ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.141.2013:10
sp. zn. 1 As 141/2013 - 10
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Městský soud v Brně, se sídlem Polní 994/39, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2013, čj. 30 A 70/2011 - 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal dne 20. 6. 2011 žalobu ke krajskému soudu. V reakci na výzvu krajského
soudu k zaplacení soudního poplatku ze dne 29. 8. 2012, čj. 30 A 70/2011 – 18, požádal
o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 23. 1. 2013, čj. 30 A 70/2011 – 39,
krajský soud jeho žádost výrokem I. zamítl a výrokem II. ho znovu vyzval k zaplacení soudního
poplatku. K tomu mu stanovil lhůtu 10 dnů. Současně ho poučil o následcích nezaplacení
soudního poplatku v této lhůtě. Kasační stížnost žalobce proti usnesení o neosvobození
od soudních poplatků zdejší soud zamítl rozsudkem ze dne 5. 6. 2013, čj. 3 As 33/2013 – 16.
Následně krajský soud řízení o žalobě zastavil usnesením označeným v záhlaví, a to právě
z důvodu nezaplacení soudního poplatku.
[2] Proti tomuto usnesení podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
tuto kasační stížnost. V kasační stížnosti předně namítá, že řízení o jeho žalobě nemohlo
být zastaveno, neboť po vydání rozsudku o kasační stížnosti neobdržel žádnou výzvu k zaplacení
soudního poplatku. Krajský soud dle tvrzení stěžovatele navíc z vlastní úřední činnosti
ví, že stěžovatel nakládá s malými finančními prostředky, i proto je jeho postup neopodstatněný.
Stěžovatel se přitom odvolává též na věc předloženou rozšířenému senátu
pod sp. zn. 3 As 125/2012 s tvrzením, že přípustnost kasační stížnosti musí být dána zákonem
jasně, nikoliv být předmětem soudního výkladu. Dále stěžovatel tvrdí, že krajský soud „zamlčuje,
že navrhovateli brání ve zpřístupnění spisu (poslední žádost mejlem 1. listopadu 2012)“. Další námitky
stěžovatele směřují výslovně proti usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních
poplatků nebo se týkají práva na informace, o které ve skutečnosti v projednávané věci meritorně
jde, případně jsou vznesené námitky zcela obecné až nesmyslné. V této souvislosti
nutno na tomto místě předeslat, že těmito dalšími námitkami nebyl zdejší soud povinen,
ale ani oprávněn, se jakkoliv zabývat.
[3] Žalovaný se v poskytnuté lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[4] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejdříve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Bylo zjištěno, že stěžovatel neuhradil soudní poplatek za kasační stížnost,
ani není v řízení před zdejším soudem zastoupen advokátem, tak jak to vyžaduje §105 odst. 2
s. ř. s. Vzhledem ke skutečnosti, že předmětem řízení v dané věci je rozhodnutí o zastavení řízení
pro nezaplacení soudního poplatku za řízení před městským soudem, Nejvyšší správní soud
na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném zastoupení žalobce
advokátem v řízení netrval, protože takový požadavek by pouze vedl k řetězení téhož problému,
což by popíralo smysl samotného řízení o této kasační stížnosti a nesvědčilo by ani zásadě
hospodárnosti a rychlosti řízení (srov. k tomu rozsudek NSS ze dne 19. 7. 2012,
čj. 4 Ads 66/2012 – 22).
[5] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, neshledal přitom vady, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] V dané věci je předně nezbytné zdůraznit, že předmětem posouzení a hodnocení zdejšího
soudu není a nemůže být zákonnost rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků krajským
soudem. Proti tomuto rozhodnutí bylo možno podat samostatnou kasační stížnost,
což stěžovatel také, ač neúspěšně, učinil. Z tohoto důvodu je nutno všechny námitky směřující
proti usnesení, kterým krajský soud stěžovateli nepřiznal dobrodiní osvobození od soudních
poplatků, považovat za směřující proti věci již rozhodnuté [§46 odst. 1 písm. a) ve spojení
s §120 s. ř. s.]. Na této skutečnosti nemůže změnit ani to, že ve věci sp. zn. 3 As 125/2012 byla
rozšířenému senátu zdejšího soudu předložena otázka zpochybňující přípustnost kasační stížnosti
proti usnesení soudu o neosvobození od soudních poplatků. Teprve případně opačné rozhodnutí
rozšířeného senátu může dosavadní judikaturu změnit.
[8] Dle ustálené judikatury zdejšího soudu lze rozhodnutí o zastavení řízení z povahy věci
napadat pouze z důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Jednoduše řečeno, pro stěžovatele
přicházejí v úvahu pouze tvrzení, že řízení o žalobě bylo zastaveno v rozporu se zákonem.
[9] Jedinou přípustnou kasační námitkou stěžovatel napadá postup krajského soudu poté,
co bylo rozhodnuto o jeho předchozí kasační stížnosti rozsudkem NSS ze dne 15. 5. 2013,
čj. 3 As 40/2013 – 11, tj. že ho znovu nevyzval k zaplacení soudního poplatku, přesto řízení
bez dalšího zastavil. V tomto rozsahu jí zdejší soud přezkoumal.
[10] Obsahuje-li usnesení o neosvobození od soudních poplatků též výzvu k zaplacení
soudního poplatku ve stanovené lhůtě, je podáním kasační stížnosti proti tomuto usnesení tato
výzva konzumována, resp. stává se neúčinnou. Je proto povinností krajského soudu vyzvat
žalobce po doručení rozhodnutí o kasační stížnosti opětovně k zaplacení soudního poplatku,
určit mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučit jej o následcích nezaplacení (srov. rozsudek NSS
ze dne 19. 11. 2008, čj. 1 As 75/2008 – 77). Pokud toto krajský soud neučiní a řízení o žalobě
bez dalšího zastaví, dopustí se vady řízení, která může mít vliv na zákonnost usnesení o zastavení
řízení [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.].
[11] Z předloženého spisu krajského soudu zdejší soud ověřil, že v projednávané věci krajský
soud popsaným způsobem nepostupoval. Dopustil se tedy vady řízení, neboť stěžovatele znovu
nevyzval k zaplacení soudního poplatku. Po zvážení všech okolností případu stěžovatele a dalších
okolností známých zdejšímu soudu z úřední činnosti nicméně Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že tato vada neměla vliv na zákonnost usnesení o zastavení řízení.
[12] Těmito okolnostmi jsou zejména extrémně vysoký počet sporů zahajovaných
stěžovatelem s průběžně vzrůstající tendencí (v současné době již bezmála 1.000 sporů vedených
před NSS), dále převážně zjevně šikanozní způsob uplatňování práv stěžovatele před soudem
se stejným nebo velice podobným průběhem (k tomu viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012,
čj. 2 As 82/2012 – 13), skutečnost, že stěžovatel je s formálními podmínkami podání žaloby
včetně povinnosti zaplatit soudní poplatek za žalobu velice dobře obeznámen, a konečně
okolnost, že poučovací povinnost soudu plynoucí z §36 odst. 1 s. ř. s. se v případě stěžovatele
v převážné většině sporů, které před správními soudy vedl, ukázala být nadbytečnou a formální,
neboť soudní poplatek stejně nakonec neuhradil. Kromě toho zdejší soud poukazuje
na skutečnost, že od právní moci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2013,
čj. 3 As 33/2013 – 16 (21. 6. 2013), do právní moci usnesení krajského soudu o zastavení řízení
(18. 10. 2013) uplynuly téměř čtyři měsíce, během nichž mohl stěžovatel soudní poplatek uhradit.
Případná opakovaná výzva krajského soudu k zaplacení soudního poplatku a stanovení nové
lhůty by neměla valného praktického významu. Tím spíše, pokud vyjádření a dosavadní chování
stěžovatele naznačují, že soudní poplatek hradit ani nehodlá.
[13] K tvrzení stěžovatele, že krajský soud „zamlčuje, že navrhovateli brání ve zpřístupnění spisu
(poslední žádost mejlem 1. listopadu 2012)“, zdejší soud uvádí, že z předloženého spisu krajského
skutečně vyplývá, že krajský soud na žádost stěžovatele o umožnění nahlížení do spisu v místě
bydliště nijak procesně nereagoval. Dopustil se tak procesního pochybení. Toto procesní
pochybení však v dané věci nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného usnesení, neboť
umožnění nahlížení do spisu, či jeho neumožnění, žádným způsobem nezbavuje stěžovatele
soudní poplatek zaplatit. Takovéto pochybení by mělo význam v případě, že by krajský soud
přistoupil k projednání žaloby, případně že by žalobu projednal bez nařízení soudního jednání,
ačkoliv jeho konání stěžovatel činil závislým teprve od písemností, které by z nahlížení ze spisu
byl býval zjistil. Vzhledem k tomu, že k takovému projednání nemůže dojít, aniž by byly splněny
základní podmínky řízení, včetně zaplacení soudního poplatku, uvedené pochybení se práv
stěžovatele žádným způsobem nedotklo, a jak bylo právě vyloženo, ani dotknout nemohlo.
[14] Skutečnost, kterou stěžovatel žádným způsobem nerozporuje, a dokonce jí sám tvrdí,
je, že dosud soudní poplatek nezaplatil. Soud proto postupoval správně, pokud řízení zastavil
dle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
[15] Stěžovatel tedy se svými námitkami neuspěl. Z tohoto důvodu soud zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[16] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému
pak v řízení o kasační stížnosti žádné účelně vynaložené náklady nad rámec běžné činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu