ECLI:CZ:NSS:2012:KONF.6.2012:9
sp. zn. Konf 6/2012 - 9
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Romana
Fialy, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Marie Žiškové,
rozhodl o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 1 na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi
ním a Městským soudem v Praze, a dalších účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 109/2010, ve věci žaloby podle §244 o. s. ř.: žalobce Ing. F. W.
zastoupený Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem v Praze 2, Botičská 4, a žalované
České republiky,
takto:
P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 16 C 109/2010 je soud v občanském soudním řízení.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 2. 2. 2012 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, se Obvodní soud pro Prahu 1
jako soud v občanském soudním řízení domáhal, aby zvláštní senát rozhodnul spor o pravomoc
a věcnou příslušnost podle §1 odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb., který vznikl mezi ním
a Městským soudem v Praze jako soudem ve správním soudnictví.
Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 17. 6. 2008, čj. 44/1000328/2007-48712/2008-
441, nepřiznalo žalobci náhradu za znárodněný majetek společnosti F. W. se sídlem v Chrudimi
podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových
podniků. Žalobce s rozhodnutím nesouhlasil a brojil proti němu rozkladem u ministra financí.
Ten rozklad rozhodnutím ze dne 9. 10. 2008, čj. 44/100328/2007-908/80941/2008, zamítl.
Žalobce proti rozhodnutí ministra financí podal žalobu u Městského soudu v Praze jako
soudu ve správním soudnictví. Městský soud usnesením ze dne 31. 3. 2010,
čj. 7 Ca 349/2008 - 44, žalobu odmítl. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 11. 2009, čj. 5 As 88/2008 - 85, a shodně s tímto rozsudkem vyslovil, že rozhodnutí o žádosti
za náhradu za znárodněný majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb.,
o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, resp. zákona č. 114/1948 Sb.,
je rozhodnutím v soukromoprávní věci. V souladu s §46 odst. 2 s. ř. s. městský soud žalobu
odmítl a poučil žalobce o tom, že je oprávněn podat žalobu u soudu v občanském soudním
řízení.
Žalobce tak učinil a podal žalobu podle §244 a násl. o. s. ř. u Obvodního soudu
pro Prahu 1. Přitom uvedl, že nesouhlasí s tím, aby ve věci rozhodoval soud v občanském
soudním řízení. Brojil proti dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu a zvláštního senátu
týkající se náhrad za znárodnění a vyvlastnění – zejména proti rozsudku ze dne 19. 11. 2009,
čj. 5 As 88/2008 - 85, ze kterého vycházel městský soud. Namítal, že zvláštní senát dosud
rozhodoval pouze ve věcech náhrady za vyvlastnění, nikoli o rozhodnutí o náhradě
za znárodnění, proto nelze z jeho judikatury bez dalšího vycházet.
Podle žalobce městský soud nesprávně vyslovil, že k rozhodování ve věci je příslušný
soud v občanském soudním řízení. Právní úprava žaloby podle části páté občanského soudního
řádu však předpokládá, že v řízení před správním úřadem proti sobě vystupují dva subjekty
a jeden z těchto subjektů není spokojen s řešením správního orgánu, a proto podává žalobu s tím,
aby civilní soud nahradil rozhodnutí správního úřadu. V nyní posuzované věci však neexistuje
druhý účastník řízení, se kterým by žalobce vedl spor před ministerstvem financí.
Žalobce se dále zabýval rozdílem mezi řízením o vyvlastnění a znárodněním majetku.
V případě rozhodování o náhradě za vyvlastněný majetek rozhoduje správní úřad spor mezi
vyvlastnitelem a vyvlastňovaným. Pokud správní orgán rozhoduje o náhradě, lze toto řízení
považovat za kontradiktorní řízení před správním úřadem, v němž proti sobě stojí vyvlastnitel
a vyvlastňovaný. Tuto kontradiktornost však žalobce neshledal v řízení o náhradě za znárodněný
majetek. Kontradiktornost řízení je však nezbytným předpokladem pro zahájení řízení podle
§244 a násl. o. s. ř. Podle §250 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je totiž k řízení příslušný obecný soud
účastníka, jemuž měla být v řízení uložena povinnost, což nelze v řízení o náhradě za znárodněný
majetek použít.
Žalobce dále nesouhlasil se závěry Nejvyššího správního soudu uvedenými v rozsudku
ze dne 19. 11. 2009, čj. 5 As 88/2008 - 85, že nárok za znárodnění je nárokem
soukromoprávním, jehož účelem má být obnovení narušené majetkové rovnováhy způsobené
znárodňovacím aktem, a že druhou stranou sporu je stát. Podle žalobce z dekretu prezidenta
vyplývá, že o náhradě za vyvlastnění rozhoduje ministerstvo financí – jedná se proto
o vrchnostenské rozhodování. Aby mohly soudy rozhodovat podle části páté občanského
soudního řádu, musí se jednat o spor nebo jinou právní věc vycházející z občanskoprávních
vztahů. Tímto vztahem je vztah majetkový, v němž mají účastníci rovné postavení. Podle žalobce
vztah mezi státem a vlastníkem znárodněného majetku nebyl rovnoprávný, proto se nemohlo
jednat o vztah soukromoprávní.
Obvodní soud se se závěry žalobce ztotožnil a ze shodných důvodů podal k zvláštnímu
senátu dne 2. 2. 2012 návrh na řešení negativního kompetenčního sporu.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi soudem v občanském soudním řízení
a soudem ve správním soudnictví se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Městský soud v Praze jako soud ve správním soudnictví popřel svou příslušnost věc
rozhodnout a rovněž navrhovatel jako soud v občanském soudním řízení popírá svou příslušnost
k rozhodnutí věci poté, co mu byla postoupena; v posuzované věci se proto jedná o negativní
(záporný) kompetenční spor, k jehož projednání a rozhodnutí je povolán zvláštní senát.
Zvláštní senát se nejprve zabýval tím, z čeho vyplývá tvrzený nárok žalobce na náhradu
za znárodněný majetek. Žalobce je synem Ing. Dr. F. W. , který byl před znárodněním vlastníkem
společnosti „F. W., veř. obch. spol. v Chrudimi“, a také jeho dědicem. Společnost F. W. byla
znárodněna na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a
některých průmyslových podniků (dále jen „dekret“), a na základě vyhlášky ministra průmyslu č.
210/1946 Ú. l. ze dne 27. 12. 1945.
Podle §8 dekretu „pokud není stanoveno jinak, ani nejde o předlužení ve smyslu §5a, odst. 1,
přísluší za znárodněný majetek náhrada“.
Podle §9 odst. 1 dekretu o znárodnění pak platí, že „náhrada za znárodněný majetek
se poskytuje: a) v plnění obdobných dávkám z národního pojištění, b) v cenných papírech …, c) v hotovosti,
d) v jiných hodnotách“.
Protože původnímu vlastníkovi nebyla náhrada vyplacena, žádá její úhradu žalobce.
Otázkou znárodnění, náhradou za znárodnění a příslušností soudů se zabýval Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 19. 11. 2009, čj. 5 As 88/2008 - 85. O tento rozsudek v nyní
posuzované věci opřel městský soud usnesení o odmítnutí žaloby ze dne 31. 3. 2010,
čj. 7 Ca 349/2008 - 44. Nejvyšší správní soud ve své argumentaci odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu a zvláštního senátu o vyvlastnění a použil závěry v nich uvedené
také při řešení otázky příslušnosti soudů k rozhodování ve věci náhrady za znárodnění. Zvláštní
senát proto v souvislosti s řešením kompetenčního sporu nejprve zkoumal, zda byla úvaha
Nejvyššího správního soudu o obdobné povaze náhrady za vyvlastnění a znárodnění správná.
Podstatou vyvlastnění a znárodnění je zbavení určité osoby vlastnického práva k věci
nebo souboru věcí. K vyvlastnění a znárodnění může dojít jak na základě zákona, tak na základě
dekretu prezidenta či individuálního správního aktu. Zvláštní senát se však nemusel zabývat
rozdíly mezi vlastní úpravou vyvlastnění a znárodnění, ale pouze společnými prvky týkajícími
se náhrady za nucený zásah do vlastnického práva v souvislosti se znárodněním a vyvlastněním.
Účelem náhrady je v obou případech snaha zmírnit negativní důsledky odnětí vlastnického práva.
Protože je účel náhrady jak za vyvlastnění, tak za znárodnění shodný, uvážil Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 19. 11. 2009, čj. 5 As 88/2008 - 85, správně, pokud závěry rozšířeného
senátu a zvláštního senátu týkající se náhrady za vyvlastněný majetek vztáhl i na rozhodování
o náhradě za majetek znárodněný.
Zvláštní senát proto posoudil dosavadní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
a zvláštního senátu týkající se náhrady za vyvlastnění či zřízení věcného břemene a znárodnění
a neshledal důvod, aby se od ustálené judikatury odchýlil.
Náhradou za zřízení věcného břemene se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v usnesení ze dne 12. 10. 2004, čj. 4 As 47/2003 - 125. Rozlišoval otázku vlastního
expropriačního aktu a náhrady za zřízení věcného břemene či vyvlastnění. Vyslovil, že „je nezbytné
rozlišovat, zda správní orgán rozhoduje ve sporu o vlastnické právo, nebo zda rozhoduje o zřízení věcného břemene
či o vyvlastnění. Rozhodnutí správního orgánu o zřízení věcného břemene nebo o vyvlastnění není rozhodnutím
správního orgánu v soukromoprávní věci, vydaným v mezích zákonné pravomoci správního orgánu ve smyslu §68
písm. b) s. ř. s.; jeho přezkum tak náleží do pravomoci správních soudů, a nikoliv soudů obecných. Rozhodnutím
ve věci soukromého práva je však rozhodnutí o určení způsobu a výše náhrady“.
Rozšířený senát tedy shledal, že vyvlastnění je institutem povahy veřejnoprávní, proto
rozhodnutí o vyvlastnění budou posuzovat soudy ve správním soudnictví. Pro nyní
rozhodovanou věc je však významné, jakým způsobem uvážil otázku náhrady za vyvlastnění.
Uvedl, že „otázka náhrady za vyvlastnění je již otázkou soukromoprávní, a proto v případném sporu
by nerozhodoval správní soud, ale soud civilní. Na rozdíl od samotného vyvlastnění v tomto vztahu totiž již
nevystupuje stát reprezentovaný stavebním úřadem, ale pouze expropriát a expropriant, přičemž tyto subjekty mají
v náhradovém vztahu rovné postavení. Účelem náhradového vztahu je dosažení základního smyslu soukromého
práva, tj. znovuobnovení narušené rovnováhy zúčastněných zájmů, tj. v tomto případě opětovné nastolení majetkové
rovnováhy mezi soukromými subjekty. Právní vztah zde integruje objektivní zájmy stejného druhu a úrovně
ve struktuře zájmů, a jde tedy o vztah soukromoprávní“.
Toto rozhodnutí neztratilo na významu ani po přijetí zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí
nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (dále jen „zákon o vyvlastnění“),
protože vyvlastnění či zřízení věcného břemene, která upravují jiné zákony, se stále řídí shora
citovanými závěry rozšířeného senátu. „Jiným zákonem“ ve vztahu k zákonu o vyvlastnění
je na příklad zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Zvláštní senát v souvislosti
s náhradou za zřízení věcného břemene podle zákona o pozemních komunikacích v usnesení
ze dne 8. 3. 2012, čj. Konf 67/2011 - 8, vyslovil, že „má-li být zřízeno věcné břemeno k pozemku za tím
účelem, aby mohla být uskutečněna stavba dálnice, silnice nebo místní komunikace (§17 odst. 1 zákona
č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), je k rozhodnutí o vyvlastnění a o určení výše náhrady příslušný
(obecný) vyvlastňovací úřad (§15 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva
k pozemku nebo ke stavbě). Obrana vyvlastňovaného proti výroku o vyvlastnění i výroku o náhradě je možná
cestou návrhu na projednání téže věci v řízení občanskoprávním podle části páté občanského soudního řádu (§244
a násl. o. s. ř.). Jestliže však taková stavba byla již zřízena na cizím pozemku a vlastníku této stavby
se prokazatelně nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vypořádání s vlastníkem pozemku (§17 odst. 2 zákona
č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích), je ke zřízení věcného břemene k pozemku a k rozhodnutí
o náhradě za vyvlastnění příslušný speciální stavební úřad (§40 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích) na návrh vlastníka stavby. Zákonnost výroku o vlastním zřízení věcného břemene (výrok
expropriační) přezkoumá ke správní žalobě správní soud v řízení podle soudního řádu správního, zatímco
náhrada za vyvlastnění může být předmětem řízení na návrh některé ze stran soukromoprávního vztahu
před soudem v řízení občanskoprávním (část pátá občanského soudního řádu)“.
Zvláštní senát také v tomto případě rozlišoval mezi vlastním vyvlastněním a náhradou
za něj a podle toho, o jaký akt se jedná, určil příslušnost soudů ve správním soudnictví
a v občanském soudním řízení.
Zvláštní senát při rozhodování nyní posuzovaného kompetenčního sporu dále zjistil,
že Nejvyšší správní soud ve své judikatuře neřešil pouze otázku náhrad za vyvlastněný majetek
či zřízení věcného břemene, ale rozhodoval i o dalším druhu náhrad. V rozsudku ze dne
14. 6. 2007, čj. 9 As 4/2007 - 63, vyslovil: „Rozhodnutí Ministerstva financí ve věci přiznání náhrady
za nemovitý majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině, k němuž občané české a slovenské národnosti pozbyli
ke dni 29. 6. 1945 vlastnický titul v důsledku sjednání mezinárodní smlouvy mezi Československou republikou
a SSSR o Zakarpatské Ukrajině, těmto oprávněným osobám, popř. jejich dědicům, je rozhodnutím o výši této
náhrady. Proto se jedná o rozhodnutí správního orgánu ve věci vyplývající z občanskoprávních vztahů (§7 o. s. ř.)
a pravomoc o ní jednat a rozhodnout je dána soudům rozhodujícím v občanském soudním řízení“.
V daném případě se jednalo o náhradu za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině
a Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že předmětem sporu nebyl samotný mocenský zásah
státu do vlastnického práva stěžovatele, ale náhrada za ztrátu majetku. Povaha zásahu
do vlastnického práva i právní titul je svou povahou veřejnoprávní, věc náhrady však je svou
povahou věcí soukromoprávní. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že přezkumu rozhodnutí
ministerstva jako správního orgánu, který rozhodl ve věci vyplývající z občanskoprávních vztahů,
se stěžovatel mohl a měl domáhat návrhem podle §244 a násl. o. s. ř. Pro nyní posuzovaný
kompetenční spor je významné - a na tuto skutečnost upozornil Nejvyšší správní soud
i v rozsudku ze dne 19. 11. 2009, čj. 5 As 88/2008 - 85, že ani v tomto případě nepovažoval
Nejvyšší správní soud za podstatné, že náhrada za vyvlastnění, resp. ztrátu majetku, mohla být
uplatněna pouze vůči státu, nikoli soukromé osobě, což však na charakteru právního vztahu mezi
osobou, jíž svědčí právo na náhradu, a osobou, která je povinna náhradu poskytnout, nic samo
o sobě nemění.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 11. 2009, čj. 5 As 88/2008 - 85, také správně
upozornil na to, že nároky na majetkové náhrady vůči státu podle dalších zákonů (zákona
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, atd.) mají zásadně
soukromoprávní povahu. Bylo by nevhodné, aby pouhá skutečnost, že o nároku na náhradu
v případě znárodnění rozhoduje správní orgán, byla důvodem pro to, aby zvláštní senát
považoval povahu nároku na náhradu za znárodnění za veřejnoprávní.
Zvláštní senát proto dospěl k závěru, že názory uvedené v citovaných rozhodnutích
Nejvyššího správního soudu a zvláštního senátu lze vztáhnout také na náhradu za znárodnění.
Ministerstvo financí při rozhodování o náhradě za znárodněný majetek rozhodovalo
nikoli o vlastním znárodnění, které může mít zcela odlišnou povahu, ale o náhradě za znárodnění,
která je nárokem soukromoprávním, a směřuje vůči státu. Účelem náhrady je kompenzace
negativního stavu, který vznikl nuceným odnětím vlastnického práva. Ministerstvo tak
nerozhodovalo jako nadřízený orgán z mocenské pozice, ale rozhodovalo o náhradě formou
majetkové kompenzace, která neobsahuje veřejnoprávní, ale soukromoprávní prvky.
Zvláštní senát z uvedených důvodů vyslovil, že podmínka §244 odst. 1 o. s. ř.
pro zachování rozhodovací pravomoci soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení podle
hlavy páté o. s. ř. byla naplněna. Z vyložených důvodů zvláštní senát rozhodl, že příslušným
rozhodnout je soud v občanském soudním řízení (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb.).
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tedy bude Obvodní soud pro Prahu 1
pokračovat v řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. září 2012
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu