ECLI:CZ:NSS:2013:1.AFS.32.2013:26
sp. zn. 1 Afs 32/2013 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: M. B., zastoupen
JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem se sídlem Pařížská 6, Ústí nad Labem, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí
Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 6. 6. 2011, čj. 5239/11-1500-505085, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 3. 2013,
čj. 15 Af 7/2013 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobci byl platebním výměrem Finančního úřadu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2010,
čj. 246059/10/214912507444, sdělen předpis penále za prodlení s úhradou daňové povinnosti
na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období II. čtvrtletí 1993. Proti platebnímu výměru
se žalobce odvolal. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání zamítl a platební výměr
potvrdil (pozn.: O odvolání původně rozhodovalo Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, které však bylo ke dni
31. 12. 2012 zrušeno zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky. Jeho působnost přešla
na Odvolací finanční ředitelství, přičemž dle §20 odst. 2 zákona č. 456/2011 Sb. platí, že jsou-li
v rozhodnutích vydaných při správě daní uvedeny územní finanční orgány, zde tedy Finanční ředitelství v Ústí
nad Labem, rozumí se jimi orgány finanční správy příslušné dle zákona č. 456/2011 Sb., v tomto případě tedy
Odvolací finanční ředitelství).
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž uvedl, že napadené rozhodnutí
mu bylo řádně doručeno až dne 5. 12. 2012, kdy jej jeho zástupce převzal ze spisu.
[3] Krajský soud žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pro opožděnost. Uvedl,
že rozhodnutí žalovaného bylo žalobci doručeno náhradním způsobem („fikcí“) již dne
17. 6. 2011. Skutečnost, že se v době od 7. 6. 2011 do 17. 6. 2011, kdy byla zásilka uložena
na poště a připravena k vyzvednutí, nezdržoval na adrese svého bydliště, není rozhodující.
Dle §47 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, nastávají účinky doručení i tehdy, když
se adresát nedozvěděl o obsahu doručované zásilky. Účinky fikce doručení písemnosti lze zvrátit
pouze využitím institutu neúčinnosti doručení. Žalobce však této možnosti nevyužil a nepožádal
o vyslovení neúčinnosti doručení, nebo o navrácení lhůty v předešlý stav. Krajský soud shrnul,
že žalobou napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 17. 6. 2011, lhůta pro podání žaloby
uplynula dne 17. 8. 2011. Žaloba byla podána až dne 9. 1. 2013.
II.
Argumenty obsažené v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu včasnou kasační
stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí
žalovaného mu nebylo řádně oznámeno, neboť již v roce 2010 založil do správního spisu plnou
moc udělenou advokátovi. Dle §41 odst. 1 daňového řádu mělo být rozhodnutí žalovaného
doručeno zástupci stěžovatele, což se nestalo. Tento nedostatek přitom brání rozhodnutí
o žalobě, nelze z tohoto důvodu žalobu odmítnout pro opožděnost (rozsudek NSS ze dne
12. 10. 2004, čj. 2 As 27/2004 – 78). Stěžovatel dále namítá nezákonnost rozhodnutí žalovaného,
neboť právo vymáhat daňový nedoplatek je promlčeno. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení a dále aby zrušil rozhodnutí
žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 26. 4. 2013 navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl. Uvedl, že v roce 2010 eviduje správce daně ve svém spise pouze speciální plnou
moc ve prospěch JUDr. Michala Vejlupka „ke všem úkonům v rámci zastupování v daňovém řízení před
Finančním úřadem v Ústí nad Labem ve věci čj. 229379/10/214941507591“. Uvedené číslo jednací
se vztahuje k exekučnímu příkazu na srážku ze mzdy či jiného příjmu ze dne 12. 11. 2010. Tato
plná moc neopravňuje JUDr. Vejlupka zastupovat stěžovatele ve věci předpisu penále na daň
z přidané hodnoty.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud předesílá, že usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby
lze napadnout jen z důvodu nezákonnosti tohoto rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
viz např. rozsudek ze dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004 - 98, všechna zde cit. rozhodnutí jsou
přístupná na www.nssoud.cz]. Nezákonnost rozhodnutí může spočívat též v chybném posouzení
toho, zda byl dán důvod pro odmítnutí žaloby (viz rozsudek NSS ze dne 6. 12. 2005,
čj. 6 As 4/2004 – 53). V dané věci jde o posouzení otázky, zda stěžovatel podal žalobu včas.
[8] V žalobě stěžovatel namítal, že doručení rozhodnutí žalovaného, k němuž mělo dojít
v červnu 2011, je neúčinné, neboť se nezdržoval na doručovací adrese. S touto argumentací
se krajský soud vypořádal ve svém usnesení. Stěžovatel v tomto směru zákonnost úvahy
krajského soudu nezpochybňuje. V kasační stížnosti nově poukázal na jinou skutečnost, jejímž
důsledkem má být neúčinnost doručení rozhodnutí žalovaného v červnu 2011 stěžovateli.
Stěžovatel tvrdí, že byl v řízení zastoupen, a proto mělo být rozhodnutí žalovaného doručeno
jeho zástupci, nikoliv osobně stěžovateli.
[9] Zdejší soud nejprve zvažoval, zda je tato nová argumentace obsažená poprvé až v kasační
stížnosti přípustná, a to s ohledem na §104 odst. 4 s. ř. s. Dospěl k závěru, že tomu tak je.
Včasnost žaloby, odvíjející se od okamžiku řádného doručení žalobou napadeného rozhodnutí
žalobci, je jednou z podmínek řízení, kterou je krajský soud povinen zkoumat z úřední povinnosti
[§103 o. s. ř. užitý na základě §64 s. ř. s. ; viz nález ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 138/2000
(N 53/21 SbNU 451)]. Byl to právě krajský soud, kdo poprvé učinil skutková zjištění týkající
se účinnosti doručení rozhodnutí žalovaného stěžovateli v červnu 2011. Je proto třeba připustit,
aby stěžovatel mohl cestou kasační stížnosti zpochybnit správnost závěru krajského soudu
o opožděnosti žaloby, a to i z pohledu otázek stěžovatelem dosud neuplatněných.
[10] K právě řečenému lze doplnit, že není povinností žalobce, aby v řízení o žalobě detailně
a vyčerpávajícím způsobem argumentoval k otázce, kdy mu bylo rozhodnutí účinně doručeno.
Z §71 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. plyne, že žalobce je povinen pouze uvést den doručení
rozhodnutí žalobci, což učinil, a zformulovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné
nebo nicotné. Žalobní bod musí mířit proti zákonnosti výroku, nikoliv na otázky týkající
se řádnosti doručení rozhodnutí žalovaného. Ty jsou podstatné toliko pro posouzení jedné
z podmínek řízení, ne však zákonnosti rozhodnutí žalovaného. Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.
navazuje právě na §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Jeho smyslem je zabránit tomu, aby v řízení
o kasační stížnosti nebyly uplatňovány kasační námitky, které nebyly řádně a včas uplatněny jako
žalobní body v řízení před krajským soudem, ačkoliv tomu nic nebránilo. Nelze-li na tvrzení
o neúčinnosti doručení rozhodnutí žalovaného stěžovateli hledět jako na žalobní bod, není
možné na něj vztáhnout ani omezení upravené §104 odst. 4 s. ř. s.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti vágně tvrdí, že v roce 2010 předložil žalovanému plnou moc
prokazující oprávnění třetí osoby (patrně JUDr. Vejlupka) zastupovat stěžovatele v tomto řízení.
Z obsahu správního spisu nicméně plyne, že generální, neomezená plná moc ve prospěch
JUDr. Vejlupka byla Finančnímu úřadu v Ústí nad Labem předložena dne 1. 10. 2009. Tato plná
moc se výslovně vztahovala i na věc nedoplatku na dani z přidané hodnoty za rok 1993. Dne
11. 12. 2009 bylo finančnímu úřadu doručeno oznámení JUDr. Vejlupka o ukončení zastoupení
stěžovatele ve veškerých věcech před Finančním úřadem v Ústí nad Labem. Dne 11. 1. 2011
doručil stěžovatel finančnímu úřadu odvolání proti platebnímu výměru, jímž mu bylo sděleno
předepsání penále. Odvolání podepsal osobně stěžovatel, není z něho patrné, že by byl v řízení
o odvolání kýmkoliv zastoupen. Rozhodnutí o odvolání bylo doručeno přímo stěžovateli.
[12] Ze spisu dále vyplývá, že dne 9. 12. 2010 byla finančnímu úřadu doručena „speciální
plná moc“ udělená stěžovatelem JUDr. Vejlupkovi, a to ke všem úkonům v rámci
zastupování v daňovém řízení před Finančním úřadem v Ústí nad Labem ve věci
čj. 229379/10/214941507591. Z textu plné moci jasně vyplývá, že plná moc je omezena pouze
na řízení vedené pod zmíněným číslem jednacím, jehož pomocí je identifikován exekuční příkaz
ze dne 12. 11. 2010.
[13] Z §41 odst. 1 daňového řádu vyplývá, že pokud je daňový subjekt zastoupen, doručují
se písemnosti pouze zástupci, a to v rozsahu jeho oprávnění k zastupování. Z obsahu správního
spisu se nicméně podává, že počínaje 11. 12. 2009 nebyl stěžovatel v daňovém řízení zastoupen,
a to ani JUDr. Vejlupkem, ani jinou osobou. Plná moc doručená finančnímu úřadu dne
9. 12. 2010 (viz předchozí bod) se nevztahuje na řízení ve věci penále za prodlení úhrady daně
z přidané hodnoty za zdaňovací období II. čtvrtletí 1993.
[14] Žalovaný tedy zcela správně doručoval své rozhodnutí stěžovateli osobně. Doručením
rozhodnutí stěžovateli lze rozhodnutí považovat za řádně oznámené. Námitka je nedůvodná.
[15] Námitkou proti zákonnosti rozhodnutí žalovaného se Nejvyšší správní soud nemohl
zabývat. Předmětem přezkumu totiž nebylo meritorní rozhodnutí krajského soudu, nýbrž
rozhodnutí procesní, jímž sice bylo řízení ukončeno, ovšem z procesních důvodů (viz rozsudek
NSS ze dne 5. 1. 2006, čj. 2 As 45/2005 – 65).
IV.
Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Neshledal přitom žádnou
vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez návrhu (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[17] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v tomto řízení žádné náklady převyšující náklady běžné
administrativní činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu