhodnutím ze dne 8. 3. 2012,
č. j. KrÚ 13220/29/2012/OMSŘ/Dr.
Napadený úkon je rozhodnutím ve smyslu ustanovení §65 s. ř. s. a podléhá
samostatnému přezkumu ve správním soudnictví.
Stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné a stěžovatelka je ve smyslu ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupena.
Poté přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil přitom, zda napadené usnesení netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu předloženého soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující
skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Dne 29. 12. 2011 stěžovatelka podala na magistrát oznámení o záměru v území k vydání
územního souhlasu na stavbu pro reklamu na pozemku parc. č. 1716/7 v katastrálním území
Opatovice nad Labem. Jednalo se o oboustrannou stavbu pro reklamu u silnice I/37
se 4 reklamními panely o rozměrech 9,60 m x 3, 60 m na ocelovém kruhovém sloupu.
Žádostí ze dne 4. 1. 2012 magistrát požádal žalovaného o vyjádření k umístění shora
popsané stavby, včetně vyjádření, zda je v tomto případě žalovaný příslušným silničním správním
orgánem. Přílohou žádosti byla kopie katastrální mapy, fotodokumentace doložená stěžovatelkou
a výkres půdorysu a pohledu stavby.
Vyjádřením ze dne 9. 1. 2012 žalovaný magistrátu sdělil, že předpokládané umístění
reklamního zařízení by se nacházelo ve smyslu ustanovení §30 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb.,
o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních
komunikacích“), v silničním ochranném pásmu silnice I. třídy. Předpokládané umístění
reklamního zařízení nesplňuje podmínku souvisle zastavěného území a na jeho zřízení
a provozování bude proto nutné získat rozhodnutí silničního správního úřadu (žalovaného),
po předchozím souhlasu příslušného orgánu policie a souhlasu vlastníka nemovitosti,
na které má být reklamní zařízení umístěno.
Předmětem sporu v projednávané věci je otázka zákonnosti usnesení krajského soudu,
kterým byla žaloba stěžovatelky bez věcného přezkumu odmítnuta. Jediným kasačním důvodem
tak může být toliko důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V kasační stížnosti
podané z tohoto důvodu je především třeba, aby stěžovatel uvedl, v čem nezákonnost rozhodnutí
soudu spatřuje. Omezí-li se však stěžovatel pouze na výtky směřující proti napadenému úkonu
správního orgánu, aniž by jakkoli zpochybnil rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žaloby
a argumentačně podložil, v čem nezákonnost rozhodnutí soudu spočívá, nelze než konstatovat
nedůvodnost takové kasační stížnosti. Námitky obsažené v kasační stížnosti jdou v takovém
případě mimo rámec rozhodnutí krajského soudu, který v usnesení o odmítnutí žaloby nijak
neposuzoval věc samu, tedy zákonnost rozhodnutí správního orgánu, ale pouze rozhodl o tom,
že v soudním řízení nebude věc projednána.
Kasační námitky stěžovatelky, kterými brojí proti obsahu napadeného úkonu resp. jeho
věcné stránce (otázka zastavěného území, otázka ochranného pásma, nevypořádání tvrzení
uvedených v žádosti stěžovatelky) nejsou proto relevantní, neboť se zcela míjí s rozhodovacími
důvody krajského soudu.
Jedinou námitkou vztahující se k rozhodovacím důvodům krajského soudu je tak námitka
stěžovatelky, dle které bylo napadeným úkonem zasaženo do její právní sféry, neboť uvedené
vyjádření je určující pro další postup stavebního orgánu, což se také v projednávané věci k tíži
stěžovatelky stalo. Negativní zásah se projevil zejména v podnikatelské rovině stěžovatelky,
a proto se dle jejího názoru jedná o rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 s. ř. s., které mělo být
k žalobním námitkám stěžovatelky meritorně přezkoumáno.
Jak správně zdůraznil krajský soud, je pro posouzení určitého úkonu správního orgánu
z hlediska jeho materiálního smyslu, nezbytné vycházet ze skutečné povahy tohoto úkonu
a nespoléhat pouze na jeho formální podobu nebo zákonné označení. Rozhodnutím je jakýkoliv
individuální právní akt vydaný orgánem veřejné moci z pozice jeho vrchnostenského postavení,
tj. úkon vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, který se závazně a autoritativně
dotýká právní sféry žalobce.
Klíčovými aspekty pro materiální vymezení správního rozhodnutí je (i) definice věci
(předmětu řízení), kterým je rozhodování v určité oblasti veřejné správy, a dále pak v rámci takto
vymezeného předmětu (ii) vymezení subjektivních práv, která jsou rozhodnutím dotčena.
Napadeným úkonem v projednávané věci je přípis, jímž nadřízený správní orgán toliko
sděluje své stanovisko podřízenému orgánu k určité otázce, včetně zodpovězení otázky,
který orgán je vůbec příslušný o žádosti stěžovatelky věcně rozhodnout. Jedná
se o korespondenci mezi dvěma správními orgány, která sama o sobě nemá pro stěžovatelku
žádné důsledky a ani jí není určena. Stěžovatelce nepřiznává žádné právo, neukládá jí žádnou
povinnost a není ani způsobilá zasáhnout její právní sféru. Jinými slovy obecný náhled
žalovaného na určité otázky nemá za následek ani zamítnutí ani vyhovění její žádosti podané
v konkrétní věci.
Do právní sféry stěžovatelky zasáhlo teprve rozhodnutí příslušného správního orgánu
ve věci její žádosti o umístění reklamního zařízení, na které ostatně žalovaný v napadeném
vyjádření upozorňuje. Teprve proti tomuto rozhodnutí může stěžovatelka brojit žalobou dle
ustanovení §65 s. ř. s. a uplatnit veškeré své věcné či procesní výhrady.
Argumentace stěžovatelky, dle které pro posouzení určitého úkonu jako rozhodnutí
v materiálním smyslu, krajský soud nesprávně vyžaduje, aby šlo o úkon, jímž se zakládají, mění
nebo ruší či určují práva a povinnosti, nemá oporu v obsahu napadeného rozhodnutí. Z obsahu
napadeného usnesení naopak vyplývá, že rozhodnutí v materiálním smyslu je dle názoru
krajského soudu pojmově spojeno se zásahem do právní sféry jeho adresáta s tím, že napadeným
vyjádřením k takovému zásahu u stěžovatelky nedošlo. Vznik, změna či zánik práv a povinností
je v odůvodnění usnesení zmíněno pouze v souvislosti s citací z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 1 Afs 147/2005 - 107, na který v žalobě odkazovala samotná
stěžovatelka.
Nejvyšší správní soud se tedy plně ztotožňuje se závěry krajského soudu, jenž napadené
rozhodnutí žalovaného kvalifikoval jako úkon správního orgánu, který není rozhodnutím
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., a podanou žalobu proto v souladu se zákonem [§46 odst. 1
písm. d), §68 písm. e) s. ř. s. a §70 písm. a) s. ř. s.] odmítl.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění žádného z důvodů
uplatněných stěžovatelkou v kasační stížnosti a sám neshledal ani jiné vady uvedené v ustanovení
§109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost podle
ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Výrok o náhradě nákladů je odůvodněn ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá
právo na náhradu nákladů řízení ze zákona a žalovanému správnímu orgánu žádné náklady řízení
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2012
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu