ECLI:CZ:NSS:2012:9.AS.97.2011:132
sp. zn. 9 As 97/2011 - 132
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: B. M., zast.
JUDr. Pavlem Pokorným, advokátem se sídlem Veverkova 1343/1, Hradec Králové, proti
žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, se
sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2011, č. j. DSH/660/11,
ve věci přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2011,
č. j. 17 A 10/2011 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2011, č. j. DSH/660/11. Tímto rozhodnutím žalovaný
výrokem I. změnil rozhodnutí Městského úřadu Tachov, odboru dopravy a silničního
hospodářství (dále jen „správní orgán prvního stupně“ nebo „městský úřad“), ze dne
20. 10. 2010, č. j. 7691/2010-ODSH-6, kterým byl stěžovatel uznán vinným z přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle ustanovení §22 odst. 1
písm. f), bodu 7., zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném pro projednávanou
věc (dále jen „zákon o přestupcích“), a to tak, že za text „Tedy nerespektoval dopravní značku
a předjížděl v místě, kde je to dopravní značkou zakázáno“, byl doplněn text ve znění „tedy porušil ust. §4
písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů“;
výrokem II. žalovaný ve zbytku prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Za uvedený přestupek byla
stěžovateli uložena pokuta ve výši 7 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel na dobu 6 měsíců.
Stěžovatel označuje jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). V souvislosti s naplněním skutkové podstaty uvedeného přestupku pokládá
za podstatné, zda k přehlédnutí dopravní značky dojde za situace, kdy je dobře viditelná,
nebo naopak, kdy je zakryta např. stromem, stavbou či automobilem. Dle názoru stěžovatele
mělo být v řízení posouzeno, zda dopravní značka mohla být zakryta z jeho pohledu nákladním
automobilem, jak v řízení namítal. Stěžovatel dále upozorňuje, že v místě, kde se nacházela
přenosná dopravní značka „zákaz předjíždění“, nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo jednat
o úsek se zákazem předjíždění. Jednalo se o rovný, přehledný úsek, opatřený navíc vodorovným
dopravním značením, které předjíždění v daném úseku dovolovalo. Na tomto úseku tedy měly
být dopravní značky umístěny takovým způsobem, aby byl řidič náležitě upozorněn
na skutečnost, že se blíží do místa, kde probíhají práce na silnici, v důsledku čehož bude omezena
rychlost jízdy včetně možnosti předjíždění. Ve vztahu k naplnění materiální stránky přestupku
stěžovatel poukazuje na skutečnost, že přestupek nemohl spáchat z nevědomé nedbalosti,
neboť vzhledem k okolnostem a osobním poměrům nemohl vědět, že se blíží k úseku,
kde je zákaz předjíždění upraven jinak než vodorovným dopravním značením. Stěžovatel
v kasační stížnosti dále popisuje průběh své jízdy a předjížděcího manévru, a to tak,
že za uvedeným nákladním vozidlem, které se pohybovalo rychlostí nepřekračující 50 km/h, jel
už od sjezdu z dálnice, avšak díky aktuálním podmínkám jej nebylo možné předjet. Úsek stoupání
do kopce, kde byly umístěny předmětné zákazové značky, je rovný a přehledný, a z tohoto
důvodu jej také stěžovatel volil jako úsek vhodný pro předjetí. Vzhledem k tomu, že přímý výhled
dopředu stěžovateli zakrývala korba nákladního vozidla, najel si směrem k přerušované střední
čáře a hodnotil možnost uskutečnění předjetí. V tomto místě se však rozhodl nepředjíždět,
neboť kopec byl relativně krátký a stěžovatel viděl jen k jeho horizontu. Tato chvíle zřejmě stačila
na zakrytí značky umístěné při pravé straně silnice. Stěžovatel dále namítá, že nepřesná formulace
o přehlédnutí dopravní značky (obsažená v „oznámení přestupku“) vyplynula z neznalosti
správné terminologie a z pro stěžovatele vypjaté situace, kdy mu bylo kladeno za vinu jednání,
které dle svého přesvědčení nespáchal. Nelze rovněž vyloučit možnost nenadálého převrácení
dopravního značení, které stěžovatel při projíždění uvedeným úsekem několikrát zaznamenal
(konkrétně dne 24. 11. 2010 a dne 7. 4. 2011; dne 19. 4. 2011 byla stejná dopravní značka
převrácena za obcí Planá). Stěžovatel rovněž nesouhlasí s popisem krajského soudu obsaženým
na str. 7 rozsudku, kde se uvádí, že podepsal větu, že se „jedná o jeho chybu“. Stěžovatel namítá,
že po vysvětlení situace správnímu orgánu naopak uváděl, že jeho jednání nebylo úmyslné.
Ze všech výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti v plném rozsahu ztotožňuje se závěry
krajského soudu a navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Z obsahu předloženého soudního a správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil
následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Rozhodnutím městského úřadu ze dne 20. 10. 2010, č. j. 7691/2010-ODSH-6, ve spojení
s rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 1. 2011, č. j. DSH/660/11, byl stěžovatel uznán vinným
z porušení §4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), čímž naplnil skutkovou
podstatu přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle
§22 odst. 1 písm. f), bodu 7., zákona o přestupcích. Tohoto přestupku se měl dopustit tím,
že dne 3. 9. 2010 v 9.40 hodin řídil na silnici I. třídy č. 21 v katastru obce Kočov, okr. Tachov,
ve směru jízdy od obce Kočov na obec Planá, osobní motorové vozidlo tov. značky ŠKODA
OCTAVIA, reg. zn. X. Zde v úseku výstavby nové komunikace, kde byla osazena přenosná
dopravní značka č. B 21a -“zákaz předjíždění”, předjížděl nákladní vozidlo s návěsem. Tím
nerespektoval dopravní značku a předjížděl v místě, kde je to zakázáno.
V tiskopisu „oznámení přestupku“, vyplněném dne 3. 9. 2010, stěžovatel k věci uvedl,
že uvedenou značku přehlédl, neboť jel delší dobu za nákladním vozidlem, a na úseku
s přerušovanou čarou a dobrým výhledem do dálky před sebe chtěl toto vozidlo konečně předjet.
Při ústním jednání konaném dne 20. 10. 2010 stěžovatel k věci vypověděl, že zjištěné skutečnosti
souhlasí s obsahem spisového materiálu; doplnění spisového materiálu nežádal, jednalo se o jeho
chybu. Dále uvedl, že v době dopravního přestupku v místě neprobíhaly žádné stavební práce,
které by daný úsek činily nebezpečným.
Žalovaný k odvolání stěžovatele v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval,
že skutkovou podstatu přestupku podle §22 odst. 1 písm. f), bodu 7., zákona o přestupcích
naplní ten, kdo při řízení vozidla předjíždí vozidlo v případech, v nichž je to podle zvláštního
právního předpisu zakázáno. Zmíněného přestupku se dopustí i osoba, která při řízení
nerespektuje svislou zákazovou dopravní značku č. B 21a, což bylo v uvedené věci prokázáno.
Žalovaný neměl pochybnosti o skutkovém stavu věci; policisté pořídili videozáznam předjíždění
stěžovatele při sjezdu z vrcholku kopce. Předmětné dopravní značení bylo v daném místě
osazeno dostatečně a v souladu s právními předpisy. Nejednalo se o úsek, kde by bylo nutno
dopravní značku č. B 21a osazovat po obou stranách pozemní komunikace. Ohledně zavinění
dopravního přestupku žalovaný v rozhodnutí konstatoval, že v daném případě nebylo prokázáno
zavinění úmyslné, ale zavinění z nevědomé nedbalosti, neboť, pokud by stěžovatel jako řidič
náležitě věnoval pozornost dopravnímu značení, skutečnost, že může porušit či ohrozit zájem
chráněný zákonem, vědět mohl a měl.
Stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, v níž shodně jako v podaném odvolání
namítal, že skutkovou podstatu dopravního přestupku nenaplnil. Pokud v „oznámení
o přestupku“ uvedl, že dopravní značku přehlédl, měl tím ve skutečnosti na mysli, že dopravní
značku neviděl, neboť pohled na ni mu zřejmě zakrýval nákladní vůz s návěsem, který
se v té chvíli pokoušel předjet. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že po kontrole policií
se otočil a vrátil zpět, přičemž skutečně tehdy na místě viděl přenosnou dopravní značku “zákaz
předjíždění”, umístěnou mimo silnici spolu se značkou omezující povolenou rychlost
na 70 km/h. Tuto skutečnost stěžovatel dokumentoval fotografií č. 1 přiloženou k žalobě.
V bezprostřední blízkosti vrcholu stoupání pak byla umístěna značka omezující povolenou
rychlost na 50 km/h (fotografie č. 2); na fotografii č. 3 je zachycen pohled proti směru jízdy
stěžovatele, z něhož je patrné, že za vrcholem stoupání byla u střední, nepřerušované čáry z pravé
strany ve směru jízdy stěžovatele přidána přerušovaná čára; a konečně na fotografii č. 4
je zachycen pohled ze směru jízdy stěžovatele na stanoviště policistů. Stěžovatel namítal,
že předmětná dopravní značka byla umístěna naprosto nedostatečně v místech, kde mohlo dojít
k jejímu přehlédnutí, zejména při předjíždění rozměrných nákladních vozidel, a tedy měla být
osazena na obou stranách silnice. Policisté navíc nemohli zdokumentovat způsob jízdy
stěžovatele ve chvíli, kdy předmětnou dopravní značku míjel, neboť výhled na toto místo jim
zcela zakrýval vrchol kopce, před kterým byla tato značka umístěna. Je tedy nepochybné,
že stěžovatel se nemohl dopustit přestupku, který je mu kladen za vinu, neboť značku zakazující
mu předjíždění neviděl, a řídil se tedy vodorovným dopravním značením. Zavinění mu v daném
případě nemůže být přičítáno ani z nevědomé nedbalosti, neboť vzhledem k okolnostem nemohl
vědět, že svým jednáním porušuje zájem chráněný zákonem. Je tomu tak proto, že dopravní
značka byla umístěna takovým způsobem, že při předjíždění rozměrného nákladního vozidla
nebyla vidět, a z jiných okolností stěžovatel o tom, že je v místě zakázáno předjíždět, vědět
nemohl. V závěru žaloby stěžovatel upozornil, že se v daném případě jednalo o silnici I. třídy,
na které řidič obvykle nepředpokládá nějaká omezení, není-li na ně předem upozorněn. Proto
na dopravní značení, které neupravuje běžnou situaci, by měl být řidič upozorňován
tak, aby v žádném případě nemohlo dojít k přehlédnutí této dočasné úpravy v místech,
kde za normálních okolností nelze omezení očekávat.
Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného včetně řízení, které jeho
vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Krajský soud se ztotožnil
se závěry žalovaného, že v uvedené věci bylo prokázáno, že se stěžovatel dopustil výše
uvedeného přestupku. Dle názoru soudu stěžovatel měl již poté, kdy míjel dopravní informativní
značku č. IS 11a - “návěst před objížďkou”, jež upozorňovala na objížďku o délce 1 km, věnovat
náležitou pozornost dopravnímu značení, neboť nebyla vyloučena následná přechodná úprava
provozu na pozemní komunikaci. Za informativní značkou pak skutečně byla umístěna přenosná
svislá zákazová dopravní značka č. B 21a - “zákaz předjíždění” a současně (pod uvedenou
značkou) i svislá zákazová dopravní značka č. B 20a - “nejvyšší dovolená rychlost 70 km/h”. Poté
následovala svislá zákazová dopravní značka č. B 20a - “nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h”.
Krajský soud uvedl, že stěžovatel měl povinnost sledovat situaci v provozu na pozemní
komunikaci a řídit se mj. dopravními značkami. Na silnici měl jet vpravo, a pokud tomu nebránily
zvláštní okolnosti, měl jet při pravém okraji vozovky. Už při míjení informativní dopravní značky
(upozorňující na to, že se vozidlo blíží k objížďce) stěžovatel mohl a měl jako řidič vozidla
předpokládat možnou přechodnou úpravu provozu na pozemní komunikaci, která je nadřazena
místní i obecné úpravě. Dle krajského soudu tak stěžovatel mohl předjíždění jiného vozidla
zahájit pouze v případě, že měl postaveno najisto, že se v místě předjíždění nenachází dopravní
značka, která předjíždění zakazuje. Stěžovatel věděl, že bude projíždět místem, kde probíhá
stavba nové pozemní komunikace. Vzhledem k výšce před ním jedoucího nákladního vozidla
přitom mohl mít zakrytý výhled ze svého vozidla na dopravní značky, které mohly být osazeny
právě vedle projíždějícího nákladního vozidla s návěsem. Tyto skutečnosti však stěžovatel měl
jako řidič předpokládat. Krajský soud pak nepřisvědčil ani námitce stěžovatele týkající se umístění
předmětné zákazové dopravní značky. Uvedl, že svislé dopravní značky se podle svého významu
obvykle umisťují při pravém okraji vozovky nebo nad vozovku, přičemž pro zdůraznění jejich
významu mohou být opakovány i při levém okraji vozovky nebo nad vozovkou. V posuzované
věci byla přenosná svislá dopravní značka č. B 21a - “zákaz předjíždění” umístěna při pravém
okraji vozovky, a to na rovném a přehledném úseku silnice tak, aby byla pro účastníky provozu
včas a z dostatečné vzdálenosti viditelná. K jejímu zdůraznění tak podle názoru krajského soudu
nebylo třeba ji znovu umisťovat i na okraj levé části komunikace. Krajský soud uzavřel,
že správní orgány obou stupňů zjistily všechny rozhodné skutkové okolnosti, které náležitě
vyhodnotily a vyvodily z nich odpovídající právní závěry.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní uplatněny důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší
správní soud podle ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Předmětem projednávané věci je otázka, zda stěžovatel svým jednáním porušil povinnosti
účastníka provozu na pozemních komunikacích, a naplnil tak skutkovou podstatu přestupku
proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. f),
bodu 7., zákona o přestupcích, který stanoví, že „přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních
komunikacích při řízení vozidla předjíždí vozidlo v případech, ve kterých je to podle zvláštního právního předpisu
zakázáno“. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon o silničním provozu, konkrétně jeho
ustanovení §4 písm. c), podle kterého „je při účasti na provozu na pozemních komunikacích každý
povinen se řídit světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními
zařízeními a zařízeními pro provozní informace“.
Předmětná skutková podstata je svou povahou skutkovou podstatou zakazující
a současně odkazující (na zvláštní právní předpis, kterým je zákon o silničním provozu), pro jejíž
naplnění je podstatné, že došlo k ohrožení zájmu společnosti na bezpečnosti a plynulosti
silničního provozu, a to zákonem předvídaným jednáním jako takovým. Pokud se jedná o právní
kvalifikaci tohoto jednání, Nejvyšší správní soud již ve svém rozhodnutí ze dne 28. 5. 2009,
č. j. 1 As 27/2009 - 76, dostupném na www.nssoud.cz, vyslovil, že „přestupek proti bezpečnosti
a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. f), bodu 7., zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, spáchá též ten, kdo poruší zákaz předjíždění stanovený dopravní značkou“.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné rovněž připomenout, že přestupkem
je protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem. V řízení o přestupku
je rozhodováno o vině a trestu za porušení práva, a proto je třeba zkoumat naplnění obecných
znaků přestupku, tj. zda jednání pachatele je v rozporu s právem (zda byla porušena nebo
nesplněna právní povinnost stanovená zákonem), ale také, zda je naplněna otázka zavinění. Podle
§3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li
zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Definice úmyslu a nedbalosti jsou obsaženy v §4
téhož zákona. Podle §4 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích je přestupek spáchán z nedbalosti,
jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem,
ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Při zkoumání
odpovědnosti za přestupek je pak správní orgán povinen zjišťovat nejen naplnění formální
stránky přestupku, ale i naplnění jeho materiální stránky vyjádřené v §2 odst. 1 zákona
o přestupcích tak, že se musí jednat o jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti.
Jak bylo uvedeno výše, z ustanovení §4 písm. c) zákona o silničním provozu, jehož
porušení je stěžovateli kladeno za vinu, jednoznačně vyplývá povinnost každého účastníka
provozu na pozemních komunikacích řídit se mimo jiné dopravními značkami. Zákon o silničním
provozu v ustanovení §62 rozlišuje dopravní značky svislé a vodorovné. Svislé dopravní značky
jsou stálé, proměnné a přenosné. Posledně zmiňovanými se rozumí dopravní značky umístěné
na červenobíle pruhovaném sloupku (stojánku) nebo na vozidle. Podle §63 odst. 1 písm. c) a e)
zákona o silničním provozu se mezi svislé dopravní značky řadí značky zákazové, které ukládají
účastníku provozu na pozemních komunikacích zákazy nebo omezení, a dále značky
informativní, které poskytují účastníku provozu na pozemních komunikacích nutné informace,
slouží k jeho orientaci nebo mu ukládají povinnosti stanovené zákonem o silničním provozu
nebo zvláštním právním předpisem. Význam, užití, provedení a tvary dopravních značek a jejich
symbolů stanoví podle §62 odst. 5 zákona prováděcí předpis, kterým je vyhláška č. 30/2001 Sb.,
kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu
na pozemních komunikacích, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „prováděcí
vyhláška“).
Podle §5 odst. 2 a 4 prováděcí vyhlášky se svislé dopravní značky umisťují tak, aby byly
pro účastníky provozu na pozemních komunikacích, pro které jsou určeny, včas a z dostatečné
vzdálenosti viditelné. Stálé svislé dopravní značky se podle svého významu obvykle umisťují
při pravém okraji vozovky nebo nad vozovku; pro zdůraznění jejich významu mohou být značky
umístěné při pravém okraji vozovky opakovány i při levém okraji vozovky nebo nad vozovkou.
Sloupky nebo stojany, na kterých jsou umístěny svislé přenosné dopravní značky, mohou být
s ohledem na charakter a rozsah dopravního opatření umístěny i na vozovce. Ustanovení §9
prováděcí vyhlášky obsahuje výčet zákazových značek, mezi nimiž je pod písm. w) uvedena
zákazová značka “zákaz předjíždění” (č. B 21a), která řidiči zakazuje předjíždět motorové vozidlo
vlevo; v ustanovení §13 prováděcí vyhlášky jsou vyjmenovány informativní dopravní značky,
mezi které je pod písm. r) řazena také značka “návěst před objížďkou” (č. IS 11a), informující
o uzavírce nebo omezení na pozemní komunikaci; na značce se podle povahy uzavírky vyznačuje
symbol příslušné zákazové značky; lze uvést i délku objížďky a případně další doplňující údaje.
V projednávaném případě není mezi účastníky řízení spor o skutkových otázkách
předmětné věci; sporné je naplnění znaků přestupku podle §22 odst. 1 písm. f) zákona
o přestupcích, konkrétně otázka zavinění stěžovatele ve formě nevědomé nedbalosti. Stěžovatel
v této souvislosti namítá, že pokud mu dopravní značku zakrývala překážka (zde před ním
jedoucí nákladní vozidlo), nemohl přestupek spáchat z nevědomé nedbalosti, neboť vzhledem
k okolnostem a osobním poměrům nemohl vědět, že se blíží k úseku, kde je zákaz předjíždění
upraven jinak než vodorovným dopravním značením. S tímto posouzením stěžovatele se však
Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
Z obsahu předloženého správního spisu, zejména z prvé části videozáznamu pořízeného
Policií České republiky (obsaženého na nosiči CD), jakož i fotodokumentace opatřené a doložené
stěžovatelem, je patrné, že svislé dopravní značky, včetně zákazu předjíždění, byly umístěny na
přehledném a rovném úseku silnice, na níž nebyla v době spáchání přestupku snížená viditelnost.
Jednalo se nejprve o přenosnou svislou dopravní značku č. IS 11a - “návěst před objížďkou”,
upozorňující na objížďku o délce 1 km, za níž následovala přenosná svislá zákazová dopravní
značka č. B 21a - “zákaz předjíždění”, kdy současně pod touto značkou byla umístěna i svislá
zákazová dopravní značka č. B 20a - “nejvyšší dovolená rychlost 70 km/h”. Poté následovala
ještě svislá zákazová dopravní značka B 20a - “nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h”. Veškeré tyto
dopravní značky měly za účel upozornit stěžovatele na přechodnou úpravu provozu – na blížící
se objížďku, zabránit mu v předjíždění a následně snížit rychlost jeho jízdy na komunikaci
vzhledem k tomu, že následoval sjezd k objízdné trase. Tyto dopravní značky zároveň byly
osazeny viditelným způsobem (nebyly nijak zakryty) a byly užity v takovém rozsahu a způsobem,
jak to nezbytně vyžadoval chráněný zájem, tj. zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích.
Nejvyšší správní soud ohledně otázky zavinění stěžovatele dospěl k totožnému závěru
jako krajský soud, tj. že se nejednalo o zavinění úmyslné, ale o zavinění z nevědomé nedbalosti.
Stěžovatel přehlédl (neviděl) svislou dopravní značku č. B 21a, tedy nevěděl, že v daném místě
svým předjížděním může porušit či ohrozit zájem chráněný zákonem, ačkoli, pokud by řádně
věnoval pozornost dopravnímu značení, toto vědět mohl a měl. Stěžovatel předně věděl,
že projíždí místem stavby nové pozemní komunikace. To samo o sobě lze považovat
za okolnost, které měl stěžovatel jako řidič v souladu s §4 písm. a) zákona o silničním provozu
přizpůsobit své chování. Ve věci není sporné, že vzhledem k výšce před ním jedoucího
nákladního vozidla stěžovatel mohl mít ztížený výhled. I toto je však běžná situace v provozu
na provozních komunikacích, které řidič musí přizpůsobit své jednání během jízdy. V dané situaci
byl stěžovatel povinen jet vpravo (§11 odst. 1 zákona o silničním provozu) a v takové
vzdálenosti za nákladním vozem, aby byl schopen bezpečně sledovat provoz na pozemní
komunikaci a dopravní značky. Pokud chtěl provést úkon předjíždění spojený s najetím vozidla
co nejvíce vlevo, aby mohl zjistit stav v opačném jízdním pruhu, měl se předtím ujistit
o případném dopravním značení před sebou, které by mohl v průběhu manévru předjíždění
přehlédnout. Dopravní značka č. B 21a, kterou stěžovatel přehlédl, byla umístěna na rovném
a přehledném úseku silnice, pokud by stěžovatel před vyjetím do levé části jízdního pruhu
zkontroloval pohledem vpřed dopravní značení umístěné na pravém okraji vozovky, pak by tuto
značku mohl zaznamenat. V opačném případě, tj. pokud by se řidič chystal k přejetí do levé části
jízdního pruhu a neměl by předtím možnost zkontrolovat dopravní značení po pravém okraji
vozovky v dostatečné vzdálenosti před sebou, pak by uvedený manévr neměl zahajovat.
Na základě těchto skutečností tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel
o dopravním značení vědět mohl a měl.
Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že provedení výše popsaných úkonů je náročné
na předvídavost a pozornost řidiče. Nebezpečí přehlédnutí dopravního značení při pravém okraji
vozovky při úkonu předjíždění či pouhém vychýlení vozidla do levé části jízdního pruhu
si pravděpodobně mnoho řidičů neuvědomuje. To však nemůže být důvodem relativizování
či zlehčování jejich povinností. Formulace povinnosti řidiče chovat se ohleduplně a ukázněně,
aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní,
aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat a dále povinnost přizpůsobit
jízdu zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním
podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému
zdravotnímu stavu (§4 písm. a/ zákona o silničním provozu), je velmi obecná a může zahrnovat
množství předem nepředvídatelných situací či jejich kombinací. Dodržování této povinnosti
vyžaduje neustálou pozornost a plnou koncentraci řidiče, což je zásadní předpoklad
pro bezpečnou jízdu. Řidič je odpovědný za to, že provádí při jízdě pouze takové úkony,
při nichž dokáže mít situaci na vozovce, včetně okolních vozidel a dopravního značení, neustále
pod kontrolou. Takto je popsán ideální stav, je zřejmé, že v realitě dochází k jeho porušování.
Je však nutno objektivně konstatovat, že se jedná o porušení uvedených povinností řidiče, i kdyby
k němu došlo ve velmi náročných a složitých situacích, které silniční provoz vytváří.
Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému nepovažoval za relevantní,
zda stěžovatel uvedenou dopravní značku neviděl, jak sám tvrdí, nebo ji přehlédl,
jak je zaznamenáno v „oznámení přestupku“ a v protokolu o ústním jednání před
prvostupňovým správním orgánem. Z hlediska naplnění subjektivní stránky přestupku (zavinění
ve formě nevědomé nedbalosti) bylo podstatné, že, pokud by stěžovatel věnoval pozornost
dopravnímu značení a počínal si tak, jak je popsáno shora, vědět mohl a měl, že svým jednáním
může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem.
K námitce stěžovatele, že nelze vyloučit případné povalení dopravní značky do příkopu
a z toho vyplývající nemožnost zjištění jejího obsahu pro řidiče, Nejvyšší správní soud uvádí,
že se jedná o ničím nepodložené tvrzení, které je navíc vyvráceno samotným stěžovatelem. Ten
v podaném odvolání i v žalobě výslovně uvedl, že se po kontrole policií otočil a vrátil se zpět,
aby se přesvědčil, že dopravní značka byla v daném místě osazena, a „skutečně tehdy dopravní značku
zákaz předjíždění na místě viděl“.
Stěžovatel dále nesouhlasil s tvrzením krajského soudu uvedeným ve třetím odstavci
na str. 7 odůvodnění napadeného rozsudku, kde se při citaci z obsahu protokolu o ústním
projednání dopravního přestupku uvádí, že „se jedná o jeho chybu“. Krajský soud při uvedeném
popisu vycházel z protokolu o ústním projednání dopravního přestupku ze dne 20. 10. 2010,
č. j. 7619/2010-ODSH-5 455/10-VV. Tento protokol je součástí předloženého spisového
materiálu, z něhož Nejvyšší správní soud ověřil, že krajským soudem v rozsudku uvedená citace
obsahu tohoto protokolu odpovídá. Stěžovatel přitom v průběhu ústního jednání nevznesl proti
protokolaci žádné námitky, v závěru souhlasil se svou výpovědí, což potvrdil svým podpisem.
Je též nutno konstatovat, že pouze na základě citované formulace nebyly žalovaným ani krajským
soudem činěny žádné zásadní závěry mající vliv na výrok napadených rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud tak ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že stěžovatel
se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, a krajský soud je posoudil v souladu se zákonem.
V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel naplnil znaky přestupku proti bezpečnosti a plynulosti
provozu na pozemních komunikacích dle §22 odst. 1 písm. f), bodu 7., zákona o přestupcích,
neboť porušil zákonnou povinnost, a to z nevědomé nedbalosti.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění žádného z důvodů
uplatněných stěžovatelem v kasační stížnosti, a sám neshledal ani jiné vady uvedené v ustanovení
§109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost podle
ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení ze zákona a žalovanému správnímu orgánu žádné náklady řízení
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2012
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu