ECLI:CZ:NSS:2012:9.AZS.9.2012:26
sp. zn. 9 Azs 9/2012 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: S. K., zast.
JUDr. Wieslawem Firlou, advokátem se sídlem U Stromovky 11, Havířov - Město, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2011, č. j. OAM-389/VL-18-PA03-2009, ve
věci mezinárodní ochrany, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 28. 2. 2012, č. j. 63 Az 11/2011 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele JUDr. Wieslawu Firlovi, advokátovi se sídlem
U Stromovky 11, Havířov - Město, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši
2 880 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla
jako nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 27. 6. 2011, č. j. OAM-389/VL-18-PA03-2009. Tímto rozhodnutím žalovaný
rozhodl, že se stěžovateli mezinárodní ochrana podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.
Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu
s ustanovením §104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační
stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů
do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), v němž vyložil neurčitý právní
pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě
„rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného
rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přípustná v následujících
typových případech:
1. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad
určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Stěžovatel v kasační stížnosti napadl shora uvedený rozsudek krajského soudu z kasačních
důvodů podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Má za to, že splnění podmínky
přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. je dáno vlivem posuzovaných
otázek na obecné rozhodování soudů v oblasti mezinárodní ochrany. Důvody pro udělení
mezinárodní ochrany spatřuje stěžovatel v nepříznivém postoji gruzínské společnosti
k jehovistické víře, kterou nyní vyznává, a tudíž v reálné obavě z pronásledování z důvodu
náboženského vyznání. Pronásledování mu přitom hrozí jak ze strany soukromých osob – jeho
rodiny, tak i ze strany nejrůznějších netolerantních či fanatických skupin.
Dále stěžovatel zdůrazňuje, že v rámci soudního řízení předložil lékařské zprávy
prokazující jeho nepříznivý zdravotní stav, pro který mu není v současné době lékaři doporučeno
kamkoliv vycestovat. Onemocnění plic a srdce, kterými stěžovatel trpí, přitom vyžadují další
diagnostiku a léčbu.
Z uvedených důvodů stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný využil svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti. Dle jeho názoru jsou
napadený rozsudek i správní rozhodnutí vydány v souladu s právními předpisy a pro jejich
zrušení není ani v návaznosti na stížní body dán zákonný důvod. Navrhuje zamítnutí kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud nespatřuje ve skutečnostech namítaných stěžovatelem v kasační
stížnosti přesah jeho vlastních zájmů, a to v mezích vytyčených výše citovaným usnesením
prvního senátu zdejšího soudu.
Dle ustálené judikatury zdejšího soudu je poskytnutí azylu zcela specifickým důvodem
pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu
cizinců na území České republiky, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Azyl je výjimečný institut
konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje
oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Zákon o azylu umožňuje udělení
mezinárodní ochrany pouze ve výjimečných případech, kdy je žadatel ve své zemi původu
pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, či má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu možného porušení práv. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 170/2004 - 72).
Stěžovatel v žádosti o udělení mezinárodní ochrany výslovně uvedl, že opustil svoji vlast
v roce 2009, neboť měl rodinné obtíže. Má nemocnou manželku, neměl práci, a proto odcestoval
na Ukrajinu, aby práci nalezl tam. To se mu nepodařilo, proto odjel hledat práci do České
republiky. V průběhu svého pobytu na Ukrajině přestoupil na víru Svědků Jehovových, z čehož
plynou jeho stávající rodinné problémy, neboť děti i manželka s touto jeho novou vírou
nesouhlasí.
Nejvyšší správní soud předesílá, že zákon o azylu umožňuje udělení mezinárodní ochrany
pouze ve výjimečných případech, kdy je žadatel ve své zemi původu pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod, či má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu
rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů. Ze shora uvedeného je však zřejmé, že stěžovateli žádný z azylově
relevantních důvodů nesvědčí.
Dle konstantní judikatury zdejšího soudu nemohou být ekonomické důvody (tj. odjezd
„za prací“) důvodem pro udělení jedné z forem mezinárodní ochrany. Ve stručnosti
lze blíže odkázat např. na rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003 - 43,
či ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, nebo rozsudek ze dne 15. 12. 2003,
č. j. 4 Azs 31/2003 - 64.
Obava stěžovatele z projevů nesouhlasu jeho rodiny, či jiných blíže neurčených skupin
obyvatel Gruzie, rovněž nemůže být bez dalšího důvodem pro udělení mezinárodní ochrany.
Udělení mezinárodní ochrany je vyhrazeno zcela výjimečným případům a nelze ji pojímat
jako ochranu před jakýmkoliv negativním jevem, jenž se ve vztahu ke stěžovateli v zemi
jeho původu odehrává (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005,
č. j. 5 Azs 125/2005 - 46). Problémy, které by stěžovateli mohly teoreticky hrozit ze strany shora
uvedených osob, jsou ryze soukromého charakteru.
Za pronásledování nebo odůvodněný strach z něho, jako důvod pro poskytnutí
mezinárodní ochrany, lze považovat jen takovou situaci, kdy by ze strany orgánů státní moci
docházelo k systematickému odmítání poskytnutí ochrany jednotlivcům před výhrůžkami či činy
soukromých osob (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2005,
č. j. 4 Azs 271/2004 - 58, publikovaný pod č. 1347/2007 Sb. NSS). Pronásledováním ve smyslu
ustanovení §12 zákona o azylu by v takovém případě byl pouze stav, kdy by ohrožení života
či svobody bylo přičitatelné státní moci, která by byla jeho původcem či jej podporovala nebo
tolerovala, případně by nebyla schopna proti němu zakročit (srov. rozsudek Nevyššího správního
soudu ze dne 5. 5. 2004, č. j. 2 Azs 15/2004 - 72, nebo ze dne 10. 2. 2006,
č. j. 4 Azs 129/2005 - 54). Ze spisového materiálu, který byl Nejvyššímu správnímu soudu
předložen, však neplyne, že by se o některou ze shora uváděných situací mělo jednat.
Lze tak uzavřít, že žádný z důvodů tvrzených stěžovatelem není z hlediska ustanovení
§12 zákona o azylu relevantní.
K otázce možnosti udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu Nejvyšší správní
soud uvádí, že tato specifická forma mezinárodní ochrany je vyhrazena pouze pro případy
zvláštní. Není na něj právní nárok a rozhodnutí o něm je otázkou uvážení správního orgánu, míra
volnosti této úvahy je limitována pouze zákazem libovůle. Nejvyšší správní soud však takové
pochybení v úvaze správního orgánu ani v jeho procesním postupu neshledal. Smyslem institutu
humanitárního azylu je možnost poskytnout azyl žadateli i v situacích, na něž sice nedopadá
žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu,
ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může
zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé
důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných,
u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými
či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). Z lékařských zpráv,
které stěžovatel doložil, však neplyne, že by některá ze shora uvedených situací v projednávané
věci nastala.
Dle ustanovení §14a zákona o azylu se žadateli, který nesplňuje důvody pro udělení azylu,
udělí doplňková ochrana, existují-li v jeho případě důvodné obavy, že by mu po návratu do státu,
jehož je občanem, hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy a že nemůže nebo není ochoten
z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem. Jaké situace jsou
podle zákona považovány za vážnou újmu, stanoví taxativní výčet v §14a odst. 2 zákona o azylu,
stěžovatel ovšem neprokázal, že by mu po návratu do země původu nebezpečí vážné újmy
hrozilo.
Prostý nesouhlas rodinných příslušníků s jeho vírou, ani zcela nekonkrétní a hypotetická
obava z neurčitých skupin osob nesouhlasících s vírou Svědků Jehovových, nelze považovat
za vážnou újmu ve smyslu shora uvedeného ustanovení zákona o azylu.
Zdejší soud ověřil, že se žalovaný otázkou udělení doplňkové ochrany dle ustanovení
§14a zákona o azylu dostatečně zabýval, v dostatečném rozsahu zjistil skutkový stav věci a opatřil
si důkazy. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že dle konstantní judikatury zjišťuje správní
orgán skutečný stav věci pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu řízení o mezinárodní
ochraně uvedl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 22/2003 - 41).
Se stěžovatelem byl pohovor veden za účasti tlumočnice z ruského jazyka, k protokolu
o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany neměl žádné připomínky ani nežádal jeho
doplnění. Rozhodnutí správního orgánu je velmi podrobně odůvodněno a zabývá se všemi
stěžovatelem tvrzenými skutečnostmi i ve vztahu k otázce udělení doplňkové ochrany.
Nejvyšší správní soud současně vyhodnotil, že v případě napadeného rozsudku nebylo
shledáno žádné zásadní pochybení ze strany krajského soudu, který se svým postupem
neodchyluje od výše uvedené konstantní judikatury. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje,
že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto
ji ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. shledal nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu byl
soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Ustanovený zástupce stěžovatele, JUDr. Wieslaw Firla, advokát se sídlem U Stromovky 11,
Havířov - Město, doložil Nejvyššímu správnímu soudu vyúčtování odměny a náhrady hotových
výdajů, sestávající se z 1 úkonu právní služby v hodnotě 2 100 Kč, spočívajícího v sepisu kasační
stížnosti dle ustanovení §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Ustanovenému zástupci
stěžovatele náleží i náhrada hotových výdajů dle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu
ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby. JUDr. Firla je dle sdělení soudu plátcem daně
z přidané hodnoty, celková výše přiznané odměny proto činí 2 880 Kč. Tato částka bude zástupci
stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne nabytí právní moci
tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2012
JUDr. Radan Malík
předseda senátu