ECLI:CZ:NSS:2012:9.AS.83.2012:62
sp. zn. 9 As 83/2012 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně: SETRA,
spol. s r. o., se sídlem Zvonařka 16, Brno, zast. JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem
Příkop 2a, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická
1442/65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 8. 2010, č. j. 1896/560/10;
63234/ENV/10, sp. zn. OO/9/2010, ve věci uložení pokuty za porušení povinností
provozovatele stacionárního zdroje znečišťování ovzduší, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2012, č. j. 7 A 176/2010 - 79,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 8. 2010, č. j. 1896/560/10; 63234/ENV/10,
sp. zn. OO/9/2010. Tímto rozhodnutím žalovaný změnil rozhodnutí České inspekce životního
prostředí ze dne 23. 6. 2010, zn. ČIŽP/46/OOO/SR01/1008298.005/10/HJP, kterým byly
stěžovatelce uloženy dvě pokuty. První ze sankcí byla stěžovatelce uložena podle §40 odst. 7
písm. a) zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů, ve znění
pozdějších předpisů o ochraně ovzduší (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), ve výši 400 000 Kč
za porušení povinnosti stanovené v §11 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně ovzduší, konkrétně
za provozování středního zdroje znečišťování ovzduší - kompostárny Vyskytná nad Jihlavou
v rozporu s podmínkou č. 4 ochrany ovzduší stanovenou v povolení vydaném podle §17 odst. 1
písm. d) zákona o ochraně ovzduší, konkrétně v rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina
vyhotoveném dne 6. 10. 2008 pod č. j. KUJI 71806/2008, OZP 1337/2008/Rů-2 (právní moc
dne 28. 10. 2008), neboť stěžovatelka tuto kompostárnu neprovozovala v souladu se schváleným
provozním řádem. Druhá ze sankcí byla stěžovatelce uložena podle §40 odst. 14 zákona
o ochraně ovzduší ve výši 100 000 Kč za porušení povinnosti stanovené v §11 odst. 1 písm. e)
zákona o ochraně ovzduší spočívající v nevedení provozní evidence kompostárny Vyskytná nad
Jihlavou v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem.
Žalovaný změnil napadené rozhodnutí tak, že v prvním výroku rozhodnutí přistoupil
ke zpřesnění identifikace skutku, kdy znění „v rozporu s podmínkami ochrany ovzduší,
stanovenými v povolení Krajského úřadu kraje Vysočina k uvedení kompostárny do trvalého
provozu“ změnil na znění „v rozporu s podmínkou č. 4 stanovenou v povolení vydaném podle
§17 odst. 1 písm. d) zákona, tj. v rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina
č. j. KUJI 71806/2008, OZP 1337/2008/Rů-2 ze dne 6. 10. 2008, když předmětnou
kompostárnu neprovozovala v souladu se schváleným provozním řádem.“ Ve druhém výroku
rozhodnutí snížil uloženou pokutu na 30 000 Kč a doplnil identifikaci zdroje tak, že znění
„nevedení provozní evidence v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem“ nahradil
zněním „nevedení provozní evidence kompostárny Vyskytná nad Jihlavou v rozsahu stanoveném
prováděcím právním předpisem“. Ve zbytku napadené rozhodnutí dle §90 odst. 5 správního
řádu potvrdil.
Městský soud neuznal důvodným žádný z celkem 18 žalobních bodů a žalobu
stěžovatelky podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Stěžovatelka namítala nicotnost napadeného rozhodnutí z důvodu chybějícího podpisu
a otisku úředního razítka. Napadené rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno prostřednictvím
České pošty a.s. v písemné podobě s připojeným listem obsahujícím „Ověřovací doložku
konverze“, z níž vyplývá, že úřední osoba podepsaná v této konverzní doložce ověřuje, že tento
dokument (rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 16. 8. 2010, č. j. 1896/560/10;
63234/ENV/10, sp. zn. OO/9/2010), který vznikl převedením vstupu v elektronické podobě
do podoby listinné, se skládá ze 17 listů a doslovně se shoduje s obsahem vstupu.
Soud nicotnost napadeného rozhodnutí neshledal, byť současně označil postup
žalovaného při doručování za postup v rozporu s ustanovením §69 odst. 1 a 2 zákona
č. 500/2004 Sb., ve znění účinném za posuzovanou věc (dále jen „správní řád“). Za podstatné
považoval, že ve správním spisu je založen originál rozhodnutí podepsaný oprávněnou osobou
a opatřený otiskem úředního razítka. V souladu s judikaturou NSS (rozsudek ze dne 9. 6. 2009,
č. j. 2 As 56/2008 - 59, všechna zde uvedená rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz)
nemohla být stěžovatelka postupem správního orgánu zkrácena na svých právech, neboť
s obsahem rozhodnutí byla prokazatelně seznámena a bylo jí umožněno brojit proti tomuto
rozhodnutí správní žalobou, kterou soud také věcně projednal.
Námitky, dle kterých správní orgány postupovaly v rozporu se správním řádem, neměly
oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Ze správního spisu městský soud ověřil, že stěžovatelka
byla seznámena s podklady, které správní orgán shromáždil, a v průběhu dosavadního řízení
realizovala své právo vyjádřit se k jednotlivým kontrolním zjištěním.
Městský soud považoval za nedůvodnou také námitku napadající nesprávně specifikovaný
předmět řízení v oznámení o jeho zahájení, jakož i v rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Prostudováním obsahu obou písemností, jejichž podrobnou rekapitulaci městský soud uvedl
v napadeném rozsudku, dospěl k závěru, že stěžovatelce muselo být zcela zřejmé, jaké konkrétní
jednání jí správní orgány vytýkají, jakož i jaké právní předpisy byly tímto jednáním porušeny.
Skutečnost, že žalovaný přistoupil v napadeném rozhodnutí k upřesnění identifikace skutku,
je v souladu s právním řádem i judikaturou Nejvyššího správního soudu (srovnej rozsudek NSS
ze dne 28. 8. 2008, č. j. 2 As 43/2005 - 79).
Obdobně nebyla shledána důvodnou námitka směřující do absence podkladů pro
rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jakož i absence úvahy, na základě které tento orgán
rozhodoval. Důvodnost této námitky vyvrací samotné rozhodnutí správního orgánu I. stupně,
které se na str. 4 a 5 vypořádává s námitkami směřujícími k porušení ustanovení §11 odst. 1
písm. a) zákona o ochraně ovzduší a s námitkami směřujícími k porušení §11 odst. 1 písm. e)
uvedeného zákona. Je zde zcela srozumitelně uvedeno, že při kontrole dne 29. 4. 2010 a místním
šetření dne 4. 6. 2010 byly zjištěny zásadní rozpory mezi tím, co ukládá provozovateli
(stěžovatelce, pozn. NSS) provozní řád, a tím, v jakém stavu se nacházely vstupní suroviny
na ploše kompostárny Vyskytná nad Jihlavou (dále také „kompostárna“).
K námitce, dle které není z rozhodnutí zřejmé, jaká ustanovení prováděcího předpisu
měla být porušována, městský soud odkázal na str. 5 předmětného rozhodnutí, kde správní orgán
poukázal na přílohu č. 6, ve které je uveden seznam údajů tvořících provozní evidenci. Dále
správní orgán konstatoval, že ustanovení §18 odst. 1 vyhlášky Ministerstva životního prostředí
č. 205/2009 Sb. (dále jen „vyhláška“) ukládá provozovatelům pro případ kontroly příslušného
orgánu mít tuto evidenci stále k dispozici v místě provozu zdroje. Provozní evidence
se správnímu orgánu nepředkládá na požádání v rámci vedeného správního řízení, nýbrž
je povinností provozovatele vést tuto evidenci průběžně a mít ji kdykoliv k dispozici.
Úvahy správního orgánu shledal městský soud zcela dostačujícími, přičemž dle jeho
názoru zcela zřetelně odráží naplnění skutkových podstat správních deliktů, které byly
stěžovatelce vytýkány. Obdobné závěry učinil městský soud i ve vztahu k napadenému
rozhodnutí žalovaného, a to včetně rekapitulace příslušných částí tohoto rozhodnutí.
Namítanou účast starostů obcí Vyskytná nad Jihlavou a Bílý Kámen při kontrole
v provozovně stěžovatelky dne 29. 4. 2010 a v tomto důsledku stěžovatelkou vznesené
pochybnosti o nestranném zjištění věci, neboť starostové jsou přímo zainteresováni na výsledku
řízení z hlediska odůvodnění důležitosti své činnosti pro jimi zastupovanou obec a pro své voliče,
městský soud považoval za ryze spekulativní.
Starostové obcí byli do svých funkcí zvoleni právě proto, aby zastupovali zájmy svých
voličů, přičemž právo na příznivé životní prostředí a právo na včasné a úplné informace o stavu
životního prostředí, zakotvené v čl. 35 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod,
je nepochybně právem a zájmem i obyvatel obcí, jejichž starostové se právě z důvodu podaných
stížností na provoz předmětné kompostárny kontroly účastnili. Uvedené právo je blíže
konkretizováno i v ustanovení §11 odst. 1 písm. m) zákona o ochraně ovzduší, kde je stanovena
povinnost provozovatelů zvláště velkých, velkých a středních stacionárních zdrojů zpřístupnit
veřejnosti informaci o znečišťování ovzduší ze stacionárního zdroje a opatřeních k omezení
tohoto znečištění. Na základě stížností občanů se také konala dne 29. 4. 2010 kontrola
předmětného zařízení, stížnosti jsou součástí spisového materiálu, přičemž městský soud
zdůraznil, že ze spisu je zřejmé, že stížnosti občanů nebyly podkladem pro uložení sankcí. Svou
přítomností starostové dotčených obcí prezentovali jednak vyjádření zájmů jejich obyvatel
na řádném výkonu podnikatelské činnosti stěžovatelky a jednak naplnění práva na informace
o stavu zdroje ovlivňujícího životní prostředí těchto obcí.
K nesouhlasu stěžovatelky se zamítnutím jejího návrhu na doplnění dokazování
o stanovisko Krajského úřadu Vysočina soud odkázal na zcela vyčerpávající odůvodnění
žalovaného na straně 8 napadeného rozhodnutí.
Tvrzení stěžovatelky, dle kterého je de facto sankcionována za obtěžování zápachem,
a proto měla být tato otázka řešena v civilním soudnictví, neodpovídá obsahu správního spisu,
jakož i obsahu napadených rozhodnutí. Stěžovatelka se svým jednáním dopustila správních
deliktů ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. a) a písm. c) zákona o ochraně ovzduší a za tato
jednání také byla příslušným správním orgánem sankcionována. Žalovaný s ohledem na zjištěný
skutkový stav nepřisvědčil stěžovatelce, dle které neexistuje vazba mezi provozním řádem
a otázkou obtěžování zápachem. V této souvislosti správně zdůraznil, že stěžovatelkou zvolená
kompostovací technologie spočívá v provzdušňování kompostu pravidelným překopáváním,
čímž se minimalizuje možnost započetí anaerobních procesů, při kterých vznikají pachové látky.
Při kontrole bylo zjištěno, že část navezených čistírenských kalů je na ploše volně uložená, žádné
známky procesu kompostování nevykazuje a není ani překryta inertním materiálem; další část
čistírenských kalů je zapracována do dvou zakládek, avšak tyto se nacházejí v procesu
rozpracovanosti, neboť provozovatel nedisponuje všemi předepsanými komponenty.
Argumentace stěžovatelky, která své konání obhajovala potížemi se získáváním
jednotlivých surovin, ji z protiprávního jednání vyvinit nemůže. Stěžovatelka byla povinna
dodržet všechny podmínky uvedené ve vydaném povolení, včetně schváleného provozního řádu,
a zabezpečit řádný proces kompostování. Je čistě věcí obchodní strategie provozovatele,
jak si vyřeší nedostatek výrobních komponent, resp. zabezpečí jejich plynulý přísun, aby uvedené
podmínky mohl při své podnikatelské činnosti plnit. Na zjištěné protiprávní jednání stěžovatelky
nemohla mít žádný vliv ani stěžovatelkou namítaná nejednotná terminologie užívaná
v provozním řádu (surovinová skladba).
Městský soud odmítl také námitku, dle které stěžovatelka nebyla vyzvána k předložení
provozní evidence, a to poukazem na obsah protokolu ze dne 29. 4. 2010. Na straně 2 tohoto
protokolu je uvedeno, že provozní evidence dle vyhlášky nebyla při kontrole doložena s odkazem
na to, že se nachází v sídle společnosti v Brně. Kontrole byl přítomen pan R. Š., dle provozního
řádu osoba odpovědná za provoz kompostárny. Skutečnost, že uvedený protokol odmítl
podepsat, je pro věc nepodstatná, neboť nepředložení provozní evidence v době kontroly
následně potvrdila sama stěžovatelka, a to v námitkách, ve kterých tvrdila, že na kompostárně
není stálá obsluha, a proto je provozní evidence uložena v sídle společnosti.
Tvrzení stěžovatelky, že pan Š. nabízel provozní evidenci dodatečně dne 7. 5. 2010, avšak
byl pracovníky odmítnut, městský soud nepřisvědčil. Z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé,
že uvedeného dne se jmenovaný dostavil do sídla příslušného správního orgánu, na oddělení
odpadového hospodářství, přičemž nepochybně mohl provozní evidenci předat na podatelně
správního orgánu či doručit ji kdykoliv poštou. Skutečností je, že souhrnná provozní evidence
byla doložena až v rámci odvolacího řízení, ve kterém také byla posouzena. Stěžovatelka věděla,
jaké jednání je jí správním orgánem prvního stupně vytýkáno (nepředložení provozní evidence
v době kontroly), a proto měla provozní evidenci předložit nejpozději v průběhu prvoinstančního
řízení a nečekat na její vyžádání ze strany správního orgánu. Ustanovení §18 vyhlášky zcela
jednoznačně stanoví povinnost vést provozní evidenci v místě provozu zdroje znečištění.
Pokud jde o vlastní hodnocení stěžovatelkou dodatečně předložené evidence, městský
soud se ztotožnil s hodnocením žalovaného, dle kterého se jednalo o souhrnnou evidenci za roky
2008 a 2009, nikoli o průběžnou provozní evidenci dle příslušné vyhlášky (chyběly údaje
za jednotlivé dny, evidence jednotlivých vstupních surovin podle druhu a množství apod.).
Předložená evidence neobsahovala žádné údaje z roku 2010, což by ve skutečnosti znamenalo,
že kompostárna k 1. 1. 2010 nebyla v provozu.
Tvrzení stěžovatelky, dle kterého nemůže být sankcionována za nedodržení povinností
stanovených podzákonným předpisem, městský soud odmítl. K tomu, aby mohl orgán veřejné
správy vydat prováděcí předpis, je vždy třeba příslušného zákonného zmocnění. Takové
zmocnění je obsaženo v ustanovení §11 odst. 4 zákona o ochraně ovzduší, podle kterého
prováděcí právní předpis stanoví náležitosti, formu a postup zpracování provozního řádu, hlášení
havárie stacionárního zdroje, vedení provozní evidence a zpracování souhrnné provozní evidence
a jejího ohlašování. V souladu s ustanovením §55 odst. 2 zákona o ochraně ovzduší je k vydání
prováděcího předpisu zmocněno Ministerstvo životního prostředí. Postup „vedení provozní
evidence“ v sobě zahrnuje nejen stanovení rozsahu evidence, ale i stanovení místa, kde má být
evidence vedena.
Zjištěný skutkový stav vzal městský soud za dostatečně prokázaný. Zdůraznil, že další
důkazy nebylo nutno provádět, neboť kompostárna prokazatelně byla provozována v rozporu
s provozním řádem v době kontroly dne 29. 4. 2010 nepřetržitě až do místního šetření dne
4. 6. 2010. Sama skutečnost stěžovatelkou nerozporovaná, že při kontrole byla zjištěna zemina
pokryta souvislou vrstvou travního porostu, je jednoznačným důsledkem dlouhodobějšího
uložení čistírenských kalů a zeminy, které nemohou nastat ze dne na den, přičemž stěžovatelka
připouští, vzhledem k existenci travního porostu dobu 2 - 3 týdnů. O vedení průběžné provozní
evidence nebyl stěžovatelkou doložen žádný důkaz.
K namítané nepřiměřenosti uložených sankcí odkázal soud na vyčerpávající odůvodnění
žalovaného, který za rozhodné kritérium považoval hledisko závažnosti protiprávního jednání
stěžovatelky (kompostárny jsou ze své podstaty zdrojem emisí pachových látek, jejichž množství
lze významně snížit právě dodržováním příslušných technologických postupů, stanovených
v provozním řádu). Soud zdůraznil, že výše pokuty za protiprávní jednání musí mít nejen
preventivní, ale i represivní charakter, a musí tak nést přiměřený citelný zásah do majetkové sféry
sankcionovaného. Preventivní úlohu pak musí mít i ve vztahu ke všem ostatním subjektům
pohybujícím se na daném trhu. Doplnění dalšího dokazování zaměřeného na dlouhodobost
zhoršení kvality ovzduší, vzniklou či hrozící škodu nepovažoval městský soud vzhledem
ke zjištěnému skutkovému stavu za účelné, a to zvlášť za situace, kdy tyto okolnosti žalovaný
vzhledem k jejich obtížnému zjištění do úvahy o výši sankce vůbec nezahrnul.
Důvody pro moderaci výše uložené sankce městský soud neshledal.
V kasační stížnosti stěžovatelka uplatňuje námitky ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tj. nesprávné právní posouzení, a dále nepřezkoumatelnost ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., když dle jejího názoru městský soud dostatečně nezvážil všechny
žalobou uplatněné námitky ve vztahu k výši uložených pokut a ve vztahu k úvaze o moderaci
jejich výše.
Stěžovatelka opakuje své žalobní tvrzení, dle kterého správní orgány postupovaly
nezákonně, a to z důvodu neadekvátního způsobu, jakým bylo reagováno na jí vznesené námitky.
Jak ve výrokové části oznámení o zahájení řízení ze dne 19. 5. 2010, tak ve výrokové části
rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 23. 6. 2010, měl být uveden přesný popis jednání,
které mělo být v rozporu s právními předpisy, což se však nestalo. Výrokovou část nelze
nahrazovat odůvodněním a naopak. Bez přesného vymezení předmětu řízení ve výroku oznámení
a rozhodnutí pak není možné ověřit, zda odůvodnění rozhodnutí odpovídá výroku a zda
se nejedná o zmatečné rozhodnutí. Skutek musí být jednoznačně popsán, aby nemohl být
zaměněn s jiným skutkem, a to zejména údajem o místě, času, způsobu porušení apod.
Skutečnost, že vadu výroku napravil žalovaný, neznamená nic jiného než to, že žalovaný
nepřípustně nahradil činnost orgánu prvního stupně, čímž porušil povinnosti odvolacího orgánu,
který má kontrolovat dodržování právních předpisů, nikoli pochybení napravovat. Stěžovatelka
trvá na tom, že v odůvodnění rozhodnutí by měl být uveden soupis všech podkladů pro vydání
rozhodnutí. V opačném případě dochází k tomu, že správní orgány svá skutková tvrzení opírají
o prostý opis obsahu jednotlivých listin založených ve spisu, když obsah spisu nemusí
korespondovat obsahu jednotlivých listin.
Účast starostů při kontrole stěžovatelce přitížila, neboť uložená pokuta je z 50 % příjmem
obcí, přičemž s touto námitkou se soud nevypořádal. Argumentace soudu je navíc zavádějící,
když se v případě stěžovatelky nejedná o žádné znečišťování ovzduší (to nebylo vůbec
zkoumáno) s tím, že právo na informace o životním prostředí je výlučně právem fyzických osob,
nikoli obcí, které starostové zastupují. Samotní občané dotčených obcí přítomni nebyli a jejich
podněty nejsou dle soudu podkladem pro uložení sankcí.
Za co konkrétně byla stěžovatelka sankcionována, není ve výrocích obou napadených
rozhodnutí uvedeno, přičemž poukazy za obtěžování zápachem se objevují v odůvodnění
rozhodnutí. Je sice pravdou, že stěžovatelce je ukládána sankce za porušení ustanovení §11
odst. 1 písm. a) a e) zákona o ochraně ovzduší, aniž je však uvedeno, jakým konkrétním
způsobem měla být tato ustanovení porušena.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěry soudu ve vztahu ke čtrnáctému žalobnímu bodu, jelikož
žalovaný svými úvahami v podstatě nahradil správní uvážení orgánu I. stupně, s čímž nelze
souhlasit. Ten totiž vztáhl argument o zhoršování kvality ovzduší v dané lokalitě nejen
k následkům protiprávního jednání, ale také jej hodnotil ve vztahu k hrozící škodě, a proto závěry
žalovaného nemohou překrucovat závěry správního orgánu I. stupně do zcela jiné výkladové
polohy. Správní orgán I. stupně totiž tuto úvahu do výše pokuty promítl, a proto nemůže obstát
závěr městského soudu, že žalovaný tuto okolnost do výše pokuty nepromítl. Klade tedy otázku,
jak je možné, že výše pokuty zůstala v rozhodnutí žalovaného beze změny.
Jestliže bylo dle závěru městského soudu napadené rozhodnutí doručeno stěžovatelce
v rozporu s ustanovením §69 odst. 1 a 2 správního řádu, pak měl soud z této nezákonnosti
vyvodit odpovídající právní závěry. Ze samotné podstaty stejnopisu je zřejmé, že originál
i stejnopis musí mít stejný obsah a nelze proto akceptovat postup, kdy správní orgán doručuje
účastníkům řízení neúplná rozhodnutí. Stěžovatelka nemůže akceptovat závěry NSS uvedené
v rozsudku ze dne 9. 6. 2009, č. j. 2 As 56/2008 - 59, dle kterých by mělo být k formální stránce
rozhodnutí přistupováno s jistým nadhledem, když v žádném případě nemůže akceptovat názor,
že by k prokázání vydání rozhodnutí oprávněnou úřední osobou mělo postačovat, že ve spisu
správního orgánu je založen originál rozhodnutí. Rozhodnutí bez základních náležitostí nemůže
vyvolat žádné účinky. Ostatně důkazem o tom, že tyto námitky nelze paušálně ignorovat,
je přístup samotného žalovaného, který v jiných správních řízeních, týkajících se stěžovatelky,
již zástupci stěžovatelky doručoval rozhodnutí zákonem stanoveným způsobem.
Úvaha o nevyužití moderačního práva soudu je zmatečná a nepřezkoumatelná, neboť
soud pracoval s nesprávnými údaji o výši pokuty (30 000 Kč a 30 000 Kč). Stěžovatelce byla
uložena pokuta ve výši 400 000 Kč a 100 000 Kč, přičemž v pořadí druhá sankce byla následně
žalovaným snížena na 30 000 Kč. Výše pokut neodpovídá závažnosti stěžovatelce vytýkaných
pochybení.
Ze všech výše uvedených důvodů navrhuje rozsudek městského soudu zrušit a věc mu
vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádřeních kasační stížnosti uvádí, že stěžovatelka opětovně předkládá
argumentaci uplatněnou již ve správním řízení a v žalobě a má za to, že jak správní orgány,
tak následně městský soud se s touto argumentací náležitě vypořádaly. Žalovaný odkazuje
na podrobné odůvodnění svého rozhodnutí.
Zdůrazňuje, že stěžovatelka nebyla sankcionována za nedodržování přípustné míry
obtěžování pachem (povinnost provozovatele středního zdroje znečišťování ovzduší stanovená
v §11 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně ovzduší), nýbrž za provozování kompostárny v rozporu
s podmínkou ochrany ovzduší stanovenou individuálním správním aktem. Žalovaný v odvolacím
řízení souhlasil s hodnocením správního orgánu I. stupně, že porušování ustanovení schváleného
provozního řádu se negativně promítlo v podobě zhoršené kvality ovzduší v dané lokalitě s tím,
že případný dopad na zdraví obyvatel lze obtížně objektivně vyjádřit.
K namítané nezákonnosti rozhodnutí z důvodu jeho nesprávného doručení (žalobní bod
16) žalovaný uvádí, že správní řád rozlišuje písemné vyhotovení rozhodnutí, tedy jeho originál,
který je součástí spisu, a stejnopisy písemného vyhotovení rozhodnutí, které jsou doručovány
účastníkům řízení. Originál rozhodnutí žalovaného a jeho stejnopis doručený stěžovatelce jsou
identické, jak v označení, tak ve výroku i v odůvodnění, tj. faktické rozdíly, které mezi oběma
vyhotoveními rozhodnutí jsou, nezakládají jejich skutečnou odlišnost.
Tvrzení stěžovatelky, že rozsudek NSS ze dne 9. 6. 2009, č. j. 2 As 56/2008 - 59, „zcela
jasně poukazuje na fakt, že daným postupem byl porušen právní předpis, a proto je takové rozhodnutí sice nikoli
nicotné, nicméně nezákonné, a proto se soud měl zabývat otázkou zákonnosti napadeného rozhodnutí“, není
pravdivé. Citovaný rozsudek naopak hovoří o formálním pochybení, ze kterého nevzešlo žádné
zkrácení procesních práv, ani žádné celkové zhoršení situace stěžovatele. Srovnatelná situace
je i v projednávané věci, kdy stěžovatelka žádné konkrétní dopady, tj. porušení svých procesních
práv, neuvádí.
Pokud jde o namítané chybné údaje o výši pokut při úvaze soudu o moderaci, pak
je nutno konstatovat, že jde o pouhou písařskou chybu ve smyslu ustanovení §54 odst. 4 s. ř. s.,
neboť z textu na str. 1 a 2 rozsudku je nepochybné, že správní soud skutečnou výši pokut znal.
Nadto bylo k projednání věci nařízeno jednání, kde byla výše uložených pokut a jejich moderace
výslovně řešena.
Úvahy soudu, na jejichž základě soud nevyužil svého moderačního práva, jsou plně
přezkoumatelné a jsou mimo jiné obsaženy i ve vypořádání žalobních bodů 13, 14 a 15.
Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté
přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost napadaného rozsudku, a to ve vztahu k několika
dílčím otázkám.
Dle jejího názoru soud ve vztahu k namítané nejednoznačné specifikaci předmětu řízení
„argumentuje nesprávnými poukazy na rozhodnutí žalovaného, resp. obsahem výroku rozhodnutí žalovaného
odůvodňuje svůj závěr ve vztahu k výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně, což odporuje zásadám formální
logiky a takové úvahy jsou nepřezkoumatelné“.
Nepřezkoumatelnost je dále nutno vztáhnout k odůvodnění soudu, týkající se tvrzení
stěžovatelky, dle kterého starostové obcí Vyskytná nad Jihlavou a Bílý Kámen byli zainteresováni
na výši uložených pokut, neboť 50 % těchto příjmů náleží rozpočtům uvedených obcí.
Nepřezkoumatelnost je konečně namítána i k vypořádání návrhu na moderaci,
resp. nevyužití moderačního práva, s tím, že soud jednak pracoval s nesprávnou výší uložených
pokut a dále neuvedl, jaká konkrétní kritéria vzal při zkoumání výše pokuty v úvahu. Pouhý
odkaz na porušení zákona a zákonné rozpětí je nekonkrétní.
Nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů se Nejvyšší správní soud
opakovaně zabýval. Z konstantní judikatury lze zmínit například rozsudky zdejšího soudu
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73,
publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, a ze dne
25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245). Z nich se podává, že rozhodnutí soudu
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže například není zřejmé, jakými úvahami
se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém
stavu; dále z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč
považuje žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené; či proč subsumoval skutkový stav pod
zvolené právní normy. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ,
kdy soud opomněl přezkoumat některou ze žalobních námitek včas uplatněných, či obsahuje-li
odůvodnění rozsudku toliko převzaté pasáže z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně
odlišné věci, aniž dále rozvádí dopad převzatých závěrů na konkrétní souzený případ
a na samotné rozhodnutí ve věci.
Taková pochybení kasační soud v projednávané věci neshledal. Předně je nutno uvést,
že prostý nesouhlas stěžovatelky se soudem zvolenou argumentací (zde otázka specifikace
předmětu řízení), nečiní úvahu či argumentaci soudu nepřezkoumatelnou. Ostatně stěžovatelka
v kasační stížnosti s touto argumentací polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo
možné.
Dále ve vztahu k namítané nepřezkoumatelnosti kasační soud ze žaloby ověřil,
že stěžovatelka na straně 5 a 6 žaloby uváděla, že má důvodné pochybnosti o objektivnosti závěrů
a nestranném zjišťování stavu věci správním orgánem při kontrole dne 29. 4. 2010 v její
provozovně, jelikož se této kontroly „jako třetí nezúčastněné osoby“ účastnili starostové shora
uvedených obcí, jež jsou přímo zainteresovaní na výsledku řízení, a to z několika stěžovatelkou
uvedených hledisek (důležitost činnosti starostů z hlediska jejich voličů, část pokuty je zdrojem
finančních prostředků obce atd.).
Uvedené důvody shrnul městský soud do jediné námitky, a to do námitky napadající účast
starostů shora uvedených obcí při kontrole provozovny stěžovatelky (str. 12 napadeného
rozsudku). Z odůvodnění této námitky je zřejmé, z jakých důvodů považoval městský soud
uvedenou námitku jako celek za zcela nedůvodnou a jeho úvaha je plně přezkoumatelná.
Skutečnost, že se konkrétně nevyjádřil k dílčí argumentaci stěžovatelky, nečiní předmětnou část
odůvodnění nepřezkoumatelnou.
Pokud jde o úvahu soudu týkající se moderace, pak kasační soud předesílá, že smyslem
a účelem moderace (§78 odst. 2 s. ř. s.) není hledání „ideální“ výše sankce soudem místo
správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce byla zjevně nepřiměřená
či neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce. Městský soud
se ve svém rozhodnutí nepřiměřenou výší uložených pokut opakovaně zabýval a to na str. 16
až 21 napadeného rozsudku, v rámci žalobních bodů směřujících do: a) nedostatečného
odůvodnění žalovaného ohledně výše uložených pokut, b) zvolených kritérií pro stanovení výše
sankcí a c) namítané nepřiměřenosti výše sankcí. Všechny uvedené žalobní námitky náležitě
vypořádal a shledal je nedůvodnými. Na toto své odůvodnění (konkrétně na str. 16 a 17) mimo
jiné odkázal také při úvaze o návrhu na moderaci, přičemž zdůraznil jak preventivní, tak
represivní charakter sankce. Absenci úvahy, na základě které se městský soud rozhodl nevyužít
svého oprávnění uloženou sankci moderovat, z uvedených důvodů kasační soud v napadeném
rozsudku neshledal.
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku nemůže způsobit ani nesprávně uvedená výše
jedné ze sankcí v závěru napadeného rozhodnutí (30 000 Kč na místo 400 000 Kč), neboť
z rekapitulační části odůvodnění je zcela zřejmé, jaké částky pokut se v projednávané věci
posuzovaly, včetně toho, že žalovaný původně uloženou pokutu ve výši 100 000 Kč za porušení
ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně ovzduší snížil na částku 30 000 Kč.
Dále se kasační soud zabýval námitkou nicotnosti rozhodnutí žalovaného, resp. jejím
vypořádáním ze strany městského soudu. Kasační soud ověřil, že stěžovatelka na straně 10 žaloby
napadala nicotnost rozhodnutí žalovaného, nikoli jeho nezákonnost. Kasační námitka, dle které
stěžovatelka vytýká městskému soudu, že z nezákonného postupu žalovaného nevyvodil žádné
důsledky, není námitkou, kterou by stěžovatelka předeslala městskému soudu v žalobě
k posouzení. Za takovéto situace nelze v kasační stížnosti brojit proti nevypořádání důsledků,
které by případně nezákonný postup ve vztahu k napadenému rozhodnutí vyvolal. V této
souvislosti je nutno zdůraznit, že městský soud se i přes výše uvedené dopady nesprávného
doručení do postavení stěžovatelky zabýval, a to na straně 22 napadeného rozsudku, přičemž
dospěl k závěru, že ochrana práv stěžovatelky nebyla žádným způsobem porušena.
Pokud pak jde o namítanou nicotnost rozhodnutí žalovaného, kasační soud se plně
ztotožňuje s posouzením městského soudu, který ostatně při tomto posouzení vycházel
z konstantní judikatury zdejšího soudu. Podle této judikatury platí, že vady doručení týkající
se absence podpisu či otisku úředního razítka nezpůsobují nicotnost napadeného rozhodnutí,
ale toliko nezákonnost, která však sama o sobě nemá žádné dopady do práv adresáta rozhodnutí.
Pokud stěžovatel nebyl v důsledku takového formálního pochybení zkrácen na svých právech,
tj. zejména tehdy, byl - li s obsahem rozhodnutí v celém rozsahu seznámen, řádně a ve lhůtě
uplatňoval na jeho podkladě opravné prostředky a když ani v pozdějším řízení nevznikly
pochybnosti o autenticitě takového rozhodnutí, nelze takovou vadu chápat jako důvod
pro zrušení rozhodnutí městského soudu v rámci řízení o kasační stížnosti.
Jakkoliv s uvedenými závěry stěžovatelka nesouhlasí, potvrdil tyto závěry
Nejvyššího správního soudu i Ústavní soud, který ve svém usnesení ze dne 2. 10. 2007,
sp. zn. I. ÚS 1854/07, http://nalus.usoud.cz, poukázal na to, že „takové čistě formální
pochybení“ v žádném případě nedosahuje intenzity protiústavnosti.
Kasační námitka napadající nezákonný postup správních orgánů z důvodu neadekvátních
reakcí žalovaného na námitky stěžovatelky je velmi obecná. V obecné rovině lze proto
konstatovat, že kasační soud shledal rozhodnutí žalovaného plně přezkoumatelným, jehož závěry
mají oporu ve spisovém materiálu.
Kasační soud se dále ztotožnil s hodnocením městského soudu, dle kterého nemá
namítaná absence podkladů oporu ve spisu. Ostatně ke všem podkladům se stěžovatelka
v průběhu řízení vyjadřovala. Proti obsahu kontrolního protokolu z v pořadí prvního šetření
správního orgánu ze dne 29. 5. 2010 konkrétně namítala, že kompostování probíhá v souladu
s platným provozním řádem a legislativou ČR, na kompostování není stálá obsluha, proto
je provozní evidence uložena v sídle firmy, na požádání ji může kdykoliv předložit, suroviny
pro výrobu kompostu jdou dováženy dle možnosti dodavatelů, nejsou naváženy denně,
mechanizace používaná při provozu kompostárny je využívaná i při jiných činnostech firmy
a je zaparkovaná v hlídaném areálu střediska v Jihlavě.
K ověření těchto námitek provedl správní orgán I. stupně dne 4. 6. 2010 nové inspekční
šetření. Při tomto šetření bylo zjištěno, že navážení čistírenských kalů pokračuje, objem nově
přivezené zeminy a dřevní hmoty nepřesahoval objem navezených kalů a vylučoval možnost
dodržet stanovenou surovinovou skladbu kompostu. Promíchání materiálů opět nebylo
provedeno. K protokolu tohoto inspekčního šetření se stěžovatelka opětovně vyjádřila. Obsahem
spisu jsou i další pro věc podstatné podklady jako Provozní řád zdroje znečišťování ovzduší
či příslušná rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina.
Námitka, dle které si správní orgány usnadňují situaci a svá skutková tvrzení opírají
o prostý opis obsahu jednotlivých listin založených ve spisu, když obsah spisu nemusí
korespondovat obsahu listin založených ve spisu, je čistě spekulativní. Kasační soud nemá
z podkladů uvedených ve spisu včetně pořízené fotodokumentace o zjištěném skutkovém stavu
nejmenších pochybností.
Stejně tak nejsou důvodné ani kasační námitky směřující do nedostatečné specifikace
předmětu řízení jak v oznámení o zahájení řízení, tak v rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Ohledně problematiky zahájení řízení o správním deliktu lze odkázat na bohatou judikaturu
zdejšího soudu. Náležitostmi oznámení o zahájení správního řízení trestního se Nejvyšší správní
soud zabýval např. v rozsudku ze dne 20. 11. 2003, č. j. 5 A 73/2002 - 34, publikovaném
pod č. 296/2004 Sb. NSS, v němž konstatoval, že z oznámení musí být „patrno, kdo je činí a které
věci se týká, neboť jen tak je zaručeno právo účastníka se v daném řízení účinně hájit. (…) Vymezení skutku,
pro který je řízení zahájeno, musí mít určitý stupeň konkretizace, stejně tak jako musí být z oznámení o zahájení
řízení zřejmé, co bude jeho předmětem a o čem bude v řízení rozhodováno; v sankčním řízení i to, jaký postih
za dané jednání hrozí“.
Kasační soud ze správního spisu ověřil, že oznámení o zahájení řízení ze dne 19. 5. 2010
splňuje všechny shora uvedené podmínky. Stěžovatelce muselo být z obsahu tohoto oznámení
naprosto zřejmé, jaké jednání jí správní orgán vytýká, o čem bude v řízení rozhodováno včetně
toho, jaký postih jí za její jednání hrozí. O tomto závěru svědčí i samotná obhajoba stěžovatelky
(kompostárnu provozovala v souladu s provozním řádem; provozní evidenci měla v důsledku
absence stálé obsluhy na kompostárně v sídle společnosti v Brně).
Dále je nutno zdůraznit, že mezi skutkem, pro který je „sdělováno obvinění“, a skutkem,
za který je pak adresát sankčního rozhodnutí trestán, nemusí existovat po stránce skutkové
naprostý soulad, neboť v průběhu řízení mohou některé dílčí skutečnosti teprve vyplynout
najevo, či může jinak dojít ke korektuře původních skutkových předpokladů. Mezi takto
vymezeným sdělením předmětu sankčního řízení (jímž se, z logiky věci, každé sankční řízení více
či méně formálním způsobem zahajuje) a popisem skutku v meritorním rozhodnutí ve věci pak
musí existovat alespoň v podstatných rysech soulad. Tak tomu bylo i v projednávané věci, kdy
skutkové vymezení předmětu sankčního řízení, jak bylo popsáno v opatření, kterým bylo
zahájeno správní řízení, odpovídá v podstatných rysech skutkovému popisu jednání uvedenému
ve výroku prvostupňového rozhodnutí (provozování kompostárny Vyskytná nad Jihlavou
v rozporu s podmínkami ochrany ovzduší, stanovenými v povolení Krajského úřadu kraje
Vysočina k uvedení kompostárny do trvalého provozu, nevedení provozní evidence v rozsahu
stanovené prováděcím právním předpisem).
Není pochyb o tom, že skutkové vymezení jednání, které soud či správní orgán
považují za deliktní, je esenciální podmínkou práva na obhajobu stíhaného. To však neznamená,
že by v průběhu řízení nemohla být připuštěna určitá zúžení či upřesnění skutkového jednání.
Z výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně je i přes určitou stručnost zřejmé, jakého
jednání se stěžovatelka dopustila, jaké předpisy tímto jednáním porušila a kde a kdy bylo porušení
příslušných zákonných ustanovení zjištěno. Uvedenému vymezení pak odpovídá i výrok
žalovaného, přičemž skutečnost, že žalovaný výrok prvostupňového rozhodnutí v napadeném
rozhodnutí zpřesnil, nijak do práva stěžovatelky na obhajobu či jiného jejího práva nezasáhla.
Zpřesnění výroku provstupňového rozhodnutí nemělo v projednávané věci za následek
nepřípustné rozšíření deliktního jednání a tomu odpovídající rozšíření právní kvalifikace. Deliktní
odpovědnost stěžovatelky byla nadále spatřována v jednání, pro které byla od počátku řízení
stíhána. Postupem žalovaného, který v rámci odvolacího řízení v napadeném rozhodnutí výroky
pouze upřesnil, tak nemohla být stěžovatelka žádným způsobem zkrácena na svých právech.
Kasační soud se ztotožňuje také s vypořádáním městského soudu týkajícím se námitky
napadající neobjektivně zjištěný skutkový stav z důvodu účasti starostů obcí Vyskytná nad
Jihlavou a Bílý Kámen u prvního inspekčního šetření, který tuto námitku mimo jiné označil za
pouhou spekulaci stěžovatelky. Kasační soud ji navíc považuje za námitku zjevně opomíjející
zjištěný skutkový stav, tj. prokázané protiprávní jednání stěžovatelky.
Ze zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že stěžovatelka nevedla provozní evidenci
v souladu s příslušnou vyhláškou a neprovozovala kompostárnu v souladu s podmínkou č. 4
ochrany ovzduší stanovenou v povolení Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 6. 10. 2008,
č. j. KUJI 71806/2008, OZP 1337/2008/Rů-2. Byly zjištěny zásadní rozpory mezi tím, co ukládal
stěžovatelce provozní řád, a tím, v jakém stavu se nacházely vstupní suroviny na ploše
kompostárny. Provozní řád uvádí povinnost okamžitého zpracování navezených surovin
a bezodkladné zapravení surovin s vyšší pachovou emisí a jejich překrytí inertním materiálem.
Tyto povinnosti stěžovatelka v rozhodném období neplnila. Z množství navezeného kalu
a pořízené fotodokumentace je zřejmé, že jeho podíl 15 % z celkového objemu kompostu
nemohl být dodržen. Absence manipulační plochy pak vylučuje provádět činnosti stanovené
provozním řádem. Tento zjištěný skutkový stav byl správním orgánem k námitkám stěžovatelky
ověřen opakovaně a je doložen 12 fotografiemi, založenými ve správním spisu (inspekční šetření
ze dne 4. 6. 2010, které bylo uskutečněno bez jakékoliv účasti třetích osob). Není tedy zřejmé, jak
by účast starostů, navíc pouze při prvním inspekčním šetření, mohla zjištěný skutkový stav
ovlivnit. Ostatně sama stěžovatelka takové konkrétní skutečnosti, dokládající zkreslení
skutkového stavu z důvodu účasti starostů, v žádném ze svých podání nenabídla. Kasační soud
má za to, že pokud by stěžovatelka předložila řádně vedenou provozní evidenci kompostárny
a provozovala kompostárnu, tak jak se k tomu zavázala v provozním řádu, nemohla by jí být
žádná sankce uložena, a to bez ohledu na účast jakýchkoliv třetích osob při prvním kontrolním
šetření. O uložení pokut a jejich výši navíc nerozhodují starostové okolních obcí, ale nezávislé
správní orgány.
Argumentaci stěžovatelky, dle které je právo na informace o životním prostředí a o jeho
stavu výlučně právem příslušejícím fyzické osobě, nikoli právnické osobě, kterou obec
nepochybně je, považuje kasační soud za zavádějící. Obec jako územní samosprávný celek
je společenstvím občanů - pospolitostí osob (občanů obce) žijících na určitém území (území
obce) a spravujících své záležitosti. Občané mají právo podílet se na této správě přímo nebo
svobodnou volbou svých zástupců. První kontrola provozu kompostárny se dne 29. 4. 2010
konala na základě stížností občanů a jak správně zdůraznil městský soud, tito mají legitimní zájem
na řádném provozu kompostárny, neboť dodržování řádného provozu ze strany stěžovatelky má
nepochybně vliv na kvalitu jejich života.
Námitka stěžovatelky, dle které správní orgán I. stupně na rozdíl od žalovaného vztáhl
argument zhoršování kvality ovzduší v dané lokalitě nejen k následkům protiprávního jednání, ale
také jej hodnotil ve vztahu k hrozící škodě a tuto úvahu do výše pokuty promítl, avšak výše
uložené sankce se žádným způsobem nezměnila, není důvodná. Kasační soud z obsahu
provostupňového rozhodnutí ověřil, že správní orgán výslovně konstatoval, že hrozící škodu
v oblasti ovzduší je obtížné nějakým průkazným způsobem kvantifikovat. Současně uvedl,
že nedodržování technologického postupu kompostování v poměrném zastoupení vstupních
surovin dle provozního řádu, resp. volné uložení čistírenských kalů na ploše kompostárny,
má za vyšších teplot a slunečného počasí za následek výrazné šíření pachových látek do
přilehlého okolí. Pokuta ve výši 400 000 Kč za provoz kompostárny v rozporu s provozním
řádem byla uložena s ohledem na to, že jednání stěžovatelky bylo vyhodnoceno jako hrubé
porušení provozního řádu, kdy plochu kompostárny lze podle skutkových zjištění označit spíše
jako mezideponii čistírenských kalů, tj. jejich vyložení, bez jakékoliv další manipulace. Argument
stěžovatelky, dle kterého lze kompostování provádět pouze za vhodných klimatických podmínek
(podle provozního řádu nelze např. kompostovat za předpokladu vysoké sněhové pokrývky),
nemohl správní orgán vzhledem k období, kdy bylo porušení provozního řádu zjištěno (duben
a květen), akceptovat.
Žalovaný v odvolacím řízení souhlasil s hodnocením správního orgánu I. stupně,
že porušování ustanovení schváleného provozního řádu se negativně promítlo v podobě
zhoršené kvality ovzduší v dané lokalitě s tím, že případný dopad na zdraví obyvatel lze obtížně
objektivně vyjádřit. Žalovaný pak k výši uložené sankce dále uvedl, že stanovený řízený proces
kompostování nebyl vůbec započat, čistírenské kaly byly v provozovně v podstatě pouze
skladovány, a to ještě krajně nevhodným způsobem, takže byl v přilehlém okolí opakovaně
zaznamenán výrazný, značně obtěžující pachový vjem z uloženého materiálu. Žalovaný
nezpochybnil skutečnost, že kompostárny jsou ze své podstaty a povahy zdrojem emisí
pachových látek, zdůraznil však, že jejich množství je možno významně snižovat důsledným
dodržováním všech technologických postupů, a proto je nedodržování schváleného provozního
řádu u tohoto typu zdroje závažným porušením povinností. Jakkoliv se u tohoto typu jednání
jedná o objektivní odpovědnost, žalovaný poukázal na skutečnost, že stěžovatelka pokračovala
v navážení a nevhodném ukládání nových čistírenských kalů i poté, kdy s ní bylo zahájeno
sankční řízení.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil žádné z kasačních námitek stěžovatelky, a proto
kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se u účastníků řízení opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., neboť neúspěšné stěžovatelce náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
náklady řízení nevznikly. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2012
JUDr. Radan Malík
předseda senátu