ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.81.2013:18
sp. zn. 1 As 81/2013 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: M. K.,
zastoupeného JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2,
proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2,
Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 5. 2013, č. j. CPR-15031-3/ČJ-2012-
930310-V217, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 23. 7. 2013, č. j. 4 A 39/2013 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké
policie (dále jen „Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy“) ze dne 14. 1. 2012 bylo žalobci uloženo
správní vyhoštění. Uvedené rozhodnutí zrušila žalovaná a věc vrátila správnímu orgánu prvního
stupně rozhodnutím ze dne 23. 10. 2012 (z důvodu, že správní orgán I. stupně v oznámení
o zahájení řízení, v protokolu o vyjádření účastníka ve správním řízení a ve výroku svého
rozhodnutí mylně uvedl jako státní příslušnost žalobce Vietnamskou socialistickou republiku).
Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy po nápravě těchto pochybení ve věci opětovně rozhodlo
dne 29. 11. 2012, žalobci uložilo správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bod 1, 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“). Dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU,
stanovilo na 6 měsíců, počátek této doby stanovilo podle §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
od okamžiku, kdy žalobce pozbude oprávnění k pobytu na území ČR. Policie žalobci uložila
správní vyhoštění za to, že pobýval na území ČR bez cestovního dokladu, ač k tomu nebyl
oprávněn, a zároveň bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.
Odvolání žalobce proti rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 29. 11. 2012
zamítla žalovaná v záhlaví specifikovaným rozhodnutím. Žalobu proti rozhodnutí žalované
následně zamítl v záhlaví vymezeným rozsudkem městský soud. Proti tomuto rozsudku nyní
žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí kasační stížností.
II. Shrnutí odůvodnění rozsudku městského soudu
[2] Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že rozhodnutí správních
orgánů jsou podložena zjištěnými skutečnostmi. Stěžovatel při kontrole příslušníkům Policie ČR
nepředložil doklad totožnosti a sám do protokolu uvedl, že pas ztratil a pobývá na území ČR
od srpna 2011 bez víza, které údajně měl do konce srpna 2011. Pokud jde o cestovní doklad,
ten dle svého tvrzení ztratil koncem července 2011. Kontrolován ale byl až dne 8. 1. 2012,
nejméně od srpna 2011 do 8. 1. 2012 tedy pobýval na území ČR bez platného cestovního dokladu
a bez víza. Tuto skutečnost stěžovatel nepopřel. Namítal pouze, že nebylo dostatečně přihlédnuto
ke skutečnosti, že požádal zastupitelský úřad Ukrajiny o vydání náhradního cestovního dokladu.
Tuto skutečnost uvedl až v průběhu správního řízení, aniž by ji jakkoliv doložil. I kdyby však
takovou žádost skutečně podal, není pochyb o tom, že na příslušné státní orgány ČR se s žádostí
o legalizaci svého pobytu neobrátil (což plyne z evidencí Ministerstev vnitra a policie). Důvodnou
neshledal městský soud ani žalobní námitku, podle níž by vyhoštění stěžovatele mělo
nepřiměřený dopad do jeho soukromého a rodinného života.
III. Shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti
[3] Stěžovatel v kasační stížnosti předně uvedl, že napadené správní rozhodnutí je sice
obsáhlé, ale jeho výrok i odůvodnění považuje za formalistické, neboť nezohledňují „širší
okolnosti“ daného případu. Konkrétně spatřuje stěžovatel pochybení správních orgánů (a následně
i městského soudu) v nedostatečném vyhodnocení přiměřenosti zásahu do jeho soukromého
a rodinného života, k němuž dojde v důsledku realizace správního vyhoštění. Hodnocení zásahu
do soukromého nebo rodinného života je právním hodnocením určitého skutkového stavu, avšak
skutkový stav v této otázce zjišťován nebyl a ani není v rozhodnutí konstatován. Dále stěžovatel
namítl, že policejní orgán mu uložil správní vyhoštění z důvodů, že na území České republiky
pobývá bez platného cestovního dokladu, aniž by zohlednil skutečnost, že stěžovatel po pozbytí
cestovního dokladu požádal na zastupitelském úřadu státu Ukrajina o vystavení náhradního
cestovního dokladu. Tato skutečnost, která je významná pro posouzení správnosti rozhodnutí
a v souladu se zásadou součinnosti s ostatními úřady je snadno ověřitelná, není v rozhodnutí
nijak zohledněna. Městský soud dle stěžovatele ve svém rozsudku v podstatě pouze odkázal
na zjištění žalované, ačkoliv se žalovaná v původním řízení nedostatečně zabývala faktickou
vynutitelností práva a jeho ochrany.
[4] Žalovaná nevyužila svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[5] Kasační stížnost není důvodná.
[6] Rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele bylo vydáno na základě §119 odst. 1
písm. c) bodů 1. a 2. zákona o pobytu cizinců, podle nichž policie „vydá rozhodnutí o správním
vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 3 roky,
1. pobývá-li cizinec na území bez cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn
2. prokáže-li se cizinec při pobytové nebo hraniční kontrole při vycestování z území cestovním dokladem, jenž
je neplatný z důvodů uvedených v §116 písm. a), b), c) nebo d)“.
[7] Jak Nejvyšší správní soud zjistil ze správního spisu, stěžovatele dne 8. 1. 2012
kontrolovala hlídka Policie ČR, přičemž stěžovatel hlídce nepředložil žádný cestovní doklad.
Z tohoto důvodu byl zajištěn podle §27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České
republiky. Ke stěžovatelem sdělené totožnosti provedli policisté podrobnou lustraci v evidencích
Policie ČR a Ministerstva vnitra, aniž by nalezli jakýkoliv záznam o platném pobytu na našem
území. K absenci cestovního dokladu stěžovatel uvedl, že jej v minulosti ztratil. V cestovním
dokladu měl údajně vízum vydané v Polsku, které platilo do srpna 2011. Přicestoval
na ně v červnu 2011 do ČR. Ztrátu cestovního dokladu nikde nenahlásil. Se stěžovatelem bylo
následně zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění. Do protokolu o vyjádření účastníka
správního řízení sepsaného téhož dne stěžovatel dále uvedl, že v České republice pracoval
na různých stavbách jako pomocný dělník (bez pracovního povolení) a že bydlí v P. – F.
u kamaráda (přesnou adresu nezná). Upřesnil, že svůj cestovní doklad ztratil koncem července
2011. Dosud tuto skutečnost nikde nehlásil, protože nevěděl, co má dělat. K dotazu, co udělal
pro legalizaci svého dalšího pobytu na území ČR, uvedl, že neudělal nic. Negativně odpověděl
rovněž na dotazy, zda má v České republice nějaké příbuzné, případně nějaké jiné vazby,
a zda se na území ČR nachází osoba, vůči níž má vyživovací povinnost nebo kterou má v péči.
Na otázku, jestli je mu známa nějaká překážka nebo důvod, který by mu znemožňoval
vycestování z území České republiky, odpověděl, že na Ukrajině má v bance dluh
8000 amerických dolarů a nemá tam práci.
[8] Stěžovatel předně namítl, že napadené správní rozhodnutí je formalistické, neboť
nezohledňuje „širší okolnosti“ jeho případu. Uvedená námitka je však formulována natolik vágně,
že Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmé, jaké konkrétní okolnosti má na mysli. Pokud
má takovou okolností být skutečnost, že stěžovatel – alespoň dle svého tvrzení – po pozbytí
cestovního dokladu požádal na zastupitelském úřadě státu Ukrajina o vystavení náhradního
cestovního dokladu, pak je nutno uvést, že se žalovaná s tímto tvrzením v odůvodnění
napadeného rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádala. Poukázala na to, že v řízení před
správním orgánem I. stupně stěžovatel uváděl, že ztrátu cestovního dokladu nikde nehlásil.
Pokud tedy žádost o vydání náhradního cestovního dokladu podal, tak až v době, kdy s ním
již bylo zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění. Uvedené tvrzení proto dle žalované nelze
v daném případě posuzovat jako polehčující okolnost.
[9] S uvedeným závěrem se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje; je zřejmé, že samotné
dodatečné podání žádosti o vydání náhradního cestovního dokladu nemůže nic změnit
na hodnocení, že stěžovatelovo jednání naplnilo skutkové podstaty upravené v §119 odst. 1
písm. c) bodech 1. a 2. zákona o pobytu cizinců.
[10] Stěžovatel dále namítl, že správní orgány (a následně i městský soud) nedostatečně
vyhodnotily přiměřenosti zásahu do jeho soukromého a rodinného života, k němuž dojde
v důsledku realizace jeho správního vyhoštění.
[11] Podle §174a zákona o pobytu cizinců správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů
rozhodnutí podle uvedeného zákona zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního
jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost
rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území
a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou
bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. V případech, v nichž
jde o posouzení otázky možného porušení práva na respektování rodinného či soukromého
života cizince v důsledku jeho nuceného vycestování, je dále třeba vycházet z judikatury
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vztahující se k čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Práva vyplývající z čl. 8 Úmluvy
však nejsou absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu
(obdobně viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013,
č. j. 8 As 118/2012 – 45, nebo rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007,
č. j. 10 Ca 330/2006 – 89, publikovaný pod č. 1230/2007 Sb. NSS).
[12] Žalovaná v napadeném rozhodnutí konstatovala, že důsledek rozhodnutí o správním
vyhoštění stěžovatele je přiměřený z hlediska zásahu do jeho soukromého a rodinného života.
Poukázala na skutečnost, že na území České republiky se nenachází žádná osoba v příbuzenském
vztahu ke stěžovateli a ani žádná osoba, vůči níž má stěžovatel vyživovací povinnost nebo
ji má v péči. Nemá zde žádné vazby, závazky a ani pohledávky, pracoval zde necelý rok jako
pomocný dělník.
[13] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že hodnocení přiměřenosti vyhoštění stěžovatele
z hlediska zásahu do jeho soukromého a rodinného života provedené žalovanou odpovídá výše
shrnutým požadavkům plynoucím ze zákona a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
Jestliže stěžovatel namítá, že toto hodnocení nemá oporu v důkazech obsažených ve správním
spisu, tj. že ve věci nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, pak Nejvyšší správní soud poukazuje
na dikci §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Podle uvedeného ustanovení nevyplývá-li
ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky
uvedenými v §2 cit. zákona. Vzhledem k tomu, že z vyjádření stěžovatele ve správním řízení
jasně vyplynulo, že nemá na území České republiky žádné příbuzenské ani jiné obdobné vazby
(blíže viz bod [7] výše), postupovaly správní orgány plně v souladu se zákonem, jestliže
považovaly skutkový stav za dostatečně zjištěný. Stěžovatel měl v řízení před správním orgánem
I. stupně možnost poukázat na případné překážky bránící realizaci jeho správního vyhoštění
na Ukrajinu, nic takového však neučinil. Námitky týkající se dané otázky, které následně uplatnil
v odvolání a v řízení před městským soudem, pak byly zcela obecného rázu. Stěžovatel nikdy
neuvedl žádný konkrétní právně relevantní důvod, který by mu bránil v návratu na Ukrajinu.
[14] Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že by byl napadený rozsudek městského soudu
nezákonný pro nesprávné posouzení právní otázky, ani že by trpěl vadou řízení spočívající
v porušení procesních předpisů v řízení před správním orgánem. Rozsudek není
ani nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Městský soud dostatečně jasně a zřetelně
vypořádal všechny stěžovatelem uplatněné žalobní námitky. Vyčítá-li stěžovatel městskému
soudu, že ve svém rozsudku v podstatě pouze odkazoval na zjištění žalované, pak je nutno uvést,
že čím je žalobní bod či kasační námitka obecnější, tím obecněji k němu může správní soud
přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel
další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu (kasační stížnost) podporují
[srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 – 78 (č. 2162/2011 Sb. NSS)].
V. Závěr a náklady řízení
[15] Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny námitky uplatněné stěžovatelem
nedůvodnými; jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1
věta druhá s. ř. s.).
[16] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch,
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu