ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.143.2013:12
sp. zn. 1 As 143/2013 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí
žalované ze dne 7. 6. 2010, čj. 1533/10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, čj. 9 A 193/2010 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal dne 28. 6. 2010 žalobu k městskému soudu proti dvěma rozhodnutím
žalované. Městský soud usnesením ze dne 13. 7. 2010, čj. 9 A 138/2012 – 6, žalobu proti
rozhodnutí žalované označenému v záhlaví vyloučil k samostatnému projednání a nadále evidoval
pod sp. zn. 9 A 193/2010. V reakci na výzvu městského soudu k zaplacení soudního poplatku
ze dne 11. 10. 2010, čj. 9 A 193/2010 - 6, žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků.
Městský soud jeho žádosti nejdříve usnesením ze dne 22. 12. 2010, čj. 9 A 193/2010 – 12,
vyhověl. Následně mu usnesením označeným v záhlaví přiznané osvobození od soudních
poplatků podle §36 odst. 3 věty čtvrté s. ř. s. odňal. V odůvodnění svého rozhodnutí městský
soud uvedl, že osvobození od soudních poplatků bylo žalobci přiznáno jen proto, že soud v době
rozhodování o osvobození žalobce od soudních poplatků nemohl mít dostatek poznatků
o svévolném, účelovém a šikanózním způsobu uplatňování práv žalobcem. Odkázal přitom
na rozsudek NSS, čj. 7 As 103/2012 – 12, kde zdejší soud konstatoval, že osvobození
od soudních poplatků nelze přiznat tam, kde žalobce uplaňuje svá práva šikanózním způsobem.
Městský soud dále zdůraznil enormně vysoký počet zahájených sporů žalobcem, kdy mu bylo
v minulosti přiznáno osvobození od soudních poplatků, a též scénář průběhu drtivé většiny
těchto sporů, kdy je žalobce zřejmě veden úmyslem trvale a bezplatně využívat služeb advokátů,
aniž by byl ochoten respektovat právní rámec poskytování těchto služeb. Městský soud uzavřel
s poukazem na usnesení ÚS, sp. zn. I. ÚS 3124/10, že považuje za nesprávné, aby žalobce
i nadále čerpal dobrodiní osvobození od soudních poplatků i ve věcech dříve zahájených.
[2] Proti tomuto usnesení podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě tuto
kasační stížnost. Nesouhlasí s odnětím již přiznaného osvobození od soudních poplatků. Většina
relevantních kasačních námitek směřuje proti důvodům napadeného usnesení městského soudu
a postupu, který předcházel jeho vydání. Odnětí osvobození od soudních poplatků považuje
stěžovatel za „kvazipořádkovou pokutu“. Stěžovatel také tvrdí, že ho městský soud nesprávně poučil
o opravném prostředku, neboť odvolání ani kasační stížnost proti dočasnému rozhodnutí není
přípustná. Další námitky, které stěžovatel uvedl, zjevně nesouvisí s napadeným usnesením a jsou
pouze obecnou reakcí stěžovatele na rozhodování a postup soudů v jeho věcech.
[3] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejdříve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Bylo zjištěno, že stěžovatel neuhradil soudní poplatek za kasační stížnost,
ani není v řízení před zdejším soudem zastoupen advokátem, tak jak to vyžaduje §105 odst. 2
s. ř. s. Vzhledem ke skutečnosti, že předmětem řízení v dané věci je otázka týkající se zákonnosti
odnětí dobrodiní osvobození od soudních poplatků, Nejvyšší správní soud na zaplacení soudního
poplatku za kasační stížnost ani na povinném zastoupení žalobce advokátem v řízení netrval,
protože takový požadavek by pouze vedl k řetězení téhož problému, což by popíralo smysl
samotného řízení o této kasační stížnosti a nesvědčilo by ani zásadě hospodárnosti a rychlosti
řízení (přiměřeně srov. k tomu rozsudek NSS ze dne 19. 7. 2012, čj. 4 Ads 66/2012 – 22).
[4] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, neshledal přitom vady, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[5] Kasační stížnost není důvodná.
[6] K námitkám stěžovatele uvádí zdejší soud následující. Předmětem řízení v této věci tak,
jak vyplývá z výše popsaného průběhu dosavadního řízení, je posoudit, zda městský soud
postupoval v souladu se zákonem, pokud stěžovateli napadeným usnesením odňal přiznané
osvobození od soudních poplatků (kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.).
[7] Předně nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že kasační stížnost proti rozhodnutí ve věci
osvobození od soudních poplatků (zde odnětí osvobození), které stěžovatel považuje
za tzv. rozhodnutí dočasné, je nepřípustná. Soud zde odkazuje na svou ustálenou rozhodovací
praxi, zejména na rozsudek ze dne 12. 1. 2005, čj. 7 As 40/2004 – 97, č. 581/2005 Sb. NSS.
K tomu zdejší soud dodává, že uvedená námitka stěžovatele je z pohledu zdejšího soudu
nelogická a vnitřně rozporná se zbytkem kasační stížnosti, neboť stěžovatel se na jedné straně
domáhá zrušení napadeného usnesení prostřednictvím kasační stížnosti, na straně druhé však
sám tvrdí, že jeho kasační stížnost je nepřípustná.
[8] První přípustnou kasační námitkou stěžovatel poukazuje na to, že odepřít osvobození
od soudních poplatků lze jen v případě zjevné neúspěšnosti žaloby. Pokud již soud jednou
osvobození od soudních poplatků přiznal, nemůže později usoudit opačně. Městský soud
měl dle stěžovatele pouze hodnotit podklady předložené k žádosti o osvobození od soudních
poplatků, ne zabývat se úspěšností žaloby, kdy ani neuvedl důvody, proč žalobu považuje
za zjevně neúspěšnou. Se závěrem městského soudu o zneužití institutu osvobození nesouhlasí
a tvrdí, že městský soud postupoval svévolně. Judikát NSS, sp. zn. 7 As 103/2012, na který
městský soud odkázal, se ani trochu netýká předmětné věci. Revidovat rozhodnutí o osvobození
od soudních poplatků může soud jen tehdy, neodůvodňují-li přiznání osvobození poměry
žadatele dříve i později.
[9] Podle §36 odst. 3 s. ř. s. [ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může
být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi
osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto
rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou
žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností,
jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození
neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační
stížnosti. Ze znění citovaného ustanovení je zjevné, že výslovně připouští možnost odnětí
osvobození od soudních poplatků se zpětnou účinností. Pokud se tedy městský soud rozhodl
aplikovat toto ustanovení, nemohlo jít bez dalšího o svévolnou revizi soudního aktu,
jak se domnívá stěžovatel. Městský soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že předmětný spor
je jedním z dlouhé řady skutkově i právně shodných nebo velmi podobných řízení, které
stěžovatel vůči žalované vede. Jejich podstatou už podle městského soudu není ochrana
stěžovatelových veřejných subjektivních práv, ale samotné vedení sporu. Tomu podle městského
soudu nasvědčuje i počet všech řízení vedených stěžovatelem, který jen u tamního soudu čítá
bezmála čtyř set. Za takové situace je dle městského soudu spravedlivé osvobození od soudních
poplatků stěžovateli zpětně odebrat, i přesto, že majetkové poměry stěžovatele osvobození
od soudních poplatků odůvodňují.
[10] Naproti tomu městský soud na žádném místě napadeného usnesení zjevnou neúspěšností
žaloby výslovně neargumentuje. Z tohoto důvodu všechny argumenty, které stěžovatel vznáší
v souvislosti se zjevnou neúspěšností žaloby, včetně námitky nepřezkoumatelnosti, jsou
irelevantní a zdejší soud se jimi proto nezabýal.
[11] K tomu nutno upozornit, že Nejvyšší správní soud se problematikou odnětí osvobození
od soudních poplatků, a to přímo v případě stěžovatele, již zabýval v minulosti; konkrétně
v usnesení ze dne 20. 9. 2012, čj. 7 As 103/2012 – 12, na které též odkazuje městský soud. Zdejší
soud tehdy dospěl k závěru, že stěžovatelův postup naplňuje znaky šikanózního, svévolného
a účelového výkonu práv i v předmětné věci (specifická procesní aktivita stěžovatele vedena
snahou „vést spor pro spor“, extrémně vysoký počet zahájených sporů stěžovatele, řada skutkově
a právně totožných či podobných řízení proti žalované). Není proto pravdivé tvrzení stěžovatele,
že uvedené rozhodnutí se ani trochu netýká předmětné věci. Za této situace je možné aplikovat
shora citované závěry usnesení sedmého senátu zdejšího soudu i na posuzovaný případ.
[12] V dalších námitkách stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí městského soudu dle jeho
slov není ničím jiným, než „ústavně-nekonformní pomstou soudu“. Odnětí osvobození od soudních
poplatků považuje stěžovatel za „kvazipořádkovou pokutu“. Ani těmto námitkám stěžovatele nelze
přisvědčit. Jak soud vyložil již ve shora cit. usnesení čj. 7 As 103/2012 – 12, pokud má stěžovatel
objektivním právem přiznanou procesní možnost vést určité spory, je jeho právem je skutečně
vést. Institut osvobození od soudních poplatků však není určen k tomu, aby umožnil nemajetným
osobám vést jakékoli spory podle jejich libosti, ale primárně k ochraně přístupu nemajetných
osob k soudu ve věcech, které se nějakým způsobem dotýkají jejich životní sféry. Pakliže se tedy
stěžovatel rozhodl vést i spory, které se této jeho životní sféry nedotýkají, nemůže
mu v tom být nijak bráněno, je však na místě, aby tak stěžovatel činil s vědomím, že každý spor
s sebou nevyhnutelně nese i své náklady. V dané věci Nejvyšší správní soud neshledal,
že by se jednalo o spor, který by se bezprostředně dotýkal stěžovatelovy životní sféry.
[13] Stěžovatel tedy se svými námitkami neuspěl. Z tohoto důvodu soud zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[14] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému
pak v řízení o kasační stížnosti žádné účelně vynaložené náklady nad rámec běžné činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu