ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.54.2013:50
sp. zn. 1 As 54/2013 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: R. P., zastoupen
Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytů cizinců, se sídlem Nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 3. 2013, čj. MV-44833-13/SO/sen-2012, v řízení
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
10. 5. 2013, čj. 10 A 39/2013 – 35.
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku ve výši 4.114 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
Mgr. Marka Čechovského, advokáta.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Z důvodu nedostatku podmínky trestní zachovalosti zahájilo 17. 1. 2012 Ministerstvo
vnitra, odbor azylové a migrační politiky, s žalobcem řízení o zrušení platnosti dlouhodobého
pobytu za účelem podnikání. Žalobce byl totiž trestním příkazem Okresního soudu v Pelhřimově
ze dne 24. 11. 2011, čj. 7 T 162/2011 – 37, shledán vinným ze spáchání úmyslného trestného
činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník. Tato skutečnost byla doložena výpisem z evidence Rejstříku trestů ze dne 10. 1. 2012.
[2] Ministerstvo vnitra rozhodlo dne 14. 2. 2012 rozhodnutím čj. OAM – 67-6/ZR- 2012
o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu žalobce za účelem podnikání. O odvolání
rozhodovala Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (žalovaná) jako věcně příslušný
správní orgán podle §170a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů.
[3] Dne 30. 10. 2012, tedy v průběhu odvolacího řízení, Komise na žádost žalobce ze dne
8. 8. 2012 přerušila správní řízení do doby pravomocného ukončení řízení o povolení obnovy
trestního řízení ve věci sp.zn. 7 T 162/2011. Komisi byl následně dne 26. 11. 2012 doručen
pravomocný rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 31. 10. 2012,
čj. 7 T 162/2011 - 105, o odsouzení žalobce za spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové
látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře
150 hodin a k trestu zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu 13 měsíců. Dne
3. 12. 2012 žalovaná vyrozuměla žalobce o pokračování v řízení.
[4] Dne 28. 1. 2013 bylo žalované doručeno usnesení Okresního soudu v Pelhřimově
ze dne 4. 1. 2013, z něhož vyplývá, že v rozsahu trestu obecně prospěšných prací je žalobce
účasten amnestie prezidenta republiky č. 1/2013 Sb. ze dne 1. 1. 2013, přičemž podle čl. IV.
odst. 3 amnestie se na odsouzenou osobu hledí, jako by odsouzena nebyla. Odvolání žalobce bylo
žalovanou dne 19. 3. 2013 zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno.
[5] Rozhodnutí žalované napadl žalobce u krajského soudu. Rozsudkem ze dne 10. 5. 2013
krajský soud rozhodnutí žalované zrušil a věc žalované vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud
považoval za důvodnou námitku nezjištění stavu věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti.
V době rozhodování žalované byl totiž žalobce zcela prokazatelně osobou trestně zachovalou.
Trest obecně prospěšných prací byl žalobci amnestií prezidenta republiky odpuštěn s účinky
zahlazení. Trest zákazu činnosti byl, jak plyne z potvrzení vydaného Okresním soudem
v Pelhřimově ze dne 12. 4. 2013, již dne 8. 11. 2012 vykonán, a tedy v smyslu §74 odst. 2
trestního zákoníku ze zákona zahlazen. Žalovaná navzdory těmto skutečnostem posoudila
žalobce na základě výpisu z Rejstříku trestů ze dne 19. 3. 2013 jako osobu trestně nezachovalou,
protože trest zákazu činnosti nebyl v dobu vydání rozhodnutí žalované ještě v Rejstříku trestů
zahlazen. Na základě nesprávně zjištěného stavu věci bylo vydáno rozhodnutí, které je v rozporu
se zákonem. Krajský soud také konstatoval porušení §36 správního řádu, poněvadž žalovaná
nevyzvala účastníka řízení, tj. žalobce k vyjádření se k podkladům rozhodnutí o jeho odvolání.
II.
Shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti
[6] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti směřující proti v záhlaví
označenému rozsudku uplatňuje důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítá
nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem a nepřezkoumatelnost jeho rozsudku.
[7] Stěžovatelka namítá nezákonnost rozsudku krajského soudu v rozsahu posuzování trestní
zachovalosti účastníka řízení, protože §174 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců „speciálně
vymezuje pojem trestní zachovalosti, který je spojen se zápisem pravomocného odsouzení cizince do evidence
Rejstříku trestů fyzických osob.“ Stěžovatelka tedy zjišťovala skutkový stav v souladu s §3 správního
řádu. Stěžovatelka zdůrazňuje, že ke dni vydání rozhodnutí nedisponovala informací o vykonání
trestu zákazu činnosti, neboť vycházela z pravdivosti údajů obsažených v evidenci Rejstříku
trestů fyzických osob, které jsou pro posouzení trestní zachovalosti relevantní. Stěžovatelka navíc
namítá, že kdyby vycházela z faktického stavu věci, tj. z vykonání trestu zákazu činnosti
účastníkem řízení, postupovala by v rozporu se zásadou legality obsaženou v §2 odst. 1
správního řádu (postup contra legem), a dále v rozporu s §2 odst. 2 správního řádu (zneužití
pravomoci). Dikce §174 odst. 1 písm. a) by se stala „obsoletním právním ustanovením.“
[8] Dále se prý krajský soud nepřezkoumatelně vypořádal s žalobcovou námitkou porušení
§36 správního řádu, neboť stěžovatelka nebránila žalobci, aby v řízení navrhoval důkazy a činil
jiné návrhy v souladu s §36 odst. 1, tj. aby stěžovatelku informoval o vykonání trestu zákazu
činnosti za účelem případného přerušení správního řízení do doby výmazu této informace
z evidence Rejstříku trestů fyzických osob. Stěžovatelka dále dovozuje nesprávné posouzení
právní otázky co do aplikace §36 odst. 3 správního řádu. Zákon zde garantuje, aby věc každého
účastníka byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným
důkazům. Stěžovatelka předně argumentuje, že z teleologického hlediska se jedná jen o důkazy,
které obstaral správní orgán a které tudíž nejsou účastníkovi řízení automaticky známy.
Informace o záznamu v evidenci Rejstříku trestů byla žalobci známa již v řízení před správním
orgánem I. stupně. Proto by bylo nadbytečné a současně v rozporu se zásadou procesní
ekonomie, pokud by žalobce opětovně s touto skutečností seznamovala.
[9] Dle stěžovatelky krajský soud pochybil také ve výroku o nákladech řízení. Stěžovatelka
má za to, že soud nikterak neinterpretoval plný úspěch ve věci, který byl rozhodující pro přisouzení
náhrady nákladů žalobce. Stěžovatelka rovněž namítá nepřiměřenou výši uložených nákladů
řízení, vždyť postupovala v souladu s §174 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
Stěžovatelka proto považuje závěr soudu o výši náhrady nákladů řízení za nezákonný.
[10] Proto stěžovatelka navrhuje zrušit rozsudek a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
III.
Vyjádření žalované ke kasační stížnosti
[11] Žalobce odkazuje na svou argumentaci uvedenou v žalobě. Dále odkazuje na právní
závěry krajského soudu v této věci. Při posuzování trestní zachovalosti nelze zcela
bezmyšlenkovitě vycházet pouze z výpisu z evidence rejstříku trestů, neboť nad touto úřední
listinou stojí zákon. Žalobce dále uvádí, že vzhledem k tomu, že správní orgán měl k dispozici
předmětný rozsudek ve věci účastníka, mohl snadno zjistit, kdy byl ex lege trest zákazu činnosti
zahlazen. Stěžovatelce potom nic nebránilo z moci úřední, jak činí při pořizování výpisů
z evidence Rejstříku trestů, ověřit uvedený závěr u Okresního soudu v Pelhřimově. Žalobce
se domnívá, že mu nelze nikterak vyčítat to, že vnitřní systém komunikace mezi rejstříky trestů
a soudy, který byl toho času zahlcen amnestijní agendou, nefungoval z hlediska rychlosti tak,
jak fungovat měl. Z těchto důvodů žalobce navrhuje kasační stížnost zamítnout.
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[12] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat
i bez návrhu.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Soud předně posoudil námitku nezákonnosti rozsudku spočívající v nesprávné
interpretaci §174 zákona o pobytu cizinců [důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., IV.A.]. Poté
se vypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti konstatovaného porušení §36 správního řádu
ve spojení s nesprávným posouzením aplikace §36 odst. 3 správního řádu
[§103 odst. 1 písm. d) a a) s. ř. s., IV.B.]. Nejvyšší správní soud konečně zvážil zákonnost výroku
krajského soudu o náhradě nákladů [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., IV.C.].
IV.A.
Námitka nezákonnosti spočívající v nesprávné interpretaci §174 zákona o pobytu cizinců
[15] Stěžovatelka se domáhá výroku o nezákonnosti závěru krajského soudu týkající
se posouzení trestní zachovalosti žalobce. Své tvrzení zakládá na řádném zjištění skutkového
stavu věci v mezích §174 zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud musí nyní zvážit,
zda krajský soud v napadeném rozhodnutí interpretoval rozsah zjišťování skutkového stavu věci
pro účely posouzení trestní zachovalosti žalobce v souladu se zákonem.
[16] Dikce §174 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců stanovuje, že „[z]a trestně zachovalého
se pro účely tohoto zákona považuje cizinec, který nemá ve výpisu z evidence Rejstříku trestů záznam,
že byl pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu.“ Krajský soud správně konstatoval, že podmínku
trestní zachovalosti je třeba zkoumat ke dni rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.).
[17] Rejstřík trestů je ústředně vedená evidence osob pravomocně odsouzených soudy
v trestním řízení, včetně evidence dalších významných skutečností pro trestní řízení, pokud
to stanoví zákon. Rejstřík trestů je legislativně upraven zákonem č. 269/1994 Sb., o Rejstříku
trestů. Při posuzování trestní zachovalosti je potřebné zkoumat naplnění hypotézy §174 odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců, tedy záznamy v evidenci Rejstříku trestů. Stěžovatelka
má pravdu, že správní orgán není v zásadě povinen zjišťovat skutkový stav věci nad tento rámec,
např. tedy dotazovat se soudu, který vydal rozsudek v trestní věci, ohledně vykonání trestu.
[18] Nynější případ je však od právě uvedeného odlišný. Zde bylo již jen s ohledem na obsah
správního spisu a v něm založených trestních rozhodnutí ve věci žalobce (trestní příkaz
a rozsudek) přinejmenším vysoce pravděpodobné, že žalobce trest zákazu řízení
ke dni rozhodnutí stěžovatelky již musel v mezidobí vykonat. Tuto úvahu mohla stěžovatelka
učinit již jen prostou úvahou založenou na plynutí času, neboť trestní příkaz nabyl právní moci
dne 8. 12. 2011. Sankce jím stanovené byly pozdějším rozsudkem jen modifikovány. S ohledem
na informace obsažené ve správním spise byla proto stěžovatelka povinna, v souladu se zásadou
materiální pravdy (§3 správního řádu) a zásadou spolupráce v zájmu dobré správy (§8 odst. 2
správního řádu) ověřit, zda skutečně nedošlo k vykonání trestu. Byl-li trest zákazu činnosti
vykonán, hledí se na žalobce, jako by nebyl potrestán (§74 odst. 2 trestního zákoníku). Rejstřík
trestu tuto skutečnost jen deklaruje, změna tam učiněná nemá konstitutivní povahu.
[19] Stěžovatelka má zajisté pravdu, že zákon její rozhodování váže na údaje uvedené
v Rejstříku trestů. Pokud snad Rejstřík trestů ještě tuto změnu nezohlednil, byl správní orgán
povinen řízení přerušit do doby vnesení předmětného zahlazení do Rejstříku trestů. Žalobce však
rozhodně nemůže nést důsledky toho, že důsledky vykonání trestu byly promítnuty do Rejstříku
trestu s větší časovou prodlevou. Opačný výklad by absurdně znamenal, že na kohokoliv
by nebylo možno hledět jako na osobu trestně zachovalou jen proto, že ve fungování Rejstříku
trestů nastaly průtahy. Ostatně na počátku roku 2013 bylo zpoždění s promítnutím údajů
do Rejstříku trestů pochopitelné. Jak správně uvádí žalobce, zdržení bylo spojeno s registrací
údajů v souvislosti s masivní amnestií prezidenta republiky.
[20] Nejvyšší správní soud jen pro pořádek zdůrazňuje, že skutečnost vykonání trestu
tu nepochybně k okamžiku rozhodování stěžovatelky existovala (§75 odst. 1 s. ř. s.). Následná
změna v Rejstříku trestů byla jen čistě evidenční povahy, která jen navenek a autoritativně
promítla ze zákona nastalou skutečnost.
[21] Námitka nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským
soudem je tedy nedůvodná.
IV.B.
Porušení §36 správního řádu
[22] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu námitky
nepřezkoumatelnosti konstatovaného porušení §36 odst. 1 a 3 správního řádu. Podle §36 odst. 1
nestanoví-li zákon jinak, jsou účastníci oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou
dobu řízení až do vydání rozhodnutí; správní orgán může usnesením prohlásit, dokdy mohou
účastníci činit své návrhy. Podle §36 odst. 2 účastníci mají právo vyjádřit v řízení své stanovisko.
Pokud o to požádají, poskytne jim správní orgán informace o řízení, nestanoví-li zákon jinak.
[23] Je pravda, že krajský soud svůj závěr ve vztahu k porušení §36 odst. 1 a 2 nedostatečně
zdůvodnil. Z odůvodnění krajského soudu totiž vskutku není jasné, jak by stěžovatelka bránila
žalobci navrhovat důkazy (§36 odst. 1) nebo snad vyjádřit své stanovisko (§36 odst. 2). Tyto
závěry krajského soudu považuje zdejší soud ve shodě se stěžovatelkou za nepřezkoumatelné.
Jde však jen o dílčí pochybení odůvodnění krajského soudu. Protože tato výtka nebyla
pro zrušení rozhodnutí stěžovatelky klíčová, pochybení soudu nemá žádný vliv na zákonnost
rozsudku.
[24] Zdejší soud dále zvážil správnost závěru krajského soudu o porušení §36 odst. 3
správního řádu. Dikce §36 odst. 3 správního řádu zakotvuje možnost procesní obrany účastníka
řízení v době před vydáním rozhodnutí: „Nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním
rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti
v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.“
[25] Smyslem a účelem takto vymezených procesních práv účastníka řízení je, aby žalobce znal
všechny podklady, které byly při rozhodování v jeho věci užité. Materiálním předpokladem užití
§36 správního řádu z roku 2004 je situace, kdy skutkový stav doznal změn, zejména byly
provedeny důkazy, o nichž žalobce neví. Jednání účastníka, který správnímu orgánu zaslal listiny
na podporu svého tvrzení nebo na takové listiny odkazuje ve svých podáních, nebrání vydání
rozhodnutí, pokud tyto listiny jsou již součástí spisového materiálu nebo jiného podání účastníka
řízení, které obsahuje jeho vyjádření k těmto podkladům za předpokladu, že správní orgán
pak řízení na druhém stupni nedoplnil prováděním dalšího dokazování a při rozhodování
vycházel pouze z těch podkladů, které již žalobce znal. V nynějším případě stěžovatelka v řízení
pořídila výpis z evidence Rejstříku trestů ze dne 19. 3. 2013. Stěžovatelka přitom neposkytla
účastníkovi řízení možnost vyjádřit se k tomuto podkladu, přičemž v tentýž den v neprospěch
žalobce věcně rozhodla. „Vždy je třeba zkoumat, zda poté, kdy účastník v souladu s poučením postupoval,
byl správní spis následně doplňován či nikoli, a zda tak účastník měl faktickou možnost se s úplným správním
spisem seznámit“ (rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2010, čj. 8 Afs 21/2009 - 243, č. 2073/2010 Sb.
NSS).
[26] Stěžovatelka má zcela nesprávně za to, že další vyjádření účastníka k podkladům
rozhodnutí, a tedy hlavně k výpisu z evidence Rejstříku trestů, by bylo nadbytečné a současně
v rozporu se zásadou ekonomie řízení (§6 odst. 1 správního řádu). Neobstojí ani tvrzení
stěžovatelky, že nově pořízený výpis z Rejstříku trestů je stejný jak ten předcházející, s kterým
se měl žalobce šanci již v průběhu řízení seznámit. Jakkoliv tato tvrzení jsou obecně správná (viz
předchozí bod), zde naráží na specifika této kauzy. S ohledem na běh času a zejména vykonání
trestu zákazu činnosti, na což mohla stěžovatelka bez problémů ze správního spisu usuzovat
(IV.A.), bylo třeba dát žalobci možnost vyjádřit se i k novému výpisu z Rejstříku trestů.
[27] Tato námitka stěžovatelky není důvodná.
IV.C.
Námitka nezákonnosti výroku o výši náhrady nákladů řízení
[28] Stěžovatelka se v kasační stížnosti domnívala, že s ohledem na její postup v souladu s
§174 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců a její důvěru v pravdivost informací zapsaných
v Rejstříku trestů, krajský soud nedostatečně interpretoval pojem plného úspěchu ve věci. Výrok
o nákladech řízení je tedy nezákonný.
[29] Nejvyšší správní soud k tomu jen stručně uvádí, že stěžovatelka směšuje zákonnost
rozhodnutí o nákladech řízení s údajně nesprávným výkladem §174 odst. 1 písm. a) zákona
o pobytu cizinců. Žalobce měl ve své věci nepochybně plný úspěch, neboť dosáhl zrušení
napadeného rozhodnutí stěžovatelky. Nejvyšší správní soud, s přihlédnutím k výše uvedenému,
neshledává napadený výrok o nákladech řízení za nezákonný. Žaloba byla krajským soudem
posouzena jako důvodná a rozhodnutí stěžovatelky bylo správně zrušeno.
V.
Závěr a náklady řízení
[30] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů kasační stížnost podle
§110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl jako nedůvodnou.
[31] Žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto mu Nejvyšší správní soud podle ust. §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil vůči stěžovatelce. Nejvyšší správní soud úspěšnému žalobci přiznal odměnu podle
§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za jeden úkon právních
služeb ve výši 3.100 Kč (vyjádření ke kasační stížnosti), dále byla přiznána náhrada hotových
výdajů ve výši paušální částky 300 Kč podle §13 odst. 3 citované vyhlášky, celkem tedy 3.400 Kč.
Protože advokát doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady o částku
odpovídající dani, kterou je povinen odvést (§37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty), a to o 714 Kč. Zástupci žalobce se tedy přiznává celková náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč. Tuto částku je povinna stěžovatelka zaplatit
žalobci na účet advokáta Mgr. Marka Čechovského do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu