ECLI:CZ:NSS:2012:KONF.10.2012:6
sp. zn. Konf 10/2012 - 6
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Milady
Tomkové, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Marie Žiškové,
rozhodl o návrhu Úřadu pro ochranu osobních údajů, se sídlem pplk. Sochora 27, Praha 7
na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a a) Okresním soudem ve Zlíně a b) Krajským
soudem v Brně, pobočka ve Zlíně, a dalších účastníků sporu vedeného u Okresního soudu
ve Zlíně, pod sp. zn. 28 C 164/2011, o žalobě na splnění informační povinnosti, žalobce M. R.,
zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalamounem, advokátem, se sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč,
a žalovaného Města Vizovice, se sídlem Masarykovo náměstí 1007 Vizovice, zastoupeného
JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou, se sídlem Masarykova 175, Luhačovice,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci žaloby o splnění informační povinnosti, vedené
u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 164/2011, je soud.
II. Usnesení Okresního soudu ve Zlíně čj. 28 C 164/2011 - 15, ze dne 9. 9. 2011,
se zrušuje .
III. Usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, čj. 60 Co 381/2011 - 30, ze dne
21. 11. 2011, se zrušuje .
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 14. 2. 2012 se Úřad pro ochranu osobních údajů (dále též jen
„navrhovatel“ či „Úřad“) domáhá, aby zvláštní senát rozhodl kompetenční spor vzniklý podle
zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ve znění pozdějších
předpisů, mezi ním a Okresním soudem ve Zlíně.
Žalobce se ve sporu vedeném u Okresního soudu ve Zlíně domáhal uložení povinnosti
žalovanému sdělit žalobci informace o zpracování jeho osobních údajů podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (dále jen „zákon č. 101/2000 Sb.“). Žalobce uvedl, že získal
některé z veřejných zakázek, které zadal žalovaný, uzavřel s ním tři kupní smlouvy, účastnil
se zasedání zastupitelstva, na kterém vystoupil. Poté se obrátil na žalovaného s žádostí
o informaci o zpracování jeho osobních údajů podle §12 zákona č. 101/2000 Sb. Protože
žalovaný ani k opakované žádosti žalobci informace v rozsahu a struktuře dané §12 zákona
č. 101/2000 Sb. nesdělil, obrátil se žalobce na soud, aby tuto povinnost žalovanému uložil.
Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 9. září 2011, čj. 28 C 164/2011 - 15, řízení
o žalobě zastavil (výrok I.), výrokem II. věc postoupil Úřadu a rozhodl o vrácení soudního
poplatku žalobci (výrok III.). Soud v odůvodnění uvedl, že podle §21 odst. 1, 3, 4 zákona
č. 101/2000 Sb., každý subjekt údajů, který zjistí nebo se domnívá, že správce nebo zpracovatel
provádí zpracování jeho osobních údajů, které jsou v rozporu s ochranou soukromého osobního
života subjektů, údajů nebo v rozporu se zákonem, zejména, jsou-li osobní údaje nepřesné
s ohledem na účel jejich zpracování, může požádat správce nebo zpracovatele o vysvětlení,
požadovat, aby správce nebo zpracovatel odstranil takto vzniklý stav. Nevyhoví-li správce nebo
zpracovatel žádosti subjektu údajů, má subjekt údajů právo obrátit se přímo na Úřad. Soud
dovodil z ustanovení §2 odst. 1 a 2 zákona č. 101/2000 Sb., upravujícího postavení Úřadu,
že v souladu s §21 cit. zákona měl být podán podnět Úřadu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, závěry okresního soudu
potvrdil usnesením ze dne 21. 11. 2011, čj. 60 Co 381/2011 - 30. Odvolací soud shledal,
že žalovaný jako správce osobních údajů nepředal žalobci požadované informace ve struktuře
podle §12 zákona č. 101/2000 Sb. Protože §21 odst. 3 cit. zákona vymezuje podle názoru
krajského soudu pravomoc Úřadu požadovat na základě žádostí subjektu údajů zajištění opatření
k nápravě, dovodil, že k vydání rozhodnutí je dána pravomoc Úřadu; krajský soud v této
souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1183/2004.
Navrhovatel po postoupení věci odmítl svou kompetenci v předmětném sporu a podal
zvláštnímu senátu návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu, neboť se domnívá, že jako
správní orgán má pravomoc pouze provádět veřejnoprávní kontrolu zpracování osobních údajů
a dále pravomoc vést správní řízení o uložení sankce za správní delikt, o registraci zpracování
osobních údajů a o povolení předání osobních údajů do zahraničí. Rozhodování individuálních
sporů mezi správcem a subjektem údajů je svěřeno soudům. V této souvislosti navrhovatel
poukázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 439/2004 Sb., (dostupnou na digitálním repozitáři
www.psp.cz, volební období 2002-2006, tisk č. 508/0), kterým bylo ustanovení §21 zákona
č. 101/2000 Sb. novelizováno tak, aby navrhovatel neměl pravomoc k vedení sporných řízení.
Za nepatřičný považuje navrhovatel rovněž odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího
soudu zn. 30 Cdo 1183/2004, který vychází z právní úpravy účinné v roce 2004. Navrhovatel též
odkázal na usnesení zvláštního senátu sp. zn. Konf 56/2009 ze dne 24. 2. 2010, z něhož dle
navrhovatele vyplynulo, že nemá pravomoc ve sporném řízení rozhodnout nejen o náhradě
škody, jiné nemajetkové újmy, jiném zadostiučinění, ale ani v otázce poskytnutí osobních údajů.
Navrhovatel je názoru, že §12 zákona o ochraně osobních údajů upravuje práva a povinnosti
plynoucí ze soukromoprávního vztahu mezi správcem a subjektem osobních údajů. Rozhodování
o nárocích ze soukromoprávních vztahů (byť plnění povinností, z jejichž porušení mohou
zmíněné nároky vzniknout, může podléhat také veřejnoprávní kontrole, jako je tomu
např. v oblasti pracovněprávních vztahů) je podle §7 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, svěřeno soudům.
Navrhovatel podpůrně poukázal i na právní názor prvního senátu Nejvyššího správního
soudu plynoucí z usnesení čj. 1 As 93/2009 - 212 ze dne 27. 1. 2011, v němž první senát zaujal
názor, že právní úprava v zákoně č. 101/2000 Sb., nadále nepočítá se zahájením správního řízení
na návrh žadatele, neboť se plně prosadil princip oficiality. Všechna řízení mohou být zahájena
z moci úřední jen k podnětu či stížnosti jednotlivce. První senát Nejvyššího správního soudu
navrhl, aby rozšířený senát zaujal právní názor, že podání subjektu údajů dle §21 odst. 3 a 4
zákona o ochraně osobních údajů (ve znění účinném do 31. 12. 2011), jímž žádá Úřad pro
ochranu osobních údajů o uložení opatření k nápravě zpracovateli či správci osobních údajů,
nemá za následek zahájení správního řízení; jedná se o podnět k zahájení správního řízení.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Okresní soud ve Zlíně a Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, v předcházejícím
soudním řízení popřel pravomoc soudu rozhodnout a navrhovatel popírá svou pravomoc
po postoupení věci; zvláštní senát konstatuje, že se ve věci jedná o negativní (záporný)
kompetenční spor, k jehož projednání a rozhodnutí je povolán zákonem č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů (srov. §1 odst. 2 cit. zákona).
Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu
ke dni svého rozhodnutí (srov. usnesení zvláštního senátu čj. Konf 3/2003 - 18 ze dne
24. 11. 2004)
Ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb. opravňuje subjekt osobních údajů
domáhat se nápravy při zpracování jeho osobních údajů, které je v rozporu s ochranou
soukromého a osobního života subjektu údajů nebo v rozporu se zákonem, a to žádostí
o vysvětlení anebo žádostí o odstranění vzniklého stavu směrovanou ke správci nebo zpracovateli
údajů. V době rozhodování okresního i krajského soudu ustanovení §21 odst. 3 a 4 zákona
č. 101/2000 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2011, umožňovalo dotčenému subjektu osobních
údajů obrátit se s předmětnými požadavky i přímo na Úřad. Zákon č. 468/2011 Sb., kterým
se mění zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých
souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony, s účinností od 1. 1. 2012 (část čtvrtá čl. V cit. zákona) zrušil v §21 zákona
č. 101/2000 Sb. odstavce 3 a 4; nadále se tedy subjekt údajů může obrátit se žádostí o vysvětlení
či o odstranění závadného stavu pouze na správce příp. zpracovatele osobních údajů. Poukaz
obecných soudů na pravomoc Úřadu podle §21 odst. 3 a 4 zákona č. 101/2000 Sb.,
je pro rozhodování zvláštního senátu již nepřípadný, neboť ten – jak shora uvedeno – rozhoduje
podle právního stavu účinného ke dni jeho rozhodnutí.
Zvláštní senát několikrát v dříve řešených kompetenčních sporech vyložil otázku
pravomoci navrhovatele a obecných soudů ve věcech ochrany osobních údajů podle §21 zákona
č. 101/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2011. V usnesení č. j. Konf 56/2009 – 7 ze dne
24. 2. 2010, dostupném na www.nssoud.cz, zvláštní senát konstatoval, že řešit spory, jejichž
předmětem je náhrada škody za porušení povinností stanovených zákonem č. 101/2000 Sb.,
je oprávněn soud. Ke shodnému závěru dospěl zvláštní senát i v usnesení ze dne 17. 10. 2011,
čj. Konf 11/2011 - 6, dostupném na www.nssoud.cz, když vyložil, že od účinností novelizace
provedené zákonem č. 439/2004 Sb., je navrhovatel oprávněn dle §29 zákona č. 101/2000 Sb.
mimo jiné provádět dozor nad dodržováním povinností stanovených zákonem o ochraně
osobních údajů, přijímat podněty a stížnosti na porušení povinností stanovených zákonem,
projednávat přestupky a jiné správní delikty a udělovat pokuty; není však oprávněn rozhodovat
o výši náhrady škody za porušení povinností zpracovatele osobních údajů, nemůže rozhodovat
o náhradě za nemajetkovou újmu, tyto pravomoci příslušejí soudům. Zvláštní senát proto
potvrdil, že z §29 zákona o ochraně osobních údajů a z §21 tohoto zákona již od roku 2004
nevyplývá jakákoli pravomoc navrhovatele týkající se zajišťování opatření k nápravě ve smyslu
poskytnutí zadostiučinění. Na předchozí závěry navázal zvláštní senát v usnesení ze dne
8. 3. 2012, čj. Konf 94/2011 – 8, dostupném na www.nssoud.cz. Zvláštní senát vyložil,
že ustanovení §21 zákona o ochraně osobních údajů reguluje podmínky práva na přístup
k ochraně osobních údajů tehdy, pokud se subjekt údajů domnívá, že správce nebo zpracovatel
provádí zpracování jeho osobních údajů, které je v rozporu s ochranou jeho soukromého
a osobního života nebo v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů. Předmětné ustanovení
však nezakládá pravomoc navrhovatele rozhodovat ve sporech mezi subjektem údajů a správcem
nebo zpracovatelem o nárocích plynoucích z takového zásahu. Z ustanovení §29 zákona
o ochraně osobních údajů pak vyplývá, že pravomoci navrhovatele na úseku ochrany osobních
údajů jsou kontrolní a dozorové. Tyto závěry budou platit tím spíše poté, co zákonodárce zrušil
v §21 zákona č. 101/2000 Sb. odstavce 3 a 4 umožňující subjektu údajů obracet se přímo
na Úřad.
Odlišně oproti výše zmíněným rozhodnutím není podstatou posuzované věci spor
o nárocích ze zásahu žalovaného do soukromého a osobního života žalobce při zpracování
osobních údajů podle §21 zákona č. 101/2000 Sb., nýbrž spor, v němž se žalobce na žalovaném
domáhá autoritativního uložení plnění informační povinnosti žalovanému (Městu Vizovice)
podle §12 zákona č. 101/2000 Sb.
Pravomoc obecných soudů rozhodovat spory soukromoprávní povahy vychází
z ustanovení §7 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, podle
něhož soudy rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních,
rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné
orgány (zde Úřad pro ochranu osobních údajů).
Podle článku 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995
o ochraně jednotlivců v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto
údajů (dále jen „Směrnice“) členské státy zajišťují v souladu s touto směrnicí ochranu základních
práv a svobod fyzických osob, zejména jejich soukromí, v souvislosti se zpracováním osobních
údajů; obdobně stanovuje rozsah své věcné působnosti i §1 zákona č. 101/2000 Sb.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3727/2008, dostupném
na www.nsoud.cz přiznal pravomoc soudu k rozhodnutí o povinnosti lékaře poskytnout rodiči
informace o zdravotním stavu nezletilého potomka, když usoudil, že základ sporu vychází
z výkonu rodičovské zodpovědnosti (§31 odst. 1 a 2 zákona č. 97/1963 Sb., o rodině). Nejvyšší
soud v této souvislosti uvedl, že „smyslem zákona o ochraně osobních údajů je Listinou základních práv
a svobod zaručené právo na ochranu občana před neoprávněným zasahováním do jeho soukromého a osobního
života a neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním osobních údajů… V případě
činnosti Úřadu jde dále o dozor jednorázový, který je prováděn na základě plánu dozorového orgánu či stížnosti
nebo podnětu zvenčí (tzv. incidenční dozor). Jeho opakem je dozor soustavný, který je vykonáván vůči předem
určenému okruhu subjektů. Úřad je v oblasti dozoru nad zpracováním osobních údajů specializovaným dozorčím
orgánem s poměrně úzce vymezenou věcnou působností, a dozor je tedy jeho výlučnou nebo alespoň dominantní
složkou činnosti.“ Tyto závěry sdílí i zvláštní senát.
V posuzované věci základ sporu vychází ze soukromoprávního vztahu žalobce
s žalovaným, vzniklého na základě obchodních vztahů, které vedly k tomu, že žalovaný
disponoval určitou sumou osobních údajů týkajících se žalobce.
Jak již bylo výše vyloženo, pravomoci Úřadu jsou převážně dozorové a kontrolní
(srov. §29 zákona č. 101/2000 Sb.); v rámci této pravomoci Úřad projednává správní delikty
za porušení povinností zákona o ochraně osobních údajů. Jakkoli má preventivní funkce
odpovědnosti za deliktní jednání podle §45 odst. 1 písm. g) zákona č. 101/2000 Sb. (skutková
podstata porušení povinnosti uvedené v §12 zákona o ochraně osobních údajů) odradit
delikventa pro futuro od opakovaného odepření poskytnutí informací podle §12 zákona o ochraně
osobních údajů, neznamená vyslovení odpovědnosti za porušení povinnosti autoritativní uložení
splnění povinnosti, jehož se žalobce domáhá v souladu s §12 odst. 2 č. 101/2000 Sb. Dle tohoto
ustanovení má být obsahem poskytnuté informace sdělení o:
„a) účelu zpracování osobních údajů,
b) osobních údajích, případně kategoriích osobních údajů, které jsou předmětem zpracování, včetně veškerých
dostupných informací o jejich zdroji,
c) povaze automatizovaného zpracování v souvislosti s jeho využitím pro rozhodování, jestliže jsou na základě
tohoto zpracování činěny úkony nebo rozhodnutí, jejichž obsahem je zásah do práva a oprávněných zájmů
subjektu údajů,
d) příjemci, případně kategoriích příjemců.“
Citované ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb. umožňuje subjektu údajů získat
informace o rozsahu zpracování osobních údajů a tedy i potenciální míru zásahu do soukromí
subjektu údajů. Jestliže správce (příp. zpracovatel) odepřel žalobci sdělení těchto informací
v požadované struktuře dle §12 odst. 2 zákona, je nepochybné, že znemožnil žalobci zjistit
možnou míru zásahu do soukromí a v konečném důsledku i případnou žádost o vysvětlení
či nápravu vadného stavu podle §21 zákona č. 101/2000 Sb.
Ačkoliv je Úřad (navrhovatel) v oblasti ochrany osobních údajů v postavení ústředního
správního úřadu pro oblast ochrany osobních údajů (srov. §2 odst. 2 zákona o ochraně osobních
údajů), nelze s poukazem na zásadu stanovenou článkem 22 Směrnice („[a]niž je tím dotčena možnost
opravného prostředku ve správním řízení, který je možno podat, zejména orgánu dozoru uvedenému v článku 28,
stanoví všechny členské státy, že každá osoba má právo v případě porušení práv, jež jí jsou zaručeny
vnitrostátními předpisy, které se uplatní na dotčené zpracování, předložit věc soudu.“) žalobci při ochraně jeho
práv odepřít přístup k soudu.
Jestliže v usnesení ze dne 17. 10. 2011, čj. Konf 11/2011 - 6, dostupném
na www.nssoud.cz, zvláštní senát obiter dictum podotkl, že „v případě, že by se žalobkyně domáhala
informace o zpracování jejích osobních údajů podle §12 zákona o ochraně osobních údajů a správce údajů
by jí požadovanou informaci odmítl sdělit, nebyla by dána pravomoc Úřadu o takovémto sporu rozhodnout…
rozhodování o sporech vyplývajících ze soukromoprávního vztahu mezi správcem a subjektem osobních údajů
přísluší soudům (§7 o. s. ř.), pravomoci Úřadu jsou spíše kontrolní a dozorové“, zvláštní senát v nyní
projednávané věci, v níž je tato otázka stěžejní, neshledal důvod se od tohoto již vysloveného
právního názoru odchýlit.
Podle §5 odst. 3 zákona o některých kompetenčních sporech zvláštní senát zrušil
rozhodnutí okresního a krajského soudu, které výroku zvláštního senátu odporují, a kterými oba
soudy popřely pravomoc soudů k projednání věci.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tedy bude Okresní soud ve Zlíně pokračovat
v řízení o žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 14. června 2012
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu