ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.126.2013:18
sp. zn. 1 As 126/2013 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: P. Č., proti žalovanému:
Nejvyšší správní soud, se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno, o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2013, č. j. 30 A 80/2012 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále též „stěžovatel“) se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne
24. 9. 2012 domáhal vydání rozsudku: „zakazuje se předsedovi Nejvyššího správního soudu, aby pokračoval
v porušování žalobcova práva na procesní návrh, a přikazuje se mu, aby obnovil stav před zásahem, ke dni
zadržení podání 5. dubna 2012 (Na 87/12, S 116/12), a neprodleně předal návrh na určení lhůty příslušnému
senátu NSS.“ Spolu s podáním žaloby však nebyl zaplacen soudní poplatek.
[2] Krajský soud v Brně proto vyzval žalobce usnesením ze dne 19. 6. 2013 k zaplacení
soudního poplatku za správní žalobu, soudní poplatek však zaplacen nebyl. Žalobce podáním
ze dne 11. 7. 2013 požádal o osvobození od soudních poplatků, z důvodu „vyjádřeného
zákonodárcem v procesním řádě“, naprostý nedostatek prostředků doložil „prohlášením“ a svoje
sociální poměry toutéž listinou. Krajský soud v Brně s ohledem na judikaturu Nejvyššího
správního soudu (zejména rozsudek ze dne 19. 7. 2012, č. j. 3 As 59/2012 – 7) žádost žalobce
o osvobození od soudních poplatků zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[3] Stěžovatel napadl uvedené usnesení krajského soudu kasační stížností, v níž uvedl,
že napadený akt je „projevem svévole i nesoudnosti, počínaje výrokem a konče poučením.“
[4] Stěžovatel namítl pochybení krajského soudu týkající se tiskopisu 060, zejména
argumentoval, že žádná neprávnická osoba není povinna vyjadřovat se v právnické terminologii
a brojí proti zasílání tiskopisu vzor 060, který je objemný, neobsahuje potřebné kolonky a jeho
poslání je finančně náročné.
[5] Další výhrady směřují k detailům posouzení jeho žádosti o osvobození od soudních
poplatků, stěžovatel zejména tvrdí, že krajský soud chybně posoudil jeho majetkové a osobní
poměry, přičemž poukázal na doložené čestné prohlášení.
[6] Stěžovatel dále brojil proti tomu, že z něj krajský soud dělá kverulanta, ačkoliv je v ČR
je kverulantství pojmově vyloučeno, nadto soud aplikuje judikaturu, která na jeho případ
nedopadá.
[7] Stěžovatel též namítl podjatost všech soudců Nejvyššího správního soudu, neboť
žalovaným v řízení je právě Nejvyšší správní soud. Podotkl také, že takto ústavně nekonformní
předpis by měl být předložen k posouzení Ústavnímu soudu.
[8] V neposlední řadě stěžovatel tvrdil, že nesprávné je i poučení o opravném prostředku,
když odvolání ani kasační stížnost proti dočasnému vedení řízení nejsou přípustné.
[9] Další kasační argumentace stěžovatele (machinace s nápadem na KS v Brně, komentáře
ke stylistice soudních rozhodnutí, obecná polemika se soudní činností apod.) se již nevztahuje
k projednávané věci, či ji nelze podřadit pod zákonné důvody pro podání kasační stížnosti
ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., soud se jí proto při projednávání předmětné kasační stížnosti
nezabýval.
[10] Závěrem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadenému usnesení Krajského
soudu v Brně „odňal účinnost“ a „ přikázal žalobu krajskému soudu, kde se nepřidělují věci bez ohledu
na rozvrh práce.“
[11] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud na úvod poznamenává, že netrval na zaplacení soudního poplatku
za kasační stížnost ani na povinném zastoupení žalobce advokátem v řízení o kasační stížnosti,
protože předmětem posouzení je rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního
poplatku za řízení před krajským soudem. Požadavek, aby žalobce dostál těmto povinnostem,
by vedl k řetězení téhož problému, což by popíralo smysl samotného řízení o této kasační
stížnosti a nesvědčilo by ani zásadě hospodárnosti a rychlosti řízení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2012, č. j. 4 Ads 66/2012 – 22; všechna zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná na www.nssoud.cz).
[15] Žalobce v kasační stížnosti namítl podjatost všech soudců Nejvyššího správního soudu,
neboť tento soud je v dané věci v pozici žalovaného. Dále uvedl, že ústavně nekonformní
předpis by měl být předložen k posouzení Ústavnímu soudu. Jiné konkrétní argumenty
ve prospěch svého návrhu na vyloučení všech soudců zdejšího soudu z rozhodování o kasační
stížnosti žalobce neuvádí. Nejvyšší správní soud se již vyjádřil v tom smyslu, že obecně
formulované námitce podjatosti všech jeho soudců, která není podpořena konkrétními důvody
pro vyloučení jednotlivých soudců, nelze vyhovět a není třeba se jí zabývat samostatně
(v podrobnostech viz zejm. rozsudek ze dne 29. 3. 2012, č. j. 9 Ans 2/2012 - 52). V nyní
projednávané věci jde zčásti o odlišnou situaci, neboť žalobce námitku podjatosti opírá
o skutečnost, že o kasační stížnosti má rozhodovat tentýž soud, vůči kterému směřuje předmětná
žaloba. Nejvyšší správní soud se již dříve zabýval touto situací a v rozsudku ze dne 27. 3. 2013,
č. j. 2 As 20/2013 - 14, vyslovil, že „je vyloučen postup, aby o kasační stížnosti rozhodl jiný orgán,
neboť jediným soudem, jenž je oprávněn projednat a rozhodnout kasační stížnost proti pravomocnému rozhodnutí
krajského soudu ve správním soudnictví, je právě Nejvyšší správní soud (§12 odst. 1 s. ř. s.); ostatně nahlíženo
logikou takto uplatněné námitky by na Nejvyšším správním soudě nebyl žádný soudce, který by o podjatosti
mohl rozhodnout (viz usnesení zdejšího soudu ze dne 1. 7. 2009, č. j. Vol 4/2009 - 13,)“. Nejvyšší správní
soud se ztotožňuje s tímto právním názorem, námitkou podjatosti se proto nezabýval. Své tvrzení
o neústavnosti blíže neurčeného předpisu žalobce v této souvislosti rovněž nijak nespecifikoval,
takže není zřejmé, co a proč by mělo být předloženo Ústavnímu soudu.
[16] Poté Nejvyšší správní soud přistoupil k meritornímu posouzení věci, především
se zabýval námitkami vztahujícími se k posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků.
[17] Podle §36 odst. 3 s. ř. s. může být účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky,
na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat
účastníkovi osvobození od soudních poplatků lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné
důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně
nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme,
popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry
účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození
se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.
[18] Není sporu o tom, že osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je ochrana účastníka řízení v tíživých poměrech před nepřiměřeně tvrdým dopadem poplatkové
povinnosti. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že účastník řízení musí o osvobození od soudních
poplatků požádat a doložit, že nemá dostatečné prostředky k tomu, aby soudní poplatek zaplatil.
Požádá-li účastník o osvobození od soudních poplatků, soud mu zašle formulář vzor 060 o. s. ř.
(Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech) s tím, aby byl ve stanovené lhůtě
vyplněn a s příslušnými potvrzeními soudu vrácen, aby bylo možno na jeho podkladě o žádosti
rozhodnout. Vyplnění tohoto formuláře ovšem není jediným možným způsobem, jak může
účastník řízení prokázat, že nemá dostatečné prostředky. Jedná se pouze o zavedenou praxi
usnadňující rozhodování o podané žádosti. Účastník může nepochybně nedostatek prostředků
k tomu, aby zaplatil soudní poplatek prokázat i jinak, ale vždy tak, aby to poskytovalo úplný
obraz o jeho majetkových a osobních poměrech. Chce-li účastník řízení, aby mu bylo přiznáno
osvobození od soudních poplatků, musí jednak uvést, v čem spočívá jeho nedostatek prostředků,
v důsledku něhož nemůže soudní poplatek zaplatit, a jednak musí své tvrzení řádně doložit.
Právní úprava institutu osvobození od soudních poplatků neukládá soudu, aby za účastníka
vyhledával další skutečnosti, které mají jeho nedostatek prostředků dokládat (k této otázce
viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 – 50,
publ. pod č. 537/2005 Sb. NSS).
[19] V dané věci stěžovatel v žádosti o osvobození od soudních poplatků uvedl,
že má naprostý nedostatek prostředků, což doložil čestným prohlášením. Toto vlastní
„prohlášení“ obsahovalo jeho osobní údaje, dále uvedl způsob bydlení, výši příjmů, důvod
nevýdělečné činnosti – plná invalidita, výši peněžních závazků, způsobilost zcizovat, státní
podporu – příspěvek na živobytí, majetek a běžné výdaje. Žádost stěžovatele o osvobození
od soudních poplatků byla zamítnuta proto, že stěžovatel neprokázal splnění podmínek
pro osvobození, nedoložil řádně své majetkové a osobní poměry a nesplnil břemeno důkazní.
Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 Ans 15/2012 – 15, může
žadatel nedostatek prostředků pro zaplacení soudního poplatku prokazovat i jinak, než řádným
vyplněním Prohlášení, včetně prokázání tvrzení, ovšem vždy pouze tak, aby to poskytovalo úplný
obraz o žadatelových majetkových a osobních poměrech. Ze spisu však vyplývá, že v dané věci
tato podmínka splněna nebyla a potřebné podklady pro možnost úvahy o částečném či úplném
osvobození od soudních poplatků nebyly krajskému soudu předloženy. Jak správně uvádí krajský
soud, pokud jsou žalobcem dokladované skutečnosti neaktuální, či neúplné, má soud povinnost
žádost žadatele zamítnout (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2009,
č. j. 1 As 39/2009 – 88, Sb. NSS 1962/2010). Platí přitom, že nesplní-li účastník svoji povinnost
důkazní, soud výdělkové a majetkové poměry nezjišťuje (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 – 50). Postupu krajského soudu tedy nelze
nic vytknout, protože pouze v této otázce správně aplikoval judikaturu Nejvyššího správního
soudu.
[20] Krajský soud vzal také v úvahu, že osvobození od soudních poplatků je nutno chápat
pouze jako krajní prostředek zajišťující právo na přístup k soudu pro nemajetné účastníky a řízení
o osvobození od soudního poplatku je součástí řízení o věci samé, přičemž toto řízení nemůže
stát na náročném a obsáhlém dokazování, neboť je předpokladem pro další postup soudu;
při úvaze o splnění podmínek pro osvobození soud vychází z žádostí a dokladů účastníka řízení
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2012, č. j. 1 As 10/2012 – 17,
www.nssoud.cz).
[21] Vzhledem k tomu, že krajský soud stěžovatelovo čestné prohlášení přijal a vycházel
z něho při svém rozhodování o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, Nejvyšší
správní soud považuje námitky stěžovatele týkající se zaslání tiskopisu 060 za bezpředmětné,
a tudíž se jimi dále nezabýval.
[22] Námitce stěžovatele, že jej krajský soud záměrně staví do postavení kverulanta, Nejvyšší
správní soud nepřisvědčil, neboť krajský soud v napadeném usnesení dostatečně a zevrubně
zdůvodnil, proč považuje stěžovatelovo jednání za kverulatorní a právo zneužívající,
a to i s uvedením konkrétních případů. Krajský soud uvedl, že s ohledem na počet a typ věcí
na žádost stěžovatele nelze nahlížet jinak, než jako na zneužití práva podat žádost o osvobození
od soudních poplatků a na ustanovení advokáta. Skutečný a jediný účel žádosti je jiný,
než ten formální. Jak již uvedl v předchozích rozhodnutích opakovaně Nejvyšší správní soud,
z celkové aktivity stěžovatele je evidentní, že jde o kverulanta, který soudům směřuje své žádosti
nikoliv proto, aby bylo rozhodnuto o věci, ale proto, aby bylo nějak rozhodnuto. Stěžovatel
se veškerou svou činností snaží dosáhnout toho, aby maximalizoval počet soudních rozhodnutí.
Krajský soud v napadeném usnesení nadto navazoval na ustálenou (a pro daný případ relevantní)
judikaturu Nejvyššího správního soudu založenou na tom, že ve výjimečných případech
lze odůvodnit neosvobození od soudního poplatku zneužitím tohoto institutu, a to za podmínky,
že toto odůvodnění bude dostatečně konkrétní a přesvědčivé.
[23] Nejvyšší správní soud k této úvaze připomíná, že stěžovatel vede před správními soudy
rozsáhlé množství sporů. V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni vydání tohoto rozhodnutí
přes 980 spisů, kde žalobce vystupuje v pozici stěžovatele či navrhovatele. Jen od počátku roku
2013 do konce listopadu 2013 napadlo k Nejvyššímu správnímu soudu 395 věcí, v nichž žalobce
vystupuje jako účastník řízení. Z evidence zdejšího soudu je dále patrné, že množství žalobcem
vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství
sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemohlo být vyhověno.
Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů, spojená s opakováním
obdobných či zcela identických argumentů.
[24] Zdejšímu soudu je však rovněž z úřední činnosti známo, že neplněním výzev
k zaplacením soudního poplatku a opakovanými žádostmi o osvobození od soudních poplatků
stěžovatel rozehrává procesní „ping-pong“ mezi ním a správními soudy, který prodlužuje řízení
o žalobě nebo kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Žalobce zpravidla požádá
o osvobození od soudních poplatků před krajským soudem. Ten jeho žádost zamítne z důvodu
svévolného uplatňování práva žalobcem a jeho obstrukčnímu přístupu k vedení řízení. Nejvyšší
správní soud dále připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti, za nichž žalobce uplatňuje
u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování práva (viz např. rozsudek
ze dne 8. 3. 2012, č. j. 2 As 45/2012 – 11). Žalobce svá práva uplatňuje převážně šikanózním
způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, ale pro samotné vedení sporu
(viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012, č. j. 2 As 82/2012 - 13).
[25] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž žalobce uplatňuje svá práva,
však nelze považovat za výkon subjektivního práva v souladu s právním řádem. Chování žalobce
naopak naplňuje znaky zneužití práva, které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne
10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace,
kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování,
jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. K zákazu zneužití práva se vyjádřil
také rozšířený senát, podle něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého
vnitrostátního práva, včetně práva veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako
materiálního právního státu založeného na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle úcty
ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému
sociálnímu řádu tvořenému právem a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně
využívá v rozporu s jeho smyslem a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio,
proto musí být uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně
důležitými principy vlastními právnímu řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného
senátu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená
judikatura).
[26] Nedůvodná je rovněž námitka, že krajský soud nesprávně poučil stěžovatele o možnosti
podat kasační stížnost proti napadenému usnesení. Podle ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu není rozhodnutí o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce a osvobození
od soudních poplatků rozhodnutím, jímž se pouze upravuje vedení řízení, a kasační stížnost
proti němu je proto přípustná (srov. rozsudek ze dne 30. 9. 2003, č. j. 1 Azs 5/2003-47,
publ. pod č. 108/2004 Sb. NSS).
[27] K dalším námitkám stěžovatele lze souhrnně konstatovat, že většina z nich není vůbec
způsobilá zpochybnit věcnou správnost a zákonnost napadeného usnesení.
[28] Závěrem Nejvyšší správní soud podotýká, že nerozhodoval o námitce stěžovatele týkající
se namítaného zkrácení lhůty pro podání kasační stížnosti v důsledku stanovení desetidenní lhůty
pro zaplacení soudního poplatku podle II. výroku napadeného usnesení, neboť se jedná o výzvu
k zaplacení soudního poplatku, proti které není podání kasační stížnosti přípustné (viz k tomu
rozsudek Nejvyššího správního soudu z dne 16. 4. 2008, č. j. 1 As 2/2008-47).
[29] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl
ji dle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. Ve věci rozhodl bez nařízení jednání v souladu s §109
odst. 2 věta první s. ř. s.
[30] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu