ECLI:CZ:NSS:2012:9.AZS.11.2012:23
sp. zn. 9 Azs 11/2012 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: H. T.,
zast. JUDr. Janem Liegertem, advokátem se sídlem V Jámě 8, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2011, č. j. OAM-22/LE-BE02-PA03-R2-2011, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012,
č. j. 1 Az 19/2011 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
zamítnuta jako nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 27. 10. 2011, č. j. OAM-22/LE-BE02-PA03-R2-2011. Tímto rozhodnutím
žalovaný rozhodl o tom, že se stěžovateli neuděluje mezinárodní ochrana podle ustanovení §12,
§13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) .
Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu
s ustanovením §104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační
stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů
do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz.), v němž vyložil neurčitý právní
pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě
„rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu “. Podle citovaného
rozhodnutí je tedy kasační stížnost v e věcech mezinárodní ochrany přípustná v následujících
typových případech:
1. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad
určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že městským soudem nebyla náležitě zvážena jeho
diskriminace ze strany státních orgánů na Ukrajině, v důsledku čehož se nemůže stěžovatel
ani jeho rodina domoci svého práva na bydlení. V důsledku tohoto jednání byli nuceni vlast
opustit. Postup státních orgánů ve vlasti znemožňuje vést řádný rod inný život na Ukrajině. Proto
jsou u stěžovatele dány důvody pro poskytnutí jedné z forem mezinárodní ochrany.
Z uvedených důvodů stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu n avrhl, aby napadený
rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost, přičemž odkázal
na obsah rozhodnutí o mezinárodní ochraně, jakož i obsah správního spisu. Navrhuje
Nejvyššímu správnímu soudu zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nespatřuje ve skutečnostech namítaných stěžovatelem v kasační
stížnosti přesah jeho vlastních zájmů, a to v mezích vytyčených výše citovaným usnesením
prvního senátu zdejšího soudu.
Dle ustálené judikatury zdejšího soudu je poskytnutí azylu zcela specifickým dův odem
pobytu cizinců na území České republiky a nelze je j zaměňovat s jinými legálními formami
pobytu cizinců na území České republiky, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákon ů. Azyl je výjimečný
institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených
pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Zákon o azylu
umožňuje udělení mezinárodní ochrany pouze ve výjimečných p řípadech, kdy je žadatel ve své
zemi původu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, či má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu možného porušení práv. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 170/2004 - 72).
Stěžovatel v žádosti o udělení mezinárodní ochrany výslovně uvedl, že do České republiky
přijel za prací. Totéž potvrdil i v průběhu doplňujícího pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní
ochrany. Dále opakovaně poukazoval na problémy s bytem na Ukrajině, konkrétně na probíhající
soudní řízení týkající se této nemovitosti.
Nejvyšší správní soud předesílá, že zákon o azylu umožňuje udělení mezinárodní ochrany
pouze ve výjimečných případech, kdy je žadatel ve své zemi původu pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod, či má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu
rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů. Ze shora uvedeného je však zřejmé, že stěžovateli žádný z azylově
relevantních důvodů nesvědčí.
Za pronásledování nebo odůvodněný strach z něho, jako důvod pro poskytnutí
mezinárodní ochrany, lze považovat jen takovou situaci, kdy by ze strany orgánů státní moci
docházelo k systematickému odmítání poskytnutí ochrany jednotlivcům před výhrůžkami či činy
soukromých osob (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2005,
č. j. 4 Azs 271/2004 - 58, publikovaný pod č. 1347/2007 Sb. NSS). Pronásledováním ve smyslu
ustanovení §12 zákona o azylu by v takovém případě byl pouze stav, kdy by ohrožení života
či svobody bylo přičitatelné státní moci, která by byla jeho původcem či jej podporovala
nebo tolerovala, případně by nebyla schopna proti němu zakročit (srov. rozsudek Nevyššího
správního soudu ze dne 5. 5. 2004, č. j. 2 Azs 15/2004 - 72, nebo ze dne 10. 2. 2006,
č. j. 4 Azs 129/2005 - 54). Ze spisového materiálu, který by l Nejvyššímu správnímu soudu
předložen, však neplyne, že by se o některou ze shora uváděných situací mělo v případě
stěžovatele jednat.
Dle konstantní judikatury zdejšího soudu nemohou být ekonomické důvody (tj. odjezd
„za prací“) důvodem pro udělení jedné z forem mezinárodní ochrany. Ve stručnosti lze blíže
odkázat např. na rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003 - 43, nebo
rozsudek ze dne 15. 12. 2003, č. j. 4 Azs 31/2003 - 64.
Stejně tak problémy související se zdlouhavým soudním řízením ve věci vlastnictví bytu
nemohou být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel netvrdí a tudíž ani nijak
neprokázal, že by ze strany ukrajinských státních orgánů docházelo k jeho pronásledování
ve smyslu shora uvedeném, které by bylo důvodem pro udělení azylu. V této souvislosti kasační
soud připomíná, že ačkoliv je pochopitelné, že zdlouhavost soudních a obdobných řízení a z toho
plynoucí nejistota může být důvodem pro nedůvěru občana v účinnou pomoc státních orgánů
při řešení problémů či sporů, udělení mezinárodní ochrany je vyhrazeno zcela výjimečným
případům a nelze ji pojímat jako ochranu před jakýmkoliv negativním jevem, je nž se ve vztahu
ke stěžovateli v zemi jeho původu odehrává (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 - 46).
Žádný ze stěžovatelem uváděných důvodů proto není z hlediska ustanovení §12 zákona
o azylu relevantní.
Dle ustanovení §14a zákona o azylu se žadateli, který nesplňuje důvody pro udělení azylu,
udělí doplňková ochrana, existují-li v jeho případě důvodné obavy, že by mu po návratu do státu,
jehož je občanem, hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy a že nemůže nebo není ochoten
z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem. Jaké situace jsou
podle zákona považovány za vážnou újmu, stanoví taxativní výčet v §14a odst. 2 zákona o azylu,
stěžovatel ovšem neprokázal, že by mu po návratu do země původu nebezpečí vážné újmy
hrozilo.
Zdejší soud rovněž ověřil, že se žalovaný otázkou udělení doplňkové ochrany dle
ustanovení §14a zákona o azylu dostatečně zabýval, v dostatečném rozsahu zjistil skutkový stav
věci a opatřil si důkazy. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že dle konstantní judikatury
zjišťuje správní orgán skutečný stav věci pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu řízení
o mezinárodní ochraně uvedl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 22/2003 - 41). Co se týče otázky rodinného života, jehož nedostatečné posouzení
z hlediska doplňkové ochrany bylo důvodem pro zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne
23. 2. 2011, č. j. OAM-22/LE-BE02-BE03-2011, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne
29. 7. 2011, č. j. 49 Az 8/2011 - 24, Nejvyšší správní soud ověřil, že žalovaný se touto otázkou
detailně zabýval, stejně jako městský soud. Navíc ze spisového materiálu plyne, že stěžovatel
s manželkou ani dětmi již nežije ve společné domácnosti, s manželkou se nestýká.
Se stěžovatelem byl pohovor veden za účasti tlumočníka z ruského jazyka, k protokolu
o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany neměl žádné připomínky ani nežádal jeho
doplnění. Rozhodnutí správního orgánu je velmi podrobně odůvodněno a zabývá se všemi
stěžovatelem tvrzenými skutečnostmi i ve vztahu k otázce udělení doplňkové ochrany.
Nejvyšší správní soud současně vyhodnotil, že v případě napadeného rozsudku nebylo
shledáno žádné zásadní pochybení ze strany městského soudu, který řádně přezkoumal uplatněné
žalobní námitky v intencích výše uvedené konstantní judikatury. Za těchto okolností Nejvyšší
správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání
a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele, a proto ji ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. shledal nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. září 2012
JUDr. Radan Malík
předseda senátu