ECLI:CZ:NSS:2013:1.AFS.9.2013:31
sp. zn. 1 Afs 9/2013 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně:
PLAY & WIN R.D. a.s., se sídlem Vrbenská 511/25a, České Budějovice, zastoupena
Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem Za Tiskárnou 327, Český Krumlov,
proti žalovanému: Městský úřad Prachatice, se sídlem Velké Náměstí 3, Prachatice, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2012, čj. MUPt/30229/2012/VV/KNEI, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2013,
čj. 10 Af 584/2012 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 9. 2012, čj. MUPt/30229/2012/VV/KNEI, nebylo
žalobkyni vyhověno v žádosti o vrácení správního poplatku. Žalobkyně byla závěrem poučena
o možnosti podat odvolání ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí.
[2] Dne 5. 10. 2012 podala žalobkyně včasné odvolání ke Krajskému úřadu Jihočeského kraje
jako věcně a místně příslušnému odvolacímu orgánu. Aniž by ovšem vyčkala rozhodnutí
Krajského úřadu, podala již 6. 11. 2012 žalobu proti rozhodnutí žalovaného Městského úřadu
Prachatice. V žalobě argumentovala tím, že jí podává z opatrnosti. Domnívá se, že poučení
žalovaného bylo protizákonné. Výkladem §7 odst. 3 zákona č. 634/2004 Sb., o správních
poplatcích, lze totiž dojít k závěru, že odvolání proti rozhodnutí o nevrácení poplatku
je nepřípustné. Nepodáním žaloby a následováním chybného poučení by dle tvrzení žalobkyně
mohlo dojít k odepření přístupu k soudnímu přezkumu, neboť by zajisté došlo ke zmeškání
dvouměsíční lhůty pro podání správní žaloby.
[3] Krajský soud v Českých Budějovicích svým usnesením ze dne 24. 1. 2013 žalobu odmítl,
neboť žalobkyně v době podání žaloby nevyčerpala všechny dostupné řádné opravné prostředky
ve správním řízení. Žaloba jako taková je dle §68 písm. a) s. ř. s. nepřípustná. Krajský soud tedy
v souladu s §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobu usnesením odmítl. Současně upozornil, že Krajský
úřad Jihočeského kraje odvolání žalobkyně zamítl, ovšem až poté, co žalobkyně podala žalobu.
Stalo se tak rozhodnutím ze dne 14. 11. 2012.
[4] Proti usnesení krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost. Vysvětluje, proč poučení žalovaného považuje za mylné a odvolání proti jeho
rozhodnutí za nepřípustné. Proto se ostatně rozhodla podat žalobu, aniž by čekala na rozhodnutí
odvolacího orgánu. Dále usnesení napadá pro jeho nepřezkoumatelnost, neboť krajský soud
jej prý dostatečně neodůvodnil. Konečně obsáhle polemizuje se správností rozhodnutí
žalovaného. Dožaduje se proto, aby zdejší soud usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti, a to v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Úkolem zdejšího soudu v projednávané věci je posoudit otázku, zda krajský soud
postupoval správně, pokud žalobu odmítl. Zákon ostatně jiné námitky v případě napadení
rozhodnutí soudu o odmítnutí žaloby ani nepřipouští [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.; k tomu srov.
např. rozsudek NSS ze dne 22. 9. 2004, čj. 1 Azs 24/2004 - 49, č. 427/2005 Sb. NSS]. Zdejší
soud se proto zabýval pouze zákonností odmítnutí žaloby. Argumentací týkající se podstaty věci
rozhodované žalovaným se zabývat nemohl, třebaže jej k tomu stěžovatelka vyzývá.
[8] Stěžovatelka především opakovaně argumentuje, že poučení o možnosti odvolání
ze strany žalovaného Městského úřadu Prachatice bylo chybné. Odvolání ke krajskému úřadu
prý bylo nepřípustné. Opírá se přitom o znění §7 odst. 3 zákona o správních poplatcích.
[9] Nejvyšší správní soud k tomu zvážil následující. Podle §68 písm. a) s. ř. s. je žaloba
nepřípustná, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem,
připouští-li je zvláštní zákon. Podle stěžovatelky opravný prostředek nepřipouštěl §7 odst. 3
zákona o správních poplatcích. To však není pravda. Normy je třeba vykládat systematicky,
ve všech svých souvislostech a dbát na provázanost jednotlivých ustanovení, namísto
gramatického výkladu slov vytržených z kontextu. Podle §7 odst. 3 zákona o správních
poplatcích proti rozhodnutí o vrácení poplatku a rozhodnutí o vrácení přeplatku na poplatku podle odstavců 1
a 2 není přípustný opravný prostředek. Ustanovení §7 odst. 3 již svým samotným textem navazuje
na předchozí odstavce. Jak odstavec prvý tak druhý přitom hovoří o případech, kdy správní úřad
poplatek vrátí. Ostatně i analyzovaný §7 odst. 3 vyjímá z možnosti odvolání jen a pouze
rozhodnutí o vrácení poplatku. Naproti tomu možnost odvolat se proti rozhodnutí, kterým
se zamítá žádost o navrácení poplatku či přeplatku, zůstává nedotčena. Institut nepřípustnosti
odvolání při plném uspokojení žadatele není v právním řádu neznámý. Je používán poměrně
často za účelem procesní ekonomie a vůbec chápání institutu odvolání jako takového
(srov. rozsudek NSS ze dne 24. 5. 2006, čj. 1 Afs 85/2005-45).
[10] Kasační námitka tak není důvodná.
[11] Nad rámec nezbytně nutného dodává zdejší soud následující. Z obsahu soudního
a správního spisu a obsahu dílčích podání je jasné, že stěžovatelka napadla úmyslně pouze
rozhodnutí správního orgánu 1. stupně (žalovaného) a je si od počátku vědoma významu svých
úkonů. To potvrzuje i obsahem své kasační stížnosti. Judikatura NSS již dospěla k závěru,
že pokud by žalobce podal žalobu „až po té, co [mu] bylo doručeno rozhodnutí odvolacího orgánu, a pouze
by nesprávně označil jakožto žalovaného správní orgán prvního stupně a jako žalobou napadené rozhodnutí právě
rozhodnutí vydané v prvním stupni, byl by krajský soud povinen o takovém návrhu rozhodnout meritorně s tím,
že by v souladu s §69 s. ř. s. jednal jako s žalovaným právě s odvolacím orgánem […] a přezkoumával by tudíž
v prvé řadě odvolací rozhodnutí, které tvoří s rozhodnutím vydaným v prvním stupni jeden celek“ (takto
viz rozsudek ze dne 28. 7. 2008, čj. 5 As 4/2008-77, obdobně usnesení rozšířeného senátu NSS
ze dne 12. 10. 2004, čj. 5 Afs 16/2003 – 56, č. 534/2005 Sb. NSS). Tak ovšem nelze postupovat
tehdy, pokud žalobce v předmětné věci rozhodnutí správního orgánu I. stupně sice napadl
odvoláním, ale aniž by vyčkal konečného rozhodnutí odvolacího orgánu, napadl by totéž
prvostupňové rozhodnutí správní žalobou (blíže viz cit. rozsudek čj. 5 As 4/2008 – 77,
resp. rozsudek ze dne 19. 11. 2009, čj. 1 Afs 88/2009-48, č. 2646/2012 Sb. NSS, bod 26). Právě
takto ovšem postupovala stěžovatelka i v nyní projednávané věci, která sice prvostupňové
rozhodnutí napadla odvoláním, ovšem aniž by vyčkala rozhodnutí odvolacího orgánu, podala
žalobu.
[12] Není ani pravdou, že by rozhodnutí krajského soudu bylo nepřezkoumatelné.
U jednoduchých procesních rozhodnutí tohoto typu bohatě postačí způsob, jakým
se argumentace v odůvodnění zhostil krajský soud. Z rozhodnutí krajského soudu jasně plyne,
proč a na základě jakého ustanovení soud žalobu odmítl. S jeho argumentací pak ostatně
stěžovatelka polemizuje.
[13] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Neshledal přitom žádnou vadu,
k níž by byl povinen přihlédnout i bez návrhu (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[14] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, a proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v tomto řízení žádné náklady převyšující náklady
běžné administrativní činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu