ECLI:CZ:NSS:2013:1.AFS.1.2013:47
sp. zn. 1 Afs 1/2013 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: M. F.,
zastoupené JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou se sídlem Rooseveltova 37, Český Krumlov,
proti žalovanému: Finanční úřad pro Jihočeský kraj, se sídlem Mánesova 3a, České
Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí Finančního úřadu v Blatné ze dne 30. 4. 2011, čj.
17168/12/106970304684, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 2012, čj. 10 Af 475/2012 – 33,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Dne 9. 11. 2010 podala žalobkyně žádost o prominutí příslušenství daně z přidané
hodnoty za zdaňovací období listopad 2004 až prosinec 2006 v celkové výši 1.848.631 Kč podle
§55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Důvodem pro prominutí příslušenství
daně měla být její tíživá situace, a to osobní i procesní. Žalobkyně se domnívala, že jsou naplněny
podmínky pro prominutí příslušenství daně stanovené v Pokynu č. D – 330, kterým se vymezují
nejčastější důvody pro prominutí příslušenství daně z důvodu tvrdosti zákona podle ustanovení
§55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „pokyn č. D – 330“), v bodě b) a c), neboť se jednalo o přechod daňové povinnosti
na zůstavitele. O žádosti jednala komise Finančního úřadu v Blatné (dále jen „správce daně“)
nejprve dne 1. 12. 2010 a navrhla této žádosti zcela vyhovět z důvodu tvrdosti zákona. Dále tato
komise projednala žádost dne 4. 5. 2011, věc byla konzultována s Generálním finančním
ředitelstvím a Ministerstvem financí, které vyjádřily odlišné stanovisko. Komise Ministerstva
financí doporučila posečkat na rozhodnutí Ministerstva financí o žádosti žalobkyně o prominutí
příslušenství daně z příjmů fyzických osob. Komise správce daně pak projednala žádost dne
23. 9. 2011, kdy navrhla její zamítnutí. Správce daně pak žádost zamítl rozhodnutím ze dne
29. 9. 2011. Toto rozhodnutí bylo na základě žaloby žalobkyně zrušeno krajským soudem
rozsudkem ze dne 24. 2. 2012, čj. 10 Af 187/2011 – 35, z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti
a věc byla vrácena správci daně k dalšímu řízení. V záhlaví označeným rozhodnutím správce daně
žádosti žalobkyně částečně vyhověl a prominul žalobkyni příslušenství daně ve výši 461.385 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, kterou krajský soud výše specifikovaným
rozhodnutím zamítl.
II.
Argumenty napadeného rozsudku krajského soudu
[2] Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že rozhodnutí o prominutí daně
podle §55a zákona o správě daní a poplatků ve spojení s §264 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňového řádu je rozhodnutím, u něhož není ani při splnění zákonných podmínek právní nárok
na kladné vyřízení žádosti a rozhodnutí podléhá soudnímu přezkumu z hlediska dodržení
procesního postupu a mezí správního uvážení. V této věci odkázal na judikaturu Nejvyššího
správního soudu, konkrétně na usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005,
čj. 6 A 25/2002 - 42, publ. pod č. 906/2006 Sb. NSS. Dále uvedl, že rozhodnutí o možnosti
daň či její příslušenství prominout není v absolutní libovůli správního orgánu, neboť při volném
správním uvážení je správní orgán limitován principy, a to zejména principem legitimního
očekávání, principem přiměřenosti a proporcionality. Princip legitimního očekávání ve vztahu
k prominutí daně popsal Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 21. 7. 2009,
čj. 8 Afs 85/2007 – 54.
[3] Podle soudu z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že správce daně neshledal
důvod k naplnění podmínky nesrovnalosti vyplývající z uplatňování daňových zákonů, neboť
postup správce daně, který po smrti manžela žalobkyně Ing. V. F. pokračoval v daňové kontrole
s žalobkyní, byl zcela v souladu se zákonem. Soud zdůraznil, že daňová povinnost vzniklá před
smrtí fyzické osoby, přešla na žalobkyni jako na dědičku. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 1. 2009, čj. 2 Aps 5/2008 – 80, kterým byla zamítnuta kasační
stížnost žalobkyně, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 366/09, o
odmítnutí ústavní stížnosti. Žalobkyně je podle §6 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků
v pozici právního nástupce po zemřelém manželu; daňovým subjektem se tedy stala z titulu
právního nástupnictví. V takové situaci proto nelze dovozovat nesrovnalost vyplývající
z uplatňování zákona.
[4] Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný správně posoudil důvody související s existencí
tvrdosti zákona. Tyto důvody k odstranění tvrdosti zákona byly posouzeny v souladu s pokynem
č. D – 330. Pokyn č. D – 330 také stanovuje skutečnosti vylučující vydání rozhodnutí, jímž
by bylo prominuto příslušenství daně z důvodu tvrdosti. Mezi těmito skutečnostmi mimo jiné
uvádí, že daň, ke které náleží příslušenství daně, o jehož prominutí má být rozhodováno,
doposud nebyla uhrazena, a dále, že uhrazení daně nebylo provedeno dobrovolně, ale byla
vymožena exekučně. Soud připomněl, že žalovaný také zohlednil skutečnosti ve prospěch
žalobkyně, tedy dobrou spolupráci daňového subjektu při plnění nepeněžitých povinností, vedle
toho přihlédl také k existenci dluhu na dodatečně vyměřené dani u správce daně. Žalovaný tedy
respektoval pokyn č. D – 330, proto nelze mluvit o jeho libovůli. Dále krajský soud připomněl,
že žalobkyně žádala rovněž o prominutí příslušenství daně z příjmů fyzických osob, přičemž
Ministerstvo financí tuto žádost zamítlo. Krajský soud proto odmítl tvrzení žalobkyně,
že by žalovaný napadeným rozhodnutím zatížil řízení nepřípustnou libovůlí a porušil zavedenou
správní praxi.
III.
Argumenty kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a replika žalobkyně
[5] Proti rozsudku krajského soudu brojila žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností,
a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhla, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Nejprve stěžovatelka uvedla, že žalovaný jak v případě původního, tak nyní napadeného
rozhodnutí, zatížil své rozhodování nepřípustnou libovůlí a porušil zavedenou správní praxi.
Podle stěžovatelky měl správce daně o její žádosti rozhodnout, aniž by jakkoliv vyčkával
rozhodnutí Ministerstva financí ČR. K samostatnému rozhodování byl zcela kompetentní
na základě vyhlášky č. 299/1993 Sb., kterou se zmocňují územní finanční orgány k promíjení
příslušenství daně. Dále stěžovatelka upozornila na to, že právě odpovědní pracovníci správce
daně měli detailní znalosti o případu stěžovatelky a o všech souvislostech, a právě díky nim
dospěla komise žalovaného k původnímu závěru žádosti vyhovět a příslušenství daně zcela
prominout. Bylo tu na místě postupovat ve smyslu čl. IV. druhého odstavce Metodického
pokynu Ministerstva financí ČR nazvaného „Metodické postupy při vyřizování žádostí o prominutí daně
a příslušenství daně a k vymezení veřejné podpory při prominutí daně dle ustanovení §55a zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů“ (dále jen „Metodický pokyn
Ministerstva financí“), jak správce daně původně navrhoval, a to s ohledem na naprosto ojedinělý
případ stěžovatelky. Stěžovatelce nejsou známy žádné relevantní důvody, které správce daně
přiměly ke změně svého stanoviska. Svým postupem proto správce daně zatížil své rozhodování
libovůlí. Námitku změny stanoviska správce daně a bezdůvodného upuštění od původní aplikace
pokynu č. D – 330 ze strany správce daně stěžovatelka použila jako stěžejní námitku
již ve své žalobě. Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku touto otázkou vůbec
nezabýval a namítanou libovůli zcela pominul.
[7] Stěžovatelka dále argumentovala rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 9. 2012, čj. 2 Afs 55/2012 – 24, podle kterého „důvody správce daně pro zvolený postup musí
být transparentní a jednoznačně seznatelné. Rozhodnutí vydaná podle §55a zákona o správě daní a poplatků
tedy musí být odůvodněna tak, aby bylo zřejmé, o jaké skutečnosti správní orgán opřel svůj právní závěr a proč
považuje důvody žádosti o prominutí příslušenství daně nepravdivé nebo vyvrácené.“ Správce daně měl podle
stěžovatelky zvážit také povahu pokynu č. D – 330, který není obecně závazný a nepředstavuje
pramen práva. V této souvislosti stěžovatelka uvedla, že v průběhu jednání bylo soudu sděleno
a doloženo, že stěžovatelka po smrti manžela opustila rodinný dům v B., bydlí v pronajatém bytě
na náklady své dcery, jejím jediným příjmem je její starobní důchod a v současnosti čelí vážným
zdravotním problémům.
[8] Dále stěžovatelka namítla, že zákon žádnou podmínku pro prominutí penále v podobě
úhrady daně nestanoví. Je pochopitelné, že ve vztahu k podnikajícím daňovým subjektům je tato
podmínka uplatňována ve snaze vynutit si plnění jejich daňových povinností. Stěžovatelka
je ovšem starobní důchodkyně a vzhledem k tomu, že je exekucí postižen veškerý její nemovitý
a movitý majetek, ztrácí v jejím případě tato podmínka smysl. Její mechanické uplatňování
ze strany správce daně a ostatně i krajského soudu je v tomto smyslu proti duchu zákona.
Pro oporu těchto tvrzení uvedla stěžovatelka citaci ze zmiňovaného rozsudku Nejvyššího
správního soudu čj. 2 Afs 55/2012 – 24.
[9] Na závěr stěžovatelka konstatovala, že krajský soud posoudil namítanou libovůli správce
daně jako rozhodnou právní otázku nesprávně, a tedy v rozporu se zákonem i ustálenou
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
[10] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační námitky stěžovatelky
nejsou důvodné. Zrekapituloval dosavadní průběh řízení a zdůraznil, že z odůvodnění jeho
rozhodnutí je zřejmé, že posoudil k žádosti stěžovatelky důvody související s existencí tvrdosti
zákona, přičemž vzal v úvahu její osobní i procesní situaci. Přihlédl rovněž ke skutečnostem
ve prospěch stěžovatelky. Jestliže tedy žalovaný postupoval v souladu s pokynem č. D – 330
Ministerstva financí ČR, nelze to považovat za projev libovůle správce daně. Žalovaný uzavřel,
že v předmětném daňovém řízení postupoval v souladu s platnou právní úpravou, jakož
i ustálenou soudní praxí, a proto navrhl, aby Nevyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl.
[11] Stěžovatelka v reakci na vyjádření žalovaného uvedla, že žalovaný potvrzuje skutkový stav
uváděný v kasační stížnosti, tedy že nejprve komise rozhodla o úplném prominutí příslušenství
daně, ale až výhradně na základě konzultace s Generálním finančním ředitelstvím a Ministerstvem
financí své rozhodnutí zcela změnila, a to aniž by se jakkoliv změnily okolnosti případu.
Stěžovatelka konstatovala, že správce daně rozhodoval v podstatě třikrát za stejného skutkového
stavu, přitom jeho závěr byl pokaždé jiný. Jedná se tak o jasný důkaz o libovůli při rozhodování
správce daně.
IV.
Právní posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost.
[13] K osobě žalovaného soud podotýká, že k 31. 12. 2012 zanikly finanční ředitelství
a finanční úřady zřízené podle zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, a jejich
působnost převzaly orgány finanční správy příslušné podle zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční
správě České republiky. V souladu s §19 odst. 1, §20 odst. 1 a 2 a §8 odst. 1 posledně
zmiňovaného zákona přešla působnost Finančního úřadu v Blatné na Finanční úřad
pro Jihočeský kraj. Za žalovaného je proto třeba považovat v souladu s §69 s. ř. s. právě
Finanční úřad pro Jihočeský kraj.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Podle §55a zákona o správě daní a poplatků může Ministerstvo financí daň zcela nebo
částečně prominout z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů.
U příslušenství daně tak může učinit i z důvodu odstranění tvrdosti. K tomuto prominutí může
dojít v kterémkoli stadiu daňového řízení. Rozhodování o prominutí daně je svěřeno Ministerstvu
financí, které může obecně závazným právním předpisem zmocnit k provádění tohoto svého
oprávnění správce daně. V nyní posuzovaném případě byl příslušný o prominutí příslušenství
daně rozhodnout správce daně (Finanční úřad v Blatné).
[16] Institut prominutí daně, respektive jejího příslušenství, je rozhodnutím, na něž není
právní nárok. Judikatura zdejšího i Ústavního soudu dovodila, že rozhodnutí o prominutí daně
je přezkoumatelné ve správním soudnictví. Rozhodnutí správního orgánu o prominutí daně
vychází z jeho správního uvážení, a proto správní soud při přezkumu takového rozhodnutí
zkoumá, zda bylo vydáno v řádném řízení vymezeném normami hmotného i procesního
daňového práva s vyloučením případné svévole rozhodujícího orgánu (viz např. rozsudek NSS
ze dne 4. 2. 2010, čj. 7 Afs 15/2007 – 106, publ. pod č. 2066/2010 Sb. NSS, nález ÚS ze dne
22. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 2556/07).
[17] Otázkou libovůle a mezí správního uvážení v souvislosti s institutem prominutí
příslušenství daně ve smyslu §55a zákona o správě daní a poplatků se Nejvyšší správní soud
zabýval např. v rozsudku ze dne 22. 7. 2007, čj. 2 Afs 159/2005 – 43, publ. pod č. 1889/2009 Sb.
NSS. Zde uvedl, že instituty „prominutí příslušenství daně (§55a odst. věta druhá d. ř.), prominutí daňového
nedoplatku (§65 d. ř.) a posečkání daně a povolení splátek (§60 d. ř.), by měly zajistit, že ve všech případech,
kdy to sociální či ekonomická situace daňového dlužníka objektivně vyžaduje nebo kdy je to z jiných legitimních
důvodů na místě, bude sankce v jeho konkrétním případě přiměřeně snížena či zcela eliminována
nebo že mu budou alespoň ulehčeny časové podmínky jejího uhrazení“.
[18] Podle judikatury Ústavního soudu je pojem svévole interpretován „ve smyslu extrémního
nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování
kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý
formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním
myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň
zásad odvozených z právní normy“ (viz např. nález ÚS ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 518/10,
publ. pod N 233/59 SbNU 375).
[19] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v rámci soudního
přezkumu rozhodnutí o prominutí daně či jejího příslušenství (§55a zákona o správě daní
a poplatků) je třeba posuzovat dva aspekty, tj. zda bylo takové rozhodnutí vydáno v řádném
řízení vymezeném v souladu se zákonem a zda toto rozhodnutí nebylo zatíženo případnou
svévolí rozhodujícího orgánu. Je tedy třeba posuzovat, jestli nebyly překročeny meze správního
uvážení.
[20] Prostor pro uvážení správního orgánu má vždy své limity. Ty jsou buď stanoveny
zákonem, nebo si je musí správní orgán vymezit ve své rozhodovací praxi sám a následně je také
musí dodržovat. Předem stanovená kritéria pro rozhodování však nesmí být nějakým způsobem
excesivní, tj. nemohou například stanovovat diskriminační podmínky, na základě kterých by mělo
být rozhodováno. Při rozhodování je nutné zohlednit konkrétní okolnosti daného případu a dbát
na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné
rozdíly. Důvody svého rozhodnutí musí správní orgán uvést v odůvodnění rozhodnutí (srov.
např. rozsudek NSS ze dne 2. 5. 2012, čj. 1 As 35/2012 – 40, publ. pod č. 2736/2013 Sb. NSS).
V rámci soudního přezkumu pak soudu přísluší posoudit, zda správní orgán nevybočil z mezí
správního uvážení.
[21] V nyní posuzované věci krajský soud řádně přezkoumal obě tyto podmínky, přičemž
dospěl k závěru, že správce daně postupoval v souladu se zákonem a nedopustil se nepřípustné
svévole. S těmito závěry se Nejvyšší správní soud z níže uvedených důvodů ztotožňuje.
[22] Zdejší soud má za to, že správce daně při rozhodování o prominutí daně postupoval
v souladu s právními předpisy, konkrétně se zákonem o správě daní a poplatků (§55a tohoto
zákona). Vedle zákona o správě daní a poplatků vycházel z pokynu č. D – 330, jehož cílem
je zabezpečení v maximální možné míře jednotného a objektivizovaného rozhodování
o žádostech o prominutí příslušenství daně. Vymezuje tak mimo jiné skutečnosti, v jejichž
faktickém naplnění lze spatřovat důvod tvrdosti, a také skutečnosti, při jejichž existenci je naopak
v zásadě vyloučeno rozhodnout o prominutí příslušenství daně z důvodu tvrdosti. Smyslem
tohoto pokynu je tedy zajistit jednak jednotu v rozhodování a jednak právní jistotu daňových
subjektů, kteří žádají o prominutí příslušenství daně. Lze přisvědčit stěžovateli, že tento pokyn
není obecně závazným právním předpisem a správce daně by se od něho v odůvodněných
případech mohl odchýlit; na druhou stranu však správci daně nelze vytýkat, že se tímto pokynem
řídil a postupoval podle instrukcí v něm uvedených.
[23] Dále Nejvyšší správní soud přezkoumával, zda správce daně při rozhodování o žádosti
stěžovatelky o prominutí příslušenství daně z přidané hodnoty nezatížil své rozhodnutí svévolí,
respektive nepřípustnou libovůlí.
[24] Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že správce daně postupoval v souladu
s rozsudkem zdejšího soudu čj. 2 Afs 55/2012 – 24, na který odkazovala stěžovatelka. Z jeho
napadeného rozhodnutí jsou totiž jasně seznatelné důvody pro zvolený postup a rozhodnutí
je řádně odůvodněné. Správce daně zde uvedl, že v daném případě neshledal nesrovnalosti
v uplatňování daňových zákonů. Postup, při kterém bylo po smrti pana Ing. V. F. pokračováno
v daňové kontrole s jeho právními nástupci, byl podle něj zcela v souladu se zákonem o správě
daní a poplatků. Důvody odstranění tvrdosti zákona posuzoval správce daně podle pokynu č. D –
330. Vzal přitom v potaz situaci stěžovatelky, konkrétně, že se dostala po smrti svého manžela
bez vlastního zavinění do mimořádně těžké situace nejenom osobní, ale i procesní ve vztahu
k unesení důkazního břemene v rámci daňové kontroly. Tuto situaci posoudil jako mimořádnou
událost umožňující posoudit důvody odstranění tvrdosti zákona. Na straně 3 napadeného
rozhodnutí správce daně uvádí další skutečnosti, jež vzal v této souvislosti v úvahu, mimo jiné
také dobrou spolupráci stěžovatelky se správcem daně při plnění nepeněžitých povinností. Na
základě uvedených důvodů částečně prominul stěžovatelce penále na dani z přidané hodnoty a
úrok z prodlení v celkové výši 461.385 Kč. Dále uvedl, že zbylé příslušenství daně nemůže
prominout z důvodu existence dluhu na dodatečně vyměřené dani.
[25] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že zákon žádnou podmínku pro prominutí penále
v podobě úhrady daně nestanoví, přičemž pokynem č. D – 330 nebyl správce daně vázán, a proto
tento důvod pro částečné zamítnutí žádosti o prominutí příslušenství daně neměl uplatnit.
Naopak se správce daně dle jejího názoru měl řídit čl. IV odst. 2 Metodického pokynu
Ministerstva financí, podle kterého se od pravidel stanovujících skutečnosti vylučujícím prominutí
příslušenství daně může správce daně v odůvodněných případech odchýlit, přičemž
odůvodněnost tohoto odchylného postupu je vždy nutné vyjádřit ve spise.
[26] V této věci Nejvyšší správní soud připomíná, že v rámci soudního přezkumu rozhodnutí
o žádosti o prominutí daně se toliko posuzuje, zda byl postup správce daně v souladu se zákonem
a zda nebylo jeho rozhodnutí zatíženo svévolí. Pokud správce daně jako důvod pro neprominutí
příslušenství daně uvedl existenci dluhu na dani, nelze takový postup považovat za rozporný
se zákonem a stejně tak jej nelze považovat ani za nepřípustnou svévoli, neboť takový důvod
předvídá Ministerstvo financí ve svém pokynu č. D – 330 jako jeden z důvodů vylučujících
prominutí příslušenství daně z důvodu tvrdosti zákona. Správce daně proto postupoval
předvídatelně, v souladu se zavedenou správní praxí. Stejně tak za nepřípustnou svévoli nelze
považovat skutečnost, že správce daně nepostupoval v souladu s čl. IV odst. 2 Metodického
pokynu Ministerstva financí. Bylo totiž na jeho správním uvážení, jak v této věci bude
postupovat; svůj postup přitom řádně odůvodnil s odkazem na ustanovení pokynu č. D – 330.
[27] Nejvyšší správní soud považuje za nedůvodnou také kasační námitkou spočívající v tom,
že správce daně několikrát měnil svůj názor na posouzení prominutí příslušenství. Při přezkumu
napadeného správního rozhodnutí totiž není na místě zkoumat, jak se vyvíjel názor komise
správce daně v průběhu jejího rozhodování, rozhodný je samotný výsledek procesu, tedy v tomto
případě rozhodnutí o částečném prominutí příslušenství daně z příjmů. Komisi správce daně dále
nelze zazlívat, že postupovala v souladu s názorem Ministerstva financí vyjádřeným v jeho
rozhodnutí o žádosti stěžovatelky o prominutí příslušenství daně z příjmů fyzických osob.
Naopak je třeba považovat za žádoucí, pokud správní orgány usilují o jednotnou rozhodovací
praxi.
[28] Podle Nejvyššího správního soudu správce daně postupoval dostatečně transparentně,
přičemž srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů část příslušenství na dani promíjí a část
nepromíjí. Postupoval přitom v souladu s §55a zákona o správě daní a poplatků a podle pravidel
stanovených v pokynu č. D – 330, proto v jeho postupu nelze spatřovat libovůli. Nejvyšší správní
soud dále není toho názoru, že by interpretace právní normy (§55a zákona o správě daní
a poplatků) byla v posuzovaném případě v příkrém rozporu se spravedlností či představovala
přepjatý formalismus ve smyslu citovaného judikátu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 518/10.
[29] Námitku stěžovatelky, že správce daně zatížil své rozhodnutí libovůli a porušil správní
praxi, tak Nejvyšší správní soud považuje za nedůvodnou.
[30] Vzhledem k výše uvedenému se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěry napadeného
rozsudku krajského soudu, že správce daně při rozhodování o prominutí příslušenství daně
nepřekročil meze svého správního uvážení, a neshledal tak důvody pro zrušení tohoto rozsudku
a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
V.
Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[31] Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky stěžovatelky nedůvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
[32] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla
úspěch, žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu