ECLI:CZ:NSS:2013:2.AFS.74.2012:25
sp. zn. 2 Afs 74/2012 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: PaedDr. V.
V., zast. JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem Dělnická 1a/434, Havířov,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno (dříve
Finanční ředitelství v Ostravě), proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 10. 9.
2010, č. j. 4156/10-1101-806032, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 19. 9. 2012, č. j. 22 Af 107/2010 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížností napadl v záhlaví označený
pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 10. 9. 2010, č. j. 4156/10-1101-806032.
Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí (dodatečnému
platebnímu výměru) Finančního úřadu Ostrava III ze dne 10. 2. 2010,
č. j. 21720/10/390913806444, jímž byla stěžovateli dodatečně vyměřena na dani z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období roku 2006 částka 1 187 916 Kč a penále ve výši 237 583 Kč.
Orgány finanční správy vyšly z toho, že stěžovatel ukončil k 31. 12. 2005 vedení daňové evidence
a od 1. 1. 2006 započal s vedením účetnictví. V souvislosti s uvedeným přechodem byl povinen
zvýšit základ daně ve zdaňovacím období, ve kterém bylo zahájeno vedení účetnictví (rok 2006),
mj. o hodnotu pohledávek ve výši 3 746 520 Kč, které by při úhradě byly zdanitelným příjmem
a byly nesporně evidovány v majetku stěžovatele k datu 1. 1. 2006. Nesplnění této povinnosti
ve vztahu k předmětnému zdaňovacímu období nelze obhájit tím, že povinnost byla dodatečně
splněna ve zdaňovacím období roku 2008.
Krajský soud nejprve usnesením ze dne 26. 1. 2012, č. j. 22 Af 107/2010 - 31, žalobu
odmítl podle §46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dál jen „s. ř. s.“) jako opožděně podanou. Vycházel přitom z názoru,
že rozhodnutí finančního ředitelství bylo v souladu se zákonem doručeno stěžovateli dne
24. 9. 2010 a od tohoto data běžela dvouměsíční lhůta k podání žaloby. Ta byla podána až dne
29. 11. 2010, tj. po uplynutí zákonné lhůty. Krajský soud rovněž hodnotil plnou moc doručenou
správci daně dne 4. 12. 2009; označil ji však za plnou moc omezenou pouze na zastupování před
finančním úřadem a pro doručování rozhodnutí žalovaného tudíž nerozhodnou.
Usnesení krajského soudu bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 6. 2012, č. j. 2 Afs 26/2012 – 28, dostupném na www.nssoud.cz, a věc byla krajskému soudu
vrácena k dalšímu řízení. Podle zdejšího soudu závěr krajského soudu, že se v daném případě
jednoznačně jednalo o plnou moc omezenou, neobstojí. V případě neomezené plné moci byl
žalovaný povinen podle §17 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „starý
daňový řád“), doručit odvolací rozhodnutí stěžovatelově zástupkyni – advokátce, což neučinil.
Nemůže tak obstát závěr o opožděnosti žaloby, pokud je lhůta k jejímu podání počítána
od okamžiku fikce doručení stěžovateli.
Opakovaně v předmětné věci rozhodl krajský soud rozsudkem, který je napaden nyní
projednávanou kasační stížností. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl,
že je nadbytečné, aby písemnost byla doručována opětovně zástupkyni stěžovatele. Podstatné je,
že se písemnost dostala již do rukou adresáta, a proto není třeba rozhodnutí zrušit a zavázat
právním názorem správní orgán k tomu, aby písemnost opětovně doručil. Dále krajský soud
v odůvodnění uvedl, že zásada zákazu dvojího zdanění nemůže být argumentem pro obcházení
či porušování zákona a právní stav je nezbytné obnovit i v případě, že bude jedna a tatáž hodnota
zdaněna dvakrát, neboť takovou situaci lze napravit jinou zákonnou cestou. Skutečnost,
že stěžovatel zdanil předmětnou částku za zdaňovací období roku 2008, proto nepovažuje krajský
soud za překážku dodatečného zdanění téže částky za zdaňovací období roku 2006.
Stěžovatel kasační stížnost opírá o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., namítá tedy
nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem.
Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí nebylo řádně doručeno, a proto měl krajský
soud řízení zastavit s ohledem na předčasnost žaloby. Zároveň měl soud vyslovit, že se věc vrací
správci daně s pokynem, aby bylo předmětné rozhodnutí doručeno stěžovatelově zástupkyni.
Judikatura, kterou citoval krajský soud, na daný případ nedopadá, neboť se týká jiného
skutkového stavu. Tvrzení soudu, že stěžovatel nebyl na svých právech nijak zkrácen tím,
že nebylo doručeno jeho zástupkyni, nemůže obstát, jelikož sám Nejvyšší správní soud
v předchozím rozsudku shledal vadu při doručování. Stěžovatel v této souvislosti cituje
judikaturu Ústavního soudu, podle které porušení norem jednoduchého práva, jež je v extrémním
rozporu s principy spravedlnosti, zakládá dotčení i na základním právu a svobodě.
Dále stěžovatel napadenému rozsudku vytýká, že krajský soud nesprávně nevyhodnotil
postup správce daně jako postup rozporný se zásadou zákazu dvojího zdanění. Je pravda,
že stěžovatel pochybil, když se odchýlil od vnitropodnikové směrnice, nicméně doměření daně
v tomto případě stěžovatele nepřiměřeně postihuje, když vede ke zdanění týchž částek, k nimž
byla daň přiznána a zaplacena již dříve, a to ještě předtím, než správce daně přistoupil k daňové
kontrole a vydal dodatečný platební výměr. V případě, kdy daňový subjekt uzná své pochybení
ohledně nenavýšení daňového základu v letech 2006 a 2007 a tuto svou chybu napraví
v daňovém přiznání za rok 2008, tedy ještě před tím, než byla zahájena daňová kontrola,
je učiněno zadost podstatě a smyslu právní normy i zájmu státu na řádném výběru daní. Daňový
subjekt tak již nemusí být nikterak sankcionován. V tomto ohledu stěžovatel požaduje uplatnění
zásady in dubio mitius.
Stěžovatel proto navrhuje, aby zdejší soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém stručném vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační stížnost
považuje za nedůvodnou, poukazuje na vydaná rozhodnutí a svá dřívější vyjádření a plně
se ztotožňuje se závěry krajského soudu. Navrhuje proto zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, stěžovatel je zastoupen advokátkou a jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší
soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud na úvod konstatuje, že s účinností od 1. 1. 2013 byla dle ustanovení
§19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, jednotlivá finanční
ředitelství zrušena, a jejich právním nástupcem se ve smyslu ustanovení §7 písm. a) zákona
č. 456/2011 Sb., ve spojení s ustanovením §69 s. ř. s. stalo Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem v Brně. S ním tedy zdejší soud jednal jako s účastníkem řízení.
Pokud jde o skutkový stav, není zde mezi stěžovatelem a žalovaným žádného sporu.
Zdejší soud považuje za dostatečné to, jakým způsobem zjistil skutkový stav krajský soud
a k jakým došel skutkovým zjištěním. Z obsahu správního spisu plyne, že zaměstnanci správce
daně provedli u stěžovatele daňovou kontrolu na daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací
období roku 2006. Ze zprávy o daňové kontrole, která byla se zástupkyní stěžovatele projednána
dne 25. 1. 2010, vyplývá, že stěžovatel přešel k 1. 1. 2006 z vedení daňové evidence na vedení
účetnictví. V souvislosti s tímto krokem žalobce porušil ustanovení §23 odst. 14 zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „ZDP“). Ačkoliv totiž ke dni 1. 1. 2006 evidoval
pohledávky ve výši 3 746 520 Kč, nezvýšil o tuto hodnotu základ daně ve zdaňovacím období,
v němž bylo zahájeno vedení účetnictví, tj. v roce 2006, ani nevyužil možnosti zahrnout hodnotu
pohledávek do základu daně postupně po devět následujících zdaňovacích období, počínaje
zdaňovacím obdobím zahájení vedení účetnictví, jak požaduje §23 odst. 14 věta první ZDP.
Skutečnost, že základ daně za zdaňovací období roku 2006 nebyl upraven dle §23 odst. 14 ZDP
o hodnotu příslušných pohledávek, vyplývá jednoznačně z obsahu daňového přiznání.
Dle plné moci ze dne 2. 12. 2009, předložené správci daně dne 4. 12. 2009, stěžovatel
zmocnil zástupkyni „k zastupování před Finančním úřadem Ostrava III ve věci vedené pod
č. j. 134514/09/390931801581, včetně všech řízení navazujících.“ Na základě zprávy o daňové kontrole
vydal správce daně dne 10. 2. 2010 pod č. j. 21720/10/390913806444 dodatečný platební výměr,
kterým stěžovateli vyměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006 ve výši
1 187 916 Kč a dále mu vyměřil penále ve výši 237 583 Kč (v záhlaví odvolacího rozhodnutí
je nesprávně uvedena výše penále, jde však o zřejmý překlep). Na str. 2 platebního výměru pak
uvedl, že stěžovatel je povinen dodatečně vyměřenou daň a dodatečně vyměřené penále v úhrnné
výši 1 425 499 Kč uhradit do 30 dnů ode dne doručení platebního výměru. Dodatečný platební
výměr byl doručen stěžovateli i jeho zástupkyni. Proti platebnímu výměru podal stěžovatel
prostřednictvím své zástupkyně odvolání. Zástupkyně odvolání také doplněním ze dne 7. 4. 2010
blíže odůvodnila. O odvolání bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím žalovaného, které bylo
zasláno již pouze stěžovateli.
Ve věci je nutno nejprve posoudit otázku doručování. K této otázce se přímo v této věci
již dříve vyslovil Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí sp. zn. 2 Afs 26/2012. Soud
uvedl, že plná moc udělená zástupkyni stěžovatele byla neomezená a mělo být proto doručováno
právě této zástupkyni. Pokud jí nebylo doručeno, nelze tvrdit, že stěžovatel podal žalobu
opožděně, neboť se pro výpočet lhůty k podání žaloby v takovém případě nesmí vycházet z fikce
doručení žalobou napadeného rozhodnutí přímo stěžovateli. Zdejší soud však nevyšel z toho,
že žaloba naopak byla podána tím pádem předčasně, jelikož bylo třeba počkat na to, až bude
rozhodnutí doručeno zástupkyni. Jakkoliv se k této otázce zdejší soud v předchozím rozhodnutí
ve věci výslovně nevyjádřil, lze shora předestřený závěr dovodit ze skutečnosti, že soud toliko
zrušil napadené usnesení krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení, tedy současně
se zrušením usnesením nerozhodl o odmítnutí žaloby pro předčasnost. Skutečnost, že bylo
rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě doručováno toliko stěžovateli, přitom v řízení před
Nejvyšším správním soudem najevo vyšla a soudu byla známa. Přesto soud nerozhodl postupem
podle §110 odst. 1 věta první za středníkem s. ř. s. (jestliže již v řízení před krajským soudem byly
důvody pro zastavení řízení, odmítnutí návrhu nebo postoupení věci, rozhodne o tom současně se zrušením
rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud.).
Tento právní závěr vyplývá, byť implicitně z předchozího kasačního rozsudku zdejšího
soudu, jímž je soud vázán i v nyní projednávané věci. Zároveň zdejší soud vyšel z ustálené
judikatury, kterou ostatně obsáhle citoval i krajský soud. Stěžovatel odmítá tuto judikaturu, neboť
poukazuje na odlišný skutkový stav v této věci, ale již nikterak nerozvádí, v čem je skutkový stav
natolik odlišný, že vůbec nelze vyjít ze závěrů předestřené judikatury.
K obecným východiskům, k nimž je nutno přihlížet při interpretaci i aplikaci norem,
upravujících doručování úředních písemností (ať již v řízeních soudních, správních,
tak i daňových), se již Nejvyšší správní soud podrobně vyjadřoval v řadě rozhodnutí. V rozsudku
ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 Afs 86/2007 - 35, www.nssoud.cz, zdůraznil, že orgány aplikující právo,
mezi nimiž zaujímají dominantní pozici nezávislé soudy, musí při své činnosti postupovat tak,
aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Právní
normativní systém totiž představuje toliko jeden ze způsobů řešení společenských konfliktů,
který nelze od ostatních systémů zcela vydělit, a proto také při myšlenkových postupech v oblasti
práva nelze abstrahovat od obecně platných pravidel a představ. V daném případě, kdy
se spornou jeví otázka výkladu institutu doručování rozhodnutí, z této vstupní obecné úvahy
konkrétně plyne, že právní výklad prováděný k tomu specializovanými orgány nemá vést
k praktickým důsledkům, jež se zásadně odlišují od běžného vnímání tohoto institutu
ve společnosti. Jakkoliv totiž je institut doručování v právním řádu značně významný, operuje
i s některými abstraktními termíny (např. tzv. fikce doručení) a má celou řadu konkrétních
právních dopadů, nelze zároveň přehlížet fakt, že svojí podstatou se jedná o komunikační
prostředek, kdy doručení slouží k seznámení účastníků konkrétního řízení s určitými úkony,
provedenými orgány veřejné moci. Jestliže tedy na straně jedné je nutno trvat na tom, aby bylo
řádně doručováno, neboť v opačném případě účastníci řízení mohou být výrazně dotčeni
na svých právech (včetně přístupu k soudu), na straně druhé nelze přijmout formalistickou
interpretaci těchto předpisů provedenou soudem. V tomto smyslu je proto důležité nalezení
rovnovážného bodu mezi přirozenou a logickou ochranou procesních práv účastníka a mezi
zřejmou snahou státu o efektivní doručení tak, aby se účastník dozvěděl o tom, že je vedeno
nějaké řízení, resp. že má učinit nějaký úkon. Je-li totiž adresát s obsahem písemnosti obeznámen,
potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, nedosahuje takového
významu. Nedodržení formy tedy samo o sobě neznamená, že se doručení musí zopakovat,
rozhodující je, zda se daná písemnost dostala do rukou adresáta.
Shora uvedené závěry potvrdil i rozšířený senát ve svém rozsudku ze dne 17. 2. 2009,
č. j. 2 As 25/2007 - 118, publ. pod č. 1838/2009 Sb. NSS. Rozšířený senát má za to, že právní
moc rozhodnutí není zvrácena jen tím, že při oznamování rozhodnutí byl opomenut účastník,
jsou-li splněny dva předpoklady. Prvý předpoklad je splněn, lze-li postavit najisto, že opomenutý
účastník seznal s dostatečnou jistotou a včas obsah vydaného rozhodnutí, především tedy, kdy
a kým bylo vydáno, jak jej lze identifikovat, jakým způsobem a v jakém rozsahu mu takové
rozhodnutí zasahuje do práv, a měl tedy účinnou možnost se proti němu účinně bránit
opravnými prostředky. Obvykle tu půjde o případy, kdy se opomenutý účastník s obsahem
rozhodnutí seznámil prostřednictvím jiné osoby, nebo se s ním seznámil jinak, a to prokazatelně
a v rozsahu potřebném pro účelnou obranu proti němu (nahlížením do spisu v jiné procesní roli
atp.). Druhý předpoklad je časový moment, spočívající v tom, že opomenutý účastník rozhodnutí
v naznačeném rozsahu seznal v době, kdy ještě ostatní účastníci nemohli vycházet z toho,
že rozhodnutí nabylo právní moci.
Z práva nelze dovodit, že účinky rozhodnutí vydaného veřejnou mocí (a tedy vznik
subjektivních práv a povinností) mohou jen pouhým během času nastat vůči tomu,
kdo v rozporu se zákonem nemohl vykonávat práva účastníka v řízení, v němž takové rozhodnutí
bylo vydáno, neznal obsah rozhodnutí, nemohl se procesu účastnit a nemohl se proti jeho vydání
bránit prostředky, které mu procesní předpis umožňuje. Nelze dovodit ani to, že nesprávné
vyznačení právní moci na rozhodnutí za situace, kdy některému účastníkovi rozhodnutí nebylo
oznámeno, může mít pro takového účastníka fatální důsledky jen proto, že od nesprávného
vyznačení právní moci uběhla dlouhá doba. A naopak: nelze na újmu ostatních účastníků řízení
zvrátit právní moc rozhodnutí jen proto, že některému (opomenutému) účastníkovi nebylo
rozhodnutí řádně formálně oznámeno (doručeno), jestliže přitom takový účastník obsah
rozhodnutí znal buď fakticky (např. pošta vydala zásilku s rozhodnutím nesprávně sousedovi,
rozhodnutí nebylo doručeno do vlastních rukou), nebo proto, že si takovou vědomost zjednal
z jiného zdroje (např. od jiného účastníka řízení, který mu předal kopii rozhodnutí,
s rozhodnutím se seznámil v jiné věci, nahlížením do spisu v pozdější době atd.).
V takovém případě nastává fikce oznámení, a od ní se odvíjí běh lhůt stejně tak, jako by došlo
k oznámení řádnému. K tomu je však zapotřebí, aby toto faktické „oznámení“ mělo
pro opomenutého účastníka řízení zásadně stejnou informační hodnotu jako oznámení řádně
procesně učiněné; je přirozeně zapotřebí – neboť tu chybí obvyklý průkaz doručení (doručenka)
– ustavit okamžik faktického oznámení co nejspolehlivěji; v praxi pak zřejmě tak, že bude určen
nejpozdější den, ve kterém opomenutý účastník nabyl potřebné vědomosti; pochybnost
tu prospívá tomu, kdo byl opomenut.
V předmětné věci je zcela nepochybné, že se jak stěžovatel, tak jeho zástupkyně,
s předmětným rozhodnutím seznámili a dostalo se do jejich dispozice (a tedy nabylo právní moci,
jak plyne ze shora shrnuté judikatury). K tomuto závěru lze dospět mj. i z toho, že proti
rozhodnutí byla podána žaloba, v níž obsahově s napadeným rozhodnutím polemizují. Nebyl
tedy důvod odmítnout žalobu jako předčasně podanou podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (podle
tohoto ustanovení se předčasně podaný návrh odmítá, nikoliv zastavuje, jak uvádí stěžovatel
v kasační stížnosti; stejně tak není zákonný podklad pro to, aby krajský soud zároveň výrokem
vyslovil, že se věc vrací správci daně s pokynem, aby bylo předmětné rozhodnutí doručeno
zástupkyni).
První námitku kasační stížnosti tedy soud důvodnou neshledává. Druhá námitka pak
směřovala proti údajnému porušení zásady zákazu dvojího zdanění, neboť dle žalobou
napadeného rozhodnutí má být za zdaňovací období roku 2006 zdaněna částka, která již byla
zdaněna, byť to bylo za zdaňovací období roku 2008. Ani s touto námitkou se zdejší soud
nemohl ztotožnit. Nelze přisvědčit stěžovateli v tom, že dodatečné zaplacení daně ještě před
započetím daňové kontroly má znamenat upuštění od dodatečného vyměření a od daňového
penále, neboť zájem na řádném vybírání daní nebyl narušen. K tomu lze uvést, že řádným
vybíráním daní není jistě možno rozumět toliko vybrání daně ve správné výši, aniž by se zároveň
přihlédlo k tomu, kdy má být daň placena. Ve věci přitom není sporu o to, že daň byla zaplacena
pozdě, což přiznává i sám stěžovatel, výklad stěžejního ustanovení §23 odst. 14 ZDP není
sporný rovněž. Pozdní placení daně v řádu let znamená snížení výběru daní coby základních
příjmových stránek veřejných rozpočtů za předmětné období. Proto je takové pochybení
daňového subjektu stíháno i vyměřením daňového penále. Výklad příslušných ustanovení zákona
je zcela zřejmý, a není proto třeba postupovat dle zásady in dubio mitius, jak namítá stěžovatel,
neboť k žádné „pochybnosti“ ani nedochází.
Dodatečné vyměření daně, jak bylo provedeno v daném případě, není ani samo o sobě
na překážku zásadě zákazu dvojího zdanění. Jak uvedl zdejší soud ve svém rozsudku ze dne
26. 2. 2009, č. j. 7 Afs 110/2007 – 55, publ. pod č. 2402/2011 Sb. NSS, skutečnost, že daňový
subjekt nesprávně zdanil předmět daně, nemůže, s poukazem na zásadu zákazu dvojího zdanění,
ve výsledku vyloučit možnost provést řádné zdanění v souladu se zákonem. V opačném případě
by vyvstala situace, kdy by daňovým subjektem nesprávně zdaněný předmět daně vylučoval
provedení zdanění v souladu se zákonem. Vzniklý stav, kdy jedna a tatáž hodnota byla zdaněna
dvakrát – jednou bez právního důvodu a podruhé v souladu se zákonem, musí být jako
neudržitelný napraven, a to cestou dodatečného daňového přiznání podle §41 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, eventuálně cestou obnovy řízení podle §54 téhož
zákona; tato náprava je však možná jen v rámci řízení o daňové povinnosti, v němž byl předmět
daně nesprávně zdaněn.
V daném případě se tak orgány finanční správy nedopustily porušení zásady zákazu
dvojího zdanění, neboť z jejich rozhodovací činnosti neplyne, že stejný příjem má být zdaněn
dvakrát (za rok 2006 i 2008). Rozhodnutí vycházejí jedině z toho, že příjem měl být zdaněn již
za zdaňovací období roku 2006, což ostatně sám stěžovatel přiznává.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a zdejší soud neshledal
ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo
uplatněné námitky podle §109 odst. 4 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu