ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.29.2013:40
sp. zn. 1 As 29/2013 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: PhDr. H. P.,
zastoupena JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Blanická 19, Olomouc, proti
žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské nám. 471/1, Praha 1 - Malá Strana, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 7. 2011, čj. MK 34507/2011 OPP, sp. zn. MK-S
8648/2011 OPP, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 15. 2. 2013, čj. 5 A 238/2011 – 107,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně podala dne 19. 5. 2011 k Národnímu památkovému ústavu žádost
o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
Konkrétně požadovala zaslání instalačního záměru (libreta, koncepce) nově instalované místnosti
na Státním hradu Šternberku, části průvodcovského textu k nově instalované místnosti tamtéž
a sdělení původní instalační lokace “zařizovacích předmětů” (podle inventurního lokačního
seznamu dané místnosti), tj. zda byly či nebyly již dříve prezentovány veřejnosti a kde. Národní
památkový ústav poskytl pouze část informací s tím, že některé požadované informace
neexistovaly. Žalovaný toto rozhodnutí k odvolání žalobkyně v zásadě potvrdil.
[2] Městský soud shora uvedeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc
k dalšímu řízení (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení (výrok II.). Úspěšné žalobkyni soud nepřiznal náhradu nákladů řízení podle §60 odst. 7
s. ř. s.; důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval soud zejména v tom, že žalobkyně vykonává
své právo na informace šikanózním způsobem.
[3] Proti uvedenému rozsudku městského soudu (jmenovitě proti výroku II.) podala
žalobkyně (stěžovatelka) velmi obsáhlou kasační stížnost. V ní tvrdí, že napadený rozsudek
je vnitřně nekonzistentní a je rozporný s judikaturou NSS. Jádrem kasačních výtek je pak to,
že městský soud stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka si je vědoma,
že Nejvyšší správní soud může její kasační stížnost „smést“ ze stolu s ohledem na subjektivní
nepřípustnost kasační stížnosti, přesto však svou kasační stížnost podává. Domnívá se totiž,
že s ohledem na argumentaci městského soudu v odůvodnění měl tento soud její žalobu
zamítnout, nikoliv jí vyhovět, čímž jí znemožnil uplatnění přípustné kasační stížnosti. Městský
soud jí tak fakticky znemožnil se proti svévoli soudního rozhodnutí bránit. Podle názoru
stěžovatelky vydali rozhodnutí vyloučení soudci motivováni výhradně snahou způsobit jí újmu.
Stěžovatelka dále navrhla soudu, aby v rámci řízení o této kasační stížnosti podal podnět
Ústavnímu soudu ke zrušení §104 odst. 2 s. ř. s. a §60 odst. 7 s. ř. s., jež považuje
za protiústavní. V situaci, kdy utrpěla majetkovou újmu ve výši 11.922 Kč a nemajetkovou újmu
spočívající v dehonestaci své osoby, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka
rovněž požaduje osvobození od soudních poplatků pro řízení o této kasační stížnosti. V doplnění
ze dne 20. 4. 2013 stěžovatelka dále poukazuje na další průběh řízení před správními orgány,
které bylo pro ní opětovně neúspěšné. Napadený rozsudek soudu jí tak nutí podstoupit
opakované soudní řízení, namísto toho, aby soud žalobu rovnou zamítl.
[4] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[5] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti (srov. k tomu
přiměřeně usnesení ze dne 6. 3. 2013, čj. 1 As 4/2013 – 62).
[6] Stěžovatelka výslovně napadá jen výrok II. rozsudku městského soudu, tedy výrok
o nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce. Kasační stížnost jen proti výroku o nákladech
řízení však není přípustná (§104 odst. 2 s. ř. s.; k tomu viz usnesení rozšířeného senátu NSS
ze dne 1. 6. 2010, čj. 7 Afs 1/2007 – 64, publ. pod č. 2116/2010 Sb. NSS).
[7] Velká řada argumentů kasační stížnosti sice obsahově míří též proti výroku I., kterým
soud zrušil rozhodnutí žalovaného. Tyto argumenty z procesního hlediska nijak nesouvisí s tím,
čeho se stěžovatelka domáhá, tedy zrušení výroku II. rozsudku. Rozsahem kasační stížnosti
je přitom Nejvyšší správní soud vázán (§109 odst. 3 s. ř. s.). I kdyby snad stěžovatelka napadala
výslovně i výrok I., byla by kasační stížnost subjektivně nepřípustná. Městský soud totiž žalobě
vyhověl, třebaže z důvodů, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí (detailně k tomu viz cit. usnesení
čj. 1 As 4/2013 – 62, body 12 – 15). Podat kasační stížnost toliko proti důvodům rozhodnutí
není přípustné (§104 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Soud proto odmítl kasační stížnost směřující proti výroku II. rozsudku městského soudu
na základě §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §104 odst. 2 a §120 s. ř. s.
[9] Soud dodává, že právní úpravu obsaženou v §104 odst. 2 s. ř. s. nepovažuje
za protiústavní, což bylo potvrzeno i v rozhodovací praxi Ústavního soudu. Například v usnesení
ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 264/07, Ústavní soud konstatoval, že „[k]asační stížnost je toliko
mimořádným opravným prostředkem, a proto jsou jak důvody kasační stížnosti, tak i její rozsah, vázány
na nejzávažnější případy nezákonností. Mezi tyto případy nepatří dle vůle zákonodárce (ani dle přesvědčení
Ústavního soudu) okruh uvedený právě v ustanovení §104 odst. 2 soudního řádu správního. […] Navíc
vyloučení výroku o nákladech řízení z možnosti podat proti němu mimořádný opravný prostředek (v tomto případě
kasační stížnost), není v českém právním řádu ojedinělé. Rovněž dovolání upravené občanským soudním řádem
nelze podávat proti výroku o nákladech řízení.“
[10] Stěžovatelka napadá též ústavnost §60 odst. 7 s. ř. s. Podle něho jsou-li pro to důvody
zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům
nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává. Toto ustanovení však Nejvyšší správní soud nyní vůbec
neaplikuje, proto není aktivně legitimován k podání návrhu Ústavnímu soudu (srov. §64 odst. 3
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
[11] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost Nejvyšší správní soud odmítá, nebylo již třeba
rozhodovat o žádosti stěžovatelky o přiznání osvobození od soudních poplatků (§10 odst. 3
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).
[12] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl soud v souladu s §60 odst. 3
ve spojení s §120 s. ř. s. Byl-li návrh odmítnut, nemá žádný z účastníků nárok na náhradu
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu