ECLI:CZ:NSS:2013:1.AFS.56.2013:45
sp. zn. 1 Afs 56/2013 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: Likérka GOLD
COCK s. r. o., se sídlem Durychova 101/66, 142 00 Praha 4 - Lhotka, zastoupená
Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem Jiráskova 228, 276 01 Mělník,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 29. 10. 2010, č. j. 6218/10-1302-806254,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
21. 3. 2013, č. j. 22 Af 122/2010 – 74,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Na základě výsledku vyměřovacího řízení o spotřební dani z lihu za zdaňovací období
červenec 2002 vyměřil Finanční úřad v Olomouci žalobkyni platebním výměrem ze dne
13. 5. 2003, č. j. 116606/03/379911/5151, daňovou povinnost ve výši 159.939.639 Kč. Odvolání
žalobkyně žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 10. 2010, č. j. 6218/10-1302-806254, zamítl. Řídil
se přitom závazným právním názorem vysloveným v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 29. 4. 2008, č. j. 22 Ca 6/2008 - 92, jímž bylo jeho prvé rozhodnutí o odvolání ze dne
18. 3. 2004, č. j. 9248/130/2003, zrušeno pro nepřezkoumatelnost.
[2] Proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou podanou
u Krajského soudu v Ostravě; ten rozsudkem ze dne 28. 6. 2010, č. j. 22 Af 122/2010 - 40,
napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru,
že se žalobkyně stala plátkyní spotřební daně z lihu podle §24 písm. d) zákona č. 587/1992 Sb.,
o spotřebních daních, ve znění účinném do 1. 1. 2004, až po datu 31. 7. 2002, tj. ve zdaňovacím
období srpen 2002. Vyměření spotřební daně z lihu za zdaňovací období červenec 2002
tak krajský soud shledal nezákonným. Ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 27. 11. 2012, č. j. 1 Afs 75/2012 - 23, rozsudek krajského soudu zrušil
z důvodu nesprávného posouzení okamžiku vzniku daňové povinnosti; podle Nejvyššího
správního soudu přešlo dispoziční oprávnění k předmětnému lihu na žalobkyni dne 31. 7. 2002.
Poté Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 3. 2013, č. j. 22 Af 122/2010 - 74, žalobu
zamítl.
II. Kasační stížnost
[3] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla v záhlaví uvedený rozsudek krajského soudu
včas podanou kasační stížností namítajíc, že jsou dány důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
též „s. ř. s.“), tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, vady předcházejícího správního řízení, resp. nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
[4] Nejprve stěžovatelka upozornila na vady předcházejícího řízení o kasační stížnosti před
Nejvyšším správním soudem. V důsledku údajné mystifikace pracovnice Nejvyššího správního
soudu bylo stěžovatelce v předcházejícím soudním řízení znemožněno vyjádřit se ke kasační
stížnosti žalovaného. Stěžovatelka tedy vyjadřuje svůj právní názor na posouzení právní otázky
řešené v předchozím rozsudku Nejvyššího správního soudu nyní i přes znění §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s.
[5] Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 Afs 75/2012 - 23 i žalovaný vyšli ze závěru,
že dispoziční oprávnění k lihu přešlo na stěžovatelku podle §483 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Okamžik tohoto přechodu ovšem určili
na základě formálních dokladů, které byly v rozporu se skutečností. Z dokladů, které stěžovatelka
v daňovém řízení předkládala (účetní doklady, účetní deník, likvidační list apod.), vyplývalo,
že k faktickému převzetí lihu došlo až 1. 8. 2002. Nejvyšší správní soud a následně i krajský soud
proto posoudili předmětnou právní otázku nesprávně.
[6] Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spočívá podle stěžovatelky v tom,
že se krajský soud v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s námitkou stěžovatelky týkající
se vázanosti žalovaného závěry vyslovenými v rozsudku krajského soudu ze dne 29. 4. 2008,
č. j. 22 Ca 6/2008 - 92. Podle zmíněného rozsudku si měl žalovaný v novém rozhodnutí ujasnit,
zda daňová povinnost vznikla stěžovatelce podle §5 odst. 1 písm. j) nebo dle §26 písm. e)
zákona o spotřebních daních, a na základě provedených důkazů tento závěr odůvodnit.
Uvedeným závěrem byl žalovaný vázán s ohledem na §78 odst. 5 s. ř. s. Správce daně
ani žalovaný se však v novém rozhodnutí nevypořádali s rozporuplnými tvrzeními svědka K. a
stěžovatelky ohledně okamžiku nabytí dispozičního oprávnění k lihu. Rovněž krajský soud a před
ním ani Nejvyšší správní soud se ve svých rozhodnutích touto otázkou nezabývali. Rozsudek
krajského soudu proto trpí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.
[7] Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[8] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost odmítl jako nepřípustnou podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelka v kasační
stížnosti zpochybňuje závěr vyslovený Nejvyšším správním soudem v předchozím rozsudku
č. j. 1 Afs 75/2012 - 75, nicméně neuvádí žádné nové důkazy, jež by nebyly k dispozici
v předcházejícím daňovém i soudním řízení. Současně ani nenamítá, že by se krajský soud neřídil
závazným právním názorem vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího
správního soudu.
[9] Pokud by Nejvyšší správní soud přistoupil k projednání kasační stížnosti, žalovaný
podotkl, že zásadním rozporem mezi stěžovatelkou a žalovaným je otázka vzniku daňové
povinnosti podle §24 písm. d) a §26 písm. e) zákona o spotřebních daních. Žalovaný má za to,
že v rozsudcích Nejvyššího správního i krajského soudu jsou dostatečně srozumitelně popsány
důvody, které vedly finanční orgány i soudy k závěrům o nabytí předmětného lihu stěžovatelkou
k 31. 7. 2002. Rozhodné bylo datum podpisu smlouvy o prodeji části podniku, což znamenalo,
že stěžovatelka je oprávněna s předmětným lihem nakládat, nikoliv fakt, zda tak skutečně v daný
den učinila.
[10] Nedůvodná je podle žalovaného i námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského
soudu. V napadeném rozsudku se krajský soud na straně 4 obsáhle a podrobně zabýval popisem
průběhu daňového řízení. Na straně 6 pak vyhodnotil výpověď Ing. K. jako ryze informativní a
uzavřel, že z ní nelze dovozovat nevěrohodnost získaných důkazů. Obdobně se s předmětnou
otázkou vypořádal v předchozím rozsudku i Nejvyšší správní soud. Proto žalovaný navrhl, aby
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou.
[12] K přípustnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvádí, že podle §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho
původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti
namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Ustanovení §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s. je nutno v souladu s ustálenou judikaturou interpretovat tak, že brání
Nejvyššímu správnímu soudu v tom, aby se v řízení o opakované kasační stížnosti
za nezměněného skutkového a právního stavu vyjadřoval k námitkám, které ve svém dřívějším
rozsudku označil za nedůvodné, neboť také tímto závěrem svého předchozího rozsudku v dané
věci je vázán. V opakované kasační stížnosti může účastník řízení napadnout jedině nesprávnou
realizaci závazného právního názoru či pokynu a závěry z ní vyplývající, případně zpochybnit
otázky, které nemohly být předmětem první kasační stížnosti [srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, publikované pod č. 2365/2011 Sb.
NSS, bod 28, www.nssoud.cz, nebo nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 136/05 ze dne
8. 6. 2005 (N 119/37 SbNU 519), http://nalus.usoud.cz]. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka
v kasační stížnosti namítá mj. nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, tedy i jiné otázky,
než byly s konečnou platností vyřešeny v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního
soudu č. j. 1 Afs 75/2012 - 23, je kasační stížnost přípustná.
[13] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nesprávného posouzení okamžiku
nabytí dispozičního oprávnění k předmětnému lihu stěžovatelkou [IV. A); důvod podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.], poté hodnotil námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
pro nedostatek důvodů [IV. B); důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
IV. A) Námitka nesprávného posouzení okamžiku nabytí dispozičního oprávnění stěžovatelkou
[16] Stěžovatelka v kasační stížnosti zpochybňovala správnost posouzení okamžiku přechodu
dispozičního oprávnění k lihu na stěžovatelku Nejvyšším správním soudem v rozsudku
č. j. 1 Afs 75/2012 - 23, potažmo i krajským soudem v rozsudku napadeném kasační stížností.
Přípustnost této námitky dovozovala z toho, že v důsledku údajných mystifikací pracovnice
Nejvyššího správního soudu jí bylo znemožněno vyjádřit se k předchozí kasační stížnosti
žalovaného. Krajský soud v napadeném rozsudku při posuzování okamžiku nabytí dispozičního
oprávnění stěžovatelkou k předmětnému lihu vyšel ze závěrů vyslovených Nejvyšším správním
soudem v rozsudku č. j. 1 Afs 75/2012 - 23 a konstatoval, že předmětný líh byl v dispozici
stěžovatelky od 31. 7. 2002.
[17] Jak již bylo shora vysvětleno, ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. znemožňuje
Nejvyššímu správnímu soudu, aby se za nezměněného skutkového a právního stavu vyjadřoval
k námitkám, které již byly s konečnou platností posouzeny v jeho dřívějším rozsudku, neboť také
Nejvyšší správní soud je závěry vyslovenými ve svém předchozím rozsudku v dané věci vázán.
V rozsudku č. j. 1 Afs 75/2012 - 23 Nejvyšší správní soud poskytl odpověď na kasační námitku,
k jakému datu přešlo na stěžovatelku dispoziční právo k lihu, který nabyla od společnosti Likérka
Dolany, a. s., tedy k jakému datu jí vznikla daňová povinnost na spotřební dani z lihu podle §26
písm. e) zákona o spotřebních daních. V bodě 26 citovaného rozsudku uzavřel, že „dispoziční
oprávnění k předmětnému lihu přešlo na žalobkyni k 31. 7. 2002. Tato skutečnost vyplývá především ze zápisu
o převzetí věcí tvořících předmět smlouvy o prodeji části podniku, dále z obsahu smluv o prodeji podniku, z lihové
bilance a z dalších četných vyjádření žalobkyně učiněných v průběhu daňového řízení (např. žádost žalobkyně
o nákup lihu bez spotřební daně adresovaná Finančnímu úřadu pro Prahu 5 ze dne 1. 8. 2002, odpověď
žalobkyně na výzvu správce daně ze dne 5. 5. 2003, protokol o ústním jednání před správcem daně ze dne
13. 5. 2003, odvolání žalobkyně ze dne 9. 6. 2003).“ Námitka stěžovatelky obsažená v nynější kasační
stížnosti, která zpochybňuje závěry Nejvyššího správního soudu přejaté následně Krajským
soudem v Ostravě, je proto s ohledem na §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná.
[18] Přípustnost opětovného přezkoumávání již jednou vyslovených závěrů nemůže založit
ani domnělé porušení procesních práv stěžovatelky v předcházejícím řízení o kasační stížnosti.
Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo, že stěžovatelka byla v předcházejícím
řízení o kasační stížnosti přípisem ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 Afs 75/2012 - 19, vyzvána,
aby se ve lhůtě jednoho týdne vyjádřila ke kasační stížnosti žalovaného. Uvedený přípis
jí byl doručen 13. 9. 2012, nicméně až do okamžiku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
o předmětné kasační stížnosti žalovaného dne 27. 11. 2012 (ani poté), se ke kasační stížnosti
žalovaného nevyjádřila. Tvrzení stěžovatelky o domluvě s pracovnicí Nejvyššího správního
soudu, že se k věci vyjádří její advokát, tedy nemají oporu ve spisovém materiálu. Pokud
stěžovatelka hodlala udělit plnou moc pro zastupování v předmětném řízení o kasační stížnosti
advokátovi, bylo na ní, aby o této skutečnosti prokazatelně informovala Nejvyšší správní soud.
Ze soudního spisu krajského soudu sp. zn. 22 Af 122/2010 i ze spisu Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 1 Afs 75/2012 totiž plyne, že stěžovatelka v řízení o kasační stížnosti žalovaného
zastoupena nebyla. Případné komunikační bariéry mezi stěžovatelkou a jí zvoleným zástupcem,
o nichž Nejvyšší správní soud zpraven nebyl, nemohou založit přípustnost zmíněné kasační
námitky. Ostatně jak správně poznamenal žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti, veškeré
argumenty, které stěžovatelka v nyní podané kasační stížnosti snáší, již dříve uplatnila v průběhu
daňového řízení i v řízení před krajským soudem. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
27. 11. 2012, č. j. 1 Afs 75/2012 - 23, veškerá tato argumentační hlediska zvážil, nicméně i přesto
přisvědčil závěru žalovaného, že dispoziční oprávnění ke skladovanému lihu přešlo
na stěžovatelku k 31. 7. 2002. Právním posouzením předmětné otázky se proto Nejvyšší správní
soud s odkazem na §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. opětovně nemohl zabývat.
IV. B) Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
[19] Dále stěžovatelka v kasační stížnosti namítala nepřezkoumatelnost rozsudku krajského
soudu z důvodu, že se nevypořádal s její žalobní námitkou ohledně nerespektování závazného
právního názoru vysloveného v rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 6/2008 - 92
žalovaným.
[20] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí krajského
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů mimo jiné tehdy „[n]ení-li z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení
v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené“, a to zejména tehdy
„jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací,
ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“ (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný
pod č. 689/2005 Sb. NSS; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná
na www.nssoud.cz). Nedostatkem důvodů však „nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního
rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno
rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí
rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované,
případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly
provedeny“ (např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný
pod č. 133/2004 Sb. NSS). Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek
důvodů bude dána rovněž tehdy, „opomene-li krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek“ (rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS).
[21] K výše uvedené výtce stěžovatelky obsažené v žalobě, že žalovaný nevyjasnil, podle
kterého ustanovení vznikla stěžovatelce daňová povinnost, a svůj závěr nepodpořil důkazy
provedenými v daňovém řízení, krajský soud v napadeném rozsudku v rámci rekapitulace
průběhu daňového řízení zmínil zrušující rozsudek Krajského soudu v Ostravě
č. j. 22 Ca 6/2008 - 92 i závěry z něj vyplývající. Následně na straně 7 svého rozsudku ze dne
21. 3. 2013 konstatoval: „Žalovaný svůj závěr o vzniku daňové povinnosti žalobce za červenec 2002 odůvodnil
faktickým převzetím nezdaněného lihu dne 31. 7. 2002 žalobcem. Nebylo pro něj významné, zda se předmětný
líh dostal do dispozice žalobce na základě platných smluv o prodeji podniku či zda byly tyto smlouvy absolutně
neplatné již od počátku. Pro vyměření spotřební daně z lihu žalobci byla významná pouze ta skutečnost,
že k 31. 7. 2002 mohl žalobce s předmětným lihem fakticky nakládat. (…) Jak již bylo shora dovozeno,
je z obsahu správního spisu jednoznačné, že předmětný líh se dostal do dispozičního oprávnění žalobce dne
31. 7. 2002. (…) Pro posouzení zákonnosti vyměření spotřební daně žalobci je proto rozhodující výhradně
otázka, zda žalobce předmětný nezdaněný líh k 31. 7. 2002 skladoval či nikoliv.“ Z popsaných důvodů
shledal krajský soud podanou žalobu nedůvodnou.
[22] Krajský soud se tedy v napadeném rozsudku zabýval tím, podle jakého ustanovení zákona
o spotřebních daních byla stěžovatelce daňová povinnost vyměřena, a hodnotil, zda pro tento
závěr měl žalovaný oporu ve správním spisu. Na straně 6 – 7 napadeného rozsudku konstatoval,
že žalovaný správně uzavřel, že daňová povinnost podle §26 písm. e) zákona o spotřebních
daních vznikla stěžovatelce k 31. 7. 2002. Byť krajský soud v napadeném rozsudku výslovně
nezdůraznil, že námitku nerespektování závěrů zrušujícího rozsudku krajského soudu
č. j. 22 Ca 6/2008 - 92 neshledal důvodnou, je z odůvodnění jeho rozsudku zřejmé,
že se předmětnou námitkou řádně zabýval a že nezákonnost rozhodnutí žalovaného v namítaném
ohledu neshledal. Stěžovatelkou vytýkaný nedostatek tak v souladu s konstantní judikaturou
Nejvyššího správního soudu představuje toliko dílčí nepřesnost v odůvodnění rozsudku
krajského soudu, nicméně nezakládá nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ads 58/2003 - 75).
[23] Námitka je tedy nedůvodná.
V. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů kasační stížnost podle
§110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl jako nedůvodnou.
[25] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl,
že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. září 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu