ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.48.2013:34
sp. zn. 1 As 48/2013 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: C. G. L.,
zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1,
proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 3. 2013 č. j. CPR-400/ČJ-2013-
930310-V237, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 30. 5. 2013, č. j. 1 A 21/2013 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Krajské ředitelství Policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie (dále též „cizinecká
policie“) uložilo žalobci rozhodnutím ze dne 29. 11. 2012 správní vyhoštění podle §119 odst. 1
písm. c) bodů 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Dobu, po kterou nelze žalobci
umožnit vstup na území, stanovilo v délce 1 roku, počátek této doby stanovilo od okamžiku,
kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území ČR. Žalovaná následně změnila v záhlaví
specifikovaným rozhodnutím výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně v části, jež původně
zněla: „Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, se stanoví (…)“, do následující
podoby: „Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie,
se stanoví (…)“. Ve zbylé části žalovaná rozhodnutí cizinecké policie potvrdila. Rozhodnutí
žalované napadl žalobce žalobou, kterou městský soud v záhlaví vymezeným rozsudkem zamítl.
Proti tomuto rozsudku žalobce (dále též „stěžovatel“) podal kasační stížnost, kterou spojil
s návrhem na přiznání odkladného účinku, jejž Nejvyšší správní soud usnesením ze dne
27. 6. 2013 přiznal.
II. Shrnutí odůvodnění rozsudku městského soudu
[2] Městský soud se neztotožnil s žalobními námitkami, podle nichž správní orgány
nedostatečně zohlednily skutečnost, že má stěžovatel na území ČR syna, dceru a neteře, na jejichž
péči je s ohledem na svůj zdravotní stav závislý. Soud poukázal na to, že obě stěžovatelovy děti
jsou již samostatné a jsou schopny se na území ČR postarat nejen samy o sebe, ale jsou dokonce
schopny finančně podporovat i stěžovatele. Stěžovatel sice žije se svými dětmi, nicméně tato
skutečnost sama o sobě neznamená, že by pro něj správní vyhoštění znamenalo nepřiměřený
zásah do jeho soukromého a rodinného života. Stěžovatel je ve věku, kdy je schopen se o sebe
postarat sám, přičemž z předložené lékařské zprávy nelze shledat, že by mu v tom mohl zabránit
jeho zdravotní stav. Rovněž délka pobytu stěžovatele na území ČR nemůže být dostatečným
podkladem pro závěr, že správní vyhoštění bude představovat nepřiměřený zásah do jeho
rodinných a soukromých poměrů.
[3] Z postupu správních orgánů je dle soudu dále zřejmé, že směřovaly ke zjištění
skutkového stavu věci, tak jak jim ukládá §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále
jen „správní řád“). Soud souhlasil se žalovanou i v tom, že výslechy neteří, kterých se stěžovatel
ve správním řízení neúspěšně domáhal, by nevedly ke zjištění nových skutečností, které v řízení
již neposuzovala.
[4] K žalobní námitce, podle níž správní orgán nesprávně stanovil počátek doby, po kterou
nelze stěžovateli umožnit vstup na území, městský soud odkázal na usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2012, č. j. 1 As 106/2010 – 83 (všechna zde uváděná
rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz). Z tohoto usnesení je dle městského soudu
zřejmé, že ustanovení §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve znění od 24. 11. 2005 dává
správnímu orgánu pravomoc stanovit v rozhodnutí o správním vyhoštění nejen délku,
ale i počátek doby, po kterou nelze umožnit vstup cizinci na území. Podle názoru soudu
tak správní orgány postupovaly v souladu s právními předpisy i v souladu s právním názorem
Nejvyššího správního soudu. K námitce stěžovatele, že předmětné řízení o správním vyhoštění
bylo zahájeno již v roce 2011, soud konstatoval, že tato skutečnost nemá na znění výroku
žalovaného (resp. prvostupňového) rozhodnutí jakýkoli vliv, neboť zákon č. 303/2011 Sb.,
kterým se mění zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další dotčené zákony neobsahuje žádná přechodná ustanovení, na jejichž základě
by bylo možno akceptovat znění zákona o pobytu cizinců účinné před 1. 1. 2012. Soud se dále
neztotožnil ani s námitkou stěžovatele, že žalovaný změnil výrok rozhodnutí správního orgánu
I. stupně v neprospěch žalobce.
III. Shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti
[5] Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel včasnou kasační stížnost z důvodů,
jež formálně podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel předně namítl, že rozhodnutí o vyhoštění je v rozporu s §119a odst. 2 zákona
o pobytu cizinců, neboť jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného
života stěžovatele a jeho nejbližších příbuzných. V ČR pobývá již téměř 10 let, žije ve společné
domácnosti se svou dcerou (která má na území ČR trvalý pobyt) a v zemi původu nemá žádné
sociální, rodinné ani materiální zázemí. Dcera, stejně jako syn stěžovatele jsou již na území ČR
plně integrováni do majoritní společnosti a v podstatě nemohou z objektivních důvodů
stěžovatele následovat do země původu. V ČR žijí také další jeho příbuzní, včetně dětí neteří,
z nichž jsou někteří občany ČR. Nepřiměřenost takového zásahu spatřuje stěžovatel i v nízké
závažnosti porušení právních předpisů, kterého se dopustil. Správní vyhoštění mu bylo uloženo
z důvodů neoprávněného pobytu na území ČR bez víza nebo bez platného povolení k pobytu
a bez cestovního dokladu. Během řízení, které je vedeno již dva roky, přitom stěžovatel
prokazatelně neporušil žádné právní předpisy. Stěžovatel však nebagatelizuje závažnost svého
předchozího jednání, je si vědom svého pochybení a je připraven nést odpovídající následky,
např. formou pokuty uložené správním orgánem. Dle stěžovatele tedy přecenil správní orgán
intenzitu jeho jednání v rozporu s právními předpisy. Jeho osobní a rodinná situace neumožňuje
jeho vyhoštění, zejména z důvodů jeho zdravotního stavu, legitimního pobytu rodinných
příslušníků na území ČR a absence jakéhokoli zázemí v zemi původu.
[7] Dále stěžovatel namítl, že správní orgán nezjistil řádně stav, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a hodnotil důkazy selektivně v neprospěch stěžovatele. Přestože je řízení vedeno
z úřední povinnosti, nezjistil si správní orgán důkazy ve prospěch stěžovatele. Stěžovatel přitom
nebyl v řízení pasivní a navrhoval důkazy, které však správní orgán bez odůvodnění neprovedl.
Konkrétně správní orgán neprovedl důkaz výslechem neteří stěžovatele, kterým bylo možné
eventuálně prokázat jeho postavení rodinného příslušníka občana EU. Odvolací orgán shledal,
že neprovedení navrhovaných výslechů nebylo v prvostupňovém rozhodnutí odůvodněno,
a v napadeném rozhodnutí tento nedostatek napravil vlastním vysvětlením; stěžovatel se proti
tomuto postupu brání odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2013,
č. j. 1 A 5/2013 – 25. Dále dle stěžovatele nebyl řádně zjištěn skutkový stav ohledně jeho
zdravotního stavu. Stěžovatel nemohl vzhledem k neoprávněnému pobytu v ČR získat zdravotní
pojištění a nemohl si jako samoplátce zajistit veškerá potřebná odborná vyšetření. Správní orgán
při posuzování jeho zdravotního stavu vycházel pouze z jedné zprávy obvodního lékaře, který
nemohl disponovat veškerými informacemi, a proto stěžovatel opakovaně navrhoval vypracování
znaleckého posudku, k němuž však nedošlo.
[8] V další námitce stěžovatel tvrdí, že se městský soud dopustil nezákonnosti tím,
že neakceptoval žalobcovu námitku o nezákonnosti spojení doby, po kterou nelze cizinci
umožnit vstup na území s vykonatelností, neboť takový výrok neměl dle stěžovatele oporu
v platné právní úpravě při zahájení správního řízení. K tomu zmiňuje, že uvedená otázka byla
postoupena rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel se domnívá, že Nejvyšší
správní soud v budoucnu rozhodne tak, že spojení výše uvedené doby a vykonatelnosti bylo
v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.
[9] Dále stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda došlo
změnou výroku žalovaným správním orgánem k porušení §90 odst. 3 správního řádu.
Napadeným rozhodnutím cizinecké policie byl změněn výrok ohledně území, na které nelze
cizinci umožnit přístup, z „území“ na „území členských státu Evropské unie“. Stěžovatel
je přesvědčen, že pokud by rozhodnutí obsahovalo nejednoznačný výrok „území“, bylo by nutno
jej interpretovat ve prospěch účastníka řízení tak, že se vyhoštění vztahuje na území ČR. Změnou
výroku dle stěžovatele došlo k rozšíření uloženého vyhoštění na celé území EU a tím se jeho
postavení zhoršilo.
[10] Nakonec stěžovatel namítá, že napadený rozsudek nepřezkoumatelný, neboť se městský
soud nevypořádal s jeho žalobními námitkami ohledně neprovedení důkazů navrhovaných
v rámci správního řízení, které úzce souvisí s hypotetickým postavením stěžovatele jakožto
rodinného příslušníka občana EU, a s jeho argumentací týkající se porušení práva dle §90 odst. 3
správního řádu.
[11] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami, podle nichž správní vyhoštění
stěžovatele představuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele a jeho
v ČR žijících příbuzných.
[14] Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění
podle §119 vydat, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo
rodinného života cizince. Podle §174a téhož zákona správní orgán při posuzování přiměřenosti
dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního
jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost
rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území
a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem.
[15] V případech, v nichž jde o posouzení otázky možného porušení práva na respektování
rodinného či soukromého života cizince v důsledku jeho nuceného vycestování, je dále třeba
vycházet z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vztahující se k čl. 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
[16] Judikatura ESLP za rodinu ve smyslu čl. 8 Úmluvy považuje v prvé řadě vztah mezi
manželi a mezi rodiči a nezletilými dětmi. Rodinný život zahrnuje i vztahy mezi dalšími
příbuznými, u těchto vztahů však již existence rodinného života není předpokládána, ale bude
záviset na všech okolnostech případu, zda mezi osobami existují skutečně „blízké osobní vazby“
(srov. Kmec, J. et al. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, str. 872-873; dále jen „Komentář k Úmluvě“). Ve věcech vyhoštění pak Evropský soud
pro lidská práva zaujímá ještě užší pohled na existenci rodinného života. Zde je omezen zpravidla
na „jádro rodiny“ (věc S. proti Lotyšsku, rozsudek velkého senátu ze dne 9. 10. 2003, č. 48321/99,
§94). Například ve věci A. W. Khan proti Spojenému království (rozsudek ze dne 12. 1. 2010, č.
47486/06, §32) Evropský soud pro lidská práva neuznal existenci rodinného života mezi
dospělým dítětem a jeho rodiči z důvodu neprokázání „dostatečné míry závislosti“ (a sufficient
degree of dependence; stěžovatel zde tvrdil existenci různých zdravotních obtíží u celé rodiny,
neprokázal však, že by byl jedinou osobou, která by se nutně musela starat o svou matku a své
bratry. Navíc nedoložil, že zdravotní problémy jeho příbuzných jsou natolik závažné, aby jej zcela
zaměstnaly).
[17] Širší pojem oproti „rodinnému životu“ představuje „soukromý život“. Judikatura ESLP
se totiž při jeho výkladu neomezuje pouze na oblast týkající se samotného jednotlivce.
Respektování soukromého života musí dle ESLP zahrnovat do určité míry také právo
na vytváření a rozvíjení vztahů s ostatními lidmi. Garance poskytované čl. 8 Úmluvy tedy mají
zajistit bez vnějších zásahů rozvoj osobnosti každého jednotlivce ve vztahu s dalšími lidskými
bytostmi (Komentář k Úmluvě, str. 868-869; rozsudek ze dne 24. 2. 1998, Botta proti Itálii,
č. 21439/93, §32; obdobně rozsudek velkého senátu ze dne 10. 4. 2007, Evans proti Spojenému
království, č. 6339/05, §71).
[18] Práva vyplývající z čl. 8 Úmluvy však nejsou absolutní a je zde prostor pro vyvažování
protichůdných zájmů cizince a státu. Judikatura ESLP v této souvislosti zohledňuje zejména: (1)
rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince
ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento
stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu,
např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační
historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost
porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého
senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99, §57-58, a rozsudky ze dne
31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, §39, či ze dne
28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, §70). Všechna uvedená kritéria je třeba
posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi
s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku.
(obdobně viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013,
č. j. 8 As 118/2012 – 45, nebo rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007,
č. j. 10 Ca 330/2006 – 89, publikovaný pod č. 1230/2007 Sb. NSS).
[19] Cizinecká policie zdůvodnila ve svém rozhodnutí přiměřenost vyhoštění stěžovatele
z hlediska zásahu do jeho soukromého a rodinného života následujícím způsobem. Konstatovala,
že děti stěžovatele jsou zcela osamostatněny a na území ČR jsou schopny samostatné existence.
Dcera zde pracuje od roku 2006, syn od roku 2008, po dobu svého pobytu na území ČR nežili
vždy na stejné adrese, dokonce ani ve stejném městě. Stěžovatel bydlí se svými dětmi
až od prosince roku 2011. O soběstačnosti dětí stěžovatele svědčí i jejich schopnost zabezpečit
otce materiálně, což mohou činit i nadále, z území ČR. K délce pobytu stěžovatele na území ČR
cizinecká policie poukázala na skutečnost, že zde přicestoval dne 8. 11. 2004 v úkrytu
dodávkového automobilu a požádal o azyl. Po skončení azylového řízení nevycestoval
a od 12. 4. 2007 (kdy mu skončila platnost výjezdního příkazu) zde pobýval nelegálně
až do 2. 5. 2011, kdy byl Policií ČR zadržen. Stěžovatel tak byl na území ČR oprávněně pouze
v rámci probíhajícího řízení o udělení azylu. Za takového stavu (nelegální vstup na území ČR,
pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění) musel počítat s tím, že své společenské nebo
rodinné vazby zde nebude moci realizovat. Stěžovatel i jeho zmiňovaní rodinní příslušníci jsou
občany Čínské lidové republiky, takže museli počítat s tím, že může nastat doba, kdy budou
muset opustit území ČR, pokud budou chtít žít nadále společně. Nic nebrání tomu, aby žili
v Číně, která pro ně nemůže být neznámá. Případně může stěžovatel svůj vztah s dětmi udržovat
z místa, kde bude mít povolen pobyt, a po uplynutí doby stanovené pro jeho zákaz pobytu
na území ČR se za nimi může vrátit. K stěžovatelovým tvrzením ohledně jeho špatného
zdravotního stavu cizinecká policie odkázala na lékařskou zprávu MUDr. P. Š. z 26. 9. 2012, která
potvrdila, že se stěžovatel může léčit mimo ČR a vycestovat bez zvýšeného rizika poškození
zdraví.
[20] Žalovaná k tomu ve svém rozhodnutí dodala, že stěžovatel začal namítat existenci
zdravotních obtíží, kvůli kterým má být zcela závislý na péči svých dětí, teprve poté, co správní
orgány ani městský soud neshledaly, že by došlo k nepřiměřenému zásahu do jeho rodinného
nebo soukromého života rozhodnutím cizinecké policie o jeho správním vyhoštění ze dne
4. 5. 2011 (které bylo následně zrušeno, avšak z jiných důvodů). Z lékařské zprávy MUDr. Š.
navíc plyne, že stěžovatel se přihlásil do jeho péče až 30. 8. 2012 (tedy až poté, co jej správní
orgán vyzval k předložení lékařské zprávy, která by potvrzovala tvrzené nestandardní zdravotní
komplikace). Dle žalované tak jsou uvedená tvrzení stěžovatele ohledně jeho zdravotního stavu
nadnesená a účelová.
[21] Uvedené odůvodnění přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života stěžovatele
shledal městský soud dostatečným a souladným se zákonem, s čímž se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje. Pokud jde o rozsah narušení rodinného života, podle výše citované judikatury ESLP
musí v případech obdobných tomu nyní posuzovanému (kdy stěžovatel nemá na území ČR
ani manželku, ani nezletilé děti, se svou již zletilou dcerou žije ve společné domácnosti teprve
od konce roku 2011 atd.) přistoupit další mimořádné okolnosti, aby bylo možné hovořit
o existenci skutečně „blízkých osobních vazeb“ dotčené osoby v zemi, z níž má být vyhoštěna.
Žádné takové zvláštní okolnosti však ve stěžovatelově případě zdejší soud nespatřuje. Důsledkem
správního vyhoštění stěžovatele jistě bude narušení jeho vazeb a kontaktů s jeho příbuznými
žijícími v ČR (kteří jsou zde dle jeho tvrzení natolik integrováni, že se z tohoto důvodu nemohou
vrátit do Číny), a dojde tak k určitému zásahu do jeho soukromého života, ale tato skutečnost
sama o sobě nepředstavuje porušení práv garantovaných čl. 8 Úmluvy. Pokud stěžovatel namítá,
že je na svých dětech finančně závislý, pak lze uvést, že nic nebrání dětem stěžovatele,
aby ho finančně podporovaly i po případné realizaci jeho správního vyhoštění.
[22] Stěžovateli je sice třeba v obecné rovině přisvědčit v tom, že k porušení práv plynoucích
z čl. 8 Úmluvy může za jistých okolností dojít i zásahem do rodinného nebo soukromého života
osob odlišných od osoby, o jejímž nuceném vycestování ze země správní orgány rozhodují.
Avšak argumentaci stěžovatele, podle níž dojde k „radikálnímu zásahu“ do rodinného
a soukromého života dětí jeho neteří, které jej vnímají jako svého prarodiče, nelze akceptovat.
Jedná se již o relativně vzdálený příbuzenský vztah, a tak by v případě takových osob musely
přistoupit nějaké další, mimořádné okolnosti, aby mohlo být narušení vztahů s nimi považováno
za relevantní pro úvahy o přiměřenosti vyhoštění cizince. Existenci žádných takových okolností
však stěžovatel netvrdil.
[23] Stěžovatel akcentuje jako zásadní okolnost, která by měla vést k závěru o nepřiměřenosti
jeho vyhoštění, svůj špatný zdravotní stav. Tvrdí, že je kvůli němu zcela odkázán na péči svých
blízkých, což ve správním řízení dokládal lékařskou zprávou MUDr. Š. z 11. 9. 2012, podle níž
byl léčen pro akutní zdravotní potíže spočívající v zánětu zažívacího traktu. K výzvě cizinecké
policie MUDr. Š. ve vyjádření ze dne 26. 9. 2012 potvrdil, že stěžovatel je v jeho péči (od 30. 8.
2012) pro nemoc zažívacího traktu. Na dotaz, zda se stěžovatel může léčit mimo území ČR a zda
odtud může vycestovat, odpověděl lékař kladně. Nejvyšší správní soud neshledal, že by došlo
k nezákonnému posouzení otázky, zda zdravotní stav brání stěžovateli ve vycestování z území
ČR. Z lékařských zpráv MUDr. Š. lze dovodit, že zdravotní potíže stěžovatele nejsou natolik
mimořádné a závažné, že by kvůli nim byl zcela odkázán na péči svých v České republice žijících
příbuzných.
[24] Nutno dodat, že v kasační stížnosti stěžovatel poukázal na další komplikace svého
zdravotního stavu, které dokládal přiloženou lékařskou zprávou z 3. 5. 2013. Stěžovatel
měl podstoupit v průběhu měsíce června 2013 operaci na klinice ORL (spočívající v exstirpaci
lipomu), k čemuž Nejvyšší správní soud přihlédl při rozhodování o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti. Při rozhodování ve věci samé je však třeba vycházet ze stavu, který
zde byl v době rozhodování správního orgánu, vzhledem k pravidlu stanoveném v §75 odst. 1
s. ř. s. Judikatura Nejvyššího správního soudu sice připouští, že uve dené pravidlo může
být za jistých okolností prolomeno jinou normou, která požívá aplikační přednosti, typicky čl. 2
a čl. 3 Úmluvy a z nich plynoucí zásadou „non-refoulement“, ve výjimečných případech pak také
čl. 8 Úmluvy (viz například rozsudky NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 5 Azs 15/2010 – 76, ze dne
22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 – 131, a ze dne 4. 2. 2013, č. j. 8 Azs 27/2012 – 65, srov. také
nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, a ze dne 28. 6. 2007,
sp. zn. I. ÚS 712/05). NSS však neshledal důvod k prolomení zmiňovaného procesního pravidla
v nynějším případě, neboť je zjevné, že stěžovatelem nově uváděné skutečnosti nemohou
nic změnit na závěru, podle nějž vyhoštění stěžovatele není nepřiměřené vzhledem k jeho
zdravotnímu stavu.
[25] K délce pobytu stěžovatele na území České republiky lze uvést následující. Pobyt
stěžovatele v ČR sice trvá od roku 2004, tedy téměř 10 let, avšak je třeba uvážit, jak dlouhou
dobu stěžovatel pobývá na území oprávněně a neoprávněně. Vazby, které si cizinec na území
vytvoří, pokud zde žije legálně, jsou z povahy věci odlišné od vazeb, které si vytvoří, pokud
je jeho pobyt neoprávněný a bere v úvahu, že tento pobyt může být kdykoli ukončen (tento
faktor hraje významnou roli rovněž v judikatuře ESLP, srov. rozsudek z 28. 6. 2011 ve věci
Nunez proti Norsku, č. 55597/09, §70; viz též Komentář k Úmluvě, str. 958). Jak Nejvyšší správní
soud ověřil ze správního spisu, stěžovatel přicestoval na území ČR nelegálně v roce 2004,
dne 12. 8. 2005 mu bylo uloženo správní vyhoštění na dobu trvání 5 let a doba k vycestování byla
stanovena na 20 dní od okamžiku, kdy pozbude postavení žadatele o mezinárodní ochranu,
což nastalo 14. 3. 2007. V této souvislosti mu byl vydán výjezdní příkaz, který měl platnost
do 11. 4. 2007. Od té doby pobýval stěžovatel až do zadržení policií v roce 2011 na území ČR
neoprávněně a nijak se nesnažil svůj pobyt legalizovat. V hodnocení daného kritéria
se tak Nejvyšší správní soud rovněž ztotožňuje se závěry žalované a městského soudu.
[26] S právě uvedeným úzce souvisí další kritérium pro hodnocení přiměřenosti vyhoštění
cizince z hlediska souladu s právy garantovanými čl. 8 Úmluvy, a to „imigrační historie“ cizince.
Zde je třeba stěžovateli přičíst k tíži, že již v minulosti porušil pravidla cizineckého práva
(za což mu bylo uloženo správní vyhoštění, které nerespektoval).
[27] Ačkoliv tak bylo stěžovateli nyní správní vyhoštění uloženo „pouze“ z důvodu
neoprávněného pobytu na území ČR bez víza nebo bez platného povolení k pobytu
a bez cestovního dokladu a žádného závažnějšího porušení veřejného pořádku se nedopustil,
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů neshledal, že by představovalo nepřiměřený
zásah do práva na rodinný nebo soukromý život stěžovatele, ani jeho blízkých.
[28] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou, podle níž správní orgány řádně nezjistily
stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (tj. tvrzenou vadou řízení spočívající v porušení §3
a §68 odst. 3 správního řádu).
[29] Stěžovatel ve správním i soudním řízení navrhoval opakovaně výslech svých neteří, které
měly dle jeho názoru přinést do řízení nové skutečnosti týkající se přiměřenosti jeho správního
vyhoštění. Jak je patrné ze správního spisu, cizinecká policie skutečně neprovedení těchto důkazů
ve svém rozhodnutí nijak nezdůvodnila. Toto pochybení však napravila žalovaná, která
v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí uvedla, že výslech neteří, které nežijí
se stěžovatelem ve společné domácnosti, by přinesl pouze zprostředkované informace a správní
orgány již na základě řádného dokazování dospěly ke zjištění stavu věci ve smyslu §3 správního
řádu. S takovým hodnocením se zdejší soud ztotožňuje, rovněž považuje výslech neteří
stěžovatele za nadbytečný. Podle stěžovatele měl tento výslech prokázat jeho vztah k dětem
neteří, z nichž některé jsou občany ČR a vnímají stěžovatele jako svého prarodiče,
což by dle stěžovatele mohlo hypoteticky prokázat jeho postavení jakožto rodinného příslušníka
občana EU ve smyslu §15a zákona o pobytu cizinců. Nejvyššímu správnímu soudu však není
zřejmé, pod kterou z kategorií uvedených v §15a zmíněného zákona by vztah stěžovatele k jeho
neteřím bylo možné, byť jen hypoteticky, subsumovat. Postup, kdy odvolací správní orgán
provádí určité dílčí korekce odůvodnění správního orgánu prvního stupně, pak je plně v souladu
s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, která nahlíží na správní řízení jako na jeden
celek (viz např. rozsudek NSS ze dne 14. 3. 2013, č. j. 4 As 10/2012 – 48).
[30] Nedostatečně byl dle stěžovatele zjištěn skutkový stav také ohledně jeho zdravotního
stavu. Jak Nejvyšší správní soud ověřil ze správního spisu, stěžovatel v průběhu správního řízení
opakovaně poukazoval na své zdravotní potíže, jejichž povahu však blíže nespecifikoval,
až k výzvě cizinecké policie doložil lékařskou zprávu MUDr. Š. z 11. 9. 2012. Poté, co si správní
orgán vyžádal od uvedeného lékaře další vyjádření, z nějž dovodil, že zdravotní potíže stěžovatele
nejsou natolik vážné, jak je prezentuje (viz bod [23] výše), navrhl (dne 22. 11. 2012) provedení
důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví. Tento zdravotnický posudek měl sloužit
k prokázání toho, že je „zcela odkázán na zdravotní péči svých rodinných příslušníků“. Správní orgán
nepovažoval za nutné provádět další důkazy a dne 29. 11. 2012 rozhodl o stěžovatelově správním
vyhoštění. Nejvyšší správní soud neshledává v popsaném postupu žádné pochybení. Správní
orgán není povinen provést všechny důkazy, které mu účastník řízení navrhuje. V daném případě
stěžovatel nikterak nezpochybnil závěry lékařských zpráv MUDr. Š. Pouze opakovaně
poukazoval na svůj „problematický zdravotní stav“, aniž by jakkoliv konkretizoval, v čem by jeho
problematičnost měla spočívat (tak tomu ostatně bylo také v žalobě a v kasační stížnosti). Za
těchto okolností nelze než souhlasit s žalovanou, že postup stěžovatele se jevil být účelový a že
provádění dalšího dokazování ohledně jeho zdravotního stavu bylo nadbytečné.
[31] Stěžovatel dále namítá, že cizinecká policie stanovila počátek doby, po kterou mu nelze
umožnit vstup na území, v rozporu s §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném
v době zahájení řízení. Správní orgán I. stupně totiž ve výroku svého rozhodnutí uvedl: „Počátek
doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, se stanoví v souladu s ustanovením §118 odst. 1 zákona
č. 326/1999 Sb., od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky.“
[32] K tomu je třeba předně uvést, že v současné době je rozšířenému senátu Nejvyššího
správního soudu (v řízení vedeném pod sp. zn. 9 As 131/2011) předložená otázka, zda
byl správní orgán na základě §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném
od 24. 11. 2005 do 31. 12. 2011 oprávněn určit ve výroku rozhodnutí o správním vyhoštění
počátek doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, tak, že tuto dobu spojil s dobou
vykonatelnosti daného rozhodnutí. V názoru na řešení této otázky se totiž jednotlivé senáty
zdejšího soudy rozcházejí.
[33] Rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve výše citované věci však
nebude mít vliv na nyní posuzovanou věc. V té je totiž podstatné, že cizinecká policie
rozhodovala o správním vyhoštění stěžovatele podle zákona o pobytu cizinců ve znění účinném
od 1. 1. 2012. Zákon č. 303/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, novelizoval mimo jiné ustanovení §118
zákona o pobytu cizinců tak, že do něj vložil odst. 4 ve znění: „Do doby, po kterou nelze umožnit
cizinci vstup na území členských států Evropské unie nebo občanovi Evropské unie anebo jeho rodinnému
příslušníkovi umožnit vstup na území, se nezapočítává doba, po kterou není rozhodnutí o správním vyhoštění
vykonatelné.“ Toto ustanovení postavilo na jisto, že doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup
na území, začíná běžet až dnem vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění (resp. dnem,
kdy pozbude oprávnění k pobytu na území ČR). Tato novela zákona o pobytu cizinců nabyla
účinnosti 1. 1. 2012. V přechodných ustanoveních zároveň zákon č. 303/2011 Sb. neuvádí,
že v již zahájených řízeních o vyhoštění má správní orgán postupovat podle znění dosavadních
právních předpisů. Správní orgán I. stupně tedy nepochybil, jestliže postupoval při stanovení
počátku doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, v souladu s právními předpisy
účinnými v době jeho rozhodování.
[34] Dále stěžovatel namítl, že žalovaná nepřípustně změnila výrok rozhodnutí cizinecké
policie v jeho neprospěch. K tomu je třeba uvést, že žalovaná změnila svým rozhodnutím výrok
rozhodnutí správního orgánu I. stupně toliko v části, jež původně zněla: „Počátek doby, po kterou
nelze cizinci umožnit vstup na území, se stanoví (…)“, do následující podoby: „Počátek doby, po kterou
nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, se stanoví (…)“. Stěžovatel namítá,
že došlo ke změně výroku v jeho neprospěch, neboť výrok v rozhodnutí žalované rozšířil území,
na které mu nelze umožnit vstup. Pokud by rozhodnutí obsahovalo nejednoznačný výrok
„území“, bylo by ho třeba vykládat ve prospěch účastníka řízení jako území ČR. S uvedenou
argumentací se zdejší soud neztotožňuje. Citované větě totiž ve výroku cizinecké policie
předcházela věta, podle níž se stěžovateli „ukládá správní vyhoštění a stanoví se doba, po kterou nelze
cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 rok.“ V daném kontextu
tak již z rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo zřejmé, že stěžovateli je rozhodnutím
zamezen vstup nejen na území ČR, ale na území členských států Evropské unie. Následná změna
ze strany žalované, která pojem „území členských států Evropské unie“ doplnila i do další věty
výroku, představovala pouze drobnou korekci.
[35] Stěžovatel konečně také považuje napadené rozhodnutí městského soudu
za nepřezkoumatelné. Soud se dle něj v odůvodnění napadeného rozsudku vůbec nevypořádal
s žalobními námitkami stěžovatele ohledně (1) neprovedení důkazů navrhovaných stěžovatelem,
které se týkaly hypotetického postavení stěžovatele jako rodinného příslušníka občana EU
ve smyslu §15a zákona o pobytu cizinců, (2) porušení ustanovení §90 odst. 3 s. ř., tedy práva,
aby odvolací orgán nezměnil rozhodnutí v neprospěch odvolatele.
[36] Nejvyšší správní soud konstatuje, že dané žalobní námitky vypořádal městský soud velmi
stručně, na hraně přezkoumatelnosti, napadený rozsudek však i v tomto ohledu obstojí. Městský
soud vyjádřil souhlas s žalovanou, že by výslechy neteří nevedly ke zjištění nových či dalších
skutečností, čímž měl na mysli jakékoliv nové či další skutečnosti, tedy i skutečnosti svědčící
o možném postavení stěžovatele jako rodinného příslušníka občana EU. K otázce porušení
ustanovení §90 odst. 3 správního řádu městský soud konstatoval, že žalovaná výrok pouze
opravila v části vymezující území tak, aby byl v souladu s dikcí zákona [tj. s §118 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců]. Také k této žalobní námitce se tak městský soud vyjádřil.
V. Závěr a náklady řízení
[37] Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny námitky uplatněné stěžovatelem
nedůvodnými; jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1
věta druhá s. ř. s.).
[38] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch,
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu