ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.111.2013:12
sp. zn. 1 As 111/2013 - 12
Spis 1 As 111/2013 byl spojen se spisem číslo 1 As 107/2013 a pod touto spisovou značkou bylo rozhodnuto takto:
sp. zn. 1 As 107/2013 – 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Ing. arch. M. S.,
proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1,
o žalobách na ochranu proti nečinnosti a před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení
o kasačních stížnostech žalobce proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2013,
č. j. 8 A 178/2012 - 66, č. j. 8 A 179/2012 - 62, č. j. 8 A 180/2012 - 65, č. j. 8 A 181/2012 - 62
a č. j. 8 A 182/2012 - 64,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 As 107/2013,
sp. zn. 1 As 108/2013, sp. zn. 1 As 109/2013, sp. zn. 1 As 110/2013
a sp. zn. 1 As 111/2013 se s p o j u j í ke společnému projednání. Nadále budou
vedeny pod sp. zn. 1 As 107/2013.
II. Žalobci se n e u s t a n o v u je zástupce pro řízení o kasačních stížnostech.
III. Kasační stížnosti se zamítají.
IV. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
V. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobce doručil dne 28. 12. 2012 městskému soudu pět žalob na ochranu před
nezákonným zásahem a nečinností žalovaného a zároveň požádal o osvobození od soudních
poplatků a o ustanovení zástupce v daných věcech. Městský soud v záhlaví vymezenými
usneseními rozhodl, že se uvedené žádosti zamítají.
[2] Městský soud v odůvodnění těchto rozhodnutí uvedl, že ještě v měsíci březnu 2013,
tj. zhruba tři měsíce po podání žalob, měl žalobce čistý měsíční příjem cca 23.000 Kč, tedy
ve výši, která mu zaplacení jednotlivých soudních poplatků nepochybně umožňovala, a po dobu
přibližně půl roku měl natolik vysoký příjem, že si pro zaplacení soudního poplatku mohl učinit
finanční rezervu. Městský soud konstatoval, že vzhledem k účelu institutu osvobození
od soudních poplatků nelze přijmout žalobcovo stanovisko, podle nějž jsou soudní poplatky
jakýmsi luxusním výdajem, který má navrhovatel povinnost zaplatit až poté, co si vytvoří
dostatečnou finanční rezervu. Jejich úhrada naopak musí mít přednost jak před vytvářením
rezervy pro případ ztráty pravidelného příjmu, tak před vytvářením rezervy pro eventuální
hrazení nahodilých výdajů. Pro osvobození stejně tak nemůže postačovat skutečnost,
že si žalobce nemůže dovolit koupi tolika hmotných statků, kolik by si dle svého názoru zasloužil
nebo kolik si mohou dovolit někteří jiní lidé (žalobce uváděl, že stále nezískal vlastní bydlení,
ač o to usiloval, a že si nemůže dovolit letní nebo zimní dovolenou). Městský soud konečně také
odmítl žalobcův názor, podle nějž by justice „neměla uplatňovat nárok na omezení životní úrovně“
člověka, jenž v Praze hospodaří s měsíční částkou 15.000 – 17.000 Kč. Poukázal přitom
na skutečnost, že je to žalobce, kdo se na soud obrací se svými návrhy (od 1. 1. 2012
jen u městského soudu již ve více než 80 případech), a že povinnost podílet se prostřednictvím
zaplacení soudního poplatku alespoň v malé části na nákladech soudního řízení vzniklých státu
mu ukládá zákon.
[3] Žádosti o ustanovení advokáta městský soud zamítl s tím, že základní podmínka
pro bezplatné ustanovení zástupce (tj. aby se jednalo o účastníka, u něhož jsou předpoklady,
aby byl osvobozen od soudních poplatků) není v případě žalobce splněna.
[4] Proti uvedeným usnesením městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační
stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu, které obsahují totožnou argumentaci. Namítl,
že citovanými usneseními byla porušena jeho lidská práva, právní tradice, zvyklosti a základní
procesní zásady. Tvrdil, že městský soud mu nedal možnost se k podkladům pro vydání jeho
rozhodnutí vyjádřit a že popřel jeho základní práva na osvobození od soudních poplatků
a na ustanovení zástupce v situaci, v níž se nachází. Současně stěžovatel požádal Nejvyšší správní
soud o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o kasačních
stížnostech.
[5] Žalovaný se v poskytnuté lhůtě ke kasačním stížnostem nevyjádřil.
II.
Právní posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Vzhledem k tomu, že totožně formulované kasační stížnosti stěžovatele směřují proti
obdobným rozhodnutím městského soudu, rozhodl Nejvyšší správní soud,
dle §39 odst. 1 a §120 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
o spojení těchto kasačních stížností ke společnému projednání.
[7] Kasační stížnosti nejsou důvodné.
[8] Nejvyšší správní soud na úvod poznamenává, že netrval na zaplacení soudního poplatku
za kasační stížnosti, ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem v řízení o kasačních
stížnostech. Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu jsou rozhodnutí, jimiž byly
zamítnuty žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce, by trvání
jak na podmínce uhrazení soudního poplatku za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného
zastoupení, znamenalo jen další řetězení téhož problému, vedlo by k popření cíle, jenž účastník
podáním žádosti sledoval, a k popření vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž
má být zkoumán závěr o tom, zda účastník měl být od soudních poplatků osvobozen či nikoliv
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37,
a ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 – 77; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu dostupná na www.nssoud.cz).
[9] Zdejší soud se však zabýval žádostí stěžovatele o ustanovení zástupce pro řízení
o kasačních stížnostech. Dle §35 odst. 8 věty první s. ř. s. může být navrhovateli, u něhož jsou dány
předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, ustanoven
zástupce, jímž může být i advokát. Z důvodu zamezení řetězení problému zdejší soud neposuzoval,
zda jsou u stěžovatele dány předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, ale zabýval
se pouze hodnocením, zda je ustanovení zástupce nezbytně třeba k ochraně práv stěžovatele
v nynějším řízení. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není. Kasační stížnost splnila v rámci
daných možností předepsané náležitosti a lze z ní seznat, z jakého důvodu stěžovatel považuje
napadená usnesení městského soudu za nezákonná. V dané věci navíc jde o hodnocení otázky,
zda jsou či nejsou příjmy stěžovatele dostatečné pro osvobození od soudních poplatků, tedy
z podstaty věci nikoli o složitou právní otázku, ale o otázku skutkovou. Všechny tyto důvody
svědčí pro závěr, že v nynějším řízení není zástupce nezbytně třeba k ochraně stěžovatelových
práv, proto mu zdejší soud neustanovil zástupce pro řízení o kasačních stížnostech.
[10] Žalobce v kasačních stížnostech uplatňuje námitku, že městský soud ignoroval jeho
žádost o osvobození od soudních poplatků, jakož i jeho návrh na ustanovení advokáta. Usnesení
městského soudu proto napadá v celém rozsahu. Namítané pochybení lze podle Nejvyššího
správního soudu podřadit pod kasační důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[11] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné nejprve v obecné rovině uvést, že osvobození
od soudních poplatků představuje procesní institut, jehož účelem je zejména ochrana účastníka,
který se nachází v tíživé finanční situaci, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Podle ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. pokud účastník
doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu
zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků
zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí
být odůvodněno.
[12] Úprava poplatkové povinnosti, resp. osvobození od ní, provedená zákonem o soudních
poplatcích, představuje jednu ze základních součástí práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je proto třeba vždy pečlivě zkoumat, zda jsou
pro osvobození od soudních poplatků splněny zákonné podmínky. Obdobně tomu je i v případě
podmínek pro ustanovení zástupce. Vždy je to však žadatel, kdo musí uvést skutečnosti, které
osvobození od soudních poplatků odůvodňují. Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne
25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 – 50, publikovaném pod č. 537/2005 Sb. NSS, vyslovil,
že „povinnost doložit nedostatek prostředků je jednoznačně na účastníkovi řízení, který se domáhá osvobození
od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.). Pokud účastník tuto povinnost nesplní, soud výdělkové a majetkové
možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje“ (srov. obdobně např. rozsudek ze dne 3. 8. 2011,
č. j. 2 Afs 36/2011 - 81). Soud tedy z vlastní iniciativy zpravidla nezjišťuje podrobnosti
o majetkových poměrech žadatele. Hodnotí především informace, které mu žadatel sám sdělí,
popř. jej vyzve, aby potřebné skutečnosti doplnil a vysvětlil nesoulad mezi nimi (srov. rozsudek
ze dne 31. 5. 2011, č. j. 8 Afs 50/2010 - 91).
[13] Soud při rozhodování o osvobození od soudních poplatků přihlíží nejen k majetkovým
poměrům žadatele, ale také k výši soudního poplatku. Při hodnocení majetkových poměrů
žadatele je třeba zohlednit nejen výši jeho příjmů a množství disponibilních finančních
prostředků, ale rovněž i jeho možnosti si tyto prostředky opatřit. Rozhodnutí o žádosti pak musí
vždy vycházet z konkrétního posouzení naplnění výše uvedených podmínek a musí odpovídat
tomu, aby žadateli nebylo jen pro jeho majetkové a sociální poměry znemožněno uplatňovat
nebo bránit své právo. Osvobození od soudních poplatků je proto možno přiznat pouze osobě,
která objektivně není schopna soudní poplatek zaplatit a nemá jinou možnost, jak se domoci
svých práv než cestou soudní. Vždy je však nutno přihlížet i ke konkrétním možnostem žadatele
opatřit si finanční prostředky. Zhodnocení všech rozhodných okolností, které vypovídají
o poměrech žadatele, je věcí úvahy soudu a promítá se do jeho závěru, zda je žadatel s ohledem
na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky.
[14] V projednávané věci městský soud vycházel zejména z podrobného čestného prohlášení
stěžovatele o jeho majetkové situaci, které přiložil k žalobám. V tomto prohlášení uvedl,
že má jednak pravidelný příjem z podnikání ve výši 11.000 Kč měsíčně (který však bude trvat
již přibližně jen tři měsíce), jednak příjem ze zaměstnání ve výši přibližně 12.000 Kč měsíčně.
Dále uvedl, že má měsíční výdaje na sociální a zdravotní pojištění ve výši přibližně 3.500 Kč,
na místní poplatky ve výši 550 Kč, na nájemné 5.050 Kč, na potraviny ve výši přibližně 2.800 Kč
a výdaje jinde neuvedené přinejmenším 1.000 Kč a optimálně 2.000 Kč. Součet těchto
jednotlivých výdajů stěžovatel vyčíslil přibližnou částkou 11.000 – 14.000 Kč.
[15] Na základě těchto údajů dospěl městský soud zcela správně k závěru, že nebyly splněny
podmínky pro to, aby stěžovateli bylo přiznáno byť jen částečné osvobození od soudních
poplatků. Stěžovatel měl v době podání žalob a žádostí čistý měsíční příjem ve výši pohybující
se kolem 23.000 Kč, což mu i po úhradě jeho pravidelných měsíčních výdajů bez větších potíží
umožňovalo v jednotlivých případech uhradit v plné výši soudní poplatky za žaloby, které činily
4.000 Kč (2.000 Kč za každý žalobní návrh). Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje rovněž
s argumentací městského soudu, podle níž důvodem ke zproštění od povinnosti zaplatit soudní
poplatek nemůže být ani poukaz stěžovatele na to, že si hodlá ze svých aktuálních příjmů vytvořit
rezervu na placení hlavních plateb předem a pro případ, že by byl v budoucnu bez příjmů.
[16] Nejvyšší správní soud vzal při rozhodování v dané věci v potaz rovněž tu skutečnost,
že stěžovatel je svobodný, bez výraznějších finančních závazků a zároveň je osobou
s vysokoškolským vzděláním, která je bezpochyby schopna obstarat si finanční prostředky
na úhradu svých potřeb prací, což platí tím spíše, žije-li v Praze, kde je ve srovnání s jinými
regiony míra nezaměstnanosti relativně nízká. Hodlá-li stěžovatel bránit svá tvrzená práva soudní
cestou, lze na něm i z těchto důvodů právem požadovat, aby si k tomu potřebné prostředky
(na úhradu soudního poplatku či případného zastoupení) sám zajistil výkonem pracovní činnosti.
[17] Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že městský soud se majetkovými poměry žalobce
zabýval dostatečně a jeho aktuální majetkovou situaci ve vztahu k výši soudního poplatku
důsledně vážil a postupoval tak zcela v intencích ustálené soudní judikatury.
[18] Ve vztahu k žádostem o ustanovení zástupce správně uvedl již městský soud, že podle
§35 odst. 8 s. ř. s. lze ustanovit navrhovateli zástupce, kterým může být i advokát, pokud jsou
splněny předpoklady, aby navrhovatel byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně
třeba k ochraně jeho práv. Z uvedeného ustanovení vyplývá přímá návaznost splnění podmínek
pro osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s. na možnost ustanovení zástupce
podle §35 odst. 8 s. ř. s. Jak Nejvyšší správní soud uvedl ve svém rozsudku ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 – 77, „přiznané osvobození od soudního poplatku je výchozím předpokladem pro prominutí
dalších nákladů řízení. (…) Stejně tak jako osvobození od soudních poplatků, tak i právo na bezplatné
zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění podmínek pro osvobození od soudních
poplatků tak vylučuje i právo na bezplatné zastoupení.“ Vzhledem k tomu, že městský soud neshledal
podmínky pro osvobození žalobce od soudních poplatků, nebyla splněna ani podmínka
pro ustanovení zástupce soudem ve smyslu §35 odst. 8 s. ř. s.
[19] Co se týče námitky, že stěžovateli nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladům před
vydáním napadených usnesení městského soudu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že jediné
podklady, na základě kterých městský soud rozhodl, byly dokumenty poskytnuté stěžovatelem.
Stěžovatel tyto listiny, které sám vytvářel, jistě dobře znal, takže jeho žádost o vyjádření k nim
nedává rozumný smysl. Pokud jde o žádosti o ústní jednání ve věci, které stěžovatel uplatňoval
ve svých podáních, Nejvyšší správní soud neshledal, že by pro rozhodnutí městského soudu bylo
nutno takové jednání nařizovat. Jeho předmětem by mohlo být pouze naplnění podmínek
pro osvobození od soudních poplatků, což ale mohl soud dostatečně posoudit na základě
obsáhlých stěžovatelových podání. Pochybení městského soudu v tomto směru Nejvyšší správní
soud neshledal.
[20] Nejvyšší správní soud dále podotýká, že již v minulosti rozhodoval o mnoha kasačních
stížnostech stěžovatele mířících proti v zásadě stejným rozhodnutím městského soudu (tj. proti
rozhodnutím, kterými stěžovatel nebyl osvobozen od soudních poplatků a kterými mu nebyl
ustanoven advokát), přičemž žádné z těchto kasačních stížností nevyhověl. Ostatně na jedno
takové rozhodnutí městský soud v napadených usneseních odkazoval a vycházel z něj (konkrétně
na rozsudek zdejšího soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 As 62/2013 - 17). Od závěrů, jež vyslovil
ve zmíněném rozsudku, nevidí Nejvyšší správní soud důvodu se nyní odchylovat.
III.
Závěr a náklady řízení o kasačních stížnostech
[21] Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky stěžovatele nedůvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnosti jako nedůvodné (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
[22] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech, neboť ve věci neměl
úspěch, žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu