ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.124.2013:15
sp. zn. 1 As 124/2013 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: P. Č., proti žalovanému:
Senát Parlamentu České republiky, se sídlem Valdštejnské náměstí 17/4, Praha 1, v řízení o
žalobě proti nečinnosti správního orgánu, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013, č. j. 6 A 94/2013-21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal vydání
rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost poskytnout informaci o úplné adrese
elektronického registru oznámení veřejných činitelů (dle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů –
pozn. NSS) v souladu s jeho žádostí ze dne 30. 11. 2012.
[2] Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 5. 2013,
č. j. 10 Na 30/2013-9, byla věc postoupena Městskému soudu v Praze jako soudu místně
příslušnému. Toto usnesení nabylo právní moci dne 14. 5. 2013.
[3] Městský soud žalobce usnesením ze dne 2. 8. 2013, č. j. 6 A 138/2013-9, vyzval
k zaplacení soudního poplatku. V reakci na výzvu k zaplacení soudního poplatku požádal žalobce
soud o jeho osvobození a zároveň předložil prohlášení, v němž uvedl, že nemá žádné výdělečné
zdanitelné příjmy, výši nezdanitelných příjmů uvedl jako „přes 3.000,- Kč měsíčně“, uvedl,
že má peněžní závazky ve výši „tisíce“, jeho „způsobilost zcizovat“ je „ nenarušena“, „úvěrová bonita“
je „minus dva“, jako majetek uvedl „elektronický psací stroj, digitální televizor, paměťový záznamník“, jako
výdaje uvedl „strava, tisk, jízdné, papír, DPH“, jako způsob bydlení uvedl „nenájemní, nevlastnické,
samostatná domácnost“.
[4] Městský soud v záhlaví uvedeným usnesením osvobození od soudního poplatku žalobci
nepřiznal. V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud uvedl, že žalobce sice doložil, že jeho
majetkové poměry odůvodňují osvobození od soudních poplatků, soud má však za to, že existují
jiné důvody, pro které by žalobci nemělo být osvobození od soudních poplatků přiznáno.
Žalobce totiž podle názoru městského soudu zneužívá toho, že je od poplatků osvobozován
a jeho úspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků, jak v řízení o žalobách, tak v řízení
o kasačních stížnostech, jej povzbuzují k další procesní aktivitě.
[5] U žalobce tak dle městského soudu existují zvláštní okolnosti, jež vedou k závěru,
že v jeho případě je na místě výjimečně využít oprávnění k soudnímu uvážení a osvobození
od soudních poplatků výjimečně nepřiznat. Zvláštním důvodem k odepření osvobození
od soudního poplatku je povaha sporů, které žalobce před správními soudy v poslední době
vede. K nim patří i projednávaná věc. Městskému soudu je z jeho úřední činnosti známo,
že žalobce vede s různými veřejnými institucemi značné množství sporů, týkajících
se poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
které často pokračují jako spory soudní.
[6] Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost, v níž namítal, že procesní řád, kterým je soud vázán, jasně vyjadřuje, že odepřít
osvobození od poplatku přes nedostatek prostředků soud může tehdy, je-li žaloba zjevně
neúspěšná. Městský soud však osvobození nepřiznal z důvodu, že „nejde o spory mající vztah
k podstatným okolnostem účastníkovy životní sféry“. Zákon č. 106/1999 Sb. nedává soudu úkol
regulovat přístup k informacím neosvobozením od soudního poplatku, tedy úvahy soudu jsou
veskrze absurdní, nezaplacené soudní poplatky nejsou náklady státu na řízení a obecné soudy
nemají úkol zkoumat, zda benevolentnost zákonodárce je v souladu s rozpočtovými pravidly
státu.
[7] Další kasační argumentace stěžovatele se již nevztahuje k projednávané věci či ji nelze
podřadit pod zákonné důvody pro podání kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s. a soud
se jí proto při projednávání předmětné kasační stížnosti nezabýval.
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti.
Podle obsahu spisu totiž zjevně absentují dvě podmínky řízení. Jednak nebyl zaplacen soudní
poplatek za řízení o kasační stížnosti [§4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích], a jednak stěžovatel není zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Podle konstantní judikatury však „v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí
návrhu žalobce na osvobození od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení soudního poplatku za kasační
stížnost ani na povinném zastoupení advokátem.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007-37). Trvání na těchto podmínkách, vzhledem ke specifické
povaze napadeného usnesení, by vedlo k popření cíle, který účastník řízení podáním žádosti
sledoval, a k popření smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž má být posuzováno, zda jsou
splněny zákonné podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Kasační stížnost je z těchto
důvodů přípustná.
[9] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami vztahujícími se k posouzení žádosti
o osvobození od soudních poplatků.
[10] Podle §36 odst. 3 s. ř. s. může být účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky,
na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat
účastníkovi osvobození od soudních poplatků lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné
důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně
nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme,
popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry
účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození
se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.
[11] Není sporu o tom, že osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je ochrana účastníka řízení v tíživých poměrech před nepřiměřeně tvrdým dopadem poplatkové
povinnosti. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že účastník řízení musí o osvobození od soudních
poplatků požádat a doložit, že nemá dostatečné prostředky k tomu, aby soudní poplatek zaplatil.
Požádá-li účastník o osvobození od soudních poplatků, soud mu zašle formulář vzor 060 o. s. ř.
(Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech) s tím, aby byl ve stanovené lhůtě
vyplněn a s příslušnými potvrzeními soudu vrácen, aby bylo možno na jeho podkladě o žádosti
rozhodnout. Vyplnění tohoto formuláře ovšem není jediným možným způsobem, jak může
účastník řízení prokázat, že nemá dostatečné prostředky. Jedná se pouze o zavedenou praxi
usnadňující rozhodování o podané žádosti. Účastník může nepochybně nedostatek prostředků
k tomu, aby zaplatil soudní poplatek prokázat i jinak, ale vždy tak, aby to poskytovalo úplný
obraz o jeho majetkových a osobních poměrech. Chce-li účastník řízení, aby mu bylo přiznáno
osvobození od soudních poplatků, musí jednak uvést, v čem spočívá jeho nedostatek prostředků,
v důsledku něhož nemůže soudní poplatek zaplatit, a jednak musí své tvrzení řádně doložit.
Právní úprava institutu osvobození od soudních poplatků neukládá soudu, aby za účastníka
vyhledával další skutečnosti, které mají jeho nedostatek prostředků dokládat (k této otázce
viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004-50, publ.
pod č. 537/2005 Sb. NSS).
[12] V dané věci stěžovatel v žádosti o osvobození od soudních poplatků uvedl,
že má naprostý nedostatek prostředků, což doložil čestným prohlášením, v němž uvádí několik
údajů (mimo jiné, že je příjemcem státních příspěvků, že výše jeho zdanitelných příjmů se rovná
nule, nezdanitelných pak přes tři tisíce, jako důvod nemožnosti vykonávat výdělečnou činnost
uvádí plnou invaliditu) a odkázal na listiny uložené u správy soudu (aktuálně ze dne 11. 6. 2013).
[13] Městský soud v napadeném usnesení konstatoval, že stěžovatel doložil své majetkové
poměry odůvodňující osvobození od soudních poplatků. Podané čestné prohlášení totiž
ve spojení s listinami, na něž stěžovatel odkazoval, bylo způsobilé poskytnout shodné množství
informací jako vyplněný formulář o majetkových poměrech (viz obdobně např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Aps 2/2012-11).
[14] Žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků však byla zamítnuta proto,
že stěžovatel neprokázal splnění podmínek pro osvobození. Městský soud akceptoval tvrzení
stěžovatele o jeho majetkových poměrech, protože zohlednil informace z jiných sporů vedených
stěžovatelem, především informaci o jeho invaliditě. Městský soud nicméně dospěl k závěru,
že i přes tyto skutečnosti existují zvláštní okolnosti pro nepřiznání osvobození od soudních
poplatků.
[15] Městský soud posoudil otázku, zda se jedná o výjimečnou situaci, kdy jsou
pro osvobození od soudních poplatků zvlášť závažné důvody. Soud uvedl konkrétní důvody,
pro které nevyhověl stěžovatelově žádosti o osvobození od soudních poplatků: vedle počtu
vedených sporů, což by samo o sobě nemohlo ještě svědčit o samoúčelnosti stěžovatelových
podání, městský soud poukázal na povahu vedeného sporu (žádost o poskytnutí informací),
přičemž velké množství dalších sporů stěžovatele projednávaných a rozhodovaných soudy
je podobného charakteru. Jedná se o spory vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti
a fungování veřejných institucí. Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho činnosti známo,
že o podobných návrzích stěžovatele bylo rozhodováno již v desítkách případů. I v tomto směru
je proto třeba vycházet z konstantní judikatury (např. rozsudek ze dne 26. 7. 2011,
č. j. 2 As 78/2011-27), podle níž „dochází-li ze strany účastníka řízení ke zneužívání institutu osvobození
od soudních poplatků, není možné mu tuto výhodu přiznat (...). Na druhou stranu je však třeba zdůraznit,
že každou žádost o osvobození od soudních poplatků je nutné s ohledem na okolnosti konkrétního případu pečlivě
posoudit s tím, že rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků z důvodu zneužití tohoto dobrodiní
ze strany účastníka řízení musí být řádně odůvodněno.“
[16] Osvobození od soudních poplatků dle názoru městského soudu nemá být institutem
umožňujícím nemajetným osobám vést bezplatně spory podle své libosti. Nejvyšší správní soud
se s tímto závěrem ztotožňuje. Předmětný spor, stejně jako velké množství obdobných sporů
vedených stěžovatelem, se netýká jeho majetku, životních podmínek či jiných záležitostí, které
by na něj měly bezprostřední dopad. Takový spor má stěžovatel právo vést, dává-li mu právo
procesní možnosti tak činit, a musí v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Není však důvod,
aby náklady na vedení takových sporů místo stěžovatele pravidelně v plném rozsahu nesl stát
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011-66).
[17] Městský soud v napadeném usnesení plně respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího
správního soudu založenou na tom, že ve výjimečných případech lze odůvodnit neosvobození
od soudního poplatku zneužitím tohoto institutu, a to za podmínky, že toto odůvodnění bude
dostatečně konkrétní a přesvědčivé. Úvahy městského soudu nepovažuje Nejvyšší správní soud
za diskriminační či manipulativní, jak uvádí stěžovatel, jelikož v odůvodnění napadeného usnesení
městský soud uvedl, jaké okolnosti jsou důvodem pro nepřiznání osvobození od soudních
poplatků stěžovateli. Má-li soud zvážit všechny okolnosti při posuzování splnění podmínek
pro osvobození od soudních poplatků, pak musí být možné přezkoumatelným způsobem
zdůvodnit výjimečnost daného případu a existenci zvláště závažných důvodů, případně jejich
absenci, a to i například zohledněním skutečnosti, zda se daná věc týká životní sféry žalobce.
Z napadeného usnesení nelze ani vyčíst závěr, že chudým lidem je zapovězena možnost
dosáhnout osvobození od soudních poplatků, jak tvrdí stěžovatel. Námitka tedy není důvodná.
[18] Nedůvodná je rovněž námitka, že městský soud nesprávně poučil stěžovatele o možnosti
podat kasační stížnost proti napadenému usnesení. Podle ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu není rozhodnutí o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce a osvobození
od soudních poplatků rozhodnutím, jímž se pouze upravuje vedení řízení, a kasační stížnost proti
němu je proto přípustná (srov. rozsudek ze dne 30. 9. 2003, č. j. 1 Azs 5/2003-47, publ.
pod č. 108/2004 Sb. NSS).
[19] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost není důvodná, Nejvyšší správní soud ji dle §110
odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl bez nařízení jednání v souladu s §109 odst. 2
věta první s. ř. s.
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože
stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu