ECLI:CZ:NSS:2013:1.APS.13.2013:10
sp. zn. 1 Aps 13/2013 - 10
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Úřad práce České republiky, se sídlem Karlovo náměstí 1359/1, Praha 2,
o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2013,
čj. 10 Na 87/2013 - 6,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobou podanou ke krajskému soudu dne 18. 9. 2013 se žalobce domáhal ochrany před
nezákonným zásahem žalovaného. Krajský soud vydal dne 19. 9. 2013 usnesení, kterým vyzval
žalobce k zaplacení soudního poplatku za podanou žalobu ve lhůtě tří dnů od doručení tohoto
usnesení. Na tuto výzvu žalobce reagoval emailem ze dne 2 7. 9. 2013, ve kterém uvedl,
že nerozumí výzvě krajského soudu a neví, jaké žaloby se týká, nepodává totiž návrhy na zahájení
řízení bez vlastní značky.
[2] Stěžovatel ve stanovené lhůtě požadovaný soudní poplatek neuhradil. Krajský soud proto
v záhlaví specifikovaným usnesením řízení zastavil.
[3] Proti usnesení krajského soudu brojí žalobce (stěžovatel) kasační stížností u Nejvyššího
správního soudu. V ní nejprve zpochybňuje zařazování žalob na ochranu před nečinností
a nezákonným zásahem do rejstříku Na, což je v rozporu s instrukcemi kancelářím soudu.
Polemizuje také s tím, že by Mgr. Pošvářová byla asistentkou všech soudců správního senátu.
Konání krajského soudu považuje stěžovatel za „natolik stupidní, že je to zcela nepřijatelné“;
Mgr. Pošvářová odmítá identifikovat žalobu, byť je označena i vlastní značkou stěžovatele. Soud
přitom musí žalobu identifikovat zcela určitě, tedy včetně vlastní značky podatele. Je přitom
vedlejší, že zákon toto soudu výslovně nepřikazuje. Stěžovatel má důvod, proč nežádá
osvobození od soudního poplatku bez rozmyslu, neboť by mohl být osočen, že jde o „řízení
pro řízení“ či o sledování „sporu pro spor“. Zákonodárce předvídá neprávní zájem žalobců
zaplatit poplatek poté, co mají jistotu, že spis byl založen, proto má soud vyzvat nevadným
usnesením k zaplacení, případně poučit o možnosti osvobození. Výrok v usnesení obsahující
výzvu k zaplacení soudního poplatku neurčitě identifikoval návrh na zahájení řízen í, proto neměl
procesní účinky. Až v napadeném rozhodnutí krajský soud věc určitě identifikoval. Krajský soud
ignoroval emailové podání stěžovatele ze dne 27. 9. 2013, přičemž v jiném řízení po obdobném
sdělení žalobce soud právní věc identifikoval.
[4] Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
II.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[5] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost.
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Stěžovatel ve své kasační stížnosti sice neuvedl, pod jaké zákonem předvídané důvody
podřazuje svoje kasační námitky, nicméně Nejvyšší správní soud vyhodnotil, že stěžovatel brojí
proti nezákonnosti usnesení krajského soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[8] Nejvyšší správní soud jen krátce zmiňuje, že netrval na zaplacení soudního poplatku
a povinném zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti. Trvání na těchto požadavcích
by totiž značilo jen řetězení téhož problému, jelikož předmětem přezkumu je usnesení krajského
soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. K danému srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č j. 1 Afs 65/2007 - 37, a ze dne 13. 9. 2007,
čj. 9 As 43/2007 - 77.
[9] Na úvod kasační soud zdůrazňuje, že předmětem přez kumu je v nyní projednávané věci
usnesení soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, proto se bude věnovat
pouze námitkám stěžovatele směřujícími vůči tomuto rozhodnutí.
[10] Podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, „nebyl-li poplatek za řízení
splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve
poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. “
Krajský soud tudíž postupoval v souladu se zákonem, pokud vydal usnesení o zastavení řízení,
jelikož ze strany stěžovatele nedošlo v určené lhůtě tří dnů k zaplacení soudního poplatku.
Zaplacení soudního poplatku je jednou z podmínek řízení, jejíž nesplnění má za následek jeho
zastavení [§9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích za použití §47 písm. c) s. ř. s.].
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nesprávné zařazení jeho věci do rejstříku Na.
Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovateli v tom, že Instrukce Ministerstva spravedlnosti
č. 505/2001-Org stanovují, že žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo
donucením správního orgánu se ve správním soudnictví označují spisovou značnou Ap.
Na základě studia spisu krajského soudu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že z podání
stěžovatele bylo dostatečně patrné, že se jedná o žalobu na ochranu před nezákonným zásahem
žalovaného. To vyplývá i z počínání krajského soudu, který podání označil jako žalobu proti
nezákonnému zásahu, jež podléhá povinnosti uhradit soudní poplatek. Je tak nutno dospět
k závěru, že krajský soud chybně zařadil stěžovatelovo podán í do rejstříku Na, místo
aby mu přidělil spisovou značku Ap. Tento postup spočívající v nesprávném formálním označení
věci však nemá žádný vliv na zákonnost či zmatečnost napadeného usnesení.
[12] Dále stěžovatel brojí zejména proti skutečnosti, že krajský soud ve výzvě k zaplacení
soudního poplatku za podanou žalobu ze dne 19. 9. 2013 přesně neidentifikoval, o jakou žalobu
se jedná, resp. tuto žalobu neoznačil vlastní značkou stěžovatele. Krajský soud v této výzvě
označil žalobu pomocí identifikačních údajů stěžovatele a žalovaného a uvedl, že se jedná
o žalobu na ochranu před nezákonným zásahem. Nejvyšší správní soud takovou identifikaci
žaloby považuje pro účely výzvy k zaplacení soudního poplatku za dostatečnou, v souladu s §54
odst. 2 ve spojení s §55 odst. 5 s. ř. s. Usnesení navíc bylo vydáno 19. 9. 2013, tedy
den po samotném doručení předmětné žaloby krajskému soudu. Nicméně i tak je třeba uvést,
že krajský soud by obecně měl reagovat na případné žádosti účastníků řízení o identifikaci řízení
a eliminovat tak případné nejasnosti ohledně identifikace žaloby. V nyní projednávané věci však
bylo nebytné vzít v úvahu všechny okolnosti tohoto případu, zejména povahu sporů, které
stěžovatel před krajským i kasačním soudem vede. Nejvyšší správní soud totiž opakovaně
vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného
a účelového uplatňování práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, čj. 2 As 45/2012 – 11).
Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou
o meritorní řešení sporu, ale pro samotné vedení sporu (viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012,
čj. 2 As 82/2012 - 13).
[13] Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné v této věci zohlednit, že stěžovatel vede před
správními soudy rozsáhlé množství sporů. V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni vydání
tohoto rozhodnutí přes 950 spisů, kde stěžovatel vystupuje v pozici stěžovatele či navrhovatele.
Jen od počátku roku 2013 do konce října 2013 napadlo k Nejvyššímu správnímu soudu 337 věcí,
v nichž stěžovatel vystupuje jako účastník řízení, přičemž k témuž datu jich bylo vyřízeno, resp.
rozhodnuto 283 (54 řízení bylo zastaveno, 47 věcí bylo odmít nuto, 103 zamítnuto, pouze
ve 3 případech zdejší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu
řízení, zbývající věci byly vyřízeny jiným způsobem). Z evidence zdejšího soudu je dále patrné,
že množství stěžovatelem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pro srovnání lze uvést,
že v roce 2008 bylo u Nejvyššího správního soudu vedeno „pouze“ 22 věcí, v nichž stěžovatel
vystupoval jako účastník řízení, v roce 2010 to bylo 65 věcí a v roce 2012 již 312 věcí. Pouhá
skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená,
že by jeho žádostem nemohlo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost
stěžovatelem vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
[14] Skutečnost, že stěžovatel pro velké množství žalob a návrhů, které podává u krajského
soudu, může ztratit přehled o tom, které žaloby se týká dané usnesení vyzývající ho k zaplacení
soudního poplatku, nelze vykládat ve prospěch stěžovatele.
[15] Zdejšímu soudu je navíc z úřední činnosti známo, že neplněním výzev k zaplacením
soudního poplatku a opakovanými žádostmi o osvobození od soudních poplatků stěžovatel
rozehrává písemný „ping pong“ mezi ním a správními soudy, který prodlužuje řízení o žalobě nebo
kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození
od soudních poplatků před krajským soudem. Ten jeho žádost zamítne z důvodu svévolného
uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčnímu přístupu k vedení řízení. Proti usnesení
o neosvobození od soudních poplatků podá stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní
soud taktéž zamítne. Poté stěžovatel i v případě, že je opětovně vyzván krajským soudem
k zaplacení soudního poplatku za podaný návrh, tento poplatek nezaplatí a krajský soud řízení
zastaví. Kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení je pak Nejvyšším
správním soudem rovněž zamítnuta, případně odmítnuta. Ve všech těchto případech jsou důvody
stěžovatelových podání stále tytéž (srov. z poslední doby např. usnesení ze dne 25. 9. 2013,
čj. 8 As 89/2013 – 12 a čj. 8 As 90/2013 – 12, ze dne 11. 10. 2013, čj. 8 As 92/2013 – 17, nebo
rozsudky ze dne 7. 11. 2013, čj. 9 As 116/2013 – 15, či ze dne 10. 10. 2013, čj. 9 As 87/2013 - 11;
tato rozhodnutí byla žalobci doručena a jejich obsah je mu proto znám). Je tedy zřejmé,
že žalobce si musel být velmi dobře vědom své povinnosti zaplatit soudní poplatek za podanou
žalobu nebo podat ve stanovené lhůtě pro zaplacení poplatku žádost o osvobození od soudního
poplatku. Vzhledem k výše popsané praxi stěžovatele přitom nelze očekávat, že by poplatek
uhradil poté, co by mu byla žaloba, za kterou by poplatek požadován, podrobněji identifikována.
[16] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že neshledal důvody pro zrušení napadeného
usnesení krajského soudu.
III.
Závěr a náklady řízení
[17] Kasační námitky uplatněné stěžovatelem nebyly Nejvyšším správním soudem shledány
důvodnými a ani z přezkumu dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., jenž Nejvyšší správní soud provádí vždy
z úřední povinnosti, nevyplynul důvod, pro který by mělo být napadené usnesení krajského soudu
zrušeno. Kasační stížnost proto byla v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s., větou
poslední, zamítnuta.
[18] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů
řízení nenáleží. Toto právo by náleželo žalovanému, protože však žalovaný ž ádné náklady
neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by překročily
náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žalovanému
se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu