ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.60.2013:38
sp. zn. 1 As 60/2013 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: N. T. H.,
zastoupená Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1,
proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů
1634/3, 140 21 Praha 4, proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké
policie, ze dne 29. 12. 2008, č. j. CPR-15615/Čj-2008-9CPR-C216, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2013, č. j. 6 Ca 53/2009 – 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie
Praha, Inspektorátu cizinecké policie Praha, ze dne 27. 5. 2008, č. j. CPPH-002955/CI-2008-60,
bylo žalobkyni podle §37 odst. 2 písm. b) ve spojení s §46 odst. 1 a odst. 7 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
zrušeno povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky a stanovena doba
k vycestování v délce 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Důvodem byla skutečnost,
že žalobkyně jako podnikatelka nepředkládala přehledy o příjmech a výdajích podle §15 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, a tudíž ani nehradila případné
platby pojistného. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 6. 2008.
[2] Dne 19. 9. 2008 podala žalobkyně žádost o prodloužení dlouhodobého pobytu.
Usnesením Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha,
Inspektorátu cizinecké policie Praha, ze dne 16. 10. 2008, č. j. CPPH-23687/čj-2008-60, bylo
řízení o žádosti zastaveno podle §169 odst. 7 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., neboť žalobkyně
neměla v době podání žádosti platné povolení k pobytu na území České republiky, a tudíž
ani nebyla oprávněna požádat o jeho prodloužení. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně
dne 29. 10. 2008 blanketní odvolání s tím, že jej odůvodní do 30 dnů. Jelikož prvostupňový
správní orgán v této lhůtě žádné odůvodnění neobdržel, předložil věc k rozhodnutí Policii České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie. To rozhodnutím ze dne 29. 12. 2008,
č. j. CPR-15615/Čj-2008-9CPR-C216, odvolání zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo.
Rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 1. 2009.
[3] Žalobkyně brojila proti posledně zmíněnému rozhodnutí žalobou k Městskému soudu
v Praze. Tvrdila, že správní orgán při zrušení jejího dlouhodobého pobytu vůbec neposuzoval
přiměřenost dopadu takového rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně
a pominul její rodinné vazby na území České republiky. Při ústním jednání dne 14. 3. 2013 její
zástupce doplnil, že v dané věci bylo rozhodováno o odvolání, které nebylo odůvodněno,
přičemž k odstranění této vady nebyla žalobkyně vyzvána. To má za následek
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
[4] Městský soud rozsudkem ze dne 14. 3. 2013, č. j. 6 Ca 53/2009 – 57, žalobu zamítl. Soud
konstatoval, že proti napadenému rozhodnutí žalobkyně v podstatě nevznesla žádné žalobní
námitky a své výtky směřovala výhradně proti rozhodnutí ze dne 27. 5. 2008,
č. j. CPPH-002955/CI-2008-60, jímž bylo zrušeno její povolení k dlouhodobému pobytu. Toto
rozhodnutí však není předmětem soudního přezkumu. K námitce vznesené žalobkyní při jednání,
tj. že nebyla vyzvána k doplnění blanketního odvolání, pak městský soud nepřihlédl: podle §72
odst. 1 a §71 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) ve spojení
s §172 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., mohla žalobkyni rozšiřovat žalobní body pouze ve lhůtě
pro podání žaloby, tj. do 30 dnů od doručení napadeného správního rozhodnutí. Tato lhůta
žalobkyni uplynula dne 26. 2. 2009; pokud žalobkyně uplatnila předmětnou výtku až při jednání
dne 14. 3. 2013, stalo se tak opožděně.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[5] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně včasnou kasační stížnost, v níž tvrdila,
že se městský soud měl zabývat námitkou uplatněnou při ústním jednání. Odkázala přitom
na §76 s. ř. s., podle nějž má soud zrušit napadené správní rozhodnutí pro podstatné porušení
ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé, a to i tehdy, pokud taková vada vyšla najevo teprve při ústním jednání. V daném
případě přitom správní orgán porušil §37 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podle nějž
má správní orgán povinnost pomoci podateli odstranit nedostatky podání nebo ho vyzvat k jejich
odstranění. Jak vyplývá z judikatury správních soudů, nevyzval-li správní orgán odvolatele
k odstranění vad odvolání (doplnění odvolacích námitek), a bez dalšího o něm, rozhodl, jedná
se o vadu řízení, pro niž je nutné správní rozhodnutí zrušit. Městský soud tak neměl námitku
odmítnout jako opožděnou, neboť se jednalo o skutečnost, pro niž měl soud zrušit správní
rozhodnutí i bez návrhu.
[6] Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu zrušil, vrátil mu věc k dalšímu řízení a přiznal žalobkyni náhradu nákladů
soudního řízení.
[7] Žalovaná se v poskytnuté lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřila
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Žalobkyně svou kasační stížnost opírá o §76 s. ř. s. s marginální rubrikou Rozhodování
bez nařízení jednání. Podle §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady
řízení bez jednání rozsudkem pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním
orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Podle odst. 2 téhož
ustanovení zjistí-li soud, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost,
vysloví rozsudkem tuto nicotnost i bez návrhu. Pokud se důvody nicotnosti týkají jen části
rozhodnutí, soud vysloví nicotnou jen tuto část rozhodnutí, jestliže z povahy věci nevyplývá,
že ji nelze oddělit od ostatních částí rozhodnutí. Konečně podle třetího odstavce nejsou-li
důvody pro postup podle ustanovení odstavců 1 a 2 nebo podle §51, nařídí předseda senátu
jednání. Z důvodů uvedených v odstavcích 1 a 2 soud napadené rozhodnutí zruší, popřípadě
vysloví jeho nicotnost i tehdy, vyjdou-li tyto vady najevo při jednání.
[11] Výkladem těchto ustanovení se podrobně zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v usnesení ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 84, publikovaném pod č. 2288/2011 Sb.
NSS. Rozšířený senát předně zdůraznil, že citované ustanovení pojednává o rozhodování
bez nařízení jednání. Podle názoru rozšířeného senátu tedy „[u]stanovení §76 odst. 1 s. ř. s. stanoví
podmínky, za nichž soud není povinen nařídit jednání, a to proto, že by to bylo nadbytečné a neekonomické, neboť
soudu je ze spisu či z rozhodnutí dostatečně zřejmé, že procesní postup či rozhodnutí jsou natolik vadné,
že rozhodnutí musí být zrušeno. Neznamená to ovšem, že soud je k této úvaze oprávněn bez ohledu na žalobní
námitky. Ustanovení §76 odst. 1 s. ř. s. totiž není výjimkou z dispoziční zásady. (…) Soud tak sice může
učinit, ale jen za určitých podmínek. Těmi jsou právě případy, kdy rozhodnutí vůbec není schopno přezkumu
z hlediska žalobních námitek. Tato vadnost a nemožnost podrobit rozhodnutí zkoumání musí být zjevná
buď ze spisu (či z jeho absence), nebo z rozhodnutí samého, pokud bude postrádat srozumitelnost či důvody
v takové míře, že vylučuje zkoumání důvodnosti žaloby, anebo ji soud sezná na základě jiných rozhodných
skutečností, jež se dostanou do jeho sféry.“ (bod 15 usnesení, podtržení doplněno).
[12] Rozšířený senát pak uzavřel, že „[s]měřují-li tedy žalobní námitky proti vadám podřaditelným
ustanovení §76 odst. 1 s. ř. s., soud podle tohoto ustanovení rozhodnutí zruší bez jednání. V takovém případě
není projednání třeba a je nadbytečné zjišťovat souhlas účastníků s rozhodnutím bez jednání. Nesměřují-li však
žalobní námitky proti takovým objektivně existujícím vadám, může tak soud učinit, pouze pokud vady brání
přezkumu v mezích žalobních bodů, jinak by dispoziční zásada ztrácela smysl. Pokud soud nařídí jednání,
v zásadě se zabývá důvodností žaloby a tomu odpovídají i možnosti rozhodnutí stanovené v §78 odst. 1, 7 s. ř. s.
Ustanovení §76 odst. 3 věty druhé s. ř. s. umožňující zrušení rozhodnutí (případně vyslovení nicotnosti) z důvodů
uvedených v odstavcích 1 a 2 v případě, že tyto vady vyjdou najevo až při jednání, umožňuje soudu využití postupu
podle §76 i tam, kde vady nebyly zjevné v rámci přípravy jednání, ale vyšly najevo až při něm; vady ovšem musí
být rovněž natolik závažné, že znemožňují, aby soud posoudil věc v mezích žalobních námitek. Zrušení
rozhodnutí bez ohledu na žalobní námitky je ve všech těchto případech pouhým důsledkem toho, že vady jsou
takového charakteru, že vylučují jiný postup a rozhodnutí soudu.“ (bod 16 usnesení).
[13] V projednávané věci uvedená procesní vada spočívající v porušení §37 odst. 3 správního
řádu, tj. že žalobkyně nebyla vyzvána k doplnění svého odvolání, nijak nebránila městskému
soudu v přezkumu napadeného rozhodnutí v mezích řádně uplatněných žalobních bodů.
Jak ostatně sám městský soud zdůraznil, žalobní body směřovaly proti předcházejícímu
rozhodnutí o ukončení dlouhodobého pobytu a samotného postupu správních orgánů ohledně
žádosti žalobkyně o prodloužení jejího dlouhodobého pobytu, se nijak nedotýkaly. Z hlediska
§76 s. ř. s. tak městský soud nebyl povinen přihlédnout k případnému porušení §37 odst. 3
správního řádu z úřední povinnosti. Chtěla-li žalobkyně docílit přezkumu i této otázky, byla
povinna ji uplatnit jako žalobní bod v zákonné lhůtě, tj. do 30 dnů od doručení rozhodnutí
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, o odvolání (§72 odst. 1 a 2 s. ř. s.
ve spojení s §172 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb.). Jak správně uvedl městský soud, tato lhůta
žalobkyni uplynula dne 26. 2. 2009. Pokud žalobkyně námitku uvedla až při ústním jednání dne
14. 3. 2013, učinila tak opožděně, a městský soud se proto touto námitkou v souladu se zákonem
nezabýval (§71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.).
[14] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že ke shodným závěrům dospěl ve srovnatelné
věci již v rozsudku ze dne 13. 2. 2008, č. j. 2 As 56/2007 – 71, publikovaném
pod č. 1580/2008 Sb. NSS: „V daném případě odvolání obsahovalo minimum ze zákonem předpokládaných
náležitostí, neboť v něm byl uveden pouze údaj o napadeném rozhodnutí a o jeho předmětu. Správní orgán
v takovém případě měl učinit opatření k odstranění jeho nedostatků postupem podle §37 odst. 3 správního řádu
a nikoliv sám možné vady vyhledávat. Skutečnost, že nebyl vyzván k odstranění vad odvolání, ovšem stěžovatel
žalovanému v žalobě nevytýkal, a proto k ní soud nemohl přihlížet.“ (podtržení doplněno).
Ani z judikatury Nejvyššího správního soudu tak neplyne, že by k žalobkyní uváděné vadě
byl správní soud povinen přihlížet bez včasné námitky, z úřední povinnosti. Skutečnost,
že je tento typ vady považován správními soudy za důvod pro zrušení správního rozhodnutí
(srov. např. rozsudky ze dne ze dne 6. 3. 2009, č. j. 1 As 4/2009 – 53, nebo ze dne 4. 1. 2011,
č. j. 2 As 99/2010 – 67, dostupné na www.nssoud.cz), nemění nic na povinnosti žalobce uplatnit
ji jako žalobní bod ve lhůtě stanovené soudním řádem správním.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Žalobkyně tedy se svými námitkami neuspěla; jelikož Nejvyšší správní soud neshledal
důvod pro zrušení napadeného rozsudku z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[16] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalované
pak v řízení o kasační stížnosti žádné účelně vynaložené náklady nad rámec běžné činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. září 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu