ECLI:CZ:NSS:2012:KONF.29.2012:14
sp. zn. Konf 29/2012 - 14
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Romana
Fialy, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Marie Žiškové,
rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219
(adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí kompetenčního
sporu mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 4, a dalších účastníků sporu vedeného
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 EC 607/2011, o 4631 Kč s příslušenstvím:
žalobkyně Telefónica Czech Republic, a. s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, 140 22 Praha 4,
IČ 60193336, a žalovaný P. G.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 15 EC 607/2011, o 4631 Kč s příslušenstvím, je soud.
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 12. 2011, čj. 15 EC 607/2011 - 8,
se zrušuje .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 13. 4. 2012 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, se Český telekomunikační úřad
domáhal, aby tento senát rozhodnul spor o pravomoc podle §1 odst. 1 písm. a) zákona
č. 131/2002 Sb., který vznikl mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 4 ve věci žaloby
o zaplacení částky 4631 Kč s příslušenstvím.
Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Na základě žádosti o poskytování telekomunikačních služeb veřejné radiotelefonní sítě
EuroTel ze dne 29. 6. 1999 se žalovaný stal účastníkem telefonní stanice číslo X u společnosti
EuroTel, předchůdce společnosti Telefónica Czech Republic, a. s. (dále jen „žalobkyně“).
Žalobkyně vystavila žalovanému fakturu za zúčtovací období 12. 3. 2010 - 11. 4. 2010
na částku 5772,36, z čehož platby za platební transakce činily 4412 Kč, a fakturu za zúčtovací
období 12. 4. 2010 - 11. 5. 2010 na částku 8266,78 Kč, z čehož platby za platební transakce činily
219 Kč. Celková neuhrazená částka za platební transakce tak činila 4631 Kč.
Vzhledem k tomu, že žalovaný dobrovolně částku za platební transakce neuhradil, podala
žalobkyně 30. 9. 2011 návrh na vydání elektronického platebního rozkazu k Obvodnímu soudu
pro Prahu 4, ve kterém se domáhala, aby obvodní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit
částku 4631 Kč s příslušenstvím včetně nákladů řízení.
Žalobkyně v návrhu uvedla, že se domáhá zaplacení částky 4631 Kč odpovídající
poskytnutým službám třetích stran („službám obsahu“), které nejsou službami elektronických
komunikací ve smyslu §2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích
(dále jen „zákon o elektronických komunikacích“). Tyto služby umožňuje žalobkyně objednat
a využít svým účastníkům na základě Všeobecných podmínek pro poskytování veřejně
dostupných služeb elektronických komunikací prostřednictvím pevných sítí společnosti
Telefónica Czech Republic, a. s., vydaných v souladu s §273 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku; služby samotné však nabízejí svým jménem společnosti, kterým Český
telekomunikační úřad přidělil příslušná telefonní čísla (zejména 901, 902, 906, 909) zpoplatněná
zvláštní sazbou. Žalovaný tyto služby obsahu využil. Podle čl. 15.1 Všeobecných obchodních
podmínek žalovaný souhlasil s oprávněním žalobkyně k výběru ceny za tyto služby. Poskytovatelé
služeb třetích stran dali souhlas a oprávnění žalobkyni, aby platby od účastníků vybírala. Žalovaná
s odkazem na usnesení zvláštního senátu ze dne 20. 4. 2011, čj. Konf 5/2011 - 12, zdůraznila,
že k rozhodování ve věci je příslušný soud.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 13. 12. 2011, čj. 15 EC 607/2011 - 8,
rozhodl o zastavení řízení (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena
Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
V odůvodnění poukázal na to, že podle §129 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb. rozhoduje Český
telekomunikační úřad spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost na straně jedné
a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé. S ohledem na to, že se spor týká povinností
uložených zmíněným zákonem nebo na jeho základě, je příslušným k rozhodnutí Český
telekomunikační úřad.
Český telekomunikační úřad (dále jen „navrhovatel“) následně podal zvláštnímu senátu
návrh na rozhodnutí negativního kompetenčního sporu. Uvedl, že podle §2 zákona
o elektronických komunikacích se službou elektronických komunikací rozumí „služba obvykle
poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací,
včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání
a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sí tí
a služeb elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi
a poskytovaným službami elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají
zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“.
Navrhovatel dále uvedl, že žalobkyně požaduje uhradit částku ve výši 4631 Kč
s příslušenstvím za služby třetích stran („služby obsahu“), nebo tzv. platební transakce. Tyto
služby třetích stran nejsou službami elektronických komunikací ve smyslu §2 písm. n) zákona
o elektronických komunikacích, ale službami, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb
elektronických komunikací poskytovatele služeb elektronických komunikací. Žalobkyně není
poskytovatelem služeb třetích stran, ale pouze umožňuje přístup k těmto službám a zajišťuje
výběr plateb za tyto služby. Služby obsahu podle navrhovatele nepředstavují služby
elektronických komunikací, a proto je orgánem příslušným k rozhodování o ceně za tyto služby
soud.
Český telekomunikační úřad z popsaných důvodů navrhoval, aby zvláštní senát vyslovil,
že k rozhodování ve věci je příslušný soud, nikoli správní orgán.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecnými soudy
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Obvodní soud pro Prahu 4 v předcházejícím soudním řízení popřel svou pravomoc věc
rozhodnout a rovněž navrhovatel popírá svou pravomoc ve věci rozhodnout poté, co mu byla
postoupena; zvláštní senát proto shledal, že se jedná o negativní (záporný) kompetenční spor,
k jehož projednání a rozhodnutí je povolán zákonem č. 131/2002 Sb.
Navrhovatel (též „Úřad“) je zřízen podle §3 zákona o elektronických komunikacích
jako ústřední správní úřad pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto zákonem,
včetně regulace trhu a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací
a poštovních služeb.
Ustanovení §108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá
pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; pravidla
pro rozhodování účastnických sporů obsahuje zákon v §129 odst. 1: „Úřad rozhoduje spory
mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem
na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto
zákonem nebo na jeho základě.“
Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009,
čj. Konf 38/2009 - 12, dostupné na www.nssoud.cz) je třeba současného naplnění dvou
podmínek k tomu, aby byla dle §129 odst. 1 věta první zákona o elektronických komunikacích
založena pravomoc navrhovatele rozhodnout účastnický spor.
První podmínkou je osobní předpoklad spočívající jednak na straně osoby, která musí
vykonávat komunikační činnost, jíž se podle §7 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích
rozumí „a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování služeb elektronických komunikací,
c) provozování přístrojů dle §73 citovaného zákona“. Službou elektronických komunikací se rozumí
dle §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích „služba obvykle poskytovaná za úplatu,
která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně
telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích
kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací
nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami elektronických
komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně v přenosu signálů
po sítích elektronických komunikací“. Osoba účastníka musí splňovat charakteristiku stanovenou
v §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích („účastníkem se rozumí každý, kdo uzavřel
s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu na poskytování těchto
služeb“), popřípadě osoba uživatele musí splňovat charakteristiku stanovenou v §2 písm. b)
zákona o elektronických komunikacích („uživatelem se rozumí každý, kdo využívá nebo žádá veřejně
dostupnou službu elektronických komunikací“); veřejně dostupnou službou elektronických komunikací
se dle §2 písm. o) cit. zákona rozumí „služba elektronických komunikací, z jejíhož využívání není nikdo
předem vyloučen“.
Druhou nezbytnou podmínkou je věcný předpoklad, který vychází z druhé věty §129
odst. 1 zákona o elektronických komunikacích: „pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem
nebo na jeho základě“, přičemž zaplacení ceny je podle §64 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích jednou ze základních povinností účastníka, popř. uživatele veřejně dostupné služby
elektronických komunikací.
Zvláštní senát zkoumal naplnění podmínek rozhodovací pravomoci navrhovatele
ve smyslu věty první i druhé §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Z výpisů vycházejících z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé,
že žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost, přičemž žalovaný naplňuje
charakteristiku účastníka podle §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích. Osobní
předpoklad je proto splněn.
Pravomoc navrhovatele rozhodnout spor v této věci by byla dána, pokud by šlo o spor
o zaplacení ceny za služby elektronických komunikací. Z definice služeb elektronických
komunikací obsažené v §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích však vyplývá,
že službou elektronických komunikací nelze rozumět každou službu, která bude přístupná
účastníkovi osobou vykonávající komunikační činnost prostřednictvím její sítě a služeb
elektronických komunikací. Výjimkou patrnou z formulace citovaného ustanovení jsou služby,
jejichž užívání, resp. přístup k jejich obsahu poskytovatel - osoba vykonávající komunikační
činnost - zprostředkuje sice svou sítí a prostřednictvím služeb elektronických komunikací,
nicméně obsah samotné služby závisí na poskytovateli takové služby.
Z předložených faktur vyplývá, že žalobkyně účtovala žalovanému za období
od 12. 3. 2010 do 11. 5. 2010 platby za tzv. „platební transakce“.
Zvláštní senát v předchozích usneseních (např. sp. zn. Konf 4/2011, Konf 7/2011
a dalších) při úvahách o povaze dotčených služeb vycházel ze Všeobecných podmínek,
kterými mj. žalobkyně pro účastníky upravila postup pro přístup ke službám třetích stran
(bod 11.3) a pro vyúčtování za užití služeb třetích stran (body 11.1 a 11.4). Z těchto ustanovení
vyplývalo, že sama žalobkyně se nepovažovala za poskytovatele těchto služeb a v souladu
s tím i vyúčtování vystavila odděleně od vyúčtování služeb elektronických komunikací,
jejichž byla poskytovatelem.
Aktuální všeobecné podmínky již neupravují služby, které nabízejí obsah prostřednictvím
sítí a služeb elektronických komunikací žalobkyně, jako služby třetích stran; upravují je v bodě 15
všeobecných podmínek jako tzv. „platební transakce“. Platebními transakcemi jsou
např. Premium SMS, Dárcovské SMS, Audiotext, atd.
Povahou služeb „Premium SMS/MMS“ se zvláštní senát podrobně zabýval v usnesení
ze dne 5. 10. 2011, čj. Konf 73/2011 - 11 (dostupné na stránkách www.nssoud.cz). Zvláštní senát
vysvětlil, že podstatou služby Premium SMS - zkráceně PR SMS – jsou krátké textové zprávy,
pomocí kterých je zákazníkům operátora umožněno zaplatit prostřednictvím mobilního telefonu
cenu za zboží nebo služby. Pomocí nich lze zaplatit v rozsahu 1 až 999 Kč dle typu požadované
služby. Tyto služby neposkytuje žalobkyně – operátor, ale její smluvní partneři, jejichž seznam
žalobkyně zveřejňuje na svých internetových stránkách.
Povahou služby Audiotext se zvláštní senát zabýval ve výše zmiňovaném ze dne
5. 10. 2011, čj. Konf 73/2011 - 11, ve kterém shledal, že žalobkyně není provozovatelem
audiotexových linek, pouze umožňuje jejich provoz jednotlivým smluvním partnerům a zajišťuje
výběr plateb za služby od zákazníků. Taktéž u dalších platebních transakcí je zachován stejný
princip.
Z výše uvedeného vyplývá, že platební transakce neposkytla žalobkyně, ale zpřístupnila
jejich užívání prostřednictvím své sítě smluvním partnerům. Žalobkyně o povaze platebních
transakcí informovala žalovaného na všech předložených fakturách; popsala, kde může žalovaný
získat seznam partnerů, kteří platební transakce poskytují, a jak se bránit proti případným
nesrovnalostem.
Platební transakce tedy neposkytuje žalobkyně, ale další osoby, se kterými uzavřela
smlouvu. Výhradní oprávnění žalobkyně požadovat po žalovaném zaplacení pohledávky namísto
poskytovatele služby obsahu je předmětem právního vztahu mezi poskytovatelem služby obsahu
a žalobkyní. Zvláštní senát z výše uvedených důvodů shledal, že služby využité žalovaným nejsou
ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích službami elektronických
komunikací. Spor o zaplacení ceny za takové služby pak není sporem o plnění povinností
uložených na základě zákona o elektronických komunikacích (k obdobnému závěru dospěl
zvláštní senát v usnesení ze dne 31. 5. 2010, čj. Konf 99/2009 - 7, dostupném
na www.nssoud.cz). Tento závěr je stěžejní pro úvahu zvláštního senátu o rozhodovací
pravomoci navrhovatele, neboť vzhledem k charakteru služby nemohou být ve vzájemném
vztahu žalobkyně, žalovaného a poskytovatele služby obsahu splněny podmínky stanovené větou
první, příp. též druhou §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Lze tak uzavřít, že v posuzovaném případě poskytnuté služby nejsou službou
elektronických komunikací; pravomoci soudů se tedy tato věc nevymyká, neboť podle §7 odst. 1
o. s. ř. soudy rozhodují „spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných
a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány“.
Zvláštní senát z uvedených důvodů vyslovil, že k rozhodnutí o věci je dána pravomoc
soudu (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., výrok I.). Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona
č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc
o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci
uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 12. 2011, čj. 15 EC 607/2011 - 8, a odstranil
tak překážku věci rozhodnuté (výrok II.).
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tedy bude Obvodní soud pro Prahu 4
pokračovat v řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 11. června 2012
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu