ECLI:CZ:NSS:2013:1.AZS.13.2013:31
sp. zn. 1 Azs 13/2013 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: P. T. N. H.,
zastoupeného Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 18. 12. 2012, č. j. OAM-360/ZA-ZA06-ZA04-2012, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 7. 2013, č. j. 61 Az 1/2013
– 29, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 8. 2013, č. j. 61 Az 1/2013 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 30. 11. 2012 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice.
V záhlaví specifikovaným rozhodnutím žalovaný rozhodl o zamítnutí uvedené žádosti jako
zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že z výpovědi žalobce nebyly
zjištěny žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být ve vlasti vystaven pronásledování
z důvodů relevantních pro azylové řízení (vyjmenovaných v §1 2 zákona o azylu),
ani že by mu v zemi původu hrozilo nebezpečí vážné újmy z některého z důvodů uvedených
v §14a zákona o azylu. Žalobce za hlavní důvod své žádosti označil touhu přispívat za pomoci
peněz vydělaných v ČR na léčbu svého syna, který ve Vietnamu podstupuje speciální rehabilitaci.
V současné době na ni měsíčně přispívá částkou, která pokrývá asi polovin u nutných měsíčních
nákladů, zbylou část hradí jeho rodina. Podle žalovaného však v průběhu správního řízení nebyl
zjištěn ani žádný důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení tzv. humanitárního azylu podle §14
citovaného zákona. K tvrzením žalobce, podle nichž by ve Vietnamu nebyl schopen vydělat
částku nezbytnou k zajištění léčby jeho syna, žalovaný uvedl, že je oprávněné po žalobci
požadovat, aby se o to společně se svou manželkou pokusili, následovali svého syna do Vietnamu
a společně s ostatními členy rodiny zajistili potřebné finanční prostředky.
[3] Krajský soud žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl v záhlaví specifikovaným
rozsudkem, který žalobce (dále též „stěžovatel“) nyní napadá kasační stížností.
II. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku a argumentace obsažené v kasační
stížnosti
[4] Krajský soud vzal za prokázané, že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany proto,
že by chtěl v České republice zůstat a pracovat, aby si mohl vydělat ně jaké peníze na léčbu svého
syna, který pobývá a léčí se u jeho rodičů ve Vietnamu. Zároveň se z totožnil se závěrem
žalovaného správního orgánu, podle nějž tento důvod nelze podřadit pod důvody uváděné v §12
a §14a zákona o azylu. Také důvod spočívající v potřebě legalizovat pobyt v České republice
nelze dle krajského soudu považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany, neboť právní
úpravu pobytu cizinců na území ČR obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
ČR, jehož institutů mohl žalobce využít a jehož zákonné instituty nelze nahrazovat udě lením
mezinárodní ochrany. Nedůvodnou dále shledal žalobní námitku, podle níž si žalovaný neopatřil
dostatečné množství informací při zjišťování stavu věci, čímž měl porušit §3 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu. Podstatné skutečnosti a zjištění ve správním řízení o udělení
mezinárodní ochrany vyplývají jednak ze žádostí o udělení mezinárodní ochrany , jednak
z pohovoru o důvodech této žádosti. Krajský soud nehodnotil jako důvodnou ani žalobní
námitku, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, pokud jen obecně odkazuje
na informace o zemi původu žalobce, aniž by se podrobně vypořádávalo s otázkou udělení
doplňkové ochrany z hlediska judikatury Nejvyššího správního soudu. Z obsahu správního spisu
je dle krajského soudu nepochybné, že žalobce žádný důvod ani skutečnost svědčící o nebezpečí
vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu ani neprokazoval, ani se o takovém důvodu
nezmínil. Nebylo proto povinností žalovaného správního orgánu detailně se zabývat informacemi
o poměrech v zemi původu žalobce.
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti předně namítl, že se krajský soud řádně nevypořádal s jeho
žalobními námitkami, zejména pak s námitkou, že žalovaný při zjišťování stavu věci porušil
§3 správního řádu. Dotčené orgány se dle něj měly mnohem důslednějším způsobem věnovat
zkoumání reálné situace ve Vietnamu a navazujícími závažný mi důsledky, které by mohlo
mít zamítnutí žádosti o azyl pro stěžovatele v případě, kdy by byl nucen vycestovat zpět do země
původu. S ohledem na režim, který ve Vietnamu panuje a k terým jsou potlačována základní lidská
práva a svobody, a s ohledem na svou osobní situaci, požádal stěžovatel v České republice
o mezinárodní ochranu. Vzhledem k tomu má důvodné obavy o zdraví svého syna, neboť státní
aparát není schopen zajistit dostatečnou péči. Stěžovatel má za to, že jako účastník řízení
o udělení mezinárodní ochrany vyvinul maximální úsilí k tomu, aby svá tvrzení doložil.
S ohledem na jeho specifika by ale dle stěžovatele měla být v azylovém řízení tíha důkazního
břemene rovnoměrně rozdělena mezi žadatele o mezinárodní ochranu a správní orgán. V této
souvislosti poukázal rovněž na čl. 195-219 Příručky k postupům a kritériím pro určování
právního postavení uprchlíků, vydanou Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky v roce 1992.
Namítl také, že žalovaný ani krajský soud nepřihlédli při svém rozhodování k informacím
ohledně situace ve Vietnamu, které jsou obecně známé a přístupné například na internetové
adrese www.amnesty.org a z nichž vyplývá, že lidská práva jsou v této zemi velice často
porušována.
[6] Dále stěžovatel namítl, že krajský soud při svém rozhodování dostatečným způsobem
nezkoumal napadené správní rozhodnutí z hlediska toho, že mu žalovaný neudělil azyl
z humanitárních důvodů. Z judikatury soudů rozhodujících ve správním soudnictví totiž plyne,
že udělení humanitárního azylu je sice na volné úvaze správního orgánu, ale z odůvodnění jeho
rozhodnutí musí být zřejmé, o co se jeho úvahy opíraly, z jakých podkladů při své úvaze vycházel
a k jakým závěrům dospěl, aby bylo možno přezkoumat, zda nevybočil z mezí daných základními
principy platného právního řádu, či z hlediska procesních předpisů.
[7] Stěžovatel konečně také namítl, že se domnívá, že splňuje podmínky minimálně
pro udělení tzv. doplňkové ochrany.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační
stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (publikované pod č. 933/2006 Sb.
NSS).
[9] Ve stěžovatelově věci je podstatné, že jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítl
žalovaný jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu (podle nějž správní
orgán zamítne žádost o udělení mezinárodní ochrany v případě, že žadatel neuvede skutečnosti
svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z dův odů uvedených v §12 nebo
že mu hrozí vážná újma podle §14a téhož zákona). Hlavním cílem institutu zjevně nedůvodných
žádostí je zrychlit řízení u těch žadatelů, kteří zjevně n esplňují podmínky pro udělení žádné
z forem mezinárodní ochrany. Stěžovatelovy kasační námitky, podle nichž žalovaný nedostatečně
zjistil skutkový stav, nevěnoval se důkladně zkoumání reálné situace ve Vietnamu a povaze
režimu, který zde panuje a který dle stěžovatele potlačuje základní lidská práva a svobody ,
se tak míjejí podstatou věci.
[10] Jak Nejvyšší správní soud uvedl například v rozsudku ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 – 59, „správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělen í azylu podle
§12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují
důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16
odst. 1 písm. g) téhož zákona zamítne“. Úprava předmětného důvodu zamítnutí žádosti o udělení
azylu pro zjevnou nedůvodnost [obsažená původně v §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu ] byla
později novelizována tak, že jako výslovná podmínka její aplikace bylo stanoveno (vedle
neuvedení skutečností svědčících o tom, že by mohl být žadatel vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 téhož zákona) rovněž neuvedení skutečností svědčících o tom,
že žadateli hrozí vážná újma podle §14a cit. zákona.
[11] Povinnosti správního orgánu zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení doplňkové
ochrany dle §14a zákona o azylu jsou sice v některých případech odlišné, než je tomu
u skutečností rozhodných pro udělení azylu dle §12 téhož zákona. Jak uvedl Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 – 78, zatímco odůvodnění ve vztahu
k neudělení azylu postrádá smysl tam, kde nejsou žádné azylově relevantní důvody tvrzeny,
„s otázkou doplňkové ochrany má správní orgán povinnost se vypořádat vždy a sám z úřední povinnosti zjistit
(ze zpráv o zemi původu a jemu dostupných databází), zda skutečně žadateli nehrozí závažná újma v případě
návratu do země původu. Ze zásady non-refoulement totiž vyplývá primární povinnost státu nevystavit žadatele
reálné hrozbě závažné újmy, přičemž k této povinnosti se musí vázat i povinnost státu zjistit si příslušné
skutečnosti, které k aplikaci této zásady nutně vedou. “ Z právě citované pasáže rozsudku
č. j. 1 Azs 107/2008 – 78 však nelze činit závěry, ke kterým stěžovatel dospívá v žalobě
a v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud totiž v témže rozsudku dodal, že rozsah vyhledávací
aktivity správního orgánu ve vztahu k posouzení podmínek udělení doplňkové ochrany musí
být dán povahou vážné újmy, jež by mohla žadateli o mezinárodní ochranu v případě navrácení
do země původu hrozit. V případech hrozby uložení trestu smrti nebo popravy, nebo mučení,
nelidského, ponižujícího zacházení či trestání jde o specifickou újmu určitého druhu, jež bude
vyplývat z tvrzení a konkrétní situace žadatele o mezinárodn í ochranu. V případě nerozlišujícího
násilí během vnitrostátního nebo mezinárodního konfliktu jde naopak o vážnou újmu
obecnějšího charakteru, jež nevyžaduje předložení důkazů, že v ohrožení je konkrétně žadatel
sám, a jejíž existence může být v určitých případech považována za prokázanou. Vyšší nároky
na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu je tak třeba klást zejména v případě vážné újmy
podle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, neboť nerozlišující násilí během vnitrostátního
nebo mezinárodního ozbrojeného konfliktu, zvláště dosahuje-li vysoké intenzity, je skutečností
objektivní, jejíž zjištění nevyžaduje složité zkoumání místní situace ve státě původu. Aplikace
tohoto ustanovení však v případě stěžovatele (který je občanem Vietnamské socialistické
republiky) zjevně nepřichází v úvahu.
[12] Důvody podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, uvedené stěžovatelem v řízení
o této žádosti, mohly směrovat toliko k tomu, že by se jednalo o „případ hodný zvláštního
zřetele“ ve smyslu §14 zákona o azylu. Jak vš ak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího
správního soudu, žalovaný má velmi širokou míru uvážení při posuzování splnění podmínek
pro udělení humanitárního azylu. Soudy ve správním soudnictví pak jeho rozhodnutí o dané
otázce přezkoumávají pouze v omezeném rozsahu, a to jednak z hlediska dodržení příslušných
procesních předpisů, a dále z hlediska dodržení obecného zákazu libovůle, jenž pro orgány
veřejné moci vyplývá z ústavně chráněných náležitostí právního a demokratického státu
(viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38,
a ze dne 15. 12. 2003, č. j. 4 Azs 31/2003 – 64). Těmto povinnostem pak žalovaný v nynější věci
dostál (srov. bod [2] výše).
[13] Nutno dodat, že Nejvyšší správní soud neshledal ani žá dné pochybení krajského soudu
tak výrazné intenzity, o němž by bylo možno se důvodně domnívat, že zapříčinilo odlišnost
rozhodnutí ve věci samé, a které by způsobilo přijatelnost kasační stížnosti.
[14] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností
soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu