ECLI:CZ:NSS:2012:KONF.60.2011:15
sp. zn. Konf 60/2011 - 15
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy senátu JUDr. Michala Mazance a soudců
JUDr. Romana Fialy, JUDr. Pavla Vrchy, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Marie Žiškové, rozhodl o návrhu Okresního soudu v Kolíně na rozhodnutí
kompetenčního sporu mezi ním a Krajským soudem v Praze na straně jedné a Nejvyšším
správním soudem na straně druhé, a dalších účastníků sporu vedeného u Okresního soudu
v Kolíně pod sp. zn. 9 C 198/2010, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu: žalobkyně
CZT a. s., se sídlem v Pardubicích, Bratranců Veverkových 396, IČO 25272322, zastoupené
JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Šaldova 34/466, a žalovaný Celní
ředitelství Praha, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 7,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Kolíně
pod sp. zn. 9 C 198/2010, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, je soud
v občanském soudním řízení.
II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011, čj. 28 Co 98/2011 - 54,
se zrušuje .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 15. 6. 2011 se Okresní soud v Kolíně domáhal, aby zvláštní
senát rozhodl spor o pravomoc vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb.
mezi ním Krajským soudem v Praze na straně jedné a Nejvyšším správním soudem na straně
druhé ve věci žaloby vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 198/2010.
Z předloženého spisu Okresního soudu v Kolíně a spisu Nejvyššího správního soudu
vyplynuly následující skutečnosti:
Celní úřad Kolín, samostatné oddělení 012 tabákových nálepek (dále jen „celní úřad“),
rozhodnutím ze dne 28. 3. 2007, čj. 2196/07-012, uložil podle §118 odst. 6 zákona
č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále také
jen „zák. o spotřebních daních“), daňovému subjektu CZ TABÁK, a. s., jehož právním
nástupcem je CZT a. s. (dále také jen „žalobkyně“) povinnost k úhradě nákladů spojených
s výrobou neodebraných tabákových nálepek (0,11 Kč/ks), v celkové výši 116 946,72 Kč. Uvedl,
že žalobkyně si objednala u celního úřadu tabákové nálepky, které však později neodebrala.
Celní ředitelství Praha rozhodnutím ze dne 12. 6. 2007, čj. 9654/07-21, odvolání
žalobkyně zamítlo. Odvolací orgán vycházel ze zjištění, že si žalobkyně objednala tabákové
nálepky ke značení doutníků (značky Gullivers a Merlin). Daňové orgány však při kontrole
zjistily, že tento konkrétní tabákový výrobek nesplňuje požadavky pro zařazení do předmětu
spotřební daně z tabákových výrobků jako doutník nebo cigarillos (s nižší sazbou spotřební
daně). Dospěl k závěru, že žalobkyně si situaci sama zavinila, neboť má za to, že měla vědět,
jaké tabákové výrobky vyrábí a podle toho je zařadit v souladu se zákonem o spotřebních daních.
Zároveň poučil žalobkyni, že může ve stanovené lhůtě podat proti jeho rozhodnutí žalobu
u Městského soudu v Praze.
Žalobkyně poté podala u Městského soudu v Praze žalobu, jíž se domáhala zrušení
rozhodnutí Celního ředitelství v Praze. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2009,
čj. 7 Ca 217/2007 - 77, žalobu zamítl pro nedůvodnost. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně
si u celního úřadu dne 14. 9. 2006 objednala 1200204 ks tabákových nálepek pro doutníky,
které však neodebrala s odůvodněním, že má „zablokovanou možnost uvádět do volného
daňového oběhu tabákové výrobky Gullivers a Merlin“. K tomu uvedl, že důvody,
pro které nebyly objednané nálepky odebrány, nemají vliv na existenci povinnosti
dle §118 odst. 6 zák. o spotřebních daních. Neodebráním nálepek vznikla státu škoda,
přičemž „odpovědnost za tuto škodu je objektivní a není možné se jí zprostit s poukazem
na subjektivní stránku jednání odběratele tabákových nálepek“. Městský soud tedy shledal postup
správních orgánů v dané věci v souladu se zákonem.
Ke kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 5. 2010,
čj. 9 Afs 97/2009 - 115, rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, žalobu žalobkyně odmítl
podle §46 odst. 2 o. s. ř. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
o žalobě a řízení o kasační stížnosti. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo publikováno
pod č. 2104/2010 Sb. rozh. NSS. Dospěl totiž k závěru, že posuzovaný případ spadá do kategorie
soukromoprávních vztahů. Argumentuje zejména tím, že při aplikaci §118 odst. 6 zák.
o spotřebních daních se nejedná o správní trestání, neboť smyslem tohoto ustanovení
není ukládat stěžovateli sankci za porušení právní povinnosti na rozdíl od ustanovení
§135a odst. 1 písm. f) zák. o spotřebních daních. Zákon o spotřebních daních tedy upravuje
deliktní odpovědnost osoby, která neodebere tabákové nálepky [(§135a odst. 1 písm. f)]
a v jiné části zákona upravuje povinnost toho, kdo objednal a neodebral tabákové nálepky,
uhradit náklady související s výrobou, prodejem a likvidací neodebraných tabákových nálepek
(§118 odst. 6). Dále uvádí, že odebere-li odběratel objednané tabákové nálepky, je povinen
kromě jejich hodnoty (§119 odst. 1 zák. o spotřebních daních), která odpovídá výši daňové
povinnosti a je nepochybně veřejnoprávního charakteru, uhradit pověřenému celnímu úřadu
také jejich cenu (§118 odst. 10 zák. o spotřebních daních) stanovenou na tržním principu.
Tato cena přitom obsahuje náklady na výrobu tabákových nálepek a přiměřený zisk výrobce,
od něhož pověřený celní úřad vyrobené tabákové nálepky odebírá. Proto kasační soud dospěl
k závěru, že stejně jako pověřený celní úřad ve vztahu k výrobci (Státní tiskárně cenin)
nevystupuje jako nositel veřejné moci, ale oba účastníci mají v tomto obchodním vztahu rovné
postavení, tak také platí, že pověřený celní úřad a odběratel tabákových nálepek se nachází
v rovném postavení, pokud jde o úhradu ceny tabákových nálepek, resp. následně požadovanou
úhradu nákladů spojených s výrobou, prodejem a likvidací tabákových nálepek. Dovozuje přitom,
že smyslem ustanovení §118 odst. 6 zák. o spotřebních daních je přenést na odběratele
alespoň v částečném rozsahu povinnost spočívající v úhradě nákladů, které ač si odběratel
u celního úřadu objednal, následně neodebral. Přestože je uvedená povinnost stanovena
veřejnoprávním předpisem, zákonodárce zde k ochraně vynaložených nákladů a k ochraně
proti riziku spojenému s výrobou neodebraných tabákových nálepek využívá soukromoprávního
institutu náhrady škody. Podle kasačního soudu nelze rovněž přehlédnout okolnost, že občanské
soudní řízení poskytuje jeho účastkům vyšší stupeň soudní ochrany, zejména s ohledem na rozsah
dokazování. Z důvodů výše uvedených uzavřel, že posuzovaný případ není v pravomoci
správních soudů rozhodujících dle §4 s. ř. s. a návrh žalobkyně odmítl pro soukromoprávní
povahu věci a poučil žalobce, že má právo podat do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí
žalobu k Okresnímu soudu v Kolíně.
Žalobkyně poté podala u Okresního soudu v Kolíně žalobu podle §244 o. s. ř.
a domáhala se nahrazení rozhodnutí správního orgánu. Uvedla, že nesouhlasí s názorem
Nejvyššího správního soudu, že věc nepatří do pravomoci správních soudů. Odběratel
tabákových nálepek je ze zákona výhradně ve vztahu s celním úřadem (§118 odst. 2 zák.
o spotřebních daních) a pokud chce vyrábět tabákové výrobky a uvolňovat je do volného
daňového oběhu, musí si tabákové nálepky objednat. Odběratel tabákových nálepek
není ve smluvním vztahu s výrobcem tabákových nálepek (Státní tiskárnou cenin) a nezná proto
smluvní podmínky (např. cenu za výrobu, distribuci a likvidaci tabákových nálepek). Nesouhlasí
s hodnocením tabákových výrobků Gullivers a Merlin jako tabáku ke kouření ze strany celních
orgánů, neboť má za to, že se jedná o doutníky. Argumentovala přitom výkladem zákonného
pojmu „doutník“ obsaženém v ustanovení §101 odst. 3 písm. b) zák. o spotřebních daních,
přičemž výklad celních orgánů je podle ní „naprosto rozdílný“. Celní orgány byly seznámeny
s výrobním postupem, proti kterému neměly žádné návrhy, připomínky ani námitky. Poukazovala
na zásadu předvídatelnosti práva, ochrany dobré víry ve správnost aktů veřejné moci a ochrany
práv nabytých v dobré víře, neboť je přesvědčena, že závadný stav nezavinila. Celní orgány
podle ní nezohlednily nepřiměřenou tvrdost ustanovení §118 odst. 6 zák. o spotřebních daních.
Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 10. 1. 2011, čj. 9 C 198/2010 - 44, řízení zastavil
pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. Ztotožnil
se se závěrem Nejvyššího správního soudu, že předmětem řízení je věc soukromoprávní a dospěl
k závěru, že pouze s žalobkyní jako s jediným účastníkem řízení nelze řízení podle části
páté o. s. ř. vést. Uvedl také, že „Celní úřad Kolín neměl pravomoc podle §32 odst. 1
zák. č. 337/1992 Sb. o této věci rozhodovat“ a že „jeho rozhodnutí je nicotné“ stejně
jako rozhodnutí Celního ředitelství Praha.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2011, čj. 28 Co 98/2011 - 54, zrušil
k odvolání žalobkyně usnesení soudu prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl
k závěru, že okruh účastníků je určen přímo zákonem (§250a o. s. ř.) a není tedy vadou žaloby,
že žalobce opomene uvést některého z účastníků řízení. Dále uvedl, že rozhodnutí Celního úřadu
Kolín a rozhodnutí Celního ředitelství Praha netrpí žádnou vadou, pro kterou by bylo možné
tato rozhodnutí označit za nicotná, zejména, že správní orgány byly oprávněny ve věci
rozhodnout. Mimo jiné se zabýval také otázkou, zda předmětem sporu je věc soukromoprávní
povahy. Podle jeho názoru, žalobkyně není v této věci zcela v rovnoprávném postavení
s pověřeným celním úřadem, který má vždy k odběrateli tabákových nálepek vrchnostenské
postavení. Celní úřad je správcem daně a je nositelem veřejné moci, přičemž odběratel
tabákových nálepek (žalobkyně) je ve vztahu výhradně s celním úřadem. Protože výrobce
tabákových nálepek je osoba odlišná od celního úřadu, nemůže si objednatel (žalobkyně) diktovat
smluvní podmínky, za kterých výrobce vyrábí tabákové nálepky. Žalobkyně jako odběratel
totiž nemůže zasahovat do smluvního vztahu mezi pověřeným celním úřadem a výrobcem
tabákových nálepek. Podle něj se tedy nejedná o běžný soukromoprávní vztah vyplývající
z obchodní smlouvy, kde účastníci mají rovné postavení. Uzavřel proto, že v souzené věci
není dána civilní pravomoc obecných soudů a zavázal soud prvního stupně k tomu, aby podal
návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu.
Okresní soud v Kolíně vázán právním názorem odvolacího soudu podal návrh
na zahájení řízení o kompetenčním sporu. V návrhu zreprodukoval závěry Krajského soudu
v Praze a navrhl, aby zvláštní senát rozhodl, tak že příslušný vydat rozhodnutí v této věci je soud
ve správním soudnictví a zrušil usnesení Nejvyššího správního soudu.
Žalobkyně ve vyjádření k návrhu odkázala na své vyjádření obsažené v žalobě a ztotožnila
se s návrhem okresního soudu.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním soudem a obecným soudem
se zvláštní senát řídil následujícími úvahami:
Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu
ke dni svého rozhodnutí (srov. č. 485/2005 Sb. NSS).
Podle §118 odst. 2 zák. o spotřebních daních nákup tabákových nálepek od jejich
výrobce, jejich přepravu od výrobce tabákových nálepek k pověřenému celnímu úřadu a jejich
odběr na daňovém území České republiky výrobcem, oprávněným příjemcem nebo dovozcem
zajišťuje pověřený celní úřad, který zároveň vykonává kontrolu přepravy, uložení a užití
tabákových nálepek u výrobce nebo dovozce. Pověřeným celním úřadem je podle §103 odst. 2
citovaného zákona Celní úřad Kolín. Odběratel je povinen objednávat a odebírat tabákové
nálepky výhradně u pověřeného celního úřadu (§118 odst. 5) a v ýrobce tabákových nálepek
smí prodávat tabákové nálepky výhradně pověřenému celnímu úřadu (§118 odst. 7 zák.
o spotřebních daních). Podle §118 odst. 9 zák. o spotřebních daních nesmí odběratel obdržené
tabákové nálepky prodat nebo jakýmkoliv způsobem bezúplatně předat jiným fyzickým
nebo právnickým osobám s výjimkou pověřeného celního úřadu. Toto ustanovení se nevztahuje
na případ, kdy tabákové nálepky jsou předány výrobcům nebo dodavatelům tabákových výrobků
v jiném členském státě nebo ve třetí zemi za účelem označení tabákových výrobků pro uvedení
do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky. Odběratel je rovněž povinen
uhradit cenu tabákových nálepek. Přepravu tabákových nálepek od pověřeného celního úřadu
k odběrateli a jejich uložení a užití u odběratele zajišťuje tento odběratel na své vlastní náklady
(§118 odst. 10).
Předmětem řízení v této věci je povinnost objednatele (žalobkyně) uhradit náklady
spojené s výrobou a zničením neodebraných tabákových nálepek podle §118 odst. 6 věty druhé
zák. o spotřebních daních, v platném znění.
Zvláštní senát v posuzované věci sdílí názor Nejvyššího správního soudu, že věc spadá
do pravomoci soudu v občanském soudním řízení. Nejvyšší správní soud svůj názor ve výše
zmiňovaném rozhodnutí podrobně zdůvodnil a publikoval pod č. 2104/2010 Sb. NSS.
Předně se zvláštní senát ztotožňuje s argumentací Nejvyššího správního soudu,
že při aplikaci §118 odst. 6 zák. o spotřebních daních se nejedná o správní trestání, když smyslem
tohoto ustanovení nepochybně není ukládat odběrateli sankci za porušení právní povinnosti.
Tu totiž ukládá §135a odst. 1 písm. f) zák. o spotřebních daních. Subjekty uvedené v ustanovení
§114 odst. 3 zák. o spotřebních daních mají povinnost značit tabákové výrobky tabákovou
nálepkou, mají tedy povinnost tabákové nálepky objednat od pověřeného celního úřadu a rovněž
je od tohoto celního úřadu odebrat. K naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle
§135a odst. 1 písm. f) postačí i samo neodebrání objednaných tabákových nálepek subjektem,
který má povinnost objednávat a odebírat tabákové nálepky výhradně od pověřeného celního
úřadu. Toto jednání je deliktem bez ohledu na povinnost uhradit náklady spojené s výrobou
a zničením těchto neodebraných tabákových nálepek (§118 odst. 6). Vedle této deliktní
odpovědnosti pak zákon upravuje odpovědnost odběratele, který si objednané tabákové nálepky
neodebral, za škodu, která vznikla pověřenému celnímu úřadu (resp. státu) v souvislosti
s výrobou a zničením neodebraných tabákových nálepek. Smyslem ustanovení §118 odst. 6 věta
druhá zák. o spotřebních daních je nahradit státu škodu, která mu vznikla v důsledku neodebrání
objednaných tabákových nálepek, představující náklady na výrobu (včetně přiměřeného zisku
výrobce) a na následné zničení těchto nálepek.
Kromě toho je odpovědnost za škodu tradičně považována za soukromoprávní institut.
V současné době není soukromé a veřejné právo striktně odděleno, ale dochází stále častěji
k prolínání a vzájemnému ovlivňování prvků soukromoprávních a veřejnoprávních,
protože subjekty veřejné správy aplikují při své činnosti (kromě veřejnoprávních předpisů také)
předpisy z oblasti soukromého práva a vstupují na jejich základě do soukromoprávních vztahů.
Tak je tomu i v daném případě. Přestože je uvedená povinnost uhradit náklady spojené s výrobou
a zničením neodebraných tabákových nálepek stanovena zákonem o spotřebních daních,
tedy veřejnoprávním předpisem, jde stále o soukromoprávní institut odpovědnosti za škodu,
na jehož základě vzniká soukromoprávní vztah mezi státem reprezentovaným pověřeným celním
úřadem na straně jedné a odběratelem tabákových nálepek na straně druhé. Opačný názor nelze
úspěšně dovozovat ani z toho, že žalobkyně jako odběratel nemůže zasahovat do smluvního
vztahu mezi pověřeným celním úřadem a výrobcem tabákových nálepek, neboť její povinnost
uhradit státu náklady na výrobu a zničení nálepek je dána zákonem. Případné námitky vztahující
se k výši vynaložených nákladů pak žalobkyně může uplatnit v řízení o náhradě škody.
V neposlední řadě - jak správně poukazuje také Nejvyšší správní soud - je třeba vzít
v úvahu, že rozsah dokazování v občanském soudním řízení je nepochybně širší a komplexnější,
než dokazování ve správním soudnictví, které má v řízení o žalobách proti rozhodnutím
správního orgánu zcela odlišný charakter (soud vychází ze skutkového stavu zjištěného správním
orgánem a doplnění dokazování provádí pouze v nezbytném rozsahu potřebném pro rozhodnutí
ve věci).
Na základě výše uvedeného proto zvláštní senát uzavřel, že rozhodnutí celního úřadu
vydané podle §118 odst. 6 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších
předpisů, jímž byla odběrateli uložena povinnost uhradit náklady spojené s výrobou a zničením
neodebraných tabákových nálepek, je rozhodnutím správního orgánu o věci, která vyplývá
z občanskoprávních či obchodních vztahů, a proto příslušným v této věci rozhodnout je soud
v občanském soudním řízení (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb.). Současně podle §5 odst. 3
téhož zákona zvláštní senát zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Praze, které výroku zvláštního
senátu odporuje a kterým odvolací soud zavázal Okresní soud v Kolíně nesprávným právním
názorem.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Krajský soud v Praze pokračovat
v původním řízení o podaném odvolání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. ledna 2012
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu