ECLI:CZ:NSS:2013:1.AFS.86.2012:27
sp. zn. 1 Afs 86/2012 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: ČESAD
Počátky, s. r. o., se sídlem Žirovnická 493, Pelhřimov, zastoupena Mgr. Hanou Zahálkovou,
advokátkou se sídlem Příkop 4, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne
21. 12. 2010, čj. 18458/10-1200-702170, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2012, čj. 30 Af 32/2011 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Finanční úřad v Pelhřimově (dále jen „správce daně“) provedl v roce 2009 daňovou
kontrolu u žalobkyně na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2006. Dospěl
k závěru, že žalobkyně neoprávněně tvořila rezervy na opravu h motného majetku – 8 vozidel.
Na základě těchto zjištění doměřil žalobkyni daň z příjmů právnických osob dodatečným
platebním výměrem ze dne 2. 10. 2009, čj. 69035/09/091912709251. Rozhodnutím ze dne
17. 8. 2010, čj. 11351/10-1200-702170, povolilo Finanční ředitelství v Brně přezkoumání
dodatečného platebního výměru, a to ve vztahu k rezervám na opravu vozidel. Správce daně
rozhodnutím ze dne 9. 9. 2010, čj. 62516/10/091912707639, přezkoumal dodatečný platební
výměr a snížil doměřenou daň, neboť uznal oprávněnost rezerv tvořených již od roku 2004
na opravu dvou vozidel. Naopak ve vztahu k dalším šesti vozidlům (čtyři tahače a dva návěsy)
nebyla vytvořená rezerva oprávněná. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které
žalovaný neshledal důvodným (pozn.: O odvolání původně rozhodovalo Finanční ředitelství v Brně, které
však bylo ke dni 31. 12. 2012 zru šeno zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky. Jeho
působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství, přičemž dle §20 odst. 2 zákona č. 456/2011 Sb. platí,
že jsou-li v rozhodnutích vydaných při správě daní uvedeny územní finanční orgány, zde tedy Finanční ředitelství
v Brně, rozumí se jimi orgány finanční správy příslušné dle zákona č. 456/2011 Sb., v tomto případě tedy
Odvolací finanční ředitelství), rozhodnutí správce daně však kvůli početní chybě změnil.
[2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou. Krajský soud žalobu zamítl, neboť
dospěl k závěru, že není důvodná. Soud se zaměřil na posouzení otázky, zda lze právní názor
Nejvyššího správního soudu vyjádřený v rozsudku čj. 9 Afs 61/2008 – 48 aplikovat i na právní
stav, jenž byl vytvořen zákonem č. 545/2005 Sb. Dospěl k názoru, že tomu tak není. Ustanovení
§7 zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu d aně z příjmů (dále jen „zákon
o rezervách“), ve znění zákona č. 545/2005 Sb. , vykazuje zásadní odlišnosti, a poskytuje
tak racionální důvod pro rozlišení majetku podle způsobu jeho nabytí. Nájemce není nadále
oprávněn pokračovat v tvorbě rezerv na opravy hmotného majetku započatých za předchozí
právní úpravy, a navíc je povinen vytvořené rezervy zrušit. Výklad, dle něhož není relevan tním
kritériem pro tvorbu rezerv cena majetku, za kterou byl majetek pořízen po ukončení finančního
pronájmu, není nadále udržitelný. Pojem „hmotný majetek“ je třeba vykládat shodně jako v §26
zákona o daních z příjmů ve spojení s §30 téhož zákona. Pro možnost tvorby rezerv na opravu
je tedy rozhodující vstupní hodnota hmotného majetku v okamžiku jeho pořízení.
II.
Argumenty obsažené v kasační stížnosti
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu včasnou
kasační stížnost. Za spornou označila právní otázku, zda lze ve zdaňovacím období roku 2006
začít tvořit rezervu na budoucí opravy vozidel pořízených po skončení finančního leasingu
za cenu nižší než 40.000 Kč. Stěžovatelka poukazuje v prvé řadě na to, že jelikož ona byla
v posuzovaném případě vlastníkem vozidel, nedošlo v důsledku zákona č. 545/2005 Sb.
ke změně v nazírání na tuto problematiku (novela se týká pouze majetku užívaného z titulu
nájmu).
[4] Právní názor krajského soudu nemá dle stěžovatelky oporu v §7 odst. 1 pí sm. a) zákona
o rezervách. Nikde totiž není stanoveno, že by u tvorby rezervy u vlastníka musela být splněna
podmínka způsobu pořízení, tedy že nelze rezervu tvořit v případě pořízení majetku z finančního
leasingu. Ustanovení §7 odst. 9 zákona o rezervách se vztahuje na nájemce majetku, což však
není tento případ, neboť stěžovatelka se stala vlastníkem vozidel. Otázkou pak je, zda odlišný
způsob pořízení majetku (tedy formou finančního leasingu) je způsobilý založit překážku
v tvorbě rezervy na opravy majetku a odlišit tyto případy od situací, kdy je tentýž majetek
pořizován jinou formou.
[5] Stěžovatelka se dále věnuje obsahu pojmu „hmotný majetek“. Poukazuje na to, že nelze
směšovat hmotný majetek z hlediska daňových předpisů a dlouhodobý hmotný majetek, který
je účetním termínem. Zatímco účetní předpisy rozlišují majetek d louhodobý a krátkodobý, zákon
o daních z příjmů pojem „dlouhodobý“ ve vztahu k majetku nepoužívá, definuje pouze hmotný
a nehmotný majetek. Z definice těchto pojmů však lze dovodit, že se jedná i zde o majetek
dlouhodobý. Podstatné je, že zákon o daních z příjmů ani zákon o rezervách nerozlišuje majetek,
na který by ještě bylo možno a naopak již nebylo možno tvořit rezervy za účelem opravy majetku.
Nelze vyloučit situace, kdy v určitém časovém okamžiku by pro dva zcela identické majetky
platily při výkladu zvoleném žalovaným dva odlišné režimy pro možnost tvorby rezervy. Veškeré
podmínky upravené §7 zákona o rezervách akcentují pro tvorbu rezervy jakožto uznatelného
daňového výdaje dlouhodobost majetku, odůvodněnost a účelovost plánované opravy. Pokud
majetek v okamžiku jeho odkoupení po ukončení finančního leasingu splňuje kritéria hmotného
majetku dle §26 odst. 2 zákona o daních z příjmů, neztrácí tento charakter pro účely tvorby
rezervy na opravu tohoto majetku pouze pro jeho pořízení za cenu nižší než 40.000 Kč. Není
přípustné neodůvodněně rozlišovat tvorbu rezerv u stejných předmětů dle způsobu jejich
pořízení. Definice hmotného majetku dle §7 odst. 1 zákona o rezervách není totožná s definicí
hmotného majetku dle §26 zákona o daních z příjmů, může tedy jít i o majetek pořízený za cenu
nižší než 40.000 Kč.
[6] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu
i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil posledně uvedenému k dalšímu řízení.
III.
Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[7] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 29. 11. 2012 navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl. Poukazuje na to, že hmotný majetek dle zákona o rezervách a dle §26 zákona
o daních z příjmů jsou jeden a tentýž pojem. Pojem „hmotný majetek“ a spojení „doba
odpisování stanovená zákonem o daních z příjmů“ nelze od sebe oddělovat. Samostatnou
movitou věc totiž nestačí zařadit podle její funkce do příslušné odpisové skupiny, musí
být splněny i všechny podmínky upravené §26 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů.
Samostatná movitá věc, která nesplňuje podmínku požadované vstupní ceny, není hmotným
majetkem, nemůže být odpisována. Sama stěžovatelka zařadila všech šest vozidel do drobného
hmotného investičního majetku na účtu 028. Není rozhodné, zda vozidla jsou svým charakterem
majetkem zařaditelným do druhé odpisové skupiny, nýbrž jak byla skutečně zařazena. Neplatí,
že by si věc naplňující kritéria hmotného majetku dle §26 odst . 2 zákona o daních z příjmů
automaticky uchovávala při změně vlastníka charakter hmotného majetku.
[8] Žalovaný dále poukazuje na to, že finanční leasing je již sám o sobě daňově zvýhodněn.
Leasingové splátky jsou daňově uznatelné. Určitá zbytková výše pořiz ovací ceny („vstupní cena“)
hmotného majetku sjednaná po ukončení finančního pronájmu je jednou z podmínek uznání
vynaloženého nájemného coby daňově účinného nákladu. Není však možné u jedné věci
nárokovat další daňové zvýhodnění, a to při tvorbě rezerv na opravy, tím způsobem,
že by se obcházela podmínka vstupní ceny vyšší než 40.000 Kč.
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Stížnost obsahuje jedinou kasační námitku, kterou stěžovatel napadá správnost posouzení
právní otázky krajským soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Předmětem sporu je, zda bylo
možné ve zdaňovacím období roku 2006 začít tvořit rezervu na opravu hmotného majetku
(vozidel), který stěžovatelka získala po ukončení finančního leasingu za vst upní cenu nižší
než 40.000 Kč.
[11] Podle §24 odst. 2 písm. i) zákona o daních z příjmů patří mezi výdaje (náklady)
vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů také rezervy a opravné položky, jejichž způsob
tvorby a výši pro daňové účely stanoví zvlášt ní zákon. Tímto zákonem je zákon o rezervách,
který zároveň pro účely zjištění základu daně z příjmů blíže určuje jak samotný pojem rezervy,
tak i podmínky pro jejich vytváření. Podle §2 odst. 1 tohoto zákona ve vazbě na §7 odst. 1 téhož
předpisu se rezervou jakožto daňově uznatelným nákladem rozumí i rezerva na opravy hmotného
majetku, jehož doba odepisování je pět a více let.
[12] Možnost snížit základ daně o náklady na tvorbu rezervy je státem akceptovaný způsob
směřující ke shromáždění finančních prostředků potřebných pro realizaci různých zákonem
připuštěných účelů v budoucnosti. Jde o to umožnit daňovému subjektu optimálně nakládat
s prostředky, které bude třeba v budoucnu vynaložit a které budou daňovým výdajem. Vytváření
rezerv na opravy hmotného majetku představuje výsledek ekonomické úvahy daňového subjektu,
který tímto způsobem sleduje legitimní ekonomické zájmy a v mezích zákonné úpravy i daňovou
optimalizaci. Důvody pro tvorbu rezerv jsou jednoznačně ekonomické. Rezervy představují
fiktivní výdaj, jedná se o časově rozprostřený náklad na budoucí výdaj. V případě rezerv
na opravu hmotného majetku se jedná o rozložení většího výdaje finančních prostředků, které
daňový subjekt předpokládá vynaložit na opravu hmotného majetku, do několika zdaňovacích
období, nikoli pouze do toho, v němž je výdaj skutečně vynaložen. Tato možnost je pro daňový
subjekt fakultativní, většinou k ní přistupuje jako k daňově výhodnému opatření, tj. z důvodu
optimalizace svého daňového základu.
[13] Převážná část kasační stížnosti spočívá v reprodukci části odůvodnění rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2009, čj. 9 Afs 61/2008 – 48 ve věci AZ Real, spol. s r. o.
Z toho důvodu je vhodné stručně shrnout právní názor uvedený v tomto rozsudku, který se však,
a to je třeba zdůraznit, vztahuje ke zdaňovacímu období roku 2003. Soud dospěl k závěru, že §7
zákona o rezervách nestanoví výslovně, že rezervy je možné tvořit pouze na opravu majetku
definovaného §26 odst. 2 zákona o daních z příjmů. Soud poukázal na to, že daňový poplatník
užíval stroj, na jehož opravu byla tvořena rezerva, na základě finančního leasingu, přičemž jako
nájemce by byl oprávněn vytvářet rezervu. Následně poplatník stroj odkoupil za tzv. zůstatkovou
cenu, která však byla nižší než 40.000 Kč . Bylo by nelogické a neudržitelné, aby poplatník
po koupi stroje nebyl oprávněn tvořit rezervu jen z toho důvodu, že formálně stanovená kupní
cena byla nižší než 40.000 Kč. Pokud tedy majetek v okamžiku jeho odkoupení po ukončení
smlouvy o dlouhodobém finančním pronájmu věci, tj. před určením „zbytkové“ ceny, za kterou
pronajímatel po ukončení pronájmu předmět odkupuje, splňuje kritéria hmotného majetku
dle §26 odst. 2 a §29 zákona o daních z příjmů, neztrácí tento charakter pro účely tvorby rezervy
na opravu tohoto majetku pouze stanovením jeho kupní (vstupní) ceny nižší než 40.000 Kč.
[14] Nejvyšší správní soud se v nyní posuzované věci musel nejprve zaměřit na posouzení
otázky, zda shora uvedený právní názor je možné aplikovat i na právní rámec účinný
pro zdaňovací období roku 2006. Dne 1. 1. 2006 totiž nabyl účinnosti zákon č. 545/2005 Sb.,
který novelizoval zákon o rezervách. Autorita judikatury je pevně svázána s aplikovaným
zákonem. V případě změny zákonné normy judikatura zásadně pozbývá svého normativního
významu, a to včetně povinnosti senátu Nejvyššího správního soudu předložit věc rozšířenému
senátu podle §17 s. ř. s. Podstatné je, zda novela zákona změnila význam aplikované normy.
[15] Po provedené novelizaci jsou k tvorbě rezerv na opravy hmotného majetku oprávněni
pouze jeho vlastníci nebo jeho uživatelé z titulu smlouvy o nájmu podniku. Do 31. 12. 2005
mohli rezervy tvořit všichni nájemci hmotného majetku, jestliže se k provedení oprav smluvně
zavázali. Přitom dle aplikovatelné právní úpravy, tj. §7 zákon a o rezervách, ve znění zákona
č. 545/2005 Sb., platí, že poplatník, který započal tvořit rezervu jako nájemce hmotného majetku,
může ve tvorbě pokračovat, pokud se stal v průběhu času vlastníkem tohoto majetku (odst. 9
cit. ustanovení). Z čl. V zákona č. 545/2005 Sb. plyne, že pokud nájemce hmotného majetku
započal do dne účinnosti tohoto zákona tvořit rezervu, může po dni účinnosti tohoto zákona
pokračovat v tvorbě rezervy pouze tehdy, když uzavře smlouvu o nájmu podniku či jeho části,
jehož součástí bude i předmětný hmotný majetek.
[16] Ze shora uvedeného tedy plyne, že ve zdaňovacím období roku 2006 nebyl „prostý“
nájemce hmotného majetku oprávněn započít tvořit rezervu na opravu majetku, ani v dříve
započaté tvorbě pokračovat. To je podstatná změna oproti dříve platné právní úpravě. Právní
názor vyjádřený ve věci ve věci AZ Real se totiž opíral o argument, že pokud může leasingový
nájemce tvořit z titulu nájmu rezervu na opravu hmotného majetku v době, kdy tento majetek
splňuje všechny definiční znaky hmotného maje tku dle §26 odst. 2 zákona o daních z příjmů
(tj. včetně ceny vyšší než 40.000 Kč), bylo by iracionální, aby poté, co získá předmět do svého
vlastnictví, nebyl oprávněn tvořit rezervu z toho důvodu, že vstupní cena nedosahuje 40.000 Kč.
Tento argument není nadále použitelný. Stejně tak není pravdivé tvrzení stěžovatelky, že úprava
tvorby rezerv nerozlišuje hmotný majetek dle toho, z jakého titulu je užíván.
[17] Zákon o rezervách, ve znění zákona č. 545/2005 Sb. , neumožňuje leasingovému nájemci
tvořit rezervy na opravu předmětu nájmu. Daňový poplatník je oprávněn zahájit tvorbu rezervy
až po ukončení finančního leasingu v okamžiku, kdy se stane vlastníkem. Otázku, zda určitý
předmět, který daňový poplatník užíval na základě finančního leasingu, je hmot ným majetkem,
je třeba řešit k okamžiku nabytí vlastnického práva k majetku. Je likož daňový poplatník není
dle úpravy účinné pro zdaňovací období roku 2006 oprávněn tvořit rezervu po dobu trvání
finančního leasingu, není podstatné, zda předmět leasingu vyka zoval znaky hmotného majetku
po dobu trvání leasingu, nýbrž zda tyto znaky vykazuje k okamžiku převodu vlastnického práva
na daňového poplatníka. Právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem ve věci AZ Real,
dle něhož je rozhodné, zda předmět, který daňový poplatník nabývá po ukončení finančního
leasingu do vlastnictví, splňoval kritéria hmotného majetku u pravená v §26 odst. 2 zákona
o daních z příjmů v době trvání finančního leasingu, je překonaný. Pro oprávnění tvořit rezervu
na opravu hmotného majetku je rozhodující pouze to, jaké znaky vykazoval hmotný majetek
v době nabytí vlastnického práva.
[18] Pokud by stěžovatel započal tvořit rezervu za staré právní úpravy jako nájemce, nesměl
by v její tvorbě ve zdaňovacím období roku 2006 pokračovat a musel by ji rozpustit nejpozději
v plánovaném termínu (čl. V zákona č. 545/2005 Sb.). To je fundamentální rozdíl oproti
předchozí úpravě, k níž se vztahuje právní názor vyslovený ve věci AZ Real. Ten právě staví
na tom, že neexistuje žádný právní podklad pro různé nakládání s vlastníkem a nájemcem.
Možnost pokračovat v tvorbě rezervy i ve zdaňovacím období roku 2006 by zůstala poplatníkovi
zachována, pokud by se v tomto roce stal vlastníkem hmotného majetku (§7 odst. 9 zákona
o rezervách), nebo pokud by „prostý“ nájemní vztah byl nahrazen nájmem podniku či jeho části
(čl. V zákona č. 545/2005 Sb.). Stěžovatelka ovšem započala tvořit rezervu na opravu šesti
vozidel teprve ve zdaňovacím období roku 2006, a to jako vlastník vozidel.
[19] Právní úprava tvorby rezerv tedy jednoznačně rozlišuje titul, na jehož základě je hmotný
majetek užíván. Oprávnění vytvářet rezervy náleží pouze těm daňovým subjektům, které hmotný
majetek užívají z titulu vlastnictví. Stejné oprávnění má pouze omezená skupina nájemců (a sice
nájemci podniku či jeho části), mezi něž nenáleží uživatelé profitující z finančního leasingu.
Zatímco tak v rozsudku ve věci AZ Real se soud vymezil proti neodůvodněnému rozlišování
přípustnosti tvorby rezerv u stejných předmětů dle způsobu jejich pořízení, které dle něho
nemělo oporu v zákoně, nyní, tj. pro zdaňovací období roku 2006, existuje nesporný legislativní
základ, který právě vede k odlišování daňových subjektů dle toho, jakým způsobem pořídily
hmotný majetek. Zatímco dle předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 20 05 mohl daňový
subjekt tvořit rezervu, ať již byl vlastníkem hmotného majetku, nebo leasingovým uživatelem
(nájemcem), právní úprava účinná pro zdaňovací období roku 2006 neumožňuje leasingovým
uživatelům (nájemcům) vytvářet rezervy. Toto oprávnění je vyhr azeno výlučně vlastníkům
hmotného majetku. Leasingový nájemce se stává vlastníkem až v okamžiku, kdy předmět
od leasingového pronajímatele odkoupí.
[20] Soud se dále musel zabývat výkladem pojmu hmotný majet ek, jenž je užit v §7 zákona
o rezervách. Výklad tohoto pojmu podal Nejvyšší správní soud již ve věci AZ Real. Nelze ovšem
odhlédnout od specifických okolností případu a tehdy účinných právních norem. Byť soud
v odůvodnění rozsudku tenduje k názoru, že pojem „hmotný majetek“ je třeba vykládat nezávisle
na definici obsažené v §26 odst. 2 zákona o daních z příjmů, v závěru rozsudku shrnul,
že rezervu lze tvořit na majetek, který v době odkoupení splňuje kritéria hmotného majetku
dle §26 odst. 2 a §29 zákona o daních z příjmů. Přitom se nepřihlíží k tomu, že kupní (vstupní)
cena byla sjednána nižší než 40.000 Kč. Daňový subjekt musí prokázat, že předmět, na k terý
se tvoří rezerva, vykazoval před jeho odkoupením leasingovým nájemcem charakter odpovídající
hmotnému majetku. Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, ž e definice hmotného majetku pro účely
§7 zákona o rezervách vychází z §26 odst. 2 zákona o daních z příjmů. Naplnění definičních
kritérií se však zkoumá k okamžiku, který předchází odkoupení předmětu leasingovým nájemcem.
[21] Výše uvedený právní názor vychází právě z teze, že dle právní úpravy účinné
do 31. 12. 2005 byl oprávněn tvořit rezervy i leasingový ná jemce. Proto soud připustil,
že rozhodné pro naplnění definice hmotného majetku dle §26 odst. 2 zákona o daních z příjmů
je stav existující během leasingu, nikoliv v okamžiku převodu vlastnického práva. Takovýto
právní názor je však při právní úpravě účinné pro zdaňovací období roku 2006 neudržitelný.
[22] Ustanovení §7 odst. 1 zákona o rezervách užívá spojení „hmotný majetek“, „výdaj
(nákladem) na dosažení, zajištění a udržení příjmů“, „doba odpisování stanovená zákonem
o daních z příjmů je pět a více let“. Tato spojení užívá i zákon o daních z příjmů, přičemž
sám zákon o rezervách v §1 stanoví, že tento zákon upravuje pro účely zjištění základu da ně
z příjmů způsob tvorby a výši rezerv a opravných položek, které jsou výdajem (nákladem)
vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení příjmů u poplatníků daní z příjmů. Návaznost
zákona o rezervách na zákon o daních z příjmů je tedy zcela evidentní. Jestliže zák on o daních
z příjmů definuje v §26 odst. 2 pojem hmotný majetek, pak podle zásady jednotnosti
a bezrozpornosti právního řádu je třeba tomuto pojmu užitému v zákonu o rezervách přiřknout
stejný význam. Dle §26 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů se hmotným majetkem
pro účely tohoto zákona rozumí samostatné movité věci, pop řípadě soubory movitých věcí
se samostatným technicko-ekonomickým určením, jejichž vstupní cena (§29) je vyšší
než 40.000 Kč a mají provozně-technické funkce delší než jeden rok. Byť se jedná o definici
„pro účely tohoto zákona“, tedy zákona o daních z příjmů, je třeba ji vztáhnout i na zákony
navazující, které rovněž upravují daně z příjmů (tj. zákon o rezervách). Bylo by absurdní, kdyby
určitý předmět nesplňující kritéria uvedená v §26 odst. 2 zákona o daních z příjmů nebyl
z tohoto důvodu daňovým subjektem zařazen mezi hmotný majetek a cena jeho pořízení byla
jednorázově uplatněna do daňově účinných nákladů (tj. nedocházelo by k postupnému
odpisování majetku, a tedy rozložení nákladu do více zdaňovacích období), současně by však
bylo možno na opravu téhož předmětu tvořit rezervu s odůvodněním, že jednorázové uplatnění
nákladů na opravu by příliš zkreslilo daňový základ. Jako logi cká se naopak jeví ta úvaha,
že rezervu na opravu lze tvořit pouze ve vztahu k těm předmětům, které splňují všechny definiční
znaky §26 odst. 2 zákona o daních z příjmů a z toho důvodu jsou povinně evidovány jako
hmotný majetek.
[23] Vstupní cenou se dle §29 zákona o daních z příjmů rozumí pořizovací cena. Pouze
v případě, že nejsou při bezprostředním odkoupení hmotného majetku po ukončení nájemní
smlouvy nebo smlouvy o finančním pronájmu s následnou koupí najatého hmotného majetku
dodrženy podmínky uvedené v §24 odst. 4 nebo odst. 5, lze do vstupní ceny zah rnout veškeré
nájemné uhrazené nájemcem do data ukončení smlouvy, které nebylo výdajem (nákladem) podle
§24. To však není případ stěžovatelky. V daném případě tak byla pořizovací cena vždy nižší
než 40.000 Kč. Koupí pořízená vozidla tedy nenaplňují definiční podmínky hmotného majetku,
neboť nesplňují podmínku minimální vstupní ceny.
[24] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že pořizovací cena předmětu, který daňový
poplatník dříve užíval na základě finančního leasingu, je často nižší než tržní cena takto
opotřebeného předmětu. Tento stav je do značné míry důsledkem úpravy obsažené v §24 odst. 4
zákona o daních z příjmů.
[25] V této souvislosti je vhodné poukázat na to, že finanční leasing může mít z pohledu daně
z příjmů dva modelové režimy, přičemž samozřejmě nelze vyloučit i jiné řešení. Leasingové
splátky jsou daňově účinným nákladem, jestliže jsou splněny podmínky dle §24 odst. 4 a 5
zákona o daních z příjmů. Jednou z podmínek je, že kupní cena nesmí být vyšší, než kolik činí
zůstatková cena vypočtená ze vstupní ceny evidované u vlastníka, kterou by předmět nájmu
měl při rovnoměrném odpisování podle §31 odst. 1 písm. a) tohoto zákona k datu prodeje.
Vstupní cenu pak pro případ koupě předmětu leasingovým nájemcem tvoří pouze kupní cena
[§29 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů]. Je-li vstupní cena nižší než 40.000 Kč,
pak se zakoupený předmět nestává hmotným majetkem ve smyslu §26 odst. 2 zákona o daních
z příjmů, úhrada kupní ceny se stává jednorázovým nákladem a neprovádí se odpisy majetku.
V takovém případě tedy ani nelze tvořit rezervu na opravu hmotného majetku.
[26] Zákon nicméně umožňuje i další daňový režim finančního leasingu , který dovoluje sjednat
kupní cenu v tržní výši. Pokud by takto sjednaná cena přesáhla limit stanovený v §24 odst. 4
písm. b) zákona o daních z příjmů, nebylo by možné považovat leasingové splátky za daňově
účinný náklad. Na druhou stranu úhrn splátek by společně s kupní cenou tvořil vstupní cenu
dle §29 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů, takže pořizovací cena přesáhne hranici
40.000 Kč a předmět se stane hmotným majetkem kupujícího. Celá pořizovací cena (tj. kupní
cena + souhrn leasingových splátek) se pak postupně odepíše dle pravidel pro odpis hmotného
majetku. Teprve v tomto okamžiku (tj. při odepisování hmotného majetku) se projeví daňová
účinnost zaplacených leasingových splátek a kupní ceny. Současně je zpravidla možné tvořit
rezervu na opravu hmotného majetku.
[27] Není přitom vyloučeno, že dojde k prolnutí obou výše nastíněných režimů,
tj. že leasingové splátky budou daňově účinnými náklady a současně pořizovací cena při odkupu
pronajatého předmětu přesáhne 40.000 Kč, takže předmět bude tvořit hmotný majetek, a tu díž
bude možné tvořit rezervu na jeho opravu. Je tedy na dohodě daňového subjektu a leasingové
společnosti, jaké si sjednají smluvní podmínky, a to při vědomí daňových dopadů. Přitom
i za trvání smluvního vztahu lze při vzájemné shodě pružně reagovat na změny daňových zákonů,
a optimalizovat tak daňový základ. Není pravdou, že by nebylo nikdy možné tvořit na opravu
majetku financovaného pomocí finančního leasingu rezervu. Rozhodující je, zda v době nabytí
vlastnického práva daňovým vlastníkem splňuje předmět definiční znaky hmotného majetku
upravené §26 odst. 2 zákona o daních z příjmů (pak je zcela irelevantní, zda jde o přímou koupi
hmotného majetku, nebo odkoupení majetku po ukončení finančního leasingu).
[28] Z hlediska daňového je nezpochybnitelné, že okamžikem pořízení majetku se rozumí jeho
koupě. Pokud vstupní cena je nižší než 40.000 Kč, nejedná se o h motný majetek. Daňově
se pořízení takového majetku projeví jako jednorázový náklad, nedochází k odepisování majetku.
Takovýto hmotný majetek tedy nemá žádnou dobu odpisování, a proto u něj není splněna
ani podmínka stanovená §7 odst. 1 zákona o rezervách, kterou je doba odpisování stanovená
zákonem o daních z příjmů alespoň pět let. Nejvyšší správní soud ve věci AZ Real vztáhl okamžik
rozhodný pro posouzení splnění podmínek dle §26 odst. 2 zákona o daních z příjmů k období
předcházejícímu odkoupení předmětu leasingovým nájemcem. To však mohl učinit pouze díky
tomu, že tehdejší právní úprava umožňovala tvořit rezervy jak vlastníkovi, tak leasingovému
nájemci. Pro zdaňovací období roku 2006 však tato úprava již neplatila, rezervu mohl tvořit
pouze vlastník hmotného majetku, a proto je třeba splnění podmínek stanovených §26 odst. 2
zákona o daních z příjmů posuzovat k okamžiku nabytí vlastnického práva. Vzhledem k tomu,
že za trvání finančního leasingu není daňový subjekt oprávněn tvořit rezervu na opravu
hmotného majetku, není důvod přihlížet ke skutečnosti, že daňový subjekt před nabytím
vlastnického práva předmět užíval. Nabytí vlastnického práva k majetku, který daňový subjekt
dříve užíval díky finančnímu leasingu, se tak v podstatě neliší od pořízení stejně opotřebeného
majetku koupeného od třetí osoby. Z pohledu oprávnění tvořit rezervu je v obou případech
rozhodující výše pořizovací ceny.
[29] Nejvyšší správní soud dále vážil, zda nyní zaujatý právní názor se vztahuje jak na vozidla
odkoupená až v roce 2006 (jde o dvě vozidla), nebo též na vozidla odkoupená v dřívějších letech
(jedná se celkem o čtyři vozidla). Dospěl přitom k závěru, že není rozhodné, kdy leasingový
nájemce koupil pronajatý předmět do svého vlastnictví, nýbrž záleží na tom, v jakém roce započal
tvořit rezervy. Oprávněnost tvorby rezerv se totiž posuz uje dle právní úpravy účinné
ve zdaňovacím období, v němž daňový subjekt reálně začal tvořit rezervu, nikoliv dle právní
úpravy účinné v době, kdy daňový subjekt nabyl vlastnické právo k h motnému majetku
a teoreticky mohl započít tvořit rezervu, ale fakticky k tomu nepřikročil. Nyní zaujatý právní
názor se tak vztahuje na všechny rezervy, jejichž tvorba byla zahájena ve zdaňovacím období
roku 2006, bez ohledu na to, kdy stěžovatelka získala vlastni cké právo k vozidlům.
[30] Lze tedy uzavřít, že rezervu na opravu hmotného majetku bylo možné ve zdaňovacím
období roku 2006 začít tvořit pouze k majetku, jehož vstupní cena, za níž daňový subjekt nabyl
vlastnické právo k hmotnému majetku, přesahovala 40.000 Kč. Je přitom nerozhodné,
zda daňový subjekt dříve užíval tento hmotný majetek na základě finančního leasingu. Krajský
soud posoudil spornou právní otázku správně. Kasační námitka je proto nedůvodná.
V.
Závěr a náklady řízení
[31] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Neshledal přitom žádnou
vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez návrhu (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[32] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, a proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v tomto řízení žádné náklady převyšující náklady
běžné administrativní činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu