ECLI:CZ:NSS:2012:NA.121.2012:7
sp. zn. Na 121/2012 -7
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: F. O.,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě
na ochranu proti nečinnosti žalovaného správního orgánu, v řízení o návrhu žalobce ze dne 16. 4.
2012 na obnovu řízení směřujícího proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2012,
č. j. Na 62/2012 - 5,
takto:
I. Návrh žalobce ze dne 16. 4. 2012 na obnovu řízení směřujícího proti usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 3. 2012, č. j. Na 62/2012 - 5, se odm ít á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 12. 1. 2011, č. j. 6 Ans 10/2010 – 36, Nejvyšší správní soud odmítl
kasační stížnost žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010,
č. j. 9 Ca 370/2009 - 12, z důvodu neodstranění vad kasační stížnosti žalobce.
[2] Podáním ze dne 18. 2. 2011 výslovně adresovaným Městskému soudu v Praze se žalobce
domáhal obnovy řízení proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2011,
č. j. 6 Ans 10/2010 - 36. Nejvyšší správní soud rozhodl usnesením ze dne 14. 3. 2012,
č. j. Na 62/2012 - 5, tak, že návrh žalobce ze dne 18. 2. 2011 na obnovu řízení směřujícího
proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2011, č. j. 6 Ans 10/2010 - 36, odmítl.
[3] Podáním ze dne 16. 4. 2012 výslovně adresovaným Městskému soudu v Praze se žalobce
opakovaně domáhal „žaloby na obnovu řízení“ ve věci 9 Ca 370/2009, přičemž tvrdil,
že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2012, č. j. Na 62/2012 - 5, je
protiprávní, protože se Nejvyšší správní soud dle žalobce nezabýval porušením základních práv
zaručených Listinou základních práv, přičemž žalobce dovozoval povinnost správního soudu
zabývat se jeho soudní rehabilitací. Žalobce dále shledával novou skutečnost v přijetí zákona
č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Žalobce se proto domáhal,
aby žalované a Všeobecné zdravotní pojišťovně (sp. zn. 9 A 142/2010, 9 Ca 89/2009) byly
uloženy povinnost podle ustanovení §81 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Návrh žalobce ze dne 16. 4. 2012 na obnovu řízení fakticky směřující proti usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2012, č. j. Na 62/2012 - 5, je nepřípustný a Nejvyšší
správní soud jej musel odmítnout. Nejvyšší správní soud totiž nepřehlédl, že ačkoli se žalobce
domáhá obnovy řízení vedeného před Městským soudem v Praze, argumentací obsaženou
v podání ze dne 16. 4. 2012 brojí proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2012,
č. j. Na 62/2012 - 5, a nesouhlasí s tam uvedenými závěry.
[5] Podle ustanovení §111 s. ř. s. řízení ukončené pravomocným rozsudkem se na návrh
účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo důkazy nebo skutečnosti, které bez jeho viny nebyly
nebo nemohly být v původním řízení uplatněny, popřípadě bylo jinak rozhodnuto o předběžné
otázce, jestliže výsledek obnoveného řízení může být pro něj příznivější.
[6] Z ustanovení §111 s. ř. s. Nejvyššímu správnímu soudu vyplývá, že obnova řízení
jako mimořádný opravný prostředek je přípustná pouze proti rozsudkům správních soudů – srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2010, č. j. 6 Ads 88/2010 - 194.
V posuzovaném případě se však žalobce domáhá obnovy řízení směřující proti usnesení
Nejvyššího správního soudu, jímž bylo rozhodnuto o odmítnutí jeho návrhu na obnovu řízení.
Návrh žalobce na obnovu řízení ze dne 16. 4. 2012 tudíž nesplňuje podmínky řízení stanovené
ustanovení §111 s. ř. s. Jelikož je taková vada neodstranitelná, rozhodl Nejvyšší správní soud
podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že návrh
žalobce ze dne 16. 4. 2012 na obnovu řízení fakticky směřujícího proti usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 3. 2012, č. j. Na 62/2012 - 5, odmítl.
[7] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud musí konstatovat,
že již při rozhodování o návrhu na obnovu řízení ze dne 18. 2. 2011 zvažoval dotčení základních
práv žalobce garantovaných ústavním pořádkem, neboť jak traktuje Ústavní soud (např. nález
Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 336/99) základní práva prozařují celým
právním řádem. Přesto však Nejvyšší správní soud dospěl k názoru, že argumentace žalobce
dovolávající se jeho základních práv a svobod a přijetí zákona č. 262/2011 Sb. neodůvodňuje to,
aby Nejvyšší správní soud postupoval v rozporu s kogentními pravidly obsaženými v ustanovení
§111 a násl. s. ř. s. Dovolává-li se proto žalobce své rehabilitace a zákona č. 262/2011 Sb., musí
jej Nejvyšší správní soud odkázat na tyto předpisy a na tam upravená řízení. Obnova řízení
(žalobcem nesprávně označená jako žaloba na obnovu řízení) nemá podle názoru Nejvyššího
správního soudu sloužit k tomu, aby bylo účastníkům řízení umožněno rozšiřovat předmět
původního řízení vedeného před správním soudem, resp. nahrazovat řízení podle zvláštních
předpisů.
[8] Výrok o nákladech řízení má odůvodnění v ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. (za použití
ustanovení §120 s. ř. s.), podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byl-li návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2012
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu