ECLI:CZ:NSS:2013:1.AFS.11.2013:84
sp. zn. 1 Afs 11/2013 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Východočeská
plynárenská, a. s., se sídlem Pražská třída 702/17, Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Jakubem
Šotníkem, advokátem se sídlem Šikulova 17, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové
ze dne 23. 1. 2012, čj. 456/12-1200-602199, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2013, čj. 31 Af 36/2012 – 71,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V roce 1993 se Český plynárenský podnik, s.p. (dále jen „ČPP“) zavázal dodávat do plynovodní
sítě svého distribučního odštěpného závodu v Hradci Králové za úplatu zemní plyn, který odštěpný
závod dále dodával konečným spotřebitelům. Podstatnou část svého závazku za tuto dodávku ve výši
230.885.265 Kč odštěpný závod uhradil. Ke dni 1. 1. 1994 vznikl žalobce, jehož jmění představovala
cena hmotného a nehmotného majetku, který na něj přešel v souvislosti s privatizačním projektem
státního podniku - distribučního odštěpného závodu. Ve vnitropodnikovém účetnictví žalobce byla
evidována zbylá část závazku ve výši 50.885.265 Kč vůči ČPP. Dne 20. 1. 2004 byla předmětná
pohledávka ČPP za žalobcem postoupena na JUDr. P. K. Ten začal pohledávku soudně vymáhat;
soudní spory ukončil Nejvyšší soud, který ve svém rozsudku ze dne 21. 2. 2008, čj. 32 Cdo 2801/2007
– 323, dospěl k závěru, že JUDr. K. nesvědčí hmotné právo, neboť jakákoliv dohoda mezi státním
podnikem a jeho odštěpným závodem nemohla založit závazkový vztah. Na základě tohoto rozsudku
žalobce rozpustil příslušnou položku představující závazek ve výši 50.885.265 Kč vůči ČPP ve svém
účetnictví, a to jako položku snižující základ daně z příjmů právnických osob z důvodu právní
neexistence závazku.
[2] Na základě dodatečného daňového přiznání k dani z příjmů za zdaňovací období roku 2008
žalobce zvýšil původně vyměřenou daňovou ztrátu 93.030.048 Kč o výši odepsaného závazku
50.885.265 Kč na celkovou částku 143.915.313 Kč. Tento výnos tak žalobce zařadil jako příjem, který
jako předmět právně neúčinné smlouvy nepodléhá zdanění.
[3] Finanční úřad v Hradci Králové (dále jen „správce daně“) vydal na základě výsledku postupu
k odstranění pochybností dodatečný platební výměr ze dne 25. 7. 2011, čj. 337219/11/228914602848,
kterým dodatečně vyměřil daňovou ztrátu z příjmů právnických osob ve výši 0 Kč. Poslední známá
daňová povinnost ve výši 93.030.048 Kč tak zůstala nezměněna, neboť správce daně neakceptoval
daňovým subjektem požadované uplatnění zaúčtovaného odpisu závazku do výnosů jako nezdanitelný
příjem (výnos).
[4] Proti uvedenému rozhodnutí správce daně podal žalobce odvolání, které Finanční ředitelství
v Hradci Králové (dále jen „finanční ředitelství“) v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítlo
a napadené rozhodnutí potvrdilo.
II. Odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
[5] Žalobce brojil proti rozhodnutí finančního ředitelství žalobou, kterou krajský soud v záhlaví
označeným rozsudkem zamítl.
[6] Jako předmět sporu mezi účastníky řízení řešil krajský soud otázku, zda odúčtování
předmětného závazku představuje zdanitelný příjem, či nikoliv. Soud na jednu stranu považoval
za nepochybné, že dle rozsudku Nejvyššího soudu nemohl závazek mezi státním podnikem a jeho
odštěpným závodem vzniknout, na druhou stranu však nelze přehlédnout, že v rámci privatizačního
projektu získal žalobce při svém vzniku aktiva a pasiva, přičemž v souladu se základní zásadou
podvojného účetnictví hodnota pasiv odpovídala hodnotě aktiv. V majetku žalobce tak bylo se závazky
počítáno a kalkulace nesporně ovlivnila stav jeho hospodaření. Krajský soud se tak nemohl přiklonit
k názoru žalobce, že předmětný závazek nikdy neexistoval. Žalobce o něm totiž prokazatelně účtoval
po dobu 14 let, neboť mu tuto povinnost ukládal zákon o účetnictví. Tento závazek navíc žalobce
i z části hradil. Změna skutkových okolností nastala až v roce 2008 na základě uvedeného rozhodnutí
Nejvyššího soudu, dle něhož došlo k zániku předmětného závazku a muselo se tedy jednat o výnos,
který je předmětem daně z příjmů podle §18 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů,
v rozhodném znění (dále jen „zákon o daních z příjmů“), neboť u žalobce v důsledku tohoto příjmu
došlo k přírůstku majetku.
[7] Krajský soud připomněl, že při stanovení daňové povinnosti se v souladu s §23 odst. 2 písm. a)
zákona o daních z příjmů vychází z výsledku hospodaření. Podle §23 odst. 10 téhož zákona
se pro zjištění základu daně vychází z účetnictví vedeného podle zákona o účetnictví, pokud zvláštní
předpis nebo tento zákon nestanoví jinak anebo pokud nedochází ke krácení daňové povinnosti jiným
způsobem. Pokud tedy žalobce pozbyl povinnost předmětný závazek hradit, tato skutečnost musela
mít nutně za následek navýšení jeho výnosů, což v konečném důsledku znamenalo i navýšení jeho
daňové povinnosti.
[8] V napadeném rozsudku krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 3. 2011, čj. 9 Afs 81/2010 – 180, podle kterého je na správních orgánech, aby ve svých
rozhodnutích přezkoumatelně posoudily jak důsledky absolutní neplatnosti smlouvy na výši daňové
povinnosti, tak vliv soukromoprávních důsledků absolutní neplatnosti této smlouvy.
[9] Námitku žalobce, že konečné závěry finančního ředitelství jsou podloženy pouze zápisy
v účetnictví, které nelze považovat za právní podklad, shledal krajský soud jako nedůvodnou.
Předmětné účetní zápisy totiž odrážejí majetkovou realitu žalobce vzniklou v souvislosti s privatizačním
projektem. Krajský soud také nesouhlasil s tím, že by byl předmětný příjem pouze příjmem zdánlivým,
který nelze považovat za předmět daně z příjmů.
[10] Dále dospěl krajský soud k závěru, že správce daně i finanční ředitelství postupovali v souladu
s §99 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), upravujícího předběžnou
otázku, pokud vycházeli ze závěrů, které vyslovil Nejvyšší soud v citovaném rozsudku. V době
privatizace však závazek nepochybně souvisel s privatizovaným majetkem a musel se tak odrazit
i v konečné daňové povinnosti žalobce.
[11] S žalobcem se krajský soud neztotožnil ani v jeho námitce spočívající v nejednotnosti
procesního postupu správce daně, který svůj závěr o výsledku šetření odůvodnil jednak v protokolu
o projednání výsledku postupu k odstranění pochybností a jednak v samotném platebním výměru.
Krajský soud naopak v postupu správce daně neshledal rozpor s §147 odst. 4 daňového řádu.
III. Argumenty kasační stížnosti
[12] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu jeho
nezákonnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“), vady řízení podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a nepřezkoumatelnosti ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[13] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřoval stěžovatel v tom, že krajský soud pouze
převzal argumentaci žalovaného, která však nebyla dostatečně propracována, a nevypořádal ve svém
rozsudku se všemi žalobními námitkami. Konkrétně se soud nezabýval námitkou nedostatečně
zjištěného skutkového stavu, nevyjádřil se k problematice pojmu „příjem“, dále k problematice
účetnictví jako právního podkladu pro existenci závazku, a nevěnoval se ani problematice zákona
č. 92/1992 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, zejména §6, §10a a §15 tohoto
zákona, včetně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2008, čj. 8 Afs 96/2006 - 93.
Z rozsudku krajského soudu tak nebylo zřejmé, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatele v žalobě, resp. proč považoval žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené.
[14] Stěžejní část argumentace kasační stížnosti spočívala v tom, že předmětný závazek nikdy
neexistoval a proto jeho odúčtování ani nemohlo být předmětem daně z příjmů. Pro podporu tohoto
tvrzení uvedl stěžovatel následující důvody.
[15] Nejprve konstatoval, že tvrzení o existenci předmětného závazku nelze zakládat na skutečnosti,
že stěžovatel o předmětném závazku účtoval. V této věci poukázal na odůvodnění rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové v obchodněprávní věci (tj. rozsudek ze dne 26. 10. 2005,
čj. 34 Cm 12/2004 - 216), se kterým je dle názoru stěžovatele nyní napadený rozsudek krajského soudu
v příkrém rozporu, neboť zde krajský soud přiznal, že podkladem pro právní hodnocení této věci jsou
právě účetní záznamy, které mají odrážet realitu vyplývající z privatizačního projektu. Soud
se tak v napadeném rozsudku snažil dovodit, že existuje dvojí nahlížení na vznik a existenci závazku,
a to soukromoprávní a veřejnoprávní, což je však v rozporu s doktrínou, ze které vychází judikatura
Nejvyššího správního soudu, vyjádřená v rozsudku ze dne 27. 9. 2006, čj. 2 As 50/2005 – 53. Podle
stěžovatele pouhá skutečnost vykázání či zachycení určitého skutku v účetnictví ještě nezakládá
pravdivé či nevyvratitelné právní důsledky, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 12. 2012, čj. 5 Afs 16/2012 – 27.
[16] Stejně tak podle stěžovatele nelze existenci závazku dovozovat ze skutečnosti, že stěžovatel část
svého závazku uhradil, jak se domnívá krajský soud.
[17] Stěžovatel je toho názoru, že krajský soud nesprávně zjistil skutkový stav, pokud hovořil
nejprve o zániku závazku na základě rozsudku Nejvyššího soudu a následně o tom, že předmětný
závazek nemohl nikdy vzniknout. Z toho stěžovatel dovodil nekonzistentnost právního posouzení této
věci soudem. Stěžovateli dále nebylo známo, že by jednotlivá soudní rozhodnutí „zpochybnila“
předmětný závazek stěžovatele vůči ČPP, jak uvedl krajský soud, neboť soudní rozhodnutí
srozumitelně a jasně konstatovala neexistenci takového závazku od počátku. Jestliže tedy závazek
neexistoval, nemohl být ani součástí privatizace. Pokud by v rámci privatizace bylo jednáno správně,
stěžovatel by vykazoval vyšší vlastní kapitál, a to o tu část, o kterou se nemohlo v důsledku
neexistujícího závazku jednat o cizí kapitál. V takovém případě by stěžovatel nebyl povinen platit
daň z příjmů právnických osob. Tato situace byla následně napravena podáním daňového přiznání
k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2008. Za absurdní považuje stěžovatel
argumentaci krajského soudu, že v důsledku „zániku“ závazku došlo k přírůstku majetku na straně
stěžovatele, neboť tento nemusel vynaložit finanční prostředky. Podle soudních rozhodnutí totiž
stěžovatel tyto finanční prostředky nikdy vynaložit nemusel.
[18] Krajskému soudu stěžovatel dále vytkl, že své rozhodování založil na dokumentu, který nazývá
privatizačním projektem, přičemž vycházel z dokumentů, o kterých hovoří finanční ředitelství na straně
5 napadeného rozhodnutí jako o Listinách z privatizačního projektu ČPP. Finanční ředitelství však
disponovalo několika verzemi dokumentů, které označovalo jako kopie listin z privatizačního projektu
distribučního odštěpného závodu a stěžovateli tak nebylo zřejmé, co krajský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku nazývá „privatizačním projektem“. V tom spatřoval stěžovatel vadu řízení,
neboť skutková podstata, ze které správní orgán vycházel, neměla oporu ve spise a je s ním v rozporu.
Krajský soud se však s touto námitkou nevypořádal. V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, čj. 7 Afs 74/2012 - 31, který se zabýval otázkou
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů. Stejně tak napadený rozsudek postrádá
odůvodnění, na základě jakých právních předpisů krajský soud existenci předmětného závazku dovodil.
Pouhý odkaz na privatizační projekt dle názoru stěžovatele nenaplňuje požadavek přezkoumatelnosti
napadeného rozsudku. Privatizační projekt navíc nepředstavuje právní titul pro vznik závazku.
[19] Dále stěžovatel tvrdil, že nebyl naplněn pojem „příjem“ podle §18 zákona o daních z příjmů
a judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 12. 1. 2006, čj. 2 Afs 42/2005 – 136).
Domníval se také, že krajský soud nesprávně interpretoval rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 3. 2011, čj. 9 Afs 81/2010 - 180.
[20] Další kasační námitka se týkala nesrovnalosti v odůvodnění problematiky předběžné otázky.
Správní orgán totiž jednotlivá rozhodnutí soudů nepovažoval za předběžnou otázku, kterou
by byl vázán. Přiléhavé nebylo ani tvrzení krajského soudu, který existenci závazku opřel o skutečnost,
že o platnosti závazku v době jeho vzniku nikdo nepochyboval.
[21] Stěžovatel namítal také procesní pochybení správce daně, které spatřoval v tom, že správce
daně postupoval v rozporu s §147 odst. 4 daňového řádu, neboť odůvodnil jak dodatečný platební
výměr, tak i výsledek postupu k odstranění pochybností ze dne 10. 6. 2011, přičemž tato odůvodnění
ani nebyla shodná. Krajský soud tento postup sice obhajoval, ovšem v rozporu s §147 odst. 4
daňového řádu.
[22] Stěžovatel taktéž brojil proti výroku II. napadeného rozsudku, kterým byla žalovanému
přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 1.587,50 Kč, a to za použití osobního automobilu (1.521,50 Kč)
a stravné (66 Kč). Podle názoru stěžovatele uvedené výdaje nepřesahují náklady běžné úřední činnosti.
Krajský soud tedy pochybil, neboť přezkoumatelným způsobem nezdůvodnil svůj výrok o nákladech
řízení.
[23] Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil.
IV. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[24] Ve svém vyjádření k důvodům kasační stížnosti žalovaný uvedl, že se krajský soud vypořádal
se všemi žalobními námitkami a své rozhodnutí řádně odůvodnil, přičemž vycházel z objektivně
zjištěného a prokázaného skutkového stavu. Krajský soud se v souladu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu mohl přiklonit k argumentaci žalovaného, pokud ji považoval za dostatečně
propracovanou a správnou. Nelze přitom vytrhávat určité skutečnosti nebo problematiku, které jsou
pouze součástí daného žalobního bodu a namítat, že se jimi krajský soud speciálně nezabýval, jak činí
stěžovatel ve své kasační stížnosti. Žalovaný proto neshledal rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
[25] Žalovaný dále nesouhlasil s tím, že by zjištěný skutkový stav neměl oporu ve správním spisu.
Není totiž rozhodné, jaký dokument považovalo finanční ředitelství za privatizační projekt, neboť mezi
stěžovatelem a finančním ředitelstvím nebylo o nabytí předmětného závazku v rámci privatizace sporu.
[26] V souladu se závěrem krajského soudu se žalovaný domníval, že nelze dospět k závěru
o automatické daňové neúčinnosti všech absolutně neplatných právních úkonů, z čehož vycházel
stěžovatel. Daňové účinky absolutně neplatných soukromoprávních úkonů nenastávají, vyžaduje-li
daňové právo, že určitý právní následek může nastat pouze na základě existujícího soukromoprávního
úkonu určité povahy, což však není v případě nyní souzené věci.
[27] Za nedůvodnou považuje žalovaný též stěžovatelovu námitku týkající se přiznání náhrady
nákladů řízení, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že tato náhrada nákladů byla
přiznána v souladu s §57 a násl. s. ř. s., přičemž se jednalo o náklady důvodně vynaložené, jež nespadají
pod běžnou administrativní činnost.
[28] Na základě výše uvedeného žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud tuto kasační stížnost
zamítl.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[29] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky
řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a není na místě kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Důvodnost
kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[30] K osobě žalovaného soud podotýká, že k 31. 12. 2012 zanikly finanční ředitelství a finanční
úřady zřízené podle zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, a jejich působnost
převzaly orgány finanční správy příslušné podle zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České
republiky. V souladu s §19 odst. 1, §20 odst. 1 a 2 a §7 písm. a) posledně zmiňovaného zákona
ve spojení s §114 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), přešla
působnost Finančního ředitelství v Hradci Králové jako orgánu rozhodujícího o odvoláních proti
rozhodnutím finančních úřadů na Odvolací finanční ředitelství. Za žalovaného je proto třeba
považovat v souladu s §69 s. ř. s. právě Odvolací finanční ředitelství.
[31] Kasační stížnost není důvodná.
[32] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku a dále se věnoval zejména otázce, zda výnos vzniklý odúčtováním předmětného závazku
lze podrobit dani z příjmů právnických osob. Předmětem přezkumu byly také procesní postup správce
daně a správnost výroku o náhradě nákladů řízení před krajským soudem.
V.A Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
[33] Nejprve se soud zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku, která měla
spočívat v tom, že se krajský soud nevypořádal se všemi žalobními námitkami a nepodložil tak svoje
rozhodnutí dostatečnými důvody, nýbrž pouze převzal argumentaci žalovaného.
[34] V této souvislosti je třeba uvést, že rozhodnutí krajského soudu je považováno
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů mimo jiné tehdy, „[n]ení-li z odůvodnění napadeného rozsudku
krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní
námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené“, a to zejména tehdy „jde-li o právní argumentaci,
na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost
odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“ (viz rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005,
čj. 2 Afs 24/2005 – 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS).
[35] Ve své kasační stížnosti stěžovatel vyjmenoval jednotlivé námitky, nebo přesněji určité
konkrétní otázky v rámci jednotlivých námitek, kterými se dle jeho názoru krajský soud nijak nezabýval.
Při přezkumu napadeného rozsudku však Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud
se vypořádal se všemi žalobními námitkami, přičemž z odůvodnění tohoto rozsudku je jednoznačně
seznatelné, z jakého důvodu nepovažoval v kasační stížnosti zmíněné dílčí námitky za důvodné.
Pochybení krajského soudu neshledal zdejší soud ani v tom, že se krajský soud ztotožnil se závěry
finančního ředitelství, které považoval za správné a dostatečně propracované.
[36] V souvislosti s konkrétními stěžovatelem připomínanými žalobními námitkami, se kterými
se krajský soud podle stěžovatele opomněl zabývat, uvádí zdejší soud následující. Krajský soud
nepovažoval za důvodnou námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť o hlavních
skutkových okolnostech, které byly v nyní posuzované věci rozhodné, nebylo mezi účastníky řízení
sporu. K problematice pojmu „příjem“ se krajský soud vyjádřil na str. 10 napadeného rozsudku,
kde uvedl, že u stěžovatele došlo v důsledku odepsání předmětného závazku do výnosů k přírůstku
jeho majetku, a dále také na str. 11, kde dospěl k závěru, že se nejednalo pouze o fiktivní příjem, nýbrž
o příjem skutečný. V odůvodnění napadeného rozsudku se také soud vyjádřil k problematice účetnictví
jako právního podkladu pro existenci závazku, pokud vysvětlil, že účetnictví v tomto případě odráželo
majetkovou realitu stěžovatele (viz str. 10 a 11 napadeného rozsudku). Krajský soud taktéž dostatečně
reflektoval v žalobě namítanou problematiku zákona o podmínkách převodu majetku, konkrétně
okazoval na §15 odst. 1 tohoto zákona, jež v této věci považoval za relevantní (str. 12).
[37] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se krajský soud sice stručně, avšak dostatečně zabýval
obsáhlými námitkami stěžovatele, přičemž z napadeného rozsudku je zřejmé, z jakého důvodu
nepovažoval žalobní námitky za důvodné. Neshledal proto tvrzenou nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu.
V.B Otázka existence závazku a zdanění výnosu vzniklého jeho odúčtováním
[38] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda výnos vzniklý odúčtováním předmětného
závazku ve výši 50.885.265 Kč je součástí základu daně z příjmů právnických osob, resp. představuje
zdanitelný výnos. Do této sporné otázky také směřuje převážná většina kasační argumentace.
[39] Zdejší soud považuje za nespornou skutečnost, že smlouva o dodávkách zemního plynu
uzavřená v roce 1993 mezi odštěpným závodem ČPP a ČPP je absolutně neplatným právním úkonem,
což vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu čj. 32 Cdo 2801/2007 – 323. O této skutečnosti není mezi
stranami řízení sporu. Pro absolutní neplatnost je charakteristické, že nastává přímo ze zákona (ex lege)
a působí od počátku (ex tunc), úkon je tedy neplatný od okamžiku svého vzniku. Jestliže tak byla
předmětná smlouva o dodávkách zemního plynu absolutně neplatná, nemohl na jejím základě
ani vzniknout předmětný závazek a ten je proto třeba považovat z hlediska soukromého práva
za neexistující. Mezi žalovaným a stěžovatelem je však sporná otázka, jaký byl v posuzovaném případě
vliv absolutní neplatnosti závazku na daňovou povinnost stěžovatele.
[40] Vlivem absolutní neplatnosti soukromoprávních úkonů na daňové účinky těchto úkonů
se zdejší soud již zabýval ve své dřívější judikatuře. Z rozhodovací praxe vyplývá, že pokud dospěl
správní orgán k závěru, „že určitý soukromoprávní úkon byl absolutně neplatný, neznamená to ještě a priori,
že takový úkon je irelevantní z daňového hlediska. Daňové účinky absolutně neplatných soukromoprávních úkonů
nenastávají, vyžaduje-li daňové právo, že určitý právní následek může nastat pouze na základě existujícího (platného)
soukromoprávního úkonu určité konkrétní povahy“ (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2005,
č. j. 2 Afs 94/2004 - 50, publ. pod č. 979/2006 Sb. NSS, a ze dne 17. 4. 2008, č. j. 7 Afs 8/2007 - 49,
www.nssoud.cz). Provádí-li však daňové právo autonomní klasifikaci daňověprávních účinků
soukromoprávních jednání vycházející v zásadě z ekonomické logiky (jak je tomu například
v generální klausuli v ust. §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů), může mít i neplatný právní úkon
plnohodnotné daňověprávní účinky , např. bylo-li i na základě takového úkonu plněno, plnění nebylo
zpochybněno, příp. dokonce bylo následně jeho poskytnutí zpětně uznáno a „legalizováno“ sjednáním dohody o narovnání,
a projevilo-li se v ekonomické sféře účastníků transakce způsobem předvídaným v ust. §24 odst. 1 zákona o daních
z příjmů či si účastníci transakce mohli rozumně myslet v době, kdy ji činili, že se takto projeví…“ (viz rozsudek
ze dne 2. 12. 2010, čj. 7 Afs 130/2009 – 206, publ. pod č. 2489/2012 Sb. NSS, zvýraznění doplněno).
[41] V souvislosti s absolutní neplatností právního úkonu dále zdejší soud v rozsudku ze dne
31. 3. 2011, čj. 9 Afs 81/2010 – 180, publ. pod č. 2415/2011 Sb. NSS, uvedl, že „z hlediska
daňových dopadů je nutné rozlišit případy, kdy daňové subjekty, které na základě absolutně neplatné smlouvy na jedné
straně dosáhly příjmů a na druhé straně uplatnily náklady, nebudou reflektovat neplatnost smlouvy v soukromoprávní
rovině, tj. budou se chovat tak, jakoby tato smlouva byla bezvadná, od případů, kdy si strany, které neplatnou smlouvu
uzavřely, navzájem poskytnutá plnění, respektive v případě neplatné nájemní smlouvy uhrazené nájemné na straně jedné
a náhradu za užívání prostor na straně druhé, vrátí.“
[42] Z uvedené judikatury plyne, že i absolutně neplatný právní úkon může mít za určitých okolností
daňověprávní účinky. Pro oblast daňovou je přitom rozhodná ekonomická logika, tedy
zda se předmětný závazek projevil v majetkové sféře daňového subjektu. Pokud závazek fakticky
existoval, neboť byl realizován a měl dopady do majetkové reality zúčastněných stran, zpravidla
se odrazí také v daňové oblasti. Na druhou stranu v případě, kdy by bylo možné zjištěnou absolutní
neplatnost reflektovat tím, že dojde k vrácení uskutečněného plnění, případně k plnění na základě
závazku ještě nedošlo, nebo je možná obnova takového stavu, jako by tu předmětný závazek nikdy
neexistoval, účinky tohoto úkonu do daňové oblasti nezasáhnou.
[43] V nyní posuzovaném případě se proto Nejvyšší správní soud zaměřil na povahu předmětného
absolutně neplatného právního úkonu (smlouvy o dodávkách zemního plynu), na základě kterého
měl vzniknout a byl evidován závazek ve výši 50.885.265 Kč. Ze správního spisu soud ověřil,
že předmětný závazek spočíval v dodávkách zemního plynu ze strany ČPP do plynovodní sítě
distribučního odštěpného závodu v Hradci Králové. Plyn byl následně dodáván konečným
spotřebitelům. ČPP účtoval svému distribučnímu odštěpnému závodu cenu za dodávku zemního plynu
uskutečněnou v prosinci 1993 v celkové výši 230.885.265 Kč. Podle správního spisu dále stěžovatel
inkasoval plnění od konečných zákazníků, z celkového závazku bylo uhrazeno ČPP pouze
180.000.000 Kč, přičemž zbylou část ve výši 50.885.265 Kč stěžovatel neuhradil a dále tento závazek
evidoval ve svém účetnictví.
[44] Na základě výše uvedených skutečností zdejší soud konstatuje, že ačkoliv se jednalo o absolutně
neplatný právní úkon (tj. neplatný od samého počátku), stěžovatel a jeho právní předchůdce o jeho
existenci v době vzniku stěžovatele (tj. 1. 1. 1994) nepochybovali, dokonce na základě uvedeného
právního úkonu distribuční odštěpný závod získal plnění (dodávky plynu) a velká část závazku byla
uhrazena. I když byla smlouva o dodávkách zemního plynu z hlediska soukromoprávního absolutně
neplatná, v ekonomické realitě zúčastněných stran se projevila. Za těžko představitelné lze v tomto
případě považovat vzájemné navrácení si plnění z dané smlouvy, vzhledem k tomu, že plnění
poskytnuté odštěpnému závodu – dodávky plynu – bylo konzumováno – dodáno konečným
spotřebitelům.
[45] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s kasační námitkou, že krajský soud nesprávně
interpretoval rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9 Afs 81/2010 - 180, podle kterého
je na správních orgánech, aby posoudily důsledky absolutní neplatnosti smlouvy na výši daňové
povinnosti. Zdejší soud souhlasí se závěrem krajského soudu, že finanční ředitelství postupovalo
v souladu s pravidly uvedenými v citovaném rozsudku, neboť v napadeném rozhodnutí finanční
ředitelství dostatečně vysvětlilo, z jakého důvodu podle něj absolutní neplatnost právního úkonu
v daném případě nemůže mít důsledky do daňové povinnosti stěžovatele. Uvedl přitom, že na základě
předmětného absolutně neplatného úkonu (smlouvy o dodávkách plynu) bylo plněno, část závazku byla
uhrazena a se zbylou části stěžovatel od svého vzniku kalkuloval ve svém účetnictví, přičemž tento
závazek ovlivňoval výsledek jeho hospodaření.
[46] Na základě výše uvedeného je proto třeba odmítnout stěžovatelovo tvrzení, že předmětný
závazek ve výši 50.885.265 Kč nemohl nikdy existovat, a proto jeho existenci je možno dovozovat
pouze z účetnictví stěžovatele, respektive privatizačních dokumentů. S jednotlivými kasačními
námitkami směřujícími proti existenci předmětného závazku se Nejvyšší správní soud vypořádal
následujícím způsobem.
[47] Přechod majetku, včetně předmětného závazku, z distribučního odštěpného závodu ČPP
na stěžovatele se uskutečnil v souladu s §15 odst. 1 zákona o podmínkách převodu majetku, podle
kterého „[s] vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky
související s privatizovaným majetkem“. Nejvyšší správní soud dává za pravdu stěžovateli, že z rozhodovací
praxe vyplývá, že podle zmiňovaného ustanovení přechází na nabyvatele pouze taková práva
a povinnosti, které v době jejich přechodu skutečně existují. V této souvislosti je ovšem třeba opět
odlišit důsledky absolutní neplatnosti právního úkonu v soukromoprávní oblasti a v oblasti vybírání
daní. Daňověprávní oblast totiž bere v úvahu faktický stav, resp. ekonomickou realitu daňového
poplatníka, kdy na základě absolutně neplatného právního úkonu bylo materiálně plněno. Vzhledem
k tomu, že ještě před vznikem stěžovatele bylo na základě předmětné smlouvy o dodávkách zemního
plynu plněno a závazek byl považován za fakticky existující, automaticky v rámci privatizace přešel
ke dni 1. 1. 1994 na stěžovatele, který jej tak zahrnul do své zahajovací rozvahy a do svého účetnictví.
Zdejší soud se proto ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že v nyní projednávané věci bylo
rozhodné, že předmětný závazek souvisel s privatizovaným majetkem, přičemž nebyl podstatný právní
důvod vzniku závazku, ale faktický stav, tj. vazba závazku na privatizovaný majetek.
[48] V této souvislosti je také třeba odmítnout tvrzení stěžovatele, že by správní orgány a krajský
soud vycházely při konstatování existence předmětného závazku výlučně z účetnictví stěžovatele. Zdejší
soud samozřejmě akceptuje názor uvedený i ve své dřívější judikatuře (rozsudek čj. 5 Afs 16/2012 - 27),
že účetní záznamy samy o sobě nemohou být titulem pro vznik závazku. Vedle toho je však také nutné
zohlednit §23 odst. 10 zákona o daních z příjmů, podle kterého se pro zjištění základu daně vychází
z účetnictví daňového subjektu. V nyní posuzované věci však nebyla existence závazku vyvozována
pouze na základě účetní evidence, ale především z ekonomické reality daňového subjektu, kterou
účetnictví pouze reflektovalo. V době vzniku stěžovatele nebylo pochyb o tom, že předmětný závazek,
spojený s již poskytnutým plněním a částečně uhrazený, existuje, a proto byl také zahrnut do zahajovací
rozvahy stěžovatele a až do roku 2008 o něm bylo účtováno. Výše tohoto závazku se reálně promítla
do hodnoty privatizovaného majetku a i následně ovlivňovala hospodaření stěžovatele.
[49] Existenci předmětného závazku také stěžovatel zpochybňoval tím, že ji krajský soud dovozoval
z privatizačního projektu, avšak vzhledem k tomu, že finanční ředitelství disponovalo několika verzemi
dokumentů, které označovalo jako kopie listin z privatizačního projektu distribučního odštěpného
závodu, nebylo zřejmé, jaká z těchto listin byla oficiálním privatizačním projektem. V této věci Nejvyšší
správní soud uvádí, že privatizační projekt byl v dané věci podstatný pro konstatování skutečnosti,
že na stěžovatele přešly ke dni jeho vzniku aktiva a pasiva odštěpného distribučního závodu, a to včetně
předmětného závazku, který stěžovatel evidoval ve své zahajovací rozvaze. Tuto skutečnost, tedy
zahrnutí předmětného závazku do zahajovací rozvahy stěžovatele přitom stěžovatel nijak
nezpochybňuje, proto již z tohoto hlediska není podstatné, jaký přesně dokument byl oficiální verzí
privatizačního projektu. Nebylo totiž sporu o tom, že na stěžovatele přešel předmětný závazek v rámci
privatizace a jaká byla výše tohoto závazku. Je proto zcela jednoznačné, jaký skutkový stav vzal správní
orgán v úvahu, přičemž tento skutkový stav má oporu ve správním spise. Ze stejného důvodu nejsou
v této věci relevantní ani odkazy stěžovatele na §6 a §10a zákona o podmínkách převodu majetku.
[50] V souvislosti s další kasační námitkou, jež se týkala nesprávného posouzení předběžné otázky
podle §99 daňového řádu – absolutní neplatnosti předmětného závazku - krajským soudem, zdejší
soud uvádí, že správní orgány i krajský soud správně vycházely z rozhodnutí soudů v obchodněprávní
věci (zejména z rozsudku Nejvyššího soudu čj. 32 Cdo 2801/2007 – 323), které deklarovaly absolutní
neplatnost předmětného závazku. Soudy se v civilním řízení ovšem nezabývaly otázkou, zda a jaké
účinky vyvolá absolutní neplatnost daného právního úkonu v daňové oblasti. Tuto otázku si proto
musely posoudit správní orgány samy, což také učinily. Dospěly přitom ke správnému závěru,
popsanému již výše, že závazek sice ve smyslu soukromého práva nemohl vzniknout, avšak fakticky
existoval a měl dopady do majetkové sféry stěžovatele.
[51] Nejvyšší správní soud na základě shora uvedeného uzavírá, že předmětný závazek je třeba
pro účely výběru daní považovat za fakticky existující, proto se také musí odrazit v daňové povinnosti
stěžovatele. Zdejší soud se tak ztotožňuje se závěry finančního ředitelství a krajského soudu, že výnos
vzniklý odúčtování předmětného závazku představuje příjem ve smyslu §23 odst. 1 a §18 zákona
o daních z příjmů, což odůvodňuje následovně.
[52] Zákon o daních z příjmů sice definici pojmu „příjem“ neobsahuje, nicméně z důvodové zprávy
k návrhu tohoto zákona (Federální shromáždění, tisk č. 1408, volební období 1990-1992) vyplývá,
že „předmětem daně jsou zásadně všechny příjmy s výjimkou příjmů plynoucích z činností, které nemohou být předmětem
právně účinné smlouvy. Rozsah příjmů, které nejsou předmětem daně nebo jsou od daně osvobozeny, reaguje na potřebu
vyloučení dvojího zdanění a na specifický charakter některých druhů příjmů, u nichž není i při tendenci k maximálně
širokému daňovému základu účelné, aby byly zdaňovány. [...] Rozdělení příjmů podle hlavních pramenů odpovídá potřebě
respektovat rozdíly při stanovení základu i při vybírání daně, které především z praktických důvodů bude rozdílné.
Zdanitelným příjmem nebudou náhrady škod, při jejichž úhradě nedochází ke zvýšení poplatníkova majetku, na rozdíl
od náhrad za ztrátu příjmu (náhrad ušlého zisku, náhrad ušlé mzdy apod.).“ Z dikce citovaného zákona je dále
zřejmé, že základem daně je částka, o kterou příjmy plynoucí poplatníkovi v příslušném zdaňovacím
období přesahují výdaje prokazatelně vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení (§5 odst. 1).
[53] V rozsudku ze dne 12. 1. 2006, čj. 2 Afs 42/2005 – 136, publ. pod č. 843/2006 Sb. NSS, zdejší
soud uvedl, že „za příjem podléhající předmětné dani pokládat navýšení majetku daňového poplatníka (obdobné
vyplývá např. z §10 odst. 1 cit. zákona). K tomu však Nejvyšší správní soud dodává, že se musí jednat o příjem
skutečný a nikoliv toliko zdánlivý. To znamená, že se toto navýšení majetku musí v právní sféře daňového poplatníka
reálně projevit, a to tak, že může být poplatníkem skutečně využitelné. V opačném případě se totiž jedná o navýšení
zdánlivé.“
[54] Uvedená koncepce „příjmu“ byla rozvedena v rozsudku ze dne 19. 4. 2012,
čj. 5 Afs 45/2011 - 94, publ. pod č. 2626/2012 Sb. NSS, ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval,
že „[z] ustanovení §23 zákona o daních z příjmů se podává, že při stanovení základu daně se vychází z hospodářského
výsledku, nikoli že základem daně je hospodářský výsledek. Nelze proto určitý „příjem“ zdanit jen z důvodu,
že je v hospodářském výsledku zaúčtován, aniž by se však svou podstatou z hlediska materiálního a ekonomického
o příjem v zákoně o daních z příjmů vymezený, jednalo.“
[55] Nelze proto souhlasit s tvrzením stěžovatele, že pojem „příjem“ ve smyslu §18 zákona o daních
z příjmů nebyl naplněn. Vzhledem k tomu, že stěžovatel předmětný závazek v době svého vzniku,
kdy nebylo o jeho existenci pochyb, převzal do svého účetnictví a zahajovací rozvahy a až do roku 2008
o něm účtoval a vykazoval jej na straně pasiv, je nepochybné, že při odúčtování tohoto závazku
stěžovateli vzniklo určité „obohacení“ v tom smyslu, že mu odpadla povinnost předmětný závazek
hradit. Zdejší soud proto souhlasí se závěrem žalovaného, že odúčtováním závazku ve výši
50.885.265 Kč došlo k navýšení (přírůstku) stěžovatelova majetku, resp. k výnosu ve smyslu §18 odst. 1
zákona o daních z příjmů. Je tak třeba přisvědčit i názoru krajského soudu, podle něhož pozbytí
povinnosti závazek hradit se nutně muselo projevit v navýšení výnosů stěžovatele a tudíž také
ve zvýšení daňové povinnosti.
[56] V daném případě se nejednalo pouze o příjem zdánlivý, neboť fakticky bylo s předmětným
závazkem kalkulováno jako s hodnotou, o kterou byl majetek stěžovatele již od jeho vzniku nižší, proto
po jeho odúčtování se nevyhnutelně musel jeho majetek zvýšit.
[57] Na základě všech výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud uzavírá, že odúčtování
předmětného závazku představovalo reálný příjem stěžovatele, který se projevil přírůstkem jeho
majetku, a z toho důvodu podléhá dani z příjmů právnických osob ve smyslu §18 odst. 1 zákona o dani
z příjmů.
[58] Na závěr Nejvyšší správní soud připomíná, že stěžovatel dodatečně napravoval svou daňovou
povinnost za zdaňovací období roku 2008, přičemž požadoval navýšení ztráty za toto zdaňovací
období o výši předmětného závazku. Tomuto správce daně nevyhověl a doměřil stěžovateli daňovou
ztrátu ve výši 0 Kč. Takovému výsledku ostatně odpovídá i postup, který měl stěžovatel správně využít.
Pokud se totiž domníval, že předmětný závazek neexistoval již od jeho vzniku v roce 1994, bylo
by v souladu se zásadou věcné a časové souvislosti při vybírání daní (§23 odst. 1 zákona o daních
z příjmů) na místě, aby napravil svoji daňovou povinnost podáním dodatečného daňového přiznání
za zdaňovací období, v němž začal o závazku účtovat. Tento postup však žalobce nevyužil. Nad rámec
je však třeba uvést, že daňová povinnost za zdaňovací období roku, v němž začal stěžovatel
o předmětném závazku účtovat, by s největší pravděpodobností již byla prekludována, správce daně
by proto byl nucen řízení o případném dodatečném přiznání k dani z příjmů zastavit a údaje v něm
uvedené by tak již nemohly mít dopad do daňové povinnosti roku 1994, resp. do zdaňovacího období,
za které podal stěžovatel daňové přiznání poprvé. Daňová pozice stěžovatele by tak i při správně
zvoleném postupu zůstala stejná.
V.C Otázka procesního pochybení správce daně
[59] Nejvyšší správní soud dále posuzoval, zda správce daně porušil §147 odst. 4 daňového řádu,
pokud odůvodnil jak napadený platební výměr, tak i úřední záznam o výsledku postupu k odstranění
pochybností ze dne 10. 6. 2011.
[60] Z §147 daňového řádu vyplývá, že rozhodnutí o stanovení daně se odůvodňují v případech,
kdy se stanovená daň odchyluje od daně tvrzené daňovým subjektem, případně dojde-li ke stanovení
daně z moci úřední. Podle odst. 4 tohoto ustanovení platí, že „[d]ojde-li ke stanovení daně výlučně na základě
výsledku daňové kontroly, popřípadě výsledku postupu k odstranění pochybností, považuje se za odůvodnění zpráva
o daňové kontrole, popřípadě protokol o projednání výsledku postupu k odstranění pochybností.“
[61] V případě, kdy je daň stanovena na základě postupu k odstranění pochybností, jako v nyní
projednávané věci, tak bude dostatečné, pokud v rozhodnutí o stanovení daně správce daně odkáže na
protokol či úřední záznam o projednání výsledku postupu k odstranění pochybností (§90 odst. 1
daňového řádu). Samotné odůvodnění je třeba posuzovat také z materiální stránky, to znamená,
že musí vyhovovat požadavkům kladeným na odůvodnění ve smyslu §102 odst. 3 a 4 daňového řádu
(viz Lichnovský, O., Ondrýsek, R. a kolektiv: Daňový řád. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck,
2010, s. 272).
[62] Podle §102 odst. 3 daňového řádu správce daně v odůvodnění rozhodnutí o stanovení daně
„uvede důvody výroku nebo výroků rozhodnutí a informaci o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami uplatněnými
příjemcem rozhodnutí“.
[63] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že správce daně po podání dodatečného
přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2008, ve kterém stěžovatel
vykázal vyšší daňovou ztrátu o výši předmětného závazku, zahájil postup k odstranění pochybností
ve smyslu §89 odst. 1 daňového řádu. Dne 10. 6. 2011 pak vydal úřední záznam o výsledku postupu
k odstranění pochybností dle §90 odst. 1 téhož zákona, který obsahoval odůvodnění. Dne 24. 6. 2011
pak správce daně vyhotovil oznámení podle §90 odst. 2 daňového řádu, kterým stěžovateli zaslal
úřední záznam o výsledku postupu k odstranění pochybností k seznámení. Dne 11. 7. 2011 byl správci
daně doručen návrh stěžovatele na pokračování v dokazování s poměrně rozsáhlým odůvodněním.
Napadený dodatečný platební výměr pak správce daně taktéž odůvodnil, přičemž do tohoto
odůvodnění zahrnul vysvětlení, proč nepovažoval za důvodný návrh stěžovatele na pokračování
v dokazování.
[64] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem finančního ředitelství i krajského soudu,
že ze strany správce daně nedošlo k porušení §147 odst. 4 daňového řádu a jeho postup nebyl
zmatečný. Vzhledem k tomu, že v návaznosti na úřední záznam ze dne 10. 6. 2011 stěžovatel podal
návrh na pokračování v dokazování, který obsáhlým způsobem odůvodnil, musel na tvrzení stěžovatele
správce daně dále reagovat a nemohl proto pouze odkázat na odůvodnění úředního záznamu
o výsledku postupu k odstranění pochybností. Takové odůvodnění by totiž nesplňovalo požadavky
podle §102 odst. 3 daňového řádu.
V.D Správnost výroku II. napadeného rozsudku
[65] Stěžovatel napadl také výrok II. přezkoumávaného rozsudku krajského soudu, kterým mu byla
uložena povinnost uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 1.587,50 Kč, neboť tyto výdaje
podle jeho názoru nepřesáhly náklady běžné úřední činnosti. Konkrétně se jednalo o náhradu
cestovného osobním automobilem k jednání před krajským soudem v Hradci Králové z Brna a zpět
a stravné.
[66] Podle rozhodovací praxe správních soudů obvykle nenáleží náhrada nákladů řízení úspěšným
správním orgánům v těch případech, kdy jim prokazatelně nevznikly žádné náklady nad rámec běžné
úřední činnosti. Správním orgánům dále nebývají přiznávány náklady právního zastoupení, pokud tyto
správní orgány disponují odborným aparátem k řešení dané věci. K tomuto Ústavní soud
ve své judikatuře uvádí, že „[v] souladu s nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2929/07 je nutno
zdůraznit, že tam, kde k hájení svých zájmů je stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně
zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý
subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako
účelně vynaložených“ (viz nález ÚS ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1087/09, N 243/55 SbNU 349).
[67] V projednávané věci se ovšem nejedná o situaci, kdy by byl žalovaný zastoupen advokátem,
avšak o situaci, kdy vznikly náklady samotnému žalovanému, a to v souvislosti s cestou na soudní
jednání u krajského soudu v Hradci Králové. Je tedy třeba se zabývat otázkou, zda byly uvedené
náklady účelně vynaložené, a dále, jestli nepřesahovaly rámec běžné úřední činnosti žalovaného.
[68] Stěžovatel argumentoval tím, že žalovaný mohl účastí na jednání u krajského soudu pověřit
jakéhokoliv zaměstnance v pracovněprávním vztahu ke Generálnímu finančnímu ředitelství, neboť
pro účely hospodaření s majetkem státu, včetně prostředků státního rozpočtu, účetnictví
a pracovněprávních vztahů, mají Odvolací finanční ředitelství a finanční úřady postavení vnitřních
organizačních jednotek Generálního finančního ředitelství. Toto tvrzení považuje zdejší soud za zcela
nepřípadné, neboť v postavení žalovaného bylo od 1. 1. 2013 (viz zákon č. 456/2011 Sb.) Odvolací
finanční ředitelství, a proto se mohl jednání před soudem účastnit pouze jeho odborný aparát, do jehož
agendy příslušné záležitosti spadají. Nebylo tedy bez dalšího možné, aby se jednání u soudu účastnil,
dle výkladu stěžovatele, jakýkoliv zaměstnanec finanční správy. Nejvyšší správní soud proto dospěl
k závěru, že uplatněné náklady žalovaného byly důvodně vynaložené.
[69] Zdejší soud se ztotožnil s námitkou stěžovatele, že cesta a účast na jednání u soudu spadají
do rámce běžné úřední činnosti žalovaného. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že se jednalo
o důvodně vynaložené náklady žalovaného jako účastníka řízení, na jejichž náhradu má žalovaný podle
§60 odst. 1 s. ř. s. právo, neboť měl v řízení před krajským soudem plný úspěch.
VI. Závěr a náklady řízení
[70] Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky stěžovatele nedůvodnými. Jelikož v řízení nevyšly
najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[71] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch, žalovanému
správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu
řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu