ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.123.2013:15
sp. zn. 1 As 123/2013 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: P. Č., proti žalovanému:
Český rozhlas, se sídlem Vinohradská 12, Praha 2, v řízení o žalobě proti nečinnosti správního
orgánu, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013,
č. j. 6 A 138/2013 - 13,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal vydání
rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost poskytnout informace pod body 1–4
požadované žádosti žalobce ze dne 21. 1. 2013.
[2] Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2013,
č. j. 10 Na 44/2013-3, byla věc postoupena Městskému soudu v Praze jako soudu místně
příslušnému. Toto usnesení nabylo právní moci dne 7. 6. 2013.
[3] Z přiložené žádosti ze dne 21. 1. 2013 vyplývá, že se žalobce domáhal poskytnutí
následujících informací:
1. Náklady na slovesnou tvorbu v letech 2003, 2006, 2009–2011 (jednotlivě roky
v tisících korunách).
2. Jejich procentní poměr ke všem ostatním nemzdovým i neprovozním nákladům.
3. Vynaložené prostředky na přímé přenosy koncertů a hudebních vystoupení na stanici
Vltava v týchž letech (jednotlivě roky v milionech korun – samostatně zahraniční
přenosy).
4. Jejich procentní poměr k ostatním vysílaným přenosům na všech celoplošných
stanicích.
5. Vynaložené náklady na plnění vůči autorským svazům v oněch letech (jednotlivě léta).
6. Jejich procentní poměr ke všem plněním vůči subjektům, které nejsou dodavateli
služeb pro adresovanou veřejnoprávní korporaci.
7. Zda hostům pořadu – kupř.: Je jaká je, Jak to vidí(te), Čaj o čtvrté – jsou hrazeny
cestovné, ztráta času či „odměna“.
[4] Městský soud žalobce usnesením ze dne 2. 8. 2013, č. j. 6 A 138/2013- 9, vyzval
k zaplacení soudního poplatku. V reakci na výzvu k zaplacení soudního poplatku požádal žalobce
soud o jeho osvobození a zároveň předložil prohlášení, v němž uvedl, že nemá žádné výdělečné
zdanitelné příjmy, výši nezdanitelných příjmů uvedl jako „přes 3.000,- Kč měsíčně“, uvedl,
že má peněžní závazky ve výši „tisíce“, jeho „způsobilost zcizovat“ je „nenarušena“, „úvěrová bonita“
je „minus dva“, jako majetek uvedl „elektronický psací stroj, digitální televizor, paměťový z áznamník“,
jako výdaje uvedl „strava, tisk, jízdné, papír, DPH“, jako způsob bydlení uvedl „nenájemní,
nevlastnické, samostatná domácnost“.
[5] Městský soud v záhlaví uvedeným usnesením osvobození od soudního poplatku žalobci
nepřiznal. V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud uvedl, že žalobce sice doložil,
že jeho majetkové poměry odůvodňují osvobození od soudních poplatků, soud má však
za to, že existují jiné důvody, pro které by žalobci nemělo být osvobození od soudních poplatků
přiznáno. Žalobce totiž podle názoru městského soudu zneužívá toho, že je od poplatků
osvobozován a jeho úspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků, jak v řízení o žalobách,
tak v řízení o kasačních stížnostech, jej povzbuzují k další procesní aktivitě.
[6] U žalobce tak dle městského soudu existují zvláštní okolnosti, jež vedou k závěru,
že v jeho případě je na místě výjimečně využít oprávnění k soudnímu uvážení a osvobození
od soudních poplatků výjimečně nepřiznat. Zvláštním důvodem k odepření osvobození
od soudního poplatku je povaha sporů, které žalobce před správními soudy v poslední době
vede. K nim patří i projednávaná věc. Městskému soudu je z jeho úřední činnosti známo,
že žalobce vede s různými veřejnými institucemi značné množství sporů, týkajících
se poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
které často pokračují jako spory soudní.
[7] Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost, v níž namítal, že procesní řád, kterým je soud v ázán, jasně vyjadřuje, že odepřít
osvobození od poplatku přes nedostatek prostředků soud může tehdy, je-li žaloba zjevně
neúspěšná. Městský soud však osvobození nepřiznal z důvodu, že „nejde o spory mající vztah
k podstatným okolnostem účastníkovy životní sféry“. Zákon č. 106/1999 Sb. nedává soudu úkol
regulovat přístup k informacím neosvobozením od soudního poplatku, tedy úvahy soudu jsou
veskrze absurdní, nezaplacené soudní poplatky nejsou náklady státu na řízení a obecné soudy
nemají úkol zkoumat, zda be nevolentnost zákonodárce je v souladu s rozpočtovými pravidly
státu.
[8] Další kasační argumentace stěžovatele se již nevztahuje k projednávané věci
či ji nelze podřadit pod zákonné důvody pro podání kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1
s. ř. s. a soud se jí proto při projednávání předmětné kasační stížnosti nezabýval.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti.
Podle obsahu spisu totiž zjevně absentují dvě podmínky řízení. Jednak nebyl zaplacen soudní
poplatek za řízení o kasační stížnosti [§4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 S b., o soudních
poplatcích], a jednak stěžovatel není zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Podle konstantní judikatury však „v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí
návrhu žalobce na osvobození od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení soudního poplatku za kasační
stížnost ani na povinném zastoupení advokátem. “ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007-37). Trvání na těchto podmínkách, vzhledem
ke specifické povaze napadeného usnesení, by vedlo k popření cíle, který účastník řízení podáním
žádosti sledoval, a k popření smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž má být posuzováno,
zda jsou splněny zákonné podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Kasační stížnost
je z těchto důvodů přípustná.
[10] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami vztahujícími se k posouzení žádosti
o osvobození od soudních poplatků.
[11] Podle §36 odst. 3 s. ř. s. může být účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky,
na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat
účastníkovi osvobození od soudních poplatků lze pouze výjimečně, jsou -li pro to zvlášť závažné
důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně
nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme,
popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že pom ěry
účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození
se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.
[12] Není sporu o tom, že osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je ochrana účastníka řízení v tíživých poměrech před nepřiměřeně tvrdým dopadem poplatkové
povinnosti. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že účastník řízení musí o osvobození od soudních
poplatků požádat a doložit, že nemá dostatečné prostředky k tomu, aby soudní poplatek zaplatil.
Požádá-li účastník o osvobození od soudních poplatků, soud mu zašle formulář vzor 060 o. s. ř.
(Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech) s tím, aby byl ve stanovené lhůtě
vyplněn a s příslušnými potvrzeními soudu vrácen, aby bylo možno na jeho podkladě o žádosti
rozhodnout. Vyplnění tohoto formuláře ovšem není jediným možným způsobem, jak může
účastník řízení prokázat, že nemá dostatečné prostředky. Jedná se pouze o zavedenou praxi
usnadňující rozhodování o podané žádosti. Účastník může nepochybně nedostatek prostředků
k tomu, aby zaplatil soudní poplatek prokázat i jinak, ale vždy tak, aby to poskytovalo úplný
obraz o jeho majetkových a osobních poměrech. Chce-li účastník řízení, aby mu bylo přiznáno
osvobození od soudních poplatků, musí jednak uvést, v čem spočívá jeho nedostatek prostředků,
v důsledku něhož nemůže soudní poplatek zaplatit, a jednak musí své tvrzení řádně doložit.
Právní úprava institutu osvobození od soudních poplatků neukládá soudu, aby za účastníka
vyhledával další skutečnosti, které mají jeho nedostatek prostředků dokládat (k této otázce
viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004- 50,
publ. pod č. 537/2005 Sb. NSS).
[13] V dané věci stěžovatel v žádosti o osvobození od soudních poplatků uvedl,
že má naprostý nedostatek prostředků, což doložil čestným prohlášením, v němž uvádí několik
údajů (mimo jiné, že je příjemcem státních příspěvků, že výše jeho zdanitelných a nezdanitelných
příjmů se rovná nule, jako důvod nemožnosti vykonávat výdělečnou činnost uvádí plnou
invaliditu) a odkázal na listiny uložené u správy soudu (aktuálně ze dne 11. 6. 2013).
[14] Městský soud v napadeném usnesení konstatoval, že stěžovatel doložil své majetkové
poměry odůvodňující osvobození od soudních poplatků. Podané čestné prohlášení
totiž ve spojení s listinami, na něž stěžovatel odkazoval, bylo způsobilé poskytnout shodné
množství informací jako vyplněný formulář o majetkových poměrech (viz obdobně
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Aps 2/2012-11).
[15] Žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků však byla zamítnuta
proto, že stěžovatel neprokázal splnění podmínek pro osvobození. Městský soud akceptoval
tvrzení stěžovatele o jeho majetkových poměrech, protože zohlednil informace z jiných sporů
vedených stěžovatelem, především informaci o jeho invaliditě. Městský soud nicméně dospěl
k závěru, že i přes tyto skutečnosti existují zvláštní okolnosti pro nepřiznání osvobození
od soudních poplatků.
[16] Městský soud posoudil otázku, zda se jedná o výjimečnou situaci, kdy jsou
pro osvobození od soudních poplatků zvlášť závažné důvody. Uvedl konkrétní důvody,
pro které nevyhověl stěžovatelově žádosti o osvobození od soudních poplatků: vedle počtu
vedených sporů, což by samo o sobě nemohlo ještě svědčit o samoúčelnosti stěžovatelových
podání, městský soud poukázal na povahu vedeného sporu (žádost o poskytnutí informací),
přičemž velké množství dalších sporů stěžovatele projednávaných a rozhodovaných soudy
je podobného charakteru. Jedná se o spory vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti
a fungování veřejných institucí. Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho činnosti známo,
že o podobných návrzích stěžovatele bylo rozhodováno již v desítkách případů. I v tomto směru
je proto třeba vycházet z konstantní judikatury (např. rozsudek ze dne 26. 7. 2011,
č. j. 2 As 78/2011-27), podle níž „dochází-li ze strany účastníka řízení ke zneužívání institutu osvobození
od soudních poplatků, není možné mu tuto výhodu přiznat (...). Na druhou stranu je však třeba zdůraznit,
že každou žádost o osvobození od soudních poplatků je nutné s ohledem na okolnosti konkrétního případu pečlivě
posoudit s tím, že rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků z důvodu zneužití tohoto dobrodiní
ze strany účastníka řízení musí být řádně odůvodněno.“
[17] Osvobození od soudních poplatků dle názoru městského soudu nemá být institutem
umožňujícím nemajetným osobám vést bezplatně spory podle své libosti. Nejvyšší správní soud
se s tímto závěrem ztotožňuje. Předmětný spor, stejně jako velké množství obdobných sporů
vedených stěžovatelem, se netýká jeho majetku, životních podmínek či jiných záležitostí,
které by se ho bezprostředně týkaly. Takový spor má stěžovatel právo vést, dává-li mu právo
procesní možnosti tak činit, a musí v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Není však důvod,
aby náklady na vedení takových sporů místo stěžovatele pravidelně v plném rozsahu nesl stát
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011- 66).
[18] Městský soud v napadeném usnesení plně respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího
správního soudu založenou na tom, že ve výjimečných případech lze odůvodnit neosvobození
od soudního poplatku zneužitím tohoto institutu, a to za podmínky, že toto odůvodnění
bude dostatečně konkrétní a přesvědčivé. Úvahy městského soudu nepovažuje Nejvyšší správní
soud za diskriminační či manipulativní, jak uvádí stěžovatel, jelikož v odůvodnění napadeného
usnesení soud prvního stupně uvedl, jaké okolnosti jsou důvodem pro nepřiznání osvobození
od soudních poplatků stěžovateli. Má-li soud zvážit všechny okolnosti při posuzování splnění
podmínek pro osvobození od soudních poplatků, pak musí být možné přezkoumatelným
způsobem zdůvodnit výjimečnost daného případu a existenci zvláště závažných důvodů,
případně jejich absenci, a to i například zohledněním skutečnosti, zda se daná věc týká životní
sféry žalobce. Z napadeného usnesení nelze ani vyčíst závěr, že chudým lidem je zapovězena
možnost dosáhnout osvobození od soudních poplatků, jak tvrdí stěžovatel. Námitka
tedy není důvodná.
[19] Nedůvodná je rovněž námitka, že městský soud nesprávně poučil stěžovatele o možnosti
podat kasační stížnost proti napadenému usnesení. Podle ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu není rozhodnutí o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce a osvobození
od soudních poplatků rozhodnutím, jímž se pouze upravuje vedení řízení, a kasační stížnost
proti němu je proto přípustná (srov. rozsudek ze dne 30. 9. 2003, č. j. 1 Azs 5/2003-47,
publ. pod č. 108/2004 Sb. NSS).
[20] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost není důvodná, Nejvyšší správní soud ji dle §110
odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl bez nařízení jednání v souladu s §109 odst. 2
věta první s. ř. s.
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynalo žil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu